close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2020

Přestěhováno!

23. července 2020 v 17:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Muzikanti tuš!

Vše se podařilo a já mohu s čistým svědomím slavnostně prohlásit, že můj blog je přestěhován. Nově mě najdete na adrese www.blogvresle.cz. Budu tam na vás čekat, dolaďovat poslední nedodělky a těšit se na všechny vaše návštěvy a komentáře.

Vřelé díky za všechno a na shledanou v novém!

Co se teď stane s mým blogem?

17. července 2020 v 9:17 | Marie Veronika |  Zápisník
Patrně jste zaregistrovali ono ne úplně apartní upozornění na to, že služba, která provozuje můj (a zdaleka nejen můj) blog za měsíc ukončí svou činnost. Možná se dokonce ptáte, co se teď s vaším oblíbeným modrým křeslem stane. Skončí na smetišti, plné trhlin a s nějakou tou myší v útrobách? Zmizí ta zvláštní osoba, která ho vytvořila, z mého zorného pole jednou provždy? Budu si snad muset chodit číst zase jenom do knihovny?

Mám pro vás (doufám) uklidňující zprávu. Modré křeslo rozhodně nezmizí, pouze se přesune na zbrusu novou vlastní adresu. Nebude vás tak už obtěžovat žádnými reklamami, nefunkčními servery ani komponentami, které zrovna odmítají fungovat. Představte si to - s trochou štěstí už na vás nikdy nevyskočí hláška o tom, abyste to zkusili znovu později! Nezatlačili jste slzu v oku?

Pokud tedy chcete i nadále navštěvovat můj (budoucí) blog, vřele vám doporučuji následující:
1. lajkněte si facebookovou stránku mého blogu, která se měnit nebude a na které najdete všechny novinky
2. zajděte sem ještě před 16. srpnem, odkaz na mé nové blogové bydliště sem určitě vložím.

Pokud by se vám ani jedna z výše uvedených možností nezamlouvala nebo komponenty zrovna zlobily opravdu úporně, můžete zkusit vsadit i na vyhledávače, neboť název blogu zůstane zachován. A kdybyste toužili po opravdu osobním kontaktu, pak vám dávám k dispozici v této vypjaté době i svůj e-mail: pavlaskova.marie@gmail.com.

Věřím, že se vzájemně nepoztrácíme a budu se na vás nesmírně těšit na nové adrese!

O posledním hřebíčku v rakvi

9. července 2020 v 17:27 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem se rozhodla skončit se svou současnou prací, nesmírně se mi ulevilo. Na mém obzoru se konečně objevilo něco nového a smysluplného a ta každodenní duchaprázdná činnost mě přestala ubíjet tak, jako mě ubíjela do té doby. Začala jsem odpočítávat měsíce, které mi ještě chybí do konce, a na maličkou chviličku jsem dokonce byla v pokušení si pomyslet, jestli se mi po těch jednoduchých časech, kdy se po mně žádalo tak málo, nebude stýskat. A právě tehdy se osud rozhodl zasáhnout.

Od začátku epidemie si všichni naši manažeři nesmírně pochvalovali, jak se máme skvěle. Rosteme jako nikdy, prodeje máme jako o Vánocích, jsme tolik a tolik milionů nad plánem, nejlepší měsíc v historii firmy. Tohle do nás tlačili horem dolem - až donedávna. Pak přišla zpráva, že pro nás zlepšili zaměstnanecké slevy (které, přiznejme si to, fungovaly po technické stránkce velmi vachrlatě) a že teď už nemusíme řešit tu blbnoucí aplikaci a je to super. Musím přiznat, že jednodušší to bylo. Ale u většiny věcí se slevy zmenšily, případně úplně zmizely. Jeden z nejvýraznějších firemních benefitů byl bez jediného slova varování ze dne na den pryč.

Strhla se bouře, ale mně už to bylo v zásadě jedno. Manažeři se do nás střídavě naváželi, že opravdu nechápou ty hejty a firma přece dělá strašně moc dobrého pro všechny, a střídavě přiznávali technické nedokonalosti, že to nepracuje jak má, a tedy že uvedli v chod něco totálně nefunkčního. Jinak se to u nás ostatně ani nedělá: na oddělení už čtvrt roku testujeme technickou novinku, která nám má usnadnit práci - a zatím ji stále ještě brutálně komplikuje.

Osud seznal, že v úhrnu je to zatím ještě dost chabé, a je potřeba mi na odchodnou pořádně naložit. A tak nám na včerejším anglicky (samozřejmě) pojmenovaném meetingu jiný manažer oznámil, že se zastavuje růst mezd v celé firmě, a dokonce se budou od určité úrovně příjmů mzdy snižovat. Formuloval to tak, že se variabilní část platu naváže na obchodní analytiky celé firmy, která ovšem není v zisku, nikdy v zisku nebyla, v dohledné době v zisku nebude a všichni to vědí. Tahle synergie prý firmu lépe prováže a bude všechny motivovat. Tedy kromě těch, kdo nedosahují ve svém fixním platu určené částky, těm jejich peníze zůstanou (patrně jsou moc malé na to, aby se je vyplatilo brát).

V tu chvíli se v našem hromadném chatu strhla jedna z nejvtipnějších diskusí, jakých jsem kdy byla svědkem. Jednak proto, že nikdo z nás (kromě našeho šéfa) nedosahuje uvedené částky, takže se nás to vůbec netýká - a týkat ani nebude, protože víc nám nikdo nedá. Jednak proto, že je výsměch nás krmit zvěstmi o tom, jak se nám bezprecedentně daří, a následně prohlásit, že se zastavuje růst mezd v celé firmě a snižují se platy - a ještě tomu říkat synergie. Ale hlavně proto, že na dotaz, jestli hodlají manažeři podniknout taky něco pozitivního, jsme dostali patrně nejdelší "ne" v dějinách.

Když jsem před třemi roky odcházela ze své tajemnické pozice na fakultě, obvinila mě tehdy jedna z vyučujících, že jsem neschopná, a ještě k tomu mám blbé řeči, jenom proto, že jsem trvala na dodržování celouniverzitních pravidel. Mám velmi silný pocit deja vu. Teď nám naši nadřízení už opravdu nemohli dát zřetelněji najevo, že jsme pro ně póvl, absolutně nikomu na nás nezáleží a je možné z nás naprosto beztrestně dělat blbce. Nikdy jsem si o svém zaměstnavateli nemyslela mnoho dobrého, tohle ale překročilo všechny hranice. Posledních pár zbývajících drobtů motivace zmizelo, jako by je odfouklo tornádo.

Osud si může věru spokojeně zamnout ruce: stýskat se mi nebude, ani na vteřinu. Na personální jsem napsala hned po schůzce a formulář pro výpověď už mám. Upřímně doufám, že moji kolegové svoje vtipné hlášky a la "půjdu se poptat harmonikáře na metru, jestli neshání někoho na duety" mysleli vážně a naše oddělení se do tří měsíců kompletně rozpadne. Kdyby se něco takového podařilo, zbyla by mi alespoň jedna vzpomínka, která by mě naplňovala hrdostí a zadostiučiněním.