close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

O soukromém světélku

8. června 2020 v 16:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Někdy mívám pocit, že na dně mého vědomého já žije ještě něco dalšího. Vidím to jen nejasně, jako obrys vyzařující matné světlo přes hladinu nebo letmý pohyb, který zahlédnete koutkem oka, a během jediného mrknutí je zase pryč. Někdy se ve mně probouzí zvláštními pocity, jindy nejasnými obrazy. A já se bojím naslouchat.

Tuším, že to malé světélko ví, co ve mně dřímá, a jeho snem je všechny ty možnosti naplnit. Nenechá mě šťastně žít normální život a šeptá mi, že musím pryč. Nevyvrací logické argumenty, kterými namítám, že mám všechno, co ke štěstí potřebuju. Jen potemní během každé myšlenky na další pracovní den, oči mi zastře smutkem a ani v nejveselejších chvílích se nedokáže plně rozzářit. Nebrání mi, když se snažím smířit se stavem věcí, asi jako si člověk zvyká na kamínek v botě tak, že našlapuje trochu nakřivo. Namísto toho mi potichu šeptá o úplně jiných světech - a když se zdráhám poslouchat, nepřemlouvá mě. Ztichne a nechá mě zapomenout, že vůbec existuje.

Takové zapomnění ale nikdy netrvá dlouho. Stačí málo a já opět koutkem oka zahlédnu drobnou jiskřičku a propadnu se do světa, který by mohl být. Když jsem se ptala po smyslu všeho, trpělivě naslouchalo. A pak mi ukázalo to, co ukazovalo vždycky - a co jsem jen nebyla připravená vidět.

Poprvé jsem se odvážila pomyslet na to, že bych mohla napsat něco velkého, podstatně většího než článek na blog nebo sem tam nějakou tu básničku, bezmála před třemi lety. Snažila jsem se ten nápad, který jsem odsoudila zhruba ve čtrnácti, vzít za svůj. Bylo to obrovské sousto. Snesla jsem tisíce, milion argumentů, proč nemá smysl se o něco takového vůbec pokoušet a světélko shovívavě blikalo. Až jsem tu myšlenku jednoho listopadového dne - přesně vím, kudy jsem tehdy šla - po dlouhém boji přijala. Tehdy se světélko rozzářilo jako blesk, vybuchlo v roji třpytivých jisker a zaplavilo mě nesmírnou euforií.

Od té doby se můj pohled na realitu proměnil: všechno se stalo inspirací. Každá situace najednou měla nový rozměr, svoji možnou roli v mém neexistujícím příběhu. Nevěděla jsem, o čem mám psát, a věřte mi, neexistuje nic směšnějšího než spisovatel bez knihy. Trvalo další rok, než přišel použitelný nápad, a několik dalších měsíců, než jsem sebrala odvahu začít.

Někdy mám pocit, že to nedokážu a všechno je to k ničemu. Směju se vlastní naivitě: nejsem dost dobrá, nemám dost odžito, nikdo to nebude chtít číst. Já přece nemůžu být spisovatelka, to je úplně nerealistické a praštěné. Tolik práce, která bude možná úplně k ničemu. Stovky a stovky hodin. Nikdo, kdo knihu nenapsal, si nedovede představit, kolik úsilí to obnáší. Jak můžu něco takového zvládnout? Zlobím se na svoje světélko a připadá mi, že se pod vahou, kterou na mě nakládá, zhroutím. Pak ale začnu psát a cítím jeho paprsky; čím víc se nořím do příběhu, tím víc vnímám jeho skálopevnou jistotu, že tohle je přesně to, co mám dělat. Nevím, kde se bere, ale když začnu pochybovat, stačí mi na chvilku se ztišit a dívat se na tu záři. Je dokonale klidná.

Minulou neděli se slavily Letnice a mně ten svátek ještě nikdy nebyl tak blízký. Dlouho jsem o svém psaní mlčela, nechtěla jsem, aby lidé věděli o selhání, které mi připadalo nevyhnutelné. Teď ale světélko hoří jasným plamenem a žádné pochybnosti ho nedokážou umlčet. Vím, že to všechno bude trvat ještě dlouho, a netuším, co bude pak. Ale věřím, že mě paprsky, které v sobě cítím, povedou. A třeba i dovedou tam, kde skutečně být mám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aerosol Aerosol | 8. června 2020 v 18:02 | Reagovat

Píš! Nechaj to svetielko plápolať a nechaj sa ním viesť. Tvoj blog je plný krásnych slov a si vnímavý človek so zaujímavými myšlienkami, takže mám tendenciu veriť, že tieto kvality sa odzrkadlia aj vo väčších dielach, ktoré by mohli z tvojich rúk vzísť.
Veľa šťastia!

2 Proxim Proxim | 8. června 2020 v 18:22 | Reagovat

Na okamžik mi vyskočila zcela nejapná a nepatřičná vzpomínka na studium, kdy jedna z vyučujících před začátkem semestru protlačila k vydání jakousi (vůbec nic nevykrádající) upírskou romanci a u zkoušek se ptala spíš na obsah své knihy než na - ani už nevím, co měla za předmět, každopádně výsledná známka byla úměrná spíše ohodnocení jejího díla než prokázaným znalostem ISO norem a dalších předpisů. Odešla jsem sice s jedním z těch horších studijních výsledků, ale zato s dobrým pocitem, že jsem pro úspěch neudělala ani o chlup víc.
U tebe se na knihu nesmírně těším už pár let, kdy ses mi svěřila, že rozhodnutí zraje a klidně si ještě pár let počkám :-)

3 vizit-my-farm vizit-my-farm | Web | 8. června 2020 v 18:31 | Reagovat

Já mám spíš bludičku, než světélko... Nikdy jsem ji neposlouchal, bohužel mé okolí ano... A nakonec po letech dopadlo všechno tak, že docházelo k rozvracení projektů, které dlouhodově fungovaly. A vymýšlí se pořád něco jiného a jsou to úplně nepodstatné věci, které nikdy nebudou fungovat. Ke světélku gratuluji, ale jak se z něj vyklube bludička, tak přes palubu s ní! Držím palce at se ti kniha podaří!

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. června 2020 v 23:42 | Reagovat

Tak to se moc těším! Kdo jsme my, abychom svým světélkům, která to mají dlouhodobě v popisu práce, vysvětlovali, jak mají svítit? :-)

5 stuprum stuprum | Web | 9. června 2020 v 2:10 | Reagovat

Spisovatelé i námezdní kreativci, kteří přecení svůj tvůrčí vzmach, často končí velice neslavně! Ale protože tě znám, vím, že ty si své místo na panteonu duše vybojuješ. :)

6 blondýna blondýna | 9. června 2020 v 7:04 | Reagovat

Je skvělé, že jsi ten pocit v sobě vypěstovala, že ho hýčkáš a hlavně víš, že to tak chceš a toužíš potom.
Jsou i tací, kteří ten krok nikdy neudělají a pak litují.
Držím palce, tvá tvůrčí práce bude od srdce jako vše, co píšeš.

7 vizit-my-farm vizit-my-farm | Web | 9. června 2020 v 7:08 | Reagovat

[4]: Jsme pány vlastního osudu...

8 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 9. června 2020 v 10:03 | Reagovat

[1]: Vřelé díky za krásná slova :-) Čím déle píšu, tím víc mi přijde, že spisovatel je nejvíc ze všeho pozorovatel, takže vnímavost se doopravdy hodí :-)

[2]: No vidíš, jestli někdy budu na doktorátu učit, tak bych to mohla svým studentům dát taky povinně :-D Tak každopádně doufám, že pokud se to povede, nebudou tvoje očekávání zklamána :-)

[3]: Ano, s bludičkami je potíž - a někdy je opravdu obtížné odlišit je od těch pravých světélek. Proto ten rozhodovací a hledací proces bývá tak dlouhý a náročný. Moc děkuji :-)

[4]: Přesně tak :-) Taková světélka jsou daleko autonomnější, než se zdají, a je to tak dobře.

[5]: Děkuji :-) Tak jen doufám, že můj konec neslavný nebude :-D

[6]: Ano, tím se utěšuju, když je nejhůř: to, že bych to nezkusila, bych si vyčítala pravděpodobně nadosmrti. Takže je každopádně lepší to zkusit, ať už by to mělo dopadnout jakkoli :-) Děkuji! :-)

9 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | 10. června 2020 v 10:48 | Reagovat

At se dílo podaří......celkem bych si od tebe něco rád přečetl. Ono je to těžké... Jeden můj známý, amatérský malíř, říká, že ho to vždycky hrozně baví rozmyslet o tom apod... ale z velké části ho to bavit přestane, jak vezme štětec do ruky..

10 Leri Tessla Leri Tessla | Web | 10. června 2020 v 13:15 | Reagovat

Je tak dobře, že jsi tu jiskru v sobě probudila :) - souhra událostí, která tě nasměrovala se takto rozhodnout, potřebovala jen uzrát, nic víc, nic míň...

Jakmile se člověk ponoří do procesu tvorby - jakékoli - přestanou existovat obavy a strach. A dost možná se v tu chvíli setkáváme i s naším Já.

11 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 11. června 2020 v 10:52 | Reagovat

[9]: Děkuji, to mě moc těší :-) Postoj kamaráda malíře do určité míry chápu, ale tím, že svoje psaní nemám příliš předem promyšleno, mi to alespoň prozatím nehrozí :-)

[10]: Děkuji :-) Ano, s tím strachem to je přesně tak. A s tím Já je to zajímavé: jak je ten příběh smyšlený, tak mám při psaní spíš pocit, že ze sebe vystupuju a nořím se úplně někam jinam. Je tedy otázka, kam přesně, protože někdy mi připadá, jako by se příběh splétal sám a já jenom přihlížela a zaznamanávala, ale je to rozhodně fascinující proces :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama