close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak být správným zaměstnancem

22. června 2020 v 18:39 | Marie Veronika |  Zápisník
Bylo by zvláštní, kdyby se v dnešní době návodové zrovna tento návod nikde nevyskytoval. Na internetu můžeme najít naprosto všechno: od receptů na krupicovou kaši po desatero pro šťastné manželství, a zdá se téměř podivné, že vztahy pracovně-právní, v našich životech tak významné, v této oblasti markantně zaostávají. Copak nechceme být kromě dokonalých manželů a manželek také dokonalými zaměstnanci?

Zásada č. 1: každý správný zaměstnanec nadává na svého zaměstnavatele. Tato zásada je patrně hlavním pojítkem libovolného pracovního kolektivu. Spojuje zaměstnance napříč generacemi a odděleními, nechává zapomenout na všechny jejich rozpory a rozepře. Mohou se nesnášet sebevíc, ale v momentě, kdy se dostane na přetřes toto téma, táhnou všichni jako mávnutím kouzelného proutku za jediný provaz. Protože ať už se jejich zaměstnavatel pohybuje v jakékoli branži, jedno je jisté. To, co dělá, dělá špatně. A pokud ne zrovna úplně čistokrevně špatně, pak rozhodně ne dobře. Každopádně tedy ne tak dobře, jak by to dělali na jeho místě právě nadávající zaměstnanci.

Zásada č. 2: kdo není s námi, je proti nám. Ať už hovoříme o jednotlivých odděleních velkých firem nebo o konkurenci, dělí se svět na dva tábory. Nejde ale o jen tak obyčejné tábory - nad jedním vlaje zářivě bílá standarta naše a nad druhým ohavný (nejspíš tmavě hnědý) prapor jejich. My jsme racionální, schopní a máme ty nejčistší úmysly, jim není cizí žádná špinavost. Pokud na nich čirou náhodou nemůžeme najít nic, co by skutečně vypovídalo o jejich nekalých úmyslech, spokojíme se alespoň s nadáváním. Markeťáci proti obchoďáků, vývojáři proti markeťákům, manažeři proti řadovým zaměstnancům, jeden korporát proti druhému korporátu. Nikdy nekončící a vpravdě věčný konflikt, který dává vzniknout barvitým přezdívkám, šťavnatým nadávkám i zmasakrovaným plyšákům visícím ze stropu.

Zásada č. 3: s nějakým tím my to není třeba přehánět. Přestože má každý správný zaměstnanec velmi silnou představu nějakého oni, vůbec to neznamená, že by se tím více interesoval v nějakém kolektivním my. Ano, na pivu si rád s kolegy zanadává, utrousí něco o tom, že by se jeho plat měl pokud možno ztrojnásobit, a rýpne si do těch blbečků odvedle, tím však jeho loajalita končí. Zůstává nad věcí a nenechává se strhnout laciným pozlátkem interní komunikace. V pracovní době si kontroluje soukromé e-maily, čte zprávy, poslouchá audioknihy a sleduje videa na YouTube. Ví přesně, kde začíná a končí variabilní část jeho mzdy, a rád si z pracovního počítače nakoupí nebo udělá rešerši aktuálních politických vtipů. Často a rád si chodí do kuchyňky vařit kávu a na půl pátou neváhá čekat s čipem dva centimetry nad dotyčným kouzelným přístrojem a jednou nohou ve dveřích. Není snadné ho vyhodit z konceptu a ještě nesnadnější je vyždímat z něj výkon nad rámec běžného úsilí.

Správný zaměstnanec je zkrátka pohodář. Pohodář, který souzní s všeobecným územ, že všechno se zvoralo, aniž by do něj ryl zbytečnými argumenty. Parťák, se kterým rádi zajdeme na pivo a nemusíme se při tom unavovat vysvětlováním, proč že to nesnášíme tu firmu odnaproti. Kámoš, u kterého si můžeme být jisti, že jen tak tak dodělal, co měl, ale zato rozhodně viděl trailer na poslední trhák, co jde právě do kin. Nenápadný, brblající rebel, který trénoval po dlouhá léta sezením v lavicích, aby následně přesedlal na lavice jiného střihu. Je věčně tak trochu nespokojený, bez vášně a zápalu, s trochou snů poschovávanou po kapsách. Snad pro případ nouze, nevím. To se mi, všem návodům navzdory, zatím zjistit nepodařilo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | 22. června 2020 v 19:51 | Reagovat

Hle co jsem považoval za typické pro socialismus, nadále kvete I v kapitalismu. Nejen na úřadech, ale i v korporacích... Na druhou stranu, tuším že jeden nejmenovaný výrobce prášku v 90 letech se s tím rozhodl rázně skoncovat a zavedl do kanceláří průmyslovou televizi... Než to zas zrušili, skončilo prý pár lidí na psychistrii

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. června 2020 v 20:55 | Reagovat

Jen jsi mě ubezpečila, že opravdu nejsem správný zaměstnanec. Vlastně ani jeden odstavec na mě nesedí, až je s podivem, že to se mnou moji kolegové vůbec vydrželi a nezavraždili mě v kuchyňce v zájmu obecného zaměstnaneckého blaha :-).

3 stuprum stuprum | Web | 23. června 2020 v 0:55 | Reagovat

Nemám slov. Tohle se opravdu děje?

4 blondýna blondýna | 23. června 2020 v 7:02 | Reagovat

Vím, že jsem za krávu / to si dozajista myslí mí zaměstnanci/ a doufám, že ještě nějaký čas budu.
To, že jsem za krávu také naštěstí značí, že jsem zaměstnavatel a valná část pohodářů u mne pracuje skoro čtvrt století.
Takže my se vlastně máme skvěle, kuchyňku jsme zrušili, raději :-)

5 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 23. června 2020 v 8:35 | Reagovat

A jak je to těžký, když je člověk zaměstnanec jedinej a tohle, včetně vnitropodnikový řevnivosti, aby ved sám, to je na schízu! :D
Ale "a půl pátou neváhá čekat s čipem dva centimetry nad dotyčným kouzelným přístrojem a jednou nohou ve dveřích" mi strašně připomnělo kdysi brigádu v jedný fabrice, tam jsme končili ve tři, ale ve 2:56 nejpozději už fronta od šaten ke dveřím (teda k oknu, za kterým měla kancl mistrová) a jakmile padla třetí, všichni vyletěli ven jako jeden muž :D

6 Proxim Proxim | 23. června 2020 v 8:42 | Reagovat

Zrovna vysedávání v lavici je jedna z věcí, která mi v životě opravdu nechybí. A ne že by člověk dostal nedostatek prostoru ho i se všemi aspekty typu předstírání nějaké činnosti vypilovat k naprosté dokonalosti. Že u něj lidé dobrovolně zůstávají i v dospělosti, smutný to příběh.

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 23. června 2020 v 13:32 | Reagovat

[1]: Tak to se ani trochu nedivím! Ono je to lehké flákačství zaměstnanců víceméně nevyhnutelné, protože co si budeme, pracovat efektivně plných osm hodin zkrátka nejde. Takže zaplať pánbůh za to YouTube, drží nás při životě :-D

[2]: Mně máma na začátku mojí zaměstnanecké kariéry radila, že pokud budu mít příliš dobré výsledky, tak ať se s tím hlavně moc nešířím, že by mě taky všichni mohli začít pěkně nesnášet. Musím říct, že to byla poměrně dobrá rada a na vraždu v kuchyňce alespoň zatím nedošlo :-D

[3]: Ano, přeháněla jsem skutečně jen malinko :-) Ale férově musím přiznat, že jsem v rámci vyprávění provedla jakousi destilaci všech svých pracovních zkušeností, čímž vznikla přeci jen znatelně silnější koncentrace, než s jakou se člověk v každodenním provozu běžně setká.

[4]: Pokud u tebe lidé zůstávají tak dlouho, tak je jim s tebou jistě dobře :-) A dokonce je možné, že budeš čestná výjimka ze zásady číslo jedna! Prý takové existují, ale nevím, osobně jsem se s tím ještě nesetkala :-)

[5]: Pokud tohle všechno musíš zastat sama, tak to je tedy skutečně sisyfovská práce! :-D A ta fronta mě moc pobavila. V takhle čiré formě jsem se s tím ještě nesetkala :-D

[6]: A jak se ta dokonalost v zaměstnaneckém životě hodí! :-D Skutečně jako když najdeš. A s tou dobrovolností je to otázka. Ono pokud nechceš podnikat (což já bych třeba opravdu hodně nechtěla), tak v zásadě nemáš na výběr. Jistě pak budou zaměstnavatelé lepší a horší, ale zejména na začátku musí člověk vzít zavděk tím, kde ho vezmou. A to zpravidla nebývá to nejlepší.

8 Helga Helga | E-mail | Web | 23. června 2020 v 14:24 | Reagovat

ježiš to je pěknej článek a výstižnej.. jako snažím se nenadávat, ale přiznávám si že se nechám někdy strhnout, aneb nejlepší pojivo kolektivu je společný nepřítel..

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 23. června 2020 v 17:04 | Reagovat

[8]: Děkuji! :-) Ano, i já se někdy dám strhnout proudem a nadávám. A musím říct, že s některými kolegy mám také díky tomu docela pěkný vztah :-D

10 necrosis necrosis | E-mail | Web | 25. června 2020 v 20:49 | Reagovat

Je to moc dobrý a opravdu to takhle funguje. Někdy narazíš na kolektiv, kde to tak nějak plyne a je pohodička, ale někdy je kolektiv, kam chodíš vyloženě přežít a tam jsou tyhle zásady docela dobrý :D

11 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 25. června 2020 v 22:11 | Reagovat

[10]: Musím zaklepat, ale pohodičku celkem mám :-) I tam tyhle zásady nicméně platí dost přesně :-D Ale když se kolektiv nepovede a člověk těch osm hodin denně opravdu jen přežívá... to musí být hrůza.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama