Co mi dala karanténa

1. června 2020 v 15:54 | Marie Veronika |  Zápisník
To, že mi tvrdý karanténní režim s naprostým minimem vycházení bude vyhovovat, jsem tušila od začátku. Upřímně řečeno jsem se na to svým způsobem těšila. Pracovní notebook se mi skvěl doma na stole ještě před zavedením nejtvrdších opatření a povinného celofiremního home office. Jako pravý příslušník své generace pracuji plně v režimu online, navíc ve velkém korporátu - nemusela jsem se tedy bát ani toho, že se firma položí, ani toho, že nebudu moct do práce. Nezatížená existenčními starostmi jsem tedy blaženě vydechla, zrušila program na dobu neurčitou, došla na pořádně velký nákup - a nesmírně se mi ulevilo.

Nebudu přehánět, když řeknu, že celý svůj život jsem byla obklopená lidmi. Vyrůstala jsem v početné rodině a nikdy jsem neměla vlastní pokoj. Z početné rodiny jsem plynule přešla do početné třídy, pak do třídy ještě početnější, mezi stovky spolužáků na fakultě, do malé, ale o to plnější kanceláře, kde mi pořád někdo chodil za zády, a následně to vše korunoval pořádně nabitý open space. Jsem zvyklá být obklopená mumrajem a během let jsem si vybudovala toleranci, která mi ho umožňovala ve zdraví přežít. To, jak moc je to pracně naučená dovednost, jsem zjistila až teď.

Karanténa mi přinesla příval energie, o kterém jsem ani netušila, že ji mám. Moct spát o hodinu déle, protože není třeba jezdit pořád sem a tam, nepotkávat každý den sto padesát lidí, z nichž alespoň třicet musím pozdravit a alespoň deseti se optat, jak se mají - jak moc to bylo osvobozující! Zmizely přehršle nevítaných vjemů, které na mě neustály útočily a které jsem neuměla ignorovat: žádné mačkání v tramvaji, hloupé nebo sprosté vtipy obchoďáků odvedle, vyjící psi a celá procesí procházejících a mluvících kolegů. Místo toho jsem seděla v pohodlném klidu domova, kde mě nic nerozptylovalo, můj program spočíval zcela v mých rukou a nikdo se nemohl divně tvářit, když jsem vedla důvěrnou samomluvu s pracovními tabulkami nebo zuřivě nadávala zasekanému notebooku.

Odpadlo všechno stresující plánování a domlouvání, večery se zázračně uvolnily a můj režim se pomalu začal formovat v onen skálopevný řád, který mi tak vyhovuje, ale s rušivými faktory běžného života ho nelze udržet. Všechny ty věci, které jsem za normálního provozu chtěla dělat, ale nezbývala mi na ně energie, najednou začaly jít. Práce mě přestala nebetyčně ubíjet, protože jsem jí beztrestně (a se stejnou nebo vyšší produktivitou) mohla věnovat podstatně míň času - a nepředstírat efektivní osmihodinovou pracovní dobu, o které beztak všichni vědí, že efektivní není. Zklidnila jsem se a začala se cítit líp po všech stránkách. Moje introvertské já zajásalo zplna hrdla.

Tvrdá karanténa skončila a já jsem ráda, že všichni extroverti mohou být znovu šťastní, dobít si vybité baterky a obejmout své milované. Všechno se vrací do starých kolejí a zdá se, že všichni jsou náramně nadšení. Já se ale vrátit nedokážu. Cítím se příliš plná života a energie - tak jako už dlouho ne. Nechci sklouznout zpátky. Prosím, mějte pro to pochopení, a až se budete šťastně a plni nadšení vracet v půl dvanácté domů z večera stráveného ve společnosti, vzpomeňte nás, přecitlivělých introvertů. Běžný život je pro nás podobně obtížný jako pro extroverty karanténa. Neznamená to, že se neumíme bavit nebo mít se dobře, vůbec ne. Jen k tomu potřebujeme něco úplně, ale úplně jiného.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Proxim Proxim | 1. června 2020 v 16:55 | Reagovat

Jako venkovní introvert jsem měla naopak v řadě dobíjecích aktivit po žížalkách. Odclonit přehršel lidí už mě život naučil (a že byly začátky u turistů krušné, jak si chtěl každý povídat, nicméně šlo o dobrou školu mezi fajn lidmi), ale sedět doma na pozadí a podnikat pouze krátké výlety po okolí nebylo příjemné. Pohyb byl zajištěn na zahrádce, ale zrakové vjemy ne.
Na druhou stranu se zase po x letech našel čas k paření her :-)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 1. června 2020 v 17:18 | Reagovat

Mě zase mrzí, že jsem si karanténu nemohla užít, moje práce nejde dělat z domova...myslím, že bych si to zklidnění taky náležitě užila.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. června 2020 v 18:33 | Reagovat

Mám já to ale pech: Protože můj život byl vzhledem k dlouhým prázdninám klidný už dávno před karanténou, žádné zklidnění jsem si bohužel neužil :-).

4 stuprum stuprum | Web | 1. června 2020 v 20:09 | Reagovat

Se mnou by sis užila introvertní společnosti. Mlčeli bychom spolu u pohárku s karlovarskou minerálkou, usmívali se do ubrusu a já bych předstíral těžkou schizofrenii!

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 1. června 2020 v 21:01 | Reagovat

[1]: Je pravda, že chození po venku mi taky chybělo, hlavně ke konci, kdy už bylo opravdu krásně a byli jsme zavření dlouho. Ale to se spravilo během týdne dvou po povolení volného pohybu osob a bylo zase dobře :-) V mezičase holt musel stačit Alderaan ;-)

[2]: Dovedu si představit, že takovýhle článek musí všem, kdo měli nebo stále mají existenční starosti, pořádně zvedat tlak. Kdybych se měla strachovat o to, jestli budu mít práci nebo ne, bylo by to úplně jiné kafe a pravděpodobně bych jenom seděla deprimovaně doma, neschopná naprosto ničeho.

[3]: Myslím, že takovýhle pech za to určitě stál :-)

[4]: To jistě, u stolu si nic lepšího než těžkou schizofrenii ani nedokážu představit :-D

6 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | 1. června 2020 v 23:25 | Reagovat

Ovšem u mne je to podobné jako u tebe... Ale u řady známých se projevuje určitá zradnost onoho "home office tím" že člověk je doma, má rodinu apod. a při tom musí odvést kus práce, na kterou má zdánlivě dost času.. Ale chyba lávky!

7 blondýna blondýna | 2. června 2020 v 7:27 | Reagovat

Já jsem si nikdy tyhle hranice našich vnímání nepřipouštěla, nebyly tak citelné jako v době karantény.
Ale mám od nepaměti, již jako dítě zafixováno, že svou veselostí nemohu nikoho znásilňovat, svým životním tempem dusit, tak v tom případě vůbec, ale vůbec nechápu, proč mi ten nahoře permanentně cpe do života zapřísáhlé introverty ??? :-) |:-)

8 Joina Joina | Web | 2. června 2020 v 8:34 | Reagovat

Mě přijde že mi karanténa sebrala, ještě to sebevědomí, které jsem měla. A přinesla mi to, že by blízcí lidé měli být stále při sobě a podporovat se a být rád za to co máme... Ráda bych se sešla s kamarádkami, ale vypadá to, že i my všichni ještě máme strach. I teta z Prahy nás moc nechce přijmout u ní doma...

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 2. června 2020 v 8:38 | Reagovat

[6]: Je pravda, že home office vyžaduje dost specifický druh sebekázně a organizace, který není vůbec snadné zvládnout. A když se k tomu přidají děti, tak si to umím jen velmi těžko představit.

[7]: To je, myslím, velmi ohleduplný přístup, za který ti jistě všichni introverti v okolí jsou vděční! :-) A vidíš, to je zvláštní, vždycky mi přišlo, že introverti i extroverti mají tendenci hromadit kolem sebe lidi sobě podobné :-) Asi budeš ta výjimka, která tohle pravidlo potvrzuje :-D

10 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 2. června 2020 v 8:40 | Reagovat

[8]: To mě ovšem moc mrzí. Snad se ti povede ho nabrat zpět alespoň teď, když už opatření polevila :-) A co se  těch rodinných setkání týče, tak u nás se už všechno rozjelo na plné pecky a musím říct, že zařadit lehkou zpátečku by mi nebylo tak úplně proti mysli :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama