close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2020

Milostný dopis pro Českou poštu

25. května 2020 v 16:23 | Marie Veronika |  Zápisník
Má drahá,

již tak dlouho na Tebe čekám! Myslím na Tebe bez ustání a s každou z takových myšlenek se mi rozbuší srdce a čelo se horečnatě zapálí. Za dlouhých dní sedávám u okna, vyhlížím, zda se neblížíš, zda právě dnes si nezvolíš naplnit svou přítomností mé srdce. Za bezesných nocí se převaluji a vidím Tě v duchu před sebou, nedáš mi klidu, ani okamžik spočinutí.

Jak krutá jsi, má milovaná! Skýtáš mi marnou naději, když lehkomyslně rozséváš své přísliby. Naplňuješ mé žití sladkobolným utrpením a netrpělivostí - snad dnes? Tedy zítra? Pozítří? Každý okamžik je mi nekonečně dlouhý, když si představím, že jsi na cestě ke mně, když slyším v dálce tvůj lehký krok.

Jak je život bez Tebe chudý a prázdný! Nezmohu nic proti těm mocným citům, nedokážu dál jen útrpně čekat. Vzbuzuješ ve mně temné vášně, když pomyslím, žes již mohla být mou. Pálím kadidlo a obětuji zápalné oběti po vzoru Abraháma, vzývám všechna pohanská božstva a žádám jediné: přijď a zůstaň se mnou navždy!

Tvůj zhrzený,

Čekající

Co z tebe bude

18. května 2020 v 16:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Kdyby někoho v dnešních individualizovaných časech napadlo skládat hymnu všeho studentstva, neměl by to ani trochu jednoduché. Místo ód na výšiny lidského ducha, svobodu poznání a sílu kritického myšlení, které v latině znějí ještě o něco pěkněji, by do ní musel zakomponovat spíš existenciální krizi, bytovou nouzi, kredity, Google, Wikipedii a Libgen. A především a zejména - onu věčnou a stále se opakující otázku: co z tebe bude.

Snad žádný dotaz (kromě obligátního jak se máš) jsem neslyšela v životě v různých obměnách tolikrát. Netrvalo dlouho a uměla jsem během půl minuty nejen říct, co přesně studuji, ale i vysvětlit, co to znamená, načrtnout základy našeho studijního plánu, možnosti uplatnění a mé osobní výhledy do budoucna za pět, deset a sto padesát let. A do toho všeho předstírat, že mě to vůbec nerozčiluje, bezmezně miluji každého, kdo se mě takhle ptá, a ani trochu z toho nejsem ve stresu. To, že by mohlo být něco špatně nikoli se mnou, ale právě s onou otázkou, mi totiž v úplnosti došlo až docela nedávno.

Zakopaný pes se skrývá hned v prvních dvou písmenkách: "co". Výzkumy na poli lingvistiky se zdají ukazovat, že rozdíl mezi co a kdo, tedy mezi věcí a osobou, nějakým způsobem vyjadřují všechny jazyky světa. Když říkám "kdo", každému je jasné, že tím míním člověka nebo relativně obdobou bytost s mnohem vyšším statusem, než jaký přiznávám například pařezu. Pařez nemá vědomí ani pocity, nehýbe se, nedýchá, nejedná. Ptám-li se "kdo", pátrám po autonomním jedinci. Když se ptám "co", je to buď naprosto všeobecný dotaz bez hranic, nebo mám v hledáčku nějaký ten pařez.

Když se tedy někoho otážu, co z něj bude, rovnou tím smetu ze stolu jeho status živé osoby. Už pro mě není někým, ale něčím - a s něčím můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Něco má svůj jednoduchý účel, může sloužit nebo se poškodit, kopnout pod postel, vyhodit. Pokud po někom chci, aby svou budoucnost zkrátil do nějakého toho "co", zkrátka předpokládám, že svou živou osobnost zazdí do něčeho neživého, sám sebe promění ve věc, která bude lépe či hůře sloužit svému účelu a podle toho s ní bude nakládáno. Stane se strojem, nebo spíš jeho součástí, a čím strojovatější bude, tím víc uznání si zaslouží.

Za celý život se mě nikdo nezeptal, kým se chci stát. Je to otázka daleko komplikovanější a zpravidla se nedá položit minutu poté, co jste někoho potkali. Odpověď na ni může trvat podstatně déle a navíc se nedá přepočítat na peníze. Ale pokud nechceme o lidech nadobro přemýšlet jako o pařezech, možná bychom o ní měli zauvažovat. Lingvisté pak alespoň za pár let nebudou muset hovořit o rozdílu mezi kdo a co jenom jako o nějaké historické anomálii.

Ubitá motivací

11. května 2020 v 15:20 | Marie Veronika |  Zápisník
Jelikož bloger je tvor jepičí a blogů, které bych ráda četla, stále a jistě ubývá, chytne mě čas od času chuť najít si nějaké nové oblíbence. I nořím se do hlubin internetu, rozplétám sítě odkazů a klikám a klikám a čtu a čtu. Některé zavřu hned, jiné až po chvilce. Někdy se zadaří, jindy si odškrtávám obrovské fiasko. Jako třeba naposledy.

Snad polovina blogů, na které jsem zavítala, byla plná čehosi, čemu budu z nedostatku lepší terminologie říkat instagramový obsah. Fotografie ve fitness úborech, hubené slečny, které dále hubnou, cvičí, jedí už jen zdravě, mění svůj život, mindset a life (fakt) od základu v pěti nebo sedmi bodech, pracují na milionu projektů, neohlížejí se na minulost a na to, co si o nich myslí ostatní a milují to, co dělají, i samy sebe láskou bezvýhradnou. Za normálních okolností a v rozumném množství a podání mi motivační články nevadí, ale po tomhle už se vůbec nedivím, proč Instagram způsobuje tolik úzkosti a deprese.

Upřímně: chtít během tří měsíců dopsat knihu, předělat pokoj, zdravě jíst, hodně spát, hodně číst a ještě víc cvičit - to jako vážně? To snad ani nemůže dopadnout jinak než selháním nebo nervovým zhroucením - nevylučuji, že se může sejít obojí. A návod na dobrý život v sedmi bodech? Opravdu? Cítila jsem z toho zvláštní pachuť na patře, trochu zlosti, protože podobné články dokážou velmi účinně vyvolávat pocit viny, trochu lítosti, protože kdo ví, jak to za těmi vysmátými dokonalými snímky doopravdy vypadá, a trochu znechucení, protože na reklamu jsem alergická a tohle je reklama par excellence. A ještě mnohdy špatná. Nemám nic proti tomu, když lidé chtějí zdravě jíst, cvičit nebo mít pěkný pokoj; ale nemusím o tom číst tisíc na chlup stejných článků.

I pozavírala jsem všechny ty blogerky - milovnice kávy, módy, zdravého jídla, cestování, cvičení a motivace a dostala velkou chuť strávit večer na pohovce s brambůrkami. Jenom tak, všem těm šíleným motivačním článkům natruc. Pravda, původně jsem měla trochu jiné plány, ale takhle? Takhle mám chuť se prostě jenom tak potloukat a vychutnávat si, že neplním žádné cíle. Nebýt manažerkou vlastního života, nežít chvíli marketing na sebe sama a připustit si, že nic není a nikdy nebude dokonalé. Myslím, že to bude to sladký pocit; možná dokonce sladší než ta jáhlová kaše s chia semínky, kiwi, malinami, manou, nektarem a ambrózií.

O dětech, které vědí svoje

5. května 2020 v 16:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Děti často považujeme za stvoření, která o takzvaném dospělém světě nemají ani ponětí. V mnoha ohledem je to jistě pravda a ještě ve více ohledech je to dobře, neboť podle pesimističtěji naladěných lidí by se jinak patrně rozhodly stejně jako Oskar z Plechového bubínku Güntera Grasse raději nikdy nevyrůst. Přesto jejich bystrozrak v mnohých věcech dokáže překvapit. I když je nevědomý.

V dávných dobách, kdy ještě lidé mohli jezdit hromadnou dopravou bez roušek a bez obav seděl roztomilý blonďatý chlapeček na sedadle, díval se z okna a zpíval si písničku. Nekopal spolucestující, nelezl po sedačce, nekřičel na celý vůz, jen si čistým hláskem tiše prozpěvoval; nesedět přímo naproti němu, nejspíš bych si ho vůbec nevšimla. Takhle jsem ale zaznamenala i text - a ten mě zaujal. Nezachytila jsem ho celý, utkvěl mi zejména neustále se opakující refrén: "šup, šup, šup, šup, šup, šup, celý dlouhý den".

Střih, další scéna. Nacpané metro a v něm malá holčička, která nedbá početného publika: "já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám". Neustále dokola, jako v deliriu. Chvíli mi trvá rozklíčovat text, protože si ještě dost šlape na jazyk. Navíc znám písničku hlavně v originále, a to ještě dost špatně.

Mám za to, že tyhle dvě děti zvládly ve svých popěvcích o deseti slovech vystihnout víceméně celý dospělý svět. Svět složený ze samých musím a odehrávající se v šíleném pracovním tempu a rytmu nesmyslných opakování, šup, šup, šup, celý dlouhý den. Práce, rodina, nakoupit, uklidit, uvařit, padnout na pár hodin a pak zase práce. A když už nadejde sladké páteční odpoledne, tak ať to stojí za to a ať je útěk co nejrychlejší. Alkoholové delirium, totální rauš. Zapomnění, uvolnění a já tak rád trsám, trsám až do svítání.

Když jsem v šestnácti Grassův Plechový bubínek četla, nerozuměla jsem tak docela, proč že se to Oskar rozhodl v útlém věku nevyrůst - ta kniha byla ovšem bizarních věcí tak plná, že nějaká další nehrála velkou roli. Dnes tomu rozumím; popravdě daleko víc, než bych chtěla. A také proto doufám, že ty dvě děti toho budou navzdory svým prorockým slovům ušetřeny. Alespoň než vyrostou.