Mýtický mixér aneb o dramatizaci

13. dubna 2020 v 14:54 | Marie Veronika |  Zápisník
Legenda praví, že moje babička kdysi cosi mixovala v mixéru. Nelíbilo se jí, jak nože rozházely ještě ne zcela promixovanou hmotu po stěnách, i vzala vidličku a jala se hrudky sesouvat dolů. Tehdy mixér - spotřebič síly bezmála heraklovské - nezaváhal, a když vidličkou zajela příliš blízko jeho roztočeným nožům, příbor jí vytrhl a vyhodil ven, daleko a vysoko, až vzhůru ke stropu, do kterého se vidlička zapíchla.

A teď zpátky na zem. Saturninova kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru by zrovna tady měla hotové žně. Tím, jak se to stalo původně, už si nikdo není docela jistý. Zcela určitě nešlo o vidličku, nýbrž o lžíci (která rozhodně nemá takový dramatický potenciál). Ta se bezpochyby do ničeho nezabodla, ba dokonce ji mixér ani nevyhodil ven, natožpak ke stropu. Nejspíš ji po vytržení z babiččiny ruky jenom přiohnul (v sázce je i možnost, že ji zlomil, ale mám podezření, že i to už je dramatizace) a, upřímně řeno, nejsem si tak docela jistá ani tím. Možná že jí tam ta lžíce prostě jenom spadla a z celé eskapády vyšla lehce pošramocená. Uznejte, na tom není vůbec nic vtipného.

Sklon k přehánění a přibarvování vtipných historek se u nás v rodině předává z generace na generaci. To máte jednu drobnost tady, aby to bylo vtipnější, druhou maličkost onde, aby to líp vyznělo, a ještě něco doprostřed, kde se původně vlastně nic tak vtipného nestalo - to aby se obecenstvo nezačalo nudit. Skutečnosti už se nikdo nedopátrá, zato se všichni královsky baví. Ano, víme, že falšujeme minulost a děláme to při plném vědomí. Ale kánon rodinných historek se tím utěšeně rozrůstá a pobavit se chce čas od času každý. Na televizi nebo literaturu v tomhle ohledu není žádný spoleh; a navíc v nich nikdy nevystupuje naše babička.

Osud mou rodinu mnohokrát nehezky zkřísl, a právě proto se držíme svého kánonu jako klíšťata. Vracíme se k těm momentům, kterým se všichni s chutí zasmějeme, i když už jsme je slyšeli mnohokrát. Realita a fikce v nich splývají v jedinou mýtickou materii, ze které tkáme svou vlastní rodinnou historii. Je v ní pravda, trocha divadelnosti, špetka fantazie a dramatu, ale hlavně jsme v ní my, naše vztahy, radosti a bolesti. Z každého takového představení vycházíme posíleni, s bolavou bránicí a vzájemně si trochu blíž. A když už to přeci jen překračuje únosnou míru, vždycky se najde někdo, kdo vypravěče vrátí do přiměřených mezí nějakým tím: "Jasně. A ta vidlička se zapíchla přímo do stropu."

Modernímu člověku jednadvacátého století prý schází mýtus. Velké vyprávění, které by pojalo celý svět a dalo smysl každému jednotlivému životu. Vyprávění, které když máte, nepotřebujete už žádné jiné. Nám takový mýtus nechybí, my ho máme. Začleňuje nás organicky do událostí všehomíra, a když na to přijde, dovede rozsekat i ořechy. Ten mixér, ano, ten legendární mixér totiž pořád ještě funguje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 13. dubna 2020 v 15:36 | Reagovat

Váš kánon docela závidím...:)

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 13. dubna 2020 v 15:51 | Reagovat

Máme to v rodině podobně. Minimálně já se ségrou. A taky už se mi několikrát stalo, že jsem sestrou přibarvenou historku uváděla na pravou míru a komu jinému, než ségře...
My nejen přidáme tuhle a támhle, přisladíme, přikořeníme, ale hbitě zapomínáme, co byla vlastně ona původní historka, původní surovina, ze které jsme začaly pracovat...

3 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | 13. dubna 2020 v 19:06 | Reagovat

Já jsem byl přistižen při tvorbě podobné  legendy kterou jsem neuvedovele pribarvil.. V původním ppdani šlo o pád stromů do drátu vysokeho napětí, v mém podání se to změnilo na pád do hraničních drátu.. Mělo to být v Krusnych horách, tak jsem vzbudil podezření ze jsem si vše vymyslel, i když šlo o zcela neuvedomelou úpravu.. I naše podvědomí má sklon dramatizovat..

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. dubna 2020 v 20:12 | Reagovat

ETA mixéry jsou pověstné. Zažil jsem něco podobného na vlastní oči.

5 Helga Helga | 13. dubna 2020 v 20:54 | Reagovat

To je hezký doznání, přiznám se že si taky ráda zapřibarvím, tak teď z toho nebudu mít tak špatnej pocit jako dřív, díky

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. dubna 2020 v 22:16 | Reagovat

Je to jako s fotkami: Někdy chtějí zvýšit kontrast, tu přidat maličko víc žluté, oříznout nezajímavé okraje, aby bylo možné soustředit se na to podstatné a hlavní smysl se posunul pěkně do zlatého řezu. Ano, podobně postupujeme i s našimi rodinnými legendami a mýty a rád se na tom podílím. Kdybys tak věděla, co dokáže náš starý mlýnek na mák! :-)

7 Proxim Proxim | 13. dubna 2020 v 23:13 | Reagovat

A nakonec spousta veselých historek ze života ani přibarvovat nepotřebuje, někdy jen stačí počat pár let, než se zážitky traumatické uleží v ty nejlepší špeky

8 blondýna blondýna | 14. dubna 2020 v 6:55 | Reagovat

Můj brácha mi říká, že jsem rybář.
Moje ryba je vždy zaručeně nadměrná, má nejméně metr a je zaručeně mořská.
Zdědila jsem to po mámě, měla stejné sklony a ona to měla také po mámě.
Tak určitě vznikly všechny krásné pohádky, pověsti a víš co, je tak krásně lidské, je to o nás a ta barvitost tam je.

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 14. dubna 2020 v 9:05 | Reagovat

[1]: Minimálně u části historek rozhodně nebylo co závidět, když se děly :-D Ale takhle zpětně, ano, snad to za to i stálo :-)

[2]: Právě. To riziko, že se časem v literárním předivu původní skutečnost úplně ztratí, není úplně malé. Vzpomínky zkrátka nejsou vždycky přesné, zvlášť v mysli vypravěče - ale pokud se najde druhý přímý účastník, tak ještě je možné tu uměleckou licenci trošku zkorigovat :-D

[3]: To je ale zajímavá záměna! To, že vzpomínky jako takové jsou dost nepřesné, není celkem žádné tajemství, tohle už je ale úplně jiná liga :-)

[4]: Tak je to pravda!! :-D

[5]: Myslím, že něco takového bude patrně dělat leckdo a není vůbec třeba kvůli tomu mít špatné svědomí :-)

[6]: Přesně tak :-) A mlýnek na mák mě tedy opravdu zajímá :-D

[7]: Je to tak - spousta historek je natolik barvitá, že ji přibarvit snad ani nejde. Ale ty tedy zpravidla potřebují opravdu nejdelší čas, aby se člověk nad nimi mohl pousmát alespoň křivě :-D

[8]: Žejo! Mě taky to přirovnání k rybáři napadlo, dokonce jsem se ho do článku snažila nějak vecpat, ale nějak to z něj pořád nevzhledně trčelo, tak jsem to zase smazala. U nás doma tahle tendence jde jednoznačně od táty a zdědila jsem ji hlavně já, sourozenci nejsou tak nadšení vypravěči. Ale přesně jak říkáš: určitě jí vděčíme za mnohé, jen se toho už patrně nikdo nedopátrá :-)

10 Proxim Proxim | 14. dubna 2020 v 11:09 | Reagovat

[9]: A že už jsme pár metrových makrel v životě chytily :-D A pak jsme zblbly i zkušného rybáře, že i on nakonec toto spojení (ač šlo o tresky) použil.

11 stuprum stuprum | Web | 16. dubna 2020 v 18:54 | Reagovat

Něco mi říká, že velkou vypravěčku máme v tobě. Jsi vždy dokonale přesvědčivá a transparetní jako knihy od Davida Stasavageho!

12 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 17. dubna 2020 v 8:31 | Reagovat

[10]: Toho dne to bylo velké vítězství! :-D

[11]: Autora neznám, ale vypadá to na první pohled na dost velkého suchara :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama