close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2020

Čemu mě naučila meditace

30. března 2020 v 16:27 | Marie Veronika |  Zápisník
Uznávám, titulek dnešního článku vypadá jako vystřižený z nějakého moderního blogu plného různých výzev, módního oblečení, dekorativní kosmetiky, bezlepkových sladkostí a jógy. Ale nemohla jsem si pomoct. Poté, co jsem se o meditaci zmínila v minulém článku, strašilo mi tohle téma v hlavě a nedalo se utišit. I rozhodla jsem se mu vyhovět.

S meditací jsem poprvé začala zhruba před pěti lety. Inspirovalo mě k tomu zejména moje tehdejší bydliště se všemi lidmi, kteří se k tomu pojili, a také univerzitní prostředí, které nejrůznějšími podněty doslova hýřilo. Lákalo mě to, a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Věděla jsem, že mám být připravená na neúspěch. Že je to věc velmi náročná, k níž jsme naprosto netrénovaní. Že to nepůjde. A přesně tak to bylo.

Většinou žijeme s tím, že jsme víceméně pány svých činů. Máme za to, že když se do něčeho pustíme, leží náš úspěch víceméně v našich rukou, a pokud nám to nejde, stačí se víc snažit. Asi málokde to platí míň než při meditaci. Tam to totiž najednou nefunguje. Vůbec. První věc, na kterou jsem přišla, bylo, že žiju neustále ve své hlavě, pod šílenou palbou myšlenek a jsem totálně v jejich vleku. Neumím je ani ovládnout, aby mě nestresovaly a nerozptylovaly, natož je vypnout. A když se o to pokusím, zoufale se to nedaří.

Velikost toho hypertrofovaného proudu zběsilých myšlenek mě překvapila. Připadala jsem si jako internetový prohlížeč: je v něm otevřeno asi tak dvacet oken, na všech něco běží a odněkud něco hraje. Nikdy si neuvědomíte, co všechno v hlavě máte, dokud se to nepokusíte vypnout. Já musela vypínat na mnoha vrstvách a zjistila jsem například, že na mě moje hlava mluví. Ano, mluví. Nejen že v ní hraje hudba, o které si ani neuvědomuji, že jsem ji ten den slyšela, ona zachytí i řeč (zpravidla v nějakém filmu) a opakuje ji. Dokud to je česky, anglicky nebo francouzsky, ještě by se to dalo chápat. Ale moje hlava na mě mluví klidně plynnou čínštinou. Jediné, co k tomu potřebuje, je podívat se na čínský film.

Zvyklá na poměrně rychlé úspěchy, začala jsem se s meditací učit chodit krůček po krůčku. Nedaří se to, nedaří se to dny a týdny (déle než několik týdnů v kuse jsem nikdy poctivý každodenní provoz nezvládla). Zlepšování je minimální, pokud vůbec nějaké, není co vykazovat. A já se zlobím, nesmírně me to štve, protože nejsem pánem situace, a o to horší to pak celé je. Přestože to ale nejde vůbec podle mých představ, stejně cítím, že se něco podstatného mění.

Uvědomění, že momentální obsah mojí hlavy nejsem já, přišlo hned ze začátku. A bylo nesmírně osvobozující - i když s ním ještě neumím dost dobře nakládat. I s těmi nejsilnějšími emocemi je možné se neztotožnit a jen si je uvědomit - a když to uděláte, pak jimi nejste zcela pohlceni, vnímáte je jaksi z nadhledu a můžete jednat svobodně, nezávisle na nich. Stejně to funguje i se všemi myšlenkami a obavami. Cítíte, že to je vaše součást, i to, co vám ta součást dělá; ale zároveň víte, že to není celá pravda a že vás to nemusí pohltit, sežvýkat a vyplivnout jako obvykle. Jste najednou klidnější. Ne nějak výrazně a poznatelně, ale věřím, že právě tenhle klid bude časem růst. Tak, jako jsem to vídala u druhých.

Nitro, se kterým se v průběhu meditace dostávám více či méně do spojení, je pro mě i po několika letech stále neprozkoumaný a prakticky nekultivovaný terén. Trochu se ho bojím, nevyznám se tam, neumím s ním zacházet a kdo ví, co v něm najdu. Všechno tam trvá nesmírně dlouho. Jednou se mi udělalo fyzicky zle. Jindy jsem se cítila tak plná klidu a radosti jako málokdy. Jako v loterii. Vím každopádně, že hledat chci. Pomaloučku, polehoučku, tempem podprůměrného šneka. Jednoho dne se třeba dohrabu aspoň na nejbližší roh. A je docela dobře možné, že až se tak stane, vybuchne celý vesmír oslnivě nádhernými barvami.

O vaření, úklidu a meditaci

23. března 2020 v 15:53 | Marie Veronika |  Zápisník
"Jsme s vámi jinak než obvykle." Když jsem si tu větu přečetla, pousmála jsem se. Ještě nikdy nebyl můj život takhle svázaný. Generace, která vyrostla ve svobodě, poprvé zažívá, jaké to je mít kolem sebe pořádně silné mříže. Přesto se cítím spojená s ostatními daleko víc než jindy. A možná i v jistém smyslu volnější.

Tempo mých dní je pomalé a já můžu po práci prostě jenom spočinout. Nic tam venku na mě nečeká, nevolá na mě tisíc propásnutých příležitostí. Na sítích nevidím obrázky svých vrstevníků v divadlech, na túrách, výstavách a nejnovějších filmech. Říká se, že máme jako generace strach, že nám něco utíká a že nežijeme svůj život dost plně a dobře, tak jako to v našich představách dělají všichni ti instagramoví lidé. Ano, přesně takovýhle strach máme. Ale ne teď. Teď je zavřeno. Jsme v klidu.

A tak se vracím v čase zpět. Vařím, uklízím, ba dokonce peču - ti, kdo mě znají, vědí, že za normálních okolností nepeču skoro nikdy. Hraju na housle zdaleka nejvíc od doby, kdy jsem přestala chodit do hudebky. A medituju. Nejde mi to, samozřejmě, protože mi to nikdy moc nešlo. Cítím se ale díky tomu ve spojení se všemi těmi, se kterými se nemůžu setkat. O některých ani nevím, kde teď přesně jsou a jak se mají. Neviděli jsme se třeba po řadu měsíců; je to ale, jako bychom dýchali tentýž vzduch a byli sotva na dosah ruky. Jsou se mnou; jen jinak než obvykle.

A já jsem s nimi. Ve vaření, v uklízení, v karanténě, při nádechu i výdechu. Ano, jinak. Ale rozhodně ne hůř.

Příležitost jménem korona

16. března 2020 v 15:31 | Marie Veronika |  Zápisník
Sedíme v kavárně na Staroměstském náměstí při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy člověk může bez obav použít slovo mondénní. Vyhlížíme z okna přímo na orloj, bije pátá a kostlivec tahá za svůj provázek. Kavárna zeje prázdnotou, číšníci a hosté jedna ku jedné. Můžeme si sednout úplně kamkoli, můžeme šeptat a slyšíme se.

Po vylidněném Staroměstském náměstí občas někdo projde, sem tam se nashromáždí hlouček pod orlojem. Bezpočet zlatých hodin tu tiká a blyští se v záři křišťálových lustrů. Architekt si při návrhu téhle kavárny patrně udělal mozkovou bouři na téma Mozart a následně uskutečnil úplně všechno. Ve vitrínách se tísní davy barevných porcelánových figurek, na tapetách se leskne zlatá. Nemohl se rozhodnout mezi zlatozelenou a zlatočervenou, tak na půlce kavárny udělal jedno a na půlce druhé. Tu křesílko, divan, sofa nebo kanape. Stoly zahuštěné tak, že obsluha může jako vedlejšák v životopise s klidem uvádět balet. A hodiny. Hodiny z půd všech myslitelných babiček.

Dnes je tu ovšem ticho a prázdno. Číšník pomalu prochází a čouhá mu podolek. Postupně se u našeho stolu vystřídají tři; každý si odbude spravedlivý kus práce. Věnují nám plnou pozornost, však jsme tu skoro sami. Jen od vedlejšího stolu, od toho červenozlatého, občas zazní slovo korona.

Jak jsme křehcí! Stačí málo a ulice se vylidní, na Staroměstské jde přejít bez boje. Plácky, na kterých se tísnívají shluky a průvody, teď obývá ozvěna. Okna kostelů jsou potemnělá, věřící si budou muset vzít pánaboha domů. Zaplavuje nás ticho, prohlížíme spíže a knihovny. Na co všechno že to během posledních pěti let nebyl čas?

Kavárnu den poté, vlastně za pouhých pár hodin, zavřou úplně; za další dva dny začne platit zákaz vycházení.

Přijměme to všechno jako šanci. Třeba najdeme něco, co nás překvapí.

Když celý svět nemluví o ničem jiném

9. března 2020 v 16:10 | Marie Veronika |  Zápisník
Bratři Ebenové v devadesátých letech napsali píseň, která se jmenuje V limitu. Zpívá se v ní zhruba o tom, jak hlavní protagonista vymyslí tu či onu skvělou píseň, ta je ale vždy odmítnuta s argumentem, že je moc dlouhá. A tak stvoří jinou, o níž ví, že "je to blbý, ale vejde se to do minuty". Podobně končí každá snaha napsat v těchto dnech v zásadě jakýkoli článek. Tentokrát podle hesla, že to sice třeba i je dobrý, ale není to o koronaviru.

V koši končí všechny filosofické a jazykovědné úvahy, vzletná témata blednou ve srovnání s hormony, v nichž se koupou mnohem starší části našeho mozku, které naše vědomí zaplavují děsy, strachy a panikou. Myšlenky vyznívají planě až trapně, když vedle nich stokrát denně slýcháme slova jako karanténa a pandemie, veselé historky hořknou a obyčejný život se zdá nedosažitelně provokativní. Nikdo se nestará o umění, tedy pokud mu z něj nekápne dvacet kilo těstovin a sto konzerv; anebo pokud aspoň není vytištěno na obzvlášť jemném papíře.

Vše rozumné již bylo řečeno, ještě víc nerozumného rovněž. Strach byl vykřičen, panika vybubřela, hněv vyhřeznul. Směšnost celé situace kondenzovala do bezpočtu vtipů, vesměs dobrých, v poslední době čím dál tím stejných. Copak k tomu lze ještě něco nového nebo dokonce smysluplného dodat?

A přesto se nemluví o ničem jiném. Dejte tomu deset, dvacet vteřin, padne to v každé konverzaci. Tu mail nebo oznámení, varování, hlášení. Jako by lidé neslyšeli na nic jiného, jako by docela ohluchli. Podlehla jsem tedy cenzuře ze všech nejúčinnější, totiž centuře vlastní, a uchýlila se do ústraní mentální karantény. Nevím, jaká přesně by měla mít pravidla a požadavky, ale jedno je jisté: když celý svět nemluví o ničem jiném, budete o tom mluvit taky. Jinak zbývá už jen zaryté mlčení.

Bát se s králem

3. března 2020 v 16:40 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Ozvou se první tóny druhé věty Beethovenovy 7. symfonie a snad každému před obrazovkou zatuhne krev v žilách. Král Jiří VI. zděšeně stojí před mikrofonem, z jehož druhé strany na něho pomrkává přítel a lékař v jedné osobě Lionel Logue. Po pár mrazivých vteřinách a záběrech na rádiové techniky, královnu a dvě malé princezny se král pomalu, váhavě a se zadrháváním rozmluví. Pronáší projev, v němž oznamuje občanům Spojeného království počátek druhé světové války.

Film Králova řeč natočil Tom Hooper právě před deseti lety a vyhrál s ním snad všechny myslitelné ceny včetně Oscara za nejlepší film. Oprávněně. Příběh o traumatizovaném a koktajícím vévodovi z Yorku, který se naprosto neplánovaně dostane na britský trůn, je tak hluboce lidský, tak skvěle napsaný a tak neuvěřitelně zahraný, že osloví snad každého. Podivné přátelství australského emigranta a špatného ochotnického herce Lionela Logua s králem, pro nějž je kralování na prahu světové války největší noční můrou, ale není jen zajímavou historickou epizodou. Vypráví o překonání strachu, odvaze, objevení vlastního hlasu - a mluví tak k nám všem.

V postavě krále Jiřího VI., na první pohle nesmírně vzdálené, v průběhu filmu velmi silně nacházíme sebe samotné. Vidíme jeho i svůj strach z toho, k čemu jsme povoláni, bráníme se spolu s ním údělu, který nám v našich očích nenáleží, a možná se nacházíme i ve zvláštním koktejlu arogance a nízkého sebevědomí, kterou Colin Firth tak bravurně zahrál. Jak film a vztah dvou hlavních postav postupuje, objevujeme traumata králova dětství, chlad jeho rodičů i tíživou zlatou klec královského rodu. Pravda, to asi nebude úplně naše parketa. Rovněž nejspíš nemáme možnost vyřizovat si účty prostřednictvím služebnictva a klíčové momenty naší terapie se neodehrávají, když na sebe křičíme ve Westminsterském opatství. Na tom ale ve výsledku vůbec nezáleží.

Králova řeč je pro mě dokonalý filmový šperk a i po deseti letech drží příčku jednoho z mých nejoblíbenějších snímků vůbec. Když jsme se na něj dívali s rodiči, ptal se mě táta, jestli ten herec umí mluvit i normálně. Umí, táto, on to koktání jenom tak dokonale hraje. Pravý herecký koncert ale nepředvádí jen titulní Colin Firth. Geoffrey Rush si vystřihl Lionela Logua bez nejmenšího zaváhání a královnu matku, za niž ve filmu dýchá Helena Bonham-Carter, si okamžitě zamilujete (všichni tři byli za své role nominováni snad na všechna myslitelná ocenění). Hutnou atmosféru dokresluje brilantní Beethoven, Mozart a Alexander Desplat a také naprosto nezaměnitelné kulisy sestávající z esteticky ošuntělých i velkolepě nablýskaných interiérů i exteriérů, anglické mlhy a uniformovaných lokajů.

Králova řeč je dílo tak univerzální, že bych ho doporučila snad každému. Budete plakat, smát se, trhnout, bát se i fandit. Možná pocítíte úlevu, že máte po boku také svoji milující královnu nebo oddaného Lionela Logua. A rozhodně budete dojatí a hrdí na nesmělého a zakřiknutého introverta, který to dokázal. Když to konec konců zvládnul on, proč byste to nedokázali vy? Není důvod se podceňovat; stačí sebrat odvahu a také si vyrazit zařvat do nejbližší katedrály.