Únor 2020

Jak se nedvořit ženě

25. února 2020 v 16:23 | Marie Veronika |  Zápisník
Když se to stalo poprvé, říkala jsem si, co to má být. Když se to stalo podruhé, chytala jsem se za hlavu. Napodesáté jsem měla jasno: z tohohle bude článek na blog. Protože nemít to skoro každý den na očích, snad bych ani nevěřila, že je to skutečně možné.

Jedna z mých kolegyň má v práci ctitele. Ach, to je ale krása, jaké štěstí ji to potkalo, říkáte si možná. Kdo by ovšem čekal romantickou komedii s kyticemi růží a bonboniérami na pracovním stole, šeredně by se mýlil. Ne že by to tedy byl vyloženě horor. I když - já sedím hned vedle a občas to trochu děsivé bývá. Tahle komedie má každopádně dost černý podtón.

Začalo to v kuchyňce, kde se mistr jahodář rozhodl k prvnímu kroku (nebojte, na přezdívku dojde). Tehdy milé kolegyni zavřel a zastoupil dveře a laskavě něžným tónem se jí vyptal, na jaké pozici pracuje, kolik bere peněz a jestli je aspoň senior a že ani nevěděl, že tady nějaké copywritery máme a že to snad už rovnou může popadnout koště a jít uklízet. V tu chvíli jsem ještě pochybovala, jestli se mu opravdu líbí, nebo prostě jenom rád šikanuje lidi. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Další kroky následovaly v řádů týdnů. Čirou náhodou po celofiremním meetingu nastoupil do stejného vagónu metra jako ona. Když obchoďákům odvedle přišlo jakési elektrické balanční vozítko, jal se na něm opravdu tvrďácky balancovat až milé kolegyni za záda a zpět (bohužel je to i za mými zády a trochu jsem se o ně bála). Další týden přijel takhle na jiném vozítku. A ten další ještě na jiném. Jediná kolena, která to roztřáslo, byla ovšem ta jeho.

Když nezafungovala elektromobilita, přešel na zbraně. Doslova. Plastové nerfky, kterými po sobě obchoďáci občas střílejí, jsem až do té doby vcelku zdárně ignorovala, jahodář jim ovšem dodal nový rozměr. Přišel na dohled k nám a pohybem Arnolda Schwarzeneggera dramaticky nabil tu lehkou a směšně barevnou plastovou pistolku. Pak, když několik pěnových projektilů dopadlo až k nám, je šel hledat a za doprovodu nápadně hlasitého "jo tady!" oblézal naše židle a stoly.

Nicméně ani plastové pistolky se neujaly, a tak přišel se psy. Jednoho dne prostě popadl psa, který patřil někomu jinému, a přinesl ho k nám. Podruhé to bylo štěně. To zafungovalo, ovšem na úplně jinou cílovou skupinu. Napotřetí donesl jiného a pořádně velkého psa, pod jehož vahou se zcela neschwarzeneggerovsky prohýbal, své vyvolené až k hlavě. Ta se zděšeně otočila a celé to doplnila kolegyně odvedle velmi hlasitým "ježíši, co to dělá?!".

Psi selhali a právě tehdy došlo na jahody. Jahodář se minulý týden zjevil, na talířku několik jahod a k tomu přání k narozeninám. To, že se s narozeninami o nějaký ten měsíc sekl, už je jen drobnost. Chvíli jsme uvažovali, jestli jahody nejsou otrávené nebo napuštěné drogami, pak jsem si ale šla do kuchyňky udělat čaj a donesla jsem úlevnou novinu: jahody otrávené nejsou, protože je vzal z erárního koše s ovocem, který nám občas na firemní útraty přinesou.

Tak se zrodil Jahodář. Postrach nezadaných žen, kterého si po prvním pohledu představíte, jak dělá milostné návrhy, které obsahují sekáček, sklep a mrazák. Lamač srdcí, jehož můžete docela snadno načapat v kuchyňce, kterak se snaží narafičit něčí krabičku s obědem, aby vypadla na prvního nešťastníka, který ledničku otevře. Chodící vtělení toho, jak se nikdy, ale opravdu nikdy nedvořit ženě. Tedy pokud nechcete zůstat navěky sami. V takovém případě do toho jděte. Pěkně doslova a se vším všudy.

Výmluva na všechno

18. února 2020 v 15:54 | Marie Veronika |  Zápisník
To, čemu věří druzí, mě zpravidla nechává chladnou. Věřte, čemu chcete - pokud to z vás dělá lepšího člověka, pomáhá vám to v životě nebo vám to dává dokonalý smysl, neřeknu ani popel. Pravda, u reptiliánů, otevírání třetích očí a komunikace s anděly mi možná trochu cukne v oku, ale konec konců proč ne. Když se nicméně vaše víra stane všudypřítomnou výmluvou na všechno a začne mít podobu "já jsem to a to, a tak dělám tohle, i když vím, že je to špatně", přichystejte si nějaký pěkný koberec. Ať vám tou dírou ve stropě, co po mně zbude, neprší do obýváku.

Nejčastěji se s podobnými výstřelky setkávám u víry ve znamení zvěrokruhu. Kupříkladu onehdy: snažila jsem se přesvědčit neobyčejně milou, obětavou, laskavou a empatickou kolegyni, aby se v jednom konkrétním případě postavila sama za sebe a šla si za svým. Nedovedete si představit, jak nesmírně obtížné to bylo. Nejdřív mi to nevadilo, taky mi leccos trvá déle a u věcí, které jsou zazděné dávnými emocemi, je to úplně normální. Když ale zaznělo "nojo, my berani občas prostě sklopíme hlavu a couvneme", tak jsem nevěděla, jestli se mám naštvat, nebo převléct do černé.

Nejsem asertivní a mám někdy problém stát si za svým, i když jsem v právu. Právě proto jsem se snažila pro svou kolegyni udělat to, co jsem odkoukala od jiných: přesvědčit ji, že je to v pořádku, svět se nezboří a lidi ji nerozsápou. I když jsem se v tom za poslední roky zlepšila, stále mě to stojí nemalé přemáhání, které ale podstupuji, protože vím, že to stojí za to. Na rozdíl od postupu č. 2, v němž neudělám nic a jenom si řeknu, že "jsem lev, a tak jsem plachá, přecitlivělá introvertka, která se vyhýbá konfliktům a bojí se ozvat" (skoro jako by nám tady něco nesedělo, že?). Tím se vůbec nic nevyřeší, akorát se mě bude zubařka na příští prohlídce ptát, od čeho mám ty zupy tak ošoupané.

Někdy je zkrátka v zájmu všech zúčastněných lepší přestat se odvolávat na to, co o mně říká kamení ve vesmíru, barva aury a kdovíco ještě a začít jednat. Vnitřního růstu nikdo nedosáhneme výmluvami, byť by byly zdůvodněné všemi svatými. Posunout nás mohou pouze činy. Jen těmi se staneme silnějšími, zralejšími a spokojenějšími - ať už o nás vesmírné kamení říká cokoli.

Romance pro předložku

10. února 2020 v 16:53 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem onehdy jela tramvají, zahlédla jsem nad obchodem nápis Obuv pro vaše zdraví. Ano, bylo to hned vedle toho druhého, kde inzerují, že vám za pouhých 399 Kč zlikvidují peněženku a za 499 batoh. Pohlédla jsem na ceduli poněkud překvapeně; nikdy mě nenapadlo, že by moje zdraví potřebovalo obout. Trochu rozpačiě jsem se podívala na svoje nohy. Nevztahovala se tahle tematika donedávna výhradně na ně? Ale pokrok zjevně nezastavíš a tady patrně prodávají úplně jiné a mnohem abstraktnější boty. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou vystoupit a pro onu metaforickou obuv se stavit, pak jsem si ale řekla, že daleko zdravější je beztak chodit bosky a že tedy svoje zdraví nechám pobíhat tak, jak pobíhalo vždycky. Však až doteď si nijak nestěžovalo.

Další zmatek přišel v drogerii. Zubní pasta pro zdravé zuby se blyštila hned vedle šamponu pro krásné vlasy a já úzkostně procházela mezi regály a nevěděla, co si počít. Když je ta pasta určená pro zdravé zuby, co s ní? Je slabší, než pasty normálně bývají, protože automaticky počítá s tím, že si s ní budete pucovat jen zcela zdravý chrup? Anebo je to naopak pořádný dryák, protože zdravé zuby ledacos vydrží? A můžu si být jistá, že mám zuby opravdu zdravé, a tedy způsobilé k takovému čištění? A co teprve s krásnými vlasy? Kdo posoudí, zda si mohu koupit šampon, který je pro ně zcela jmenovitě určen? Věru nevím, co si mám pořídit! Ač bych raději kopala za hodnoty pozitivní, budu se muset spokojit těmi negativními: s šamponem proti lupům a pastou proti kazu. U nich naštěstí nikoho z řad potenciálních uživatelů nevyřazují.

Moje trápení ale za branami drogerie ani zdaleka nekončí. Na trh pro zeleninu se asi nepodívám, neboť se celkem odjakživa počítám za člena rodu lidského a v takové společnosti bych si připadala značně nesvá. A když čtu, že touchpad na notebooku "podporuje inteligentní gesta, která simulují mnoho funkcí dotykové obrazovky systému Windows 10 pro velmi intuitivní ovládání", už mi jen bezmocně padá brada. Tady veškeré spekulace končí a zbývá jediná otázka. "Co to kurňa znamená!?"

Krásné předložce pro, která pro mě byla milenou součástí jazyka mateřského (rozhodně tedy do doby, než se začala chybně používat ke zkratkovitému vyjádření účelu), jsem ale rakev začala tesat až při jiné příležitosti. V jedné zasedačce u nás v práci se předminulý týden v čase 8:30-10:00 konala jakási přednáška spojená s nějakým tím zákuskem a celé se to jmenovalo Brain and Breakfast. Aby zasedačku nezabral nikdo jiný a necourali tam lidi v průběhu, rozhodl se pořadatel učinit tomu jasnou přítrž předem a dal na dveře velký papír. Až sem by všechno bylo v pořádku. Jenomže na papíru se skvělo: Uzavřeno pro účastníky Brain and Breakfast 8:30-10:00. Bravo. Předložka, která by dřív vyjadřovala, pro koho je přednáška určená a kdo tam tedy nemá v průběhu courat, se dokázala obrátit ve svůj pravý opak - a jediné oprávněné účastníky vykázala nezvratně pryč. I pokrčila jsem rameny, otočila se na podpatku a uronila lingvistickou slzu.

Ať už se v té zasedačce dělo cokoliv, pro mě to tedy rozhodně nebylo.

Absurdní kusy ze života korporátního

3. února 2020 v 16:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale život v korporátním prostředí se mi jeví čím dál tragikomicky absurdnější. Možná je to tím, že se vedení rozhodlo víc komunikovat a zasvěcovat nás do tajů firmy, a tak i to, co nemělo, vyhřezlo; možná tím, že už jsem tu jednoduše dost dlouho a víc si všímám. Z dvojice smát se/brečet si můžete vybrat podle svého gusta.

Od doby, co k nám zhruba před rokem nastoupil nový CEO (anglická nadávka pro vysoce postaveného manažera, pozn. red.), se mnohé změnilo. Zejména přibylo množství naprosto zbytečných meetingů s anglickým názvem. Dvě hodiny jsme jednou strávili na meetingu v půlce září proto, abychom se dozvěděli ohlašovanou velkou a převratnou novinu: totiž že se blíží Vánoce. Každý měsíc pak musíme povinně na jiný meeting, kde nám jeden z místních příslovečných "Slováků, co frčej na koksu" kulometně, potichu a za doprovodu miniaturních, a tedy nečitelných grafíčků a číslíček, sdělí, v kolik šel včera spát a jak si stojí GM1, GM2, EBITDA a OPEX. Ne, taky nevím, co to je. Ale nikdo nemůže říct, že bych o tom neměla průběžný přehled.

Neustále nám chodí celofiremní spamy s tím, co se podařilo, jak jsme skvělí, jak rosteme, kdo zamakal a komu se děkuje, protože je nejlepší. Na druhou stranu se do nás bez přestání lije, jak tahle firma ještě nikdy nezažila žádné pořádné propouštění a že se bude optimalizovat a změna může přijít kdykoli, všichni se budeme muset uskromnit a hlavně pracujte víc, než byste měli, a ideálně zadarmo. Před Vánoci může jít kupříkladu každý zaměstnanec bez nároku na odměnu pomoct do skladu, přičemž si připadá jako hotový filantrop, protože to není nenasytný korporát, který odmítá v sezóně najmout dost pracovníků, kdepak, to je úžasně obohacující zkušenost a šance na dobrovolnictví na úrovni Armády spásy.

To všechno si ještě přibarvíme pořádnou porcí naprosto nezbytných anglicismů, díky kterým si budeme připadat dostatečně kůl a na výši. Takže fixujeme išůs, které máme, hlavně teda bejziks, můžeme se radovat, protože jsme nad badžetem, ze sezóny jsme si odnesli lerninks, sejdeme se ve vork lanči (ano, ve vork lanči - tak se v byznysovém spíku čte work lounge) a možná taky na hřbitově a snad jedině tam budu moct v klidu a připravená vyčkat, až se začne velebit i náš grout; nebo taky grouf, záleží na tom, jak mince špatné výslovnosti zrovna padne.

Největší gól ale přišel minulý týden v dalším z oslavných e-mailů - a ne, nemyslím ten o tom, jak vyhodili tři lidi z personálního. Protože jsme skvělí a nejlepší, vybudovali jsme cross tým koronavirus a v jeho rámci se pořádně přiživili na davové hysterii. Prodali jsme stovky až tisíce roušek, přátelé, skvělá práce, wow a mega, a to nevadí, že roušky před virem ani chřipkou neochrání, pššš. Právě od toho, abychom dělali takovéhle věci, tu jsme, friends a sweethearts, a tohle je, darlings, přesně naše práce.

Nemám, co bych dodala. Ámen.