O neviditelných kráskách

13. ledna 2020 v 17:24 | Marie Veronika |  Zápisník
Osud tomu chtěl, že mě po delší pauze opět dohnala plesová sezóna. Ne že bych se plesům za normálních okolností nějak dramaticky vyhýbala. Spíš jsem od doby, kdy se tanec stal náplní mého volného času, usoudila, že si na parketě ucpaném víceméně polostojícími páry prostě nezatančím, a jde tedy o záležitost čistě společenskou. A tam, ruku na srdce, dám většinou raději přednost klidnému večeru doma. Letos jsme se však s rodinou smluvili, sjeli se na rodnou hroudu a vyrazili společně.

Jelikož plesy v okresních městech nejsou nikterak nóbl, usoudila jsem, že si nechci připadat oblečená příliš formálně a pro tentokrát svou značně extravagantní velkou večerní nechám doma. S tímto neprůstřelným argumentem jsem zatnula zuby, vyrazila do obchodu a zakoupila společenské šaty ke kolenům. Výborně, říkala jsem si, těmihle šaty zapadnu do místního koloritu a nebudu na sebe strhávat pozornost na každém kroku. A ještě se mi je podařilo sehnat v prvním krámě a se slevou! Můj plán nicméně i přes zbrusu novou výbavu utrpěl značné trhliny. Střetl se totiž s konkurencí, jakou jsem nečekala.

Ples byl sice plný půvabných dívek v krásných, někdy i celkem výrazných šatech (většinou délky ke kolenům - deset bodů pro mě za kamufláž!), ale prakticky ze všech čišela nesmírně koncentrovaná touha po tom, aby si jich nikdo, ale opravdu nikdo nevšiml. Stály ve svých róbách s peřím či s výraznými viktoriánskými náhrdelníky u kraje, tak trochu přihrble, skrývaly se za dlouhými loknami a cupitaly po okraji parketu krokem značně nejistým a drobným. Když tančily, dívaly se nezřídka na zem a usmívaly se sice trochu potěšeně, ale hlavně vystrašeně, jako by je pohled ostatních mohl spálit na uhel.

Netrvalo dlouho a došlo mi, že kombinace mých léty vypěstovaných tanečních instinktů "hele, nikdo není na parketě, honem jdeme, než tam vlezou lidi!" a asymetrických, lahvově zelených lesklých šatů kýžený výsledek ani zdaleka nepřinese. Maskování, pod kterým se ukrýval zbytek sálu, bylo tak dokonalé, že by ho nedokázaly prorazit sebevýraznější svršky. Když se člověk jako neviditelný chová, neviditelným se zkrátka stane a kouzlo je úplné.

Bylo mi jich líto. Vždyť by stačilo tak málo! Změna pohledu, trochu jiné držení těla a jistý krok - celý rozdíl mezi šedou myškou a sebevědomou, krásnou dívkou. Všechny mohly být ve druhé jmenované skupině, zvolily ale jinak. Nemusíte čekat, až budete dokonalé a budete mít v tanci třídu A, chtělo se mi zakřičet. Jenomže dnes se odevšad valí taková přehršel citátů o sebelásce, že by můj hlas byl jen dalším směšným klišé v řadě. Nic z těch klišé ovšem zjevně nepřešlo z chytrých telefonů do hlav mladých a krásných lidí, a už vůbec ne do jejich emocí.

Doufám tedy, že to jako tolik jiných věcí spraví čas. Možná jsem v jejich věku působila podobně; anebo se tak alespoň cítila. Pokud je ještě někdy uvidím, třeba na plese za dalších pár let, byla bych moc ráda, kdybych je už nepoznala. Namísto vyplašených, uťápnutých dívek bych si přála vidět mladé ženy s jiskrou a hlavou zdviženou. Takové, za kterými se ráda s obdivem otočím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. ledna 2020 v 17:49 | Reagovat

Za mnou by ses též jistě otočila, ne však s obdivem, nýbrž s odporem. A vsadím se, jak bys mě tak vyhastrošeného s vyhaslým pohledem spatřila, že bys mi i poslala plivanec na rozloučenou. :D

Jinak nečerti se valně, přítelkyně, vždyť já jen píšu, jak mi zobák narost a nemíním negativně. Četl jsem motivační citáty o smíchu, o tom, jak je zdravý. Tak se směj, protože se smát máš. :)

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 13. ledna 2020 v 18:36 | Reagovat

Chodím jen na maškarní a tam tento problém nenastala..

3 Lissy Paolohn Lissy Paolohn | E-mail | Web | 13. ledna 2020 v 19:50 | Reagovat

Od té doby, co mám partnera, který UMÍ tančit, tancuji nesmírně ráda, s hlavou zdviženou a s jiskrou v oku. :)

Jinak úplně tě chápu, taky ráda tancuji tam, kde je prostor a kde není moc lidí - což plesy teda moc nesplňují. :D

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. ledna 2020 v 20:37 | Reagovat

Na plese už se teď ocitám jen výjimečně a tanec je pro mě při takové příležitosti věcí zcela vedlejší, takže plesovou neviditelnost považuji pro sebe za výhodu. Kdyby ovšem byly neviditelné i krásné mladé dámy, byla by to rozhodně velká škoda :-).

5 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 13. ledna 2020 v 22:28 | Reagovat

Já myslím, že věk udělá fakt hodně. Na plesy sice moc nechodím (letos mě akorát čeká jeden maturák... eeh, myslim, že to nebudu řešit, hodím ty samý šaty co vždycky a je to, já stejně na tančení nejsem :D), ale obecně "nést se hrdě", vykračovat prostředkem ulice, nezapadat do stínu, říct sama sobě, že mě baví působit sama na sebe jak filmová hvězda ač zvenčí do ní můžu mít daleko a když už si vezmu něco extra, tak to neschovávat, jsem se naučila až poměrně nedávno. Během školy, jejda, to by se ve mě krve nedořezal, kdybych měla jen přejít prázdnej parket.

6 blondýna blondýna | 14. ledna 2020 v 7:40 | Reagovat

Taky myslím, že věk udělá hodně :)
Za mlada jsem vyčnívala, nestyděla se a jak bych to řekla, měla jsem vše na praku. Nepřemýšlela nad modelem, tančila do ranních hodin a těšila se přízni tanečníků. Většinou až do zavíračky.
Nu a s věkem, s postavením, občas oteklými kotníky jsem se stala usedlou, připrdlou a pozadu. Většinou mne všichni sledují, jak se chovám, s kým se chovám a vlastně já už se nechovám, protože jsem sevřená. Jsem sevřená v korzetu postavení a rozhodně nezůstávám do zavíračky.

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 14. ledna 2020 v 9:23 | Reagovat

[1]: Až tak špatné myslíš, že by to bylo? :-D Proti smíchu každopádně nic nemám, jen někdy už je to vážně trochu za hranou.

[2]: Tak tam jsem snad zas v životě nebyla já :-D

[3]: To je moc dobře :-) Taková jiskra dokáže divy!

[4]: Myslím, že taková neviditelnost může občas přijít vhod. Tebe ale společnost zprostila té zapeklité situace, když tě někdo vyzve k tanci a ty tančit jít nechceš tak nějak apriorně, což má jistě své nedocenitelné výhody :-)

[5]: Holt i tohle - jako spoustu jiných "samozřejmých" věcí se člověk zjevně musí pracně naučit. Přirovnání k filmové hvězdě se mi každopádně moc líbí :-) Tak si maturiťák užij! :-)

[6]: Jacques Brel má na tohle téma kouzelně přesný šanson o tom, jak mladíci chodí pít do hospody a smějí se usazeným a váženým pánům, kteří mezitím sedí a vážně spolu rozmlouvají v nóbl podniku naproti. A poslední sloka je o tom, jak oni sami jsou těmi váženými pány a odnaproti se jim smějí noví mladí :-) Trochu se bojím, že takovýhle korzet čeká více či méně prakticky na každého.

8 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 24. ledna 2020 v 9:29 | Reagovat

Pohybuji se mezi dětmi cca. 8-13 let a je zajímavé sledovat rozdíly mezi nimi. Třeba srovnání dvou dívek: jedna začala chodit tento týden a už je mezi námi jako doma a bere "sportovně" fakt, že jí to jako začátečnici moc nejde, a druhá naopak i po delší době stále trpí pocitem, že se ztrapní, když se jí něco nepovede, a tak se ani moc nesnaží. Včera po tréninku řešila, že nemá dokonale učesané vlasy... Co s ní? :-)

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 24. ledna 2020 v 11:51 | Reagovat

[8]: No, to je skutečně obtížná otázka, protože problémy se sebevědomím jdou tak do hloubky, jak je to jenom možné. Chválit, podporovat a doufat, že se s tím vyrovná :-) Protože to bude jen a jen na ní a podle toho, co píšeš, ji tedy lehká cesta nečeká. Jsem ale ráda, že jsou i děti, co to mají nastavené jinak a podstatně zdravěji :-)

10 Talaniel Talaniel | E-mail | 24. ledna 2020 v 13:24 | Reagovat

[9]: Hodně mě trápí strach, že ve snaze pomoci řeknu nějakou dobře míněnou blbost. Občas mi z huby lítají věci dřív, než si je stihnu promyslet, a pak akorát buším hlavou o zeď :-)
Každopádně je zajímavé sledovat, jak je každé to dítě jiné, ovšem to taky znamená, že neexistuje jeden univerzální postup, jak s nimi jednat. To platí vlastně i u dospělých, ale myslím, že u dětí lze chybami napáchat větší škody.

11 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 24. ledna 2020 v 16:16 | Reagovat

[10]: Myslím, že se tím nemusíš tolik trápit. Děti jsou sice tvárné a lze je do určité míry ovlivnit, ale primární vliv leží přeci jen na jiných lidech :-) A v tomhle věku už to dokonce přestávají být i ti rodiče. Jednotný návod na to určitě existovat nebude, i když nějaké terapeutické finty by možná najít šly. To už je ale vyšší dívčí :-) Holt se to asi chce spolehnout na empatii a dělat to nejlepší, co člověk umí. To je výbava, která určitě není zanedbatelná :-)

12 on on | 26. ledna 2020 v 19:09 | Reagovat

A to si zober, že tých pár nesmelých slečien, čo tam prišlo, je stále tá veľmi odvážna menšina, zatiaľ čo výrazná väčšina zostala radšej rovno doma;)

13 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 27. ledna 2020 v 11:58 | Reagovat

[12]: No vida, tenhle faktor jsem úplně opomněla! Ještě o něco lepší :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama