Smutný osud amerického snu

16. října 2019 v 17:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevěřte prvnímu dojmu. První dojem je povrchní, odsoudíte člověka, ani nevíte jak a nedáte mu žádnou šanci to napravit. Takhle nám to alespoň vždycky říkali. I nevěřila jsem. Bylo to obtížné, ale vedena radou starších, snažila jsem se od útlých let dát rovnou šanci každému.

Od té doby uplynulo mnoho vody a mně se zdá, že lidé ani trošku nechtějí využívat výhod toho, že někdo nevěří prvnímu dojmu. Naopak - dělají všechno proto, aby zapadli do předem připravené škatule ještě před tím, než otevřou ústa. Mnohdy stačí jeden letmý pohled v tramvaji: držení těla s předsunutou hlavou, rychlé až trhavé pohyby, klátivá chůze, rozmáchlá, prudká gesta, v ústech nijak neskrývaná žvýkačka, zuby zažloutlé. Oblečení křiklavé, nevkusné, sportovně laděné. Nesuď, říkám si, třeba se pleteš, když vtom se ozve hrubý a ukřičený hlas vyvěrající odkudsi z hlubin hrtanu, s dechem přiškrceným rovněž tam, a vypustí hromadu sprostých nadávek.

Jak moc se do nás otiskuje to, kde jsme vyrostli a kde se pohybujeme, mě zaráží čím dál víc. Sociologové vědí už dlouho, že americký sen je spíš vějička než skutečná možnost, že nemáme všichni ani omylem stejné šance a že společenskou vrstvu, do které jsme se narodili, s největší pravděpodobností nikdy neopustíme. Ale to, jak to může být zjevné, mě nepřestává zarážet.

Někdy si říkám, kdybych seděla v křesle personalisty a všimla si třeba jen jediného podobného gesta nebo slova, jestli bych byla schopná zavřít oči a dát předsudky stranou. Poskytla bych rovnou šanci? Nejsem si vůbec jistá. Vždyť v tramvaji si také raději sednu vedle jemně vyhlížejícího intelektuála s knihou na klíně. Má barevné ponožky, přiléhavě střižený tvídový kabát, brýle s výraznými obroučkami a nohu přes nohu. V každém jeho pohybu či slově se odrážejí jeho životní šance, pravděpodobný vkus, přátelé, podoba budoucí či současné drahé polovičky i způsob života, jaký patrně čeká jeho děti. Prakticky všechno, dokonale vytvarováno podle ideální formy.

A první dojem. Ten, který o tom všem patrně dříve či později rozhodne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Proxim Proxim | 16. října 2019 v 17:52 | Reagovat

Svého času jsem zjevem hojně děsila učitele a přednášející, kteří v duchu spráskli ruce a čekali, až se ozve slovník dlaždiče.. inu nestalo se. Uběhlo pár let a oči valí úplně jiní lidé, kteří vidí někoho jiného, než koho si po mailové a telefonické komunikaci představovali. Kdysi mě to navýsost pobuřovalo, pak mi to bylo fuk a dneska už mě to snad i baví.

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 16. října 2019 v 18:22 | Reagovat

Halo efekt nás Holt ovládá.. A možná to tak má být..treba je to v v řadě případů správná intuice... Kdoví co nás mozek všechno vyhodnocuje než se ten první dojem vytvoří.. Samozřejmě se můžeme i seredne mýlit...

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 16. října 2019 v 21:29 | Reagovat

Nemůžu popřít, že párkrát jsem během života musel první dojem v důležitých věcech přehodnotit (vždy k lepšímu). Ale v souhrnu je to tak nepatrná pravděpodobnost, že se vejde do statistické chyby :-).

4 stuprum stuprum | Web | 17. října 2019 v 2:02 | Reagovat

Dokazuješ mi, že člověk může být romantický za jakýchkoliv okolností!

5 vizit-my-farm vizit-my-farm | 17. října 2019 v 5:33 | Reagovat

Tak to nechod na můj blog, tam bys našla jen zablácené monterky načichlé kouřem ze zapálených ohnů...

6 blondýna blondýna | 17. října 2019 v 8:12 | Reagovat

Dělám to celý život a vesměs ta první dobrá byla pravdivá.
Když přijímám lidi, první je stisk ruky, to je jako semafor. První věta, oční kontakt, hlas a přesně poznám, jak ten člověk bude působit na jiné.
Dělám to třicet let a na drobné odchylky, vždy to dám na první dobrou.
Nevadí mi dredy, tetování / sama jich mám devět /, modrá hlava, potřebuji v kolektivu život, nadšení a chuť pracovat. Doslova mne zabije stisk ruky ala leklá ryba, su tragéd,co...

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 17. října 2019 v 11:58 | Reagovat

[1]: Myslím, že v tvém případě už by to mohl být klidně i sport :-D

[2]: Mám za to, že mozek dokáže vyhodnotit daleko víc a daleko přesněji, než si uvědomujeme, takže první dojem často může být správný a přesný. Ale pak samozřejmě jsou i případy, kdy se člověk šeredně splete...

[3]: Že? Taky mám pocit, že se člověk málokdy nějak opravdu výrazně sekne. Ne každý tedy je extra krystalický nebo výrazný, ale spíš než s vyloženě špatným prvním dojmem jsem se setkala s dojmem nijakým, který musel teprve postupně vznikat.

[4]: :-D Je ovšem otázka, jestli je to výhoda!

[5]: To ovšem zní romanticky :-)

[6]: Úplně chápu! Stisk ruky je moc zajímavá kapitola a musím říct, že jsem se ho nikdy nenaučila nějak extra vědomě vyhodnocovat. Ale hodně si všímám očí, gest a intonace hlasu. Gesta a oči nikdy nelžou :-)

8 Miloš Miloš | Web | 17. října 2019 v 20:45 | Reagovat

Už Voskovec a Werich měli písničku Šaty dělaj člověka a v textu zpívali: "kdo je nemá" (myslí se lepší kvality) ", od života ať nic nečeká."

Obecně to ale neplatí, např. mnozí géniové z oblasti vědy a umění jsou nad vnější dojem nadneseni a své okolí ani moc nevnímají, protože žijí ve vnitřním světě. A jistě se takoví najdou i mezi méně významnými.

9 Miloš Miloš | Web | 17. října 2019 v 20:48 | Reagovat

[8]: … nadneseni … nejen v oblečení, ale i v gestech

10 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 18. října 2019 v 15:36 | Reagovat

[8]:[9]: Určitě to na řadu lidí neplatí, ne každý je navíc tak krystalický a nemusí být vůbec snadné ho na první dobrou někam zařadit. A géniové v tomhle (a nejen v tomhle) jsou, myslím, vydatná kapitola sama pro sebe :-)

11 Miloš Miloš | Web | 18. října 2019 v 21:42 | Reagovat

[10]: A opačně také, třeba sňatkový podvodník má oblečení a způsoby jistě vytříbené :).
Ale těch asi moc není, takže vyznění textu a Čerfovy poznámky o pravděpodobnosti souhlasí (s velkou pravděpodobností :)).

12 Teri Glint Teri Glint | Web | 20. října 2019 v 16:58 | Reagovat

Souhlasím s tebou. Když se na to podívám z hlediska mého studijního oboru, existují prý výzkumy, které dokazují, že například děti vzdělanějších rodičů více čtou, neopustí proto svoji sociální bublinu.

A v tramvaji si taky sedám (když už není zbytí) vedle na první pohled sympatického člověka.

13 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 21. října 2019 v 12:03 | Reagovat

Myslím, že to jsou sebeobranné reflexy :-)
Samozřejmě mohou někdy klamat. Ale lepší je dle mě zdravá opatrnost s následným příjemným překvapením, než si naběhnout. Taky to asi souvisí s jakousi stereotypizací a s léty nasbíranými zkušenostmi, kdy pozorovatel na základě svých znalostí nějak danou osobu zařadí, někdy možná neoprávněně.

A na Internetu platí téměř za všech okolností heslo "nikomu nevěř" :-)

14 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 21. října 2019 v 13:33 | Reagovat

[12]: Jo, to je přesně ono! Někdy si říkám, co je na nás vlastně to opravdu naše - a že toho vlastně asi zas tak moc nebude...

[13]: Je pravda, že čím jsem starší, tím výraznější mi to přijde, takže možná opravdu jde o to nasbírat dostatek dat. A co se internetu týče, tak tam je to ještě úplně jiný level :-)

15 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 7. listopadu 2019 v 19:03 | Reagovat

Skvělé postřehy! :)...když někdy pozoruju lidi, někteří z nich mě utkví v paměti, jiní vůbec. I obyčejný postoj, či výraz ve tváři někdy řekne o člověku víc, než kdyby promluvil...

16 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 8. listopadu 2019 v 8:06 | Reagovat

[15]: Je to tak. Někdy je až k neuvěření, jak málo stačí :-) Bohužel nejen v tom dobrém, ale i v tom špatném smyslu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama