Umění rozhovoru aneb o beranidlech

4. září 2019 v 16:58 | Marie Veronika |  Zápisník
"...i řekl jsem si, že za celou cestu neřeknu nic jiného než otázky. Přesně tak jsem to taky udělal - a když známý po hodině vystupoval z auta, loučil se srdečnými slovy, že už dlouho si takhle skvěle nepopovídal." Zhruba takhle mi to tehdy jeden z mých dobrých přátel vyprávěl a já přikyvovala, trochu hořce, trochu pobaveně, ale tak horlivě, až mi brada málem břinkala o stůl. Takhle funguje umění konverzace.

Lidé si zpravidla s jinými lidmi nechtějí až zas tak moc povídat. Ne že by snad toužili po tichu. Chtějí prostě mluvit, mluvit a mluvit - a to pokud možno do objektu živějšího než zeď. Pokud vládnete schopností naslouchat a klást otázky, uplyne klidně několik hodin, vy se dozvíte o svém konverzačním partnerovi naprosto všechno a on si třeba vůbec nevšimne, že se vás ani nezeptal, jak se máte. A když se třeba čirou náhodou zeptal, došlo k tomu jen velmi mimochodem a zpravidla s magicky dokonalým hřebíčkem "no to já..." do konverzační rakve hned po vaší první větě.

Pokud nepatříte k povahám, které v takové chvíli popadnou slovní beranidlo a do rozhovoru se hrubou silou vlomí, zůstanete pro značné množství lidí vždycky tak trochu záhadou. Není divu: když se vaše promluvy skládají ze samých "no to snadne!", "vážně?" a "páni!", zpravidla to nevypovídá o nejniternějších hnutích vaší duše. Lze navíc důvodně předpokládat, že chuť se takovým konverzacím oddávat klesá s každým dalším "aha!" až pod nulu - a že před dotyčným příště raději utečete třeba spravovat střechu, lovit velryby nebo něco podobného. Jelikož o vás neví vůbec nic, můžete si vymyslet skutečně cokoli.

"Pokud chceš rozvinout rozhovor, musíš se ptát. Jinak to skončí něčím jako 'To je dneska ale hnusně.' a ticho. Bystřejší maximálně dodají: 'Včera bylo hůř.' A rozhovor skončil." Takhle nějak to tehdy vystihl onen dobrý přítel. Moudrý to člověk, říkám si pokaždé, když s mírně poťouchlým a mírně zklamaným úsměvem přikyvuji nějakému nekonečnému vyprávění. Pak, když nastane ticho, zpravidla mlčím a užívám si několika vteřin zaslouženého odpočinku, během kterého přemýšlím o beranidlech a velrybách. Není to úplně obvyklé, ale není třeba se obávat. V záplavě všech těch "a to já když..." na to ještě nikdy nikdo nepřišel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 4. září 2019 v 19:50 | Reagovat

Kdybys nebyl promluvil zůstal bys filosofem... Doslova filosofem asi ne, ale párkrát se mi stalo, že jsem mluvil, když bylo lepší mlčet.... Jinak nějakou "vrbu" občas asi potřebuje každý z nás.. A každý ji naopak občas někomu dělá...

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. září 2019 v 23:23 | Reagovat

Budu se muset zamyslet, zda i mne nemají velryby na black listu, protože jim pak od mých partnerů v rozhovorech hrozí příliš velké nebezpečí. Ale copak velryby, to já, když... :-)

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 5. září 2019 v 8:04 | Reagovat

[1]: Mně se zase stává, že mlčím, když by bylo lepší mluvit :-) Na vrbu ideální, jinak ne tak šťastné.

[2]: Mám pro tebe vcelku jasnou odpověď: ne. Ono je občas trochu toho vyprávění potřeba - zvlášť když naproti sedí člověk, který na to "a to já když" není žádný machr, takže co chvíli hrozí neproniknutelné ticho :-)

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 5. září 2019 v 10:32 | Reagovat

Je to pravda. Stačí přikyvovat, jasně, jasně, a dotyčnej prostě jede. Na druhou stranu, když se zamyslím, kam mezi nimi spadám, asi často působím spíš jako ten druhej, protože už dlouho pozoruju, že mě vůbec nezajímá, jak se ostatní lidi mají, ani se jich na nic neptám, ale trochu i jako ten první, protože většině lidí ani nechci sama nic vykládat. Takže... ve výsledku mě ten jejich příval slov sice vůbec nezajímá, ale protože je nemám zájem přerušovat svým přívalem, tak ho hrnou :D

5 Elwin Elwin | E-mail | Web | 5. září 2019 v 13:07 | Reagovat

Chich :D já jsem oboje, ale snažím se nebýt :D takže si prostě dávám pozor, abych nemluvila moc, i když jsem ukecaná až hrůza a zááároveň se snažím neptat příliš, mám pak strach, že budu působit dotěrně? Ale asi ne, jak vyplývá z tvého článku. Čili se budu víc ptát! :D ale je fakt, že spousta lidí prostě jede a jede, no :D

6 stuprum stuprum | Web | 6. září 2019 v 4:12 | Reagovat

Toužíš jako každá samice zabydlet samotu vesmíru slovy! Jen nejsi tolik průbojná, tak bereš zavděk i rétorickými partnery, kteří to udělají za tebe. :)

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 6. září 2019 v 10:39 | Reagovat

[4]: Možná že hrnou právě proto, že mají pocit, že vlastně nikoho nezajímají. Ono když si připadáš, že když nebudeš hrnout, tak tě nikdy nikdo nevyslechne... tak asi hrneš :-D

[5]: Ona není otázka jako otázka - na všechno se dá zeptat dotěrně a taky se dá na všechno zeptat normálně, se zájmem :-) Takové otázky mají lidé rádi. Pokud tedy nenatrefíš na typ lidí, který je s nimi hotov dvěma slovy a je zase ticho :-D

[6]: To ani ne, proti společnému mlčení nic nemám. Jenomže musí být mlčet o čem a i to se musí umět - a když člověk s někým sedí na kafi nebo je u někoho na návštěvě, bývá trapné ticho skutečně trapné! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama