Srpen 2019

O nepřátelství mužů a žen

21. srpna 2019 v 16:59 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou věci, o kterých všichni mluví, každý na ně má svůj názor a každého se týkají. Takové věci zpravidla žijí vlastním skrytým životem, a když se vytáhnou na světlo, vyvolají přestřelku na život a na smrt. Není jich mnoho a upřímně řečeno, povětšinou se jim na blogu obloukem vyhýbám. Někdy to ale nejde - téma, které v hlavě klíčí už po mnoho měsíců, jednoho krásného dne přeteče.

Věcí, o které s takovými okolky mluvím, je vztah mužů a žen. Nikoli dvou konkrétních jednotlivců, ale dvou skupin obyvatelstva. Vztah, který se mi čím dál víc jeví jako více či méně otevřeně nepřátelský.

Stačí se podívat na stereotypy, které si jedno pohlaví vytvořilo o tom druhém. Stereotyp ženy je nelichotivý v každém ohledu. Jde o hloupé, nerozhodné stvoření ovládané nepredikovatelnými, až přírodními silami, které se zabývá primárně vzhledem, klevetěním, kýčovými roztomilostmi, nakupováním a mláďaty všech druhů. Stereotyp muže není v ženských očích o nich lepší. Dětinský a občas násilnický (nebo alespoň vzteklý) primitiv, který potřebuje mít pocit nadřazenosti a kontroly a kromě toho má zhruba dvě až tři životní potřeby.

V životě už jsem tolikrát slyšela s neskrývaným despektem říkat "nojo, to jsou ty ženský" nebo "nojo, chlapi" a "všichni/všechny jsou stejný", že nevím, jestli mě to má spíš pohoršovat nebo děsit. Zřetelně ale vnímám, že stačí vytyčené mentální hranice jen zlehka překročit a lidé začnou být nervózní. Stereotyp totiž sice je negativní, ale neodpovídat mu je zpravidla ještě o něco horší. Rozmlouvat "intelektuálsky", vědět víc, vynikat v práci vysokými statistikami, být představována jako "ta co píše o telefonech" a mít při tom na sobě dlouhou, květovanou sukni - všechno nějakým způsobem špatně. Řekli byste, že to třeba povede k přehodnocení zažitých předsudků? Kdepak. Jenom se stanete jakýmsi barevným exotickým ptákem, který vyžaduje speciální zacházení. Nic víc.

Mám za to, že způsob, jakým myslíme a jakým mluvíme, je neodmyslitelně spjat. Nezdá se mi proto nikterak překvapivé, že kolega, kterého moje výsledky znervózňují zdaleka nejvíc, zároveň co chvíli vyprodukuje výrok typu "Hadi a ženský, to je to stejný." Mnohem víc mě překvapuje, že právě tenhle kolega má přítelkyni, a dokonce zvažuje žádost o ruku. Žádat o ruku tvora, kterého přirovnávám k odpudivé havěti, tomu tedy říkám životní rozhodnutí. Nejsem si úplně jistá, co přesně mi v celém tom příběhu uniká, ale něco to rozhodně být musí. Lámu si proto hlavu a v mezičase si stále dokola kladu tutéž otázku. Nebyl by bez všech těch nánosů svět mnohem, ale mnohem příjemnější místo k životu úplně pro všechny?

Vězněm dokonalosti

13. srpna 2019 v 18:37 | Marie Veronika |  Inspirováno
Málokdy se stane, že by mě téma týdne kdovíjak zaujalo. Většinou pokrčím rameny, někdy si poklepu na čelo, ale zpravidla zůstanu docela v klidu. Tentokrát to ovšem bylo jinak. Jen tak mimochodem jsem se podívala, o co že teda tenhle týden půjde, a vytřeštila jsem oči. Rána rovnou na solar.

Myslím, že tady na blogu - jakož ostatně i v reálném životě - není žádným tajemstvím, že perfekcionismus je jednou z vlastností, které mě prorůstají skrz naskrz. Abych učinila spravedlnosti zadost (jinak by mi patrně začalo cukat levé oko nebo něco takového), musím uznat, že to má svá pozitiva. Za prospěch jsem na fakultě pobrala nejedno stipendium, své někdy opravdu vysoce nadstadardní vztahy s celou řadou vyučujících asi těžko připíšu na vrub svým krásným očím a všichni moji nadřízení ze mě nadšením skákali div ne do stropu (v bezpečné vzdálenosti od oken, samozřejmě). Pak je tady ale taky rub. Velký, převelký rub.

Pokud totiž perfekcionismus namícháme s určitým množstvím příslušných nadání, dá se z toho vyrazit skutečně nesmírně antisociální koktejl. Patrně se shodneme na tom, že je poněkud nevkusné budovat svou identitu na tom, že děláte většinu věcí líp než ostatní (protože když je neděláte, jak nejlíp dokážete, začne vám cukat levé oko). Zkuste se tomu ale vyhnout, když to tak ve většině případů opravdu dopadá. A pak si s těmi lidmi běžte popovídat do hospody. Z toho vám začne cukat nejenom levé, ale i pravé oko a možná budete cestou domů i trochu kulhat (záleží na úrovni vaší emoční inteligence). Buď zkrátka budete arogantní hovado, které svoje výsledky naservíruje těm druhým na zlatém podnose, anebo si záhy vyvinete mimikry tak dokonalé, že se za nimi časem nebudete moct najít ani vy sami. Případně je tu ještě třetí lákavá možnost: nasbírat si soukromou kolekci obdobně perfekcionistických přátel a světem proplout s klapkami na očích.

V poslední době se mi čím dál neodbytněji zdá, že perfecionisté nejenom žijí v ponurém světě plném chyb, ale ještě tam žijí vcelku osamoceně. Jejich neurotické úsilí je žene neustále a co nejrychleji vpřed - a co si budeme vykládat, tam se většina lidí ani zdaleka nežene. Vypadá to, že řešení je jednoduché: přestat to všechno tolik řešit. Jenže to není tak snadné. Rozhodně ne tak snadné jako hned na tom vidět několik chyb.

6 nejcennějších drahokamů z cest

6. srpna 2019 v 17:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Nepatřím právě k lidem, kteří by vyhledávali dobrodružství. Neláká mě adrenalin ani exotika a důvod, proč lidé dělají fronty na Mount Everestu, mi asi zůstane navždy utajen. Přesto si s sebou nosím malou sbírku vzpomínkových drahokamů, které jsem si ze svých rozumně bezpečných a pečlivě rozplánovaných cest postupně navozila a které s láskou schraňuji. Dnes vám chci ty nejcennější představit. Kde není uvedeno jinak, i se svými fotografiemi.

Patrně nejnádhernějším šperkem, který jsem si kdy dovezla, je vzpomínka na mlhu v norském fjordu u vesničky Sæbø (zhruba na vršku hlavy skandinávského psa). Nebyla to obyčejná mlha. Bylo to oslnivé tekuté stříbro, ve kterém zmizel celý fjord, všechny vodopády, skály, lesy, lodě a téměř i vodní hladina. A do téhle pavučinové substance zářilo roztavené slunce.

(Všechna autorská práva náležejí mé spolucestovatelce, která zde na blogu vystupuje jako Proxim. Já, škoda mluvit, jen s otevřenou pusou zírala.)

Druhý třpytný diamant není v místní blogové komunitě žádná novinka. Je jím totiž Cirque de Gavarnie, ledovcové údolí ve francouzských Pyrenejích, které se pyšní nejdelším vodopádem v Evropě (na fotce je ho vidět jen spodní polovina). Údolím, v němž kvetou divoké, temně modré kosatce a do něhož shlížejí třítisícové zasněžené vrcholy hor, teče průzračně modrá říčka. A když máte štěstí, přijdete na jeho konec v pravý čas - a vodopád se obleče slunečními paprsky do takové nádhery, že u něj klidně prosedíte hodinu. Když do něj totiž svrchu zasvítí, zdvojnásobí svůj objem a začne vypadat jako utkaný z mlhy a dýmu.


Třetím šperkem je, jak jí soukromě říkám, mystická katedrála, oficiálně katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Modeně. Jsem velkou milovnicí gotiky, ale když je to možné, ráda zabloudím i do dřívějších dob. U nás to, pravda, moc nejde. Ne tak v severoitalské Modeně. Románská katedrála je obrovská, postavená z temně rudých cihel a vyzdobená zlacenými, sytě barevnými, prastarými freskami. Robustní sloupy, malá okna a celkově tmavé ladění interiéru (které ovšem na fotce, pokud na ní má být něco vidět, z pochopitelných důvodů není vidět) mě svým kontemplativním charakterem chytilo a nepustilo. Museli mě odtamtud prakticky odtáhnout. Při mojí tělesné konstituci to ovšem nebyl tak velký problém.

(Zdroj obrázku.)

Rovněž na čtvrté místo musím zařadit katedrálu - tentokrát už doopravdy gotickou. Katedrála Svatého Vincenta v bretaňském městě Saint Malo na samém severozápadu Francie je totiž naprosto jedinečnou kombinací skutečné gotiky, umné novogotiky a novodobě ztvárněné keltské estetiky. V Bretani je keltská kultura přítomná celkem všude, tenhle kostel ale vyčnívá. Když jsem vešla dovnitř, svítilo právě slunce od západu - skrz vitrážová okna přímo naproti mně. Malé barevné plamínky se tak proměnily v hotový barevný zázrak.

(Zdroj obrázku.)

Pátým krasavcem je první slovanský kandidát, totiž Slovinsko. Lítý boj tu svádějí dvoutisícové alpské hřebeny a nádherný kostelík uprostřed jezera Bledu - a já musím uznat, že je to plichta. Romantické, modromodré jezero obklopené zelenými kopci (s poetickými názvy jako Frdamane Police) a divoká, až marťanská krása kamenných vrcholů, proti které si člověk připadá nekonečně maličký, jsou zkrátka nesouměřitelné.




Šesté a poslední místo obsadila opět Francie, konkrétně Okrová stezka nedaleko městečka Rousillon v Provence. Jestli jsem se zmiňovala o Marsu u slovinských Alp, tak tady rudá planeta přichází se vším všudy. A je rudá doopravdy: tedy žlutá, rudá, oranžová - a okrová. Tak moc, že si to z nohou budete smývat ještě týden, a stromy a keře, které tam rostou, vypadají doopravdy podivně.


Menších šperků bych po kapsách našla ještě celou hromadu. Bretaňská menhirové pole, provensálská pole s levandulí, rakouská hora Dobratsch, mozaikové kostely v Ravenně, Benátky, norskou cukrárnu s klavírem, gotické katedrály, francouzská přístavní města a městečka jako Rouen, Bayonne nebo Honfleur, obrovskou dunu v jihozápadní Francii... a tolik, tolik historek. Vtipy, hlášky, příběhy kousavé i hladivé. Vytržení, úžas a nádhera. Jeden cestovní deník za druhým. Škeble, kamínky, šišky a usušené květiny. Jiskra v oku, když se vracíte domů. A nádherné diamanty vzpomínek, které vám už nikdo nikdy nevezme.