close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2019

O Cvrčkovi

8. července 2019 v 16:57 | Marie Veronika |  Zápisník
Bez některých lidí by bylo na světě smutno. Dokážou vás rozesmát prakticky za všech okolností a už jejich přítomnost či zabarvení hlasu vám zvedá náladu. Jedním takovým vyvoleným je i Cvrček. Sedí vedle mě na orchestru a náš pult, který se mimo jiné pyšní nejvyšším věkovým rozdílem, je neporazitelný.

Cvrček, jehož skutečné jméno jsem zjistila až po více než půl roce, špatně vidí. Noty si proto tiskne znatelně větší než všichni ostatní; pomluvy, že jde o formát A0 je nicméně třeba jednoznačně vyvrátit. Na koncerty nosí hotový světlomet, tedy LED pásek v rámečku, který upevňuje na vršek stojánku. Napájí ho starým akumulátorem, bedničkou jen o málo menší, než je autobaterie, a všichni nám ho závidí. Až jednou dojde na koncert v podzemí, my budeme připraveni.

Když je na zkoušce Cvrček, poznáte to. Hraje tak vášnivě, že mu praská jedna žíně na smyčci za druhou, a dokáže (slovy dirigenta) naboostit dynamiku celých prvních houslí. Pravda, občas se netrefí a ujede mu něco hlasitého i do nějakého toho celoorchestrálního ticha. Ale to se stává i jiným hráčům a je z toho u našeho pultu vždycky velká sláva. Ostatně i dirigent jednou pravil, že když se naším směrem naštvaně podíval poté, co někdo vletěl do pauzy, byl příjemně překvapen, když zjistil, že Cvrček to nebyl.

Cvrček pracuje jako fyzik v Akademii věd a dělá tam cosi ohledně jaderné fúze. Mimo jiné. Také tam má totiž šikovné kolegy chemiky a na zahrádce švestku - občas tak přinese naprosto precizně, v laboratorních podmínkách vypálenou slivovici. Vtipný je ovšem i zcela střízlivý - což v kombinaci s mým smíchem občas poněkud vyrušuje. Ale doposud zůstalo ohledně rozsazování vždycky jen u řečí.

Hrála už jsem za ta léta s mnoha spoluhráči, Cvrček je mi z nich ale nejmilejší. Oba rádi sedíme co nejvíc vzadu, brbláme na těžký repertoár a chodíme včas. Dokonce i ty hřebíky, které jsou natlučené do zdi v našem rohu, jsme si rozdělili tak, abychom měli každý po jednom věšáku (a já na ten svůj dosáhla). Vždycky se směju, když si po vzoru dechařů začne ostentativně profukovat housle, počítat takty pauz tak, že z toho může profitovat půlka orchestru, nebo když na sebe vrháme obličeje v nějakých opravdu strašných pasážích. Když na zkoušce chybí, není to ono. Pravda, líp se slyším a třeba hraju i s technicky lepšími hráči. Ale ty zářivě nevinné úsměvy a nejapné poznámky, ty jsou jedinečné. Bez nich je na světě zkrátka o něco smutněji.