Květen 2019

O jazykohravé rodině

30. května 2019 v 16:20 | Marie Veronika |  Zápisník
Naše češtinářka musela být tehdy trochu v rozpacích. Probíráme celkem nudné české spisovatele konce 19. století, všichni si zapisují, nikdo nekecá a najednou jedna ze studentek (ano, ta, která si tak vzorně dělá poznámky) propukne v nezvladatelný smích. Co je na těch buditelích tak vtipného?

Kdyby znala kontext, pochopila by velice rychle. U nás doma totiž vždy panovalo jakési zvláštní nadšení do jazykových podivnůstek. Pitvorná jména, zvláštní slova i legrační zkomoleniny nezřídka udělaly vpravdě zářnou kariéru, vešly do rodinného jazyka - a způsobovaly nepřístojnosti na hodinách češtiny. Ono je těžké udržet vážnou tvář, když pro vás slovo znamená něco úplně jiného, než by mělo. V tomhle případě slovo, které rodiče používají, když zrovna ohrnují nos nad nějakým obzvlášť nelibým smradem a prohlašují při tom něco ve stylu "tady je ale děsnej puchmajer". Ne, vážně jsem nevěděla, že je to spisovatel. Chudák Ladislav Antonín to zkrátka odnesl.

Stejným způsobem doplatil na své příjmení ekonom Fritz Machlup nebo italský filosof Giambattista Vicco, kteří se rovněž docela často dostali na přetřes. Jindy letěly nejrůznější odborné pojmy: když měl kupříkladu někdo rozházené oblečení po pokoji, bylo mu řečeno, ať si ty hadrony kouká uklidit. V době, kdy se mí starší sourozenci učili německy, používaly se (nejčastěji u stolu) žádosti jako "Suň se za!". Jelikož mluvili německy tak nějak všichni, zpravidla došlo k žádanému účinku. Meteorologicky ladění členové rodiny se dívali na počo, k večeři zakousli oblož chl a večer provedli pravidelnou kygicnu (aneb proč se vyplatí nechat děti číst naškrábané nápisy). Jazykové hrátky byly na denním pořádku.

Lingvistický potenciál se ale v plnosti rozvinul v jiné, velmi specifické oblasti: u přezdívek. U opravdu velkého množství přezdívek. Ségra jich kupříkladu měla víc než 30. Nejšťavnatější kusy zahrnovaly perly jako Mředle, Nípec nebo Péčisko; mně se zase říkalo třeba Lepoká. Dodnes netuším, co to mělo být, poselství o sourozenecké lásce je z toho ale zjevné. Stejně jako to o jazyce. Co je lepší důkaz toho, že je skutečně živý?

Puchmajer u nás doma stále letí, ostatně jakož i podstatně novější historka o mém výbuchu smíchu. U rodičů jsem s ní sklidila velký úspěch a ve škole se mi zase podařilo přebít ji mnoha malými plus při jiných příležitostech. Třeba když jsme brali Vrchlického, tehdy moje znalosti skutečně zazářily. Jistě si totiž dovedete živě představit, co se stane, když v takovéhle rodině někdo hledá v knihovně Jarní romanci a najde místo ní Baladu o hovně. Inu, víme o tom všichni. I o čtyřicet let později.

Obhajoba těžkých věcí

23. května 2019 v 16:52 | Marie Veronika |  Zápisník
Nepatřím zrovna k fanouškům tradiční lidové moudrosti, ale jedno přísloví mi k srdci přeci jen přirostlo. Tedy pokud se nevykládá jako obhajoba tělesných trestů. Nebo nesnášenlivosti vůči mladým (být mladý je ostatně čím dál větší prohřešek). V jádru je totiž tohle přísloví skutečně moudré: ano, i já si myslím, že stromek by se měl ohýbat, dokud je mladý.

Při každé debatě o vzdělávání zazní dříve nebo později argument, že "tohle dneska už není potřeba" a "k čemu to s internetem v kapse je". V některých případech je to jistě relevantní, protože učit se kupříkladu bez jediné souvislosti zpaměti latinské názvy srostlých ptačích kostí - které už ostatně na tomhle blogu zažily nejednu minutku slávy - je skutečně docela pitomost. Jenomže pak je tady ještě jiná část dovedností, o kterých se tvrdí totéž. A tady jsem tvrdě proti.

Nechci, aby se děti učily zjednodušené psací písmo jenom proto, že je snazší a stejně budou psát jen na klávesnicích. Nesouhlasím se snižováním objemu povinné literatury nebo nesystémovým zjednodušováním pravopisu, protože je přece potřeba to lidem ulehčit (a ono to místo toho překvapivě akorát nadělá binec a při psaní citronu tak zaváhá každý). Nejsem pro úplné vyškrnutí paměti z výuky, protože když se necvičí, zlemplovatí. A když vidím, že nějaké dítě hraje místo klasického hudebního nástroje na keyboard, vrtím hlavou.

Jsem totiž nesmírně ráda, že mě v mladším věku potkalo dost poměrně obtížných věcí. Když umíte hrát na housle a mluvíte francouzsky, už je poměrně jednoduché se například během pár večerů naučit obstojně táborákový program na kytaru nebo při lekcích řekněme italštiny či španělštiny proletět začátečnické lekce dvojnásobnou rychlostí. Klidně bych zase zavedla na gymnázia povinnou latinu, protože je to sice "dneska k ničemu", ale ať chceme nebo ne, je to pořád tak bytelný jazykový základ, že by zjednodušil a systematizoval nesmírnou spoustu věcí. Rozhodně bych zachovala stávající psací písmo - a když už je o tom řeč, vyzkoušeli jste si ho někdy i svou druhou, nedominantní rukou? Zpěv, pohyb, druhý i třetí cizí jazyk (ač v praktickém životě dnes povětšinou není potřeba víc než angličtina), pořádná nálož těžké literatury, rétorika a recitace, psaní - těžké věci, které dokážou tolik, tolik dát.

Rozvíjejme mozky ve věku, který je k tomu nejvhodnější. Později na to nikdo už myslet nebude, v pracovním frmolu nikomu o žádný rozvoj nepůjde a dospělý věk zkrátka nedisponuje stovkami volných hodin k prosezení nad konjunktivy nebo dvojhmatovými stupnicemi. Rozvíjejme ty, kdo přijdou po nás, ještě v době, kdy věří, že se pro všechny jejich vlohy jednou najde uplatění. Rozvíjejme je jako celistvé lidi, po všech stránkách a ve všech dovednostech. Pokud se to povede a pokud si do té doby neodbouchneme celou planetu, možná nás za odměnu dovedou k budoucnosti, kde právě pro takové lidi bude místo.

Krásy života s vysokou citlivostí

16. května 2019 v 16:29 | Marie Veronika |  Zápisník
Nebudu ani trochu přehánět, když řeknu, že být vysoce citlivým člověkem není žádná legrace. Stinnou stránku věci si asi dovede zhruba představit každý: ve světě, kde se empatie většinou bere jako slabost, hudba se hraje stále silněji a filmy jsou krvavější a krvavější, to není nic těžkého. Svět zkrátka není navržen námi ani pro nás a mohu vás ujistit, že stížnosti o tom, jak těžko se nám v něm žije, jdou rovnou od srdce. Není to však celá pravda. Vysoká citlivost totiž nese i plody velmi sladké. Pravda, je nejdřív trochu třeba procvičit techniku sklizně, ale když se to povede, stojí to za to.

Stačí mi podívat se na lidi, kteří mě obklopují. Na to, jaký jsem introvert, mám poměrně hodně přátel. Ne kamarádů, přátel. Vazby, které s nimi sdílím, se nesmírně těžko popisují (ne, ani řeč nevytvářeli vysoce citliví lidé). Je to, jako bychom mluvili stejným jazykem, cítili stejně, prožívali totéž, dokonale si rozuměli. Někdy mám pocit, že jim vidím až do srdce a oni vidí do srdce mně. Pro tu chvíli sdílíme cosi hlubokého, vstupujeme do jakési dokonalé mimoslovní harmonie. Něco takového jen tak nevyprchá ani nevybledne. Moje přátelství se proto kupí a během let jich neubývá; naopak. Nikdy mě nikdo z mých přátel nezradil, nikdy jsem se v nich nezklamala. Jsou to, jak angličtina krásně vyjadřuje, soulmates, druhové mé duše.

Podobný pocit jednoty až vytržení se pak může dostavit prakticky kdykoli. Podívám se na strom a mám chuť ho obejmout - ne proto, že bych chtěla čerpat vesmírnou energii, ale proto, že je tak dokonale krásný. Vždyť stromy vnímají víc, než si myslíme, a i květiny rostou lépe, když si jich všímáme. Kdy jejich kůru naposled někdo pohladil? Nebo hudba. Stačí málo a naskočí mi husí kůže. Některá hudba mě zvedá ze židle, při jiné pláču nebo se směju. Stačí se ponořit a rozplynout se v tónech, získat z ní emoci v nejčistší podobě a prožít ji. A když už je řeč o destilovaných emocích, nesmím opomenout text; i z něj se mi samo od sebe vyjevuje citové rozpoložení pisatele. Když čtu, příslušné emoce cítím, jako by mi je někdo lil do hlavy. Ne, nevím, jak to dělám. Dělá se to samo.

Pokud si právě teď ťukáte na čelo, nemám vám to za zlé. Jsou to trochu divná, docela patetická, neobratná a dost možná nepochopitelná slova. Těžko se mi vyjadřovalo, co jsem chtěla říct - a přestože jsem podobný článek měla v plánu napsat už delší dobu, zoufale se mi to nedařilo. Nevím, jestli je dnešní pokus lepší. I kdyby však nebyl, příliš na tom nesejde. Téměř telepatický pocit porozumění a otevření tím nezmizí a moji přátelé, vzácní a krásní jako diamanty, mě chápat budou. Tím se přeci jenom to nekomfortní podivínství, hluboká bolest a bezbřehé zoufalství, které vysoká citlivost běžně přináší, tak nějak zdravě vyvažuje.

Konverzace vždy a všude

9. května 2019 v 16:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Představte si následující situaci: na zastávce hromadné dopravy stojí drobná dívka, vedle sebe postavený prazvláštní kufr. Velikostně tak akorát na samopal, tvarem zcela nespecifický, podlouhlý kvádr, bez jakéhokoli označení. Co uděláte? Vězte, že pokud se k dívce vydáte a zahájíte nezávaznou konverzaci, pak jste součástí sice menšinové, ale stále dosti početné části populace.

Na světě patrně neexistuje univerzálnější zahajovač konverzace, než je takový kufr (ještě tedy skvěle fungují náušnice vyrobené z halířů, ale ty nejsou pod vlasy někdy vidět, takže vítěz je jasný). Oslovují mě lidé na zastávkách, v hromadné dopravě, v obchodech nebo jen tak na náměstích - zkrátka kdekoli, kde se s ním zrovna zastavím. Pro věrné čtenáře nebude jeho obsah překvapením, ovšem družní kolemjdoucí bývají šokováni. Ne, není tam samopal ani mrtvý pes. Jsou to housle.

Kdybych počítala ty, kdo se se mnou na základě houslí dali do řeči, rozhodně by mi nestačily obě ruce. Když je nemám, jsem normální holka, co chodí po městě. Když jsou se mnou, stávám se univerzální vrbou na hudební témata. Dozvěděla jsem se už o kamarádech, co hrají ve filharmonii, o pražské cimbálovce, o tom, kdo hrál na klavír, kolik let chodil do hudebky a kdy ho to přestalo bavit. Někdy se mi podařilo uniknout až vystoupením z tramvaje, jindy se jednorázová konverzace převtělila v dlouhodobější známost - například pro pána ve fakultní šatně se časem otázka "Dneska nemáte housle?" stala evergreenem.

Nejsem sice po většinu času žádný velký misantrop, nicméně povídat si s cizím člověkem v tramvaji je pro mě docela náročné. Zkrátka: raději knihu. Občas přemýšlím, jestli by nepomohlo začít tvrdit to o tom samopalu nebo mrtvém psu. Patrně však ne. Hudba zkrátka sbližuje, a to i nevědomky a příliš. Pokud vám to tak ale vyhovuje, zakupte nějaké to pouzdro a projeďte se trochu třeba autobusem. Zrovna dneska si prohlížel můj futrál perspektivně vypadající mladík. S trochou snahy a zájmu by to jistě šlo zúročit.

Poetický dárek k prvnímu máji

1. května 2019 v 16:33 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem dnes ráno shledala, že je opět středa, mírně mi zatrnulo. Do všeobecného poklidu se totiž přimísila zneklidňující myšlenka: o čem bude dnešní článek? Zjistila jsem, že nemám nejmenší představu. Pak jsem ovšem otočila kalendář, vzpomněla si na Máchu a usoudila, že dost bylo řečí o poezii, přišel čas na činy.

Jelikož se zde ještě nikdy (s jednou velice, velice drobnou výjimkou) moje poezie nevyskytla, dlužím vám pár slov. Verše nepublikuji nikoli proto, že by mi to bylo principiálně proti srsti, ale protože jsem udělala zkušenost, že je lidi v zásadě nechtějí číst. Z toho důvodu byla koncepce tohoto blogu od počátku jiná; dnešní nálada mě ovšem vybízí k drobné změně, přinejmenším kvůli kouzlu prvomájového dne.

Báseň Múza se zlatými vlasy je jedna z mých posledních, napsaná s letošním datem. Není rýmovaná ani pravidelná a kdo raději klasické verše, ať sáhne spíš po tom Máchovi. Kdo však jsi dost kurážný, vstup a čti dále. S trochou štěstí nebudeš litovat.


Múza se zlatými vlasy

Přišla ke mně múza se zlatými vlasy
Vstoupila potichu
Jako čas vstupuje do mysli
Když kouzlo pomine
A království se vzbudí ze spánku

Čí dotek mi přinášíš
Nevěrná

Rozprávíš se mnou večerním jazykem
Každé tvé slovo mě tíží
Jako plát planety země

Ne prosím už dost

Odešla
Nevěrná
Vstupuji do ticha
Na skráni vykvetl mráz

Zůstal tu po ní otisk prstu
Májový vánek
A jeden zlatý vlas

Břemeno k neunesení


(12. leden 2019)