close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2019

O fanoušcích a nejhorším slohovém tématu

24. dubna 2019 v 16:22 | Marie Veronika |  Zápisník
Nedá příliš mnoho práce zjistit (a příznivci mého Facebooku to již nějakou dobu vědí), že moji kolegové jsou naprosto posedlí populárním seriálem Hra o trůny. Celá úterní dopoledne už padla na diskuse o tom, co se stalo v posledním díle, kdo asi umře příště, kdo je skvělý a kdo hajzl, případně kdy má který herec narozeniny a jestli je dobré, když je ten který kolega má týden od něho. Včera se dokonce provádělo tajné písemné hlasování o tom, kdo umře a kdo usedne na trůn, lístečky se podepsaly a uzamkly v zásuvce, aby pravda vyšla v pravou chvíli najevo.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jeden z hororových momentů svého gymnaziální studia, totiž na památné slohové téma jedné češtinářské olympiády, které jsem ještě po mnoho let používala jako standard tragičnosti slohových témat vůbec. Znělo "Jaký jsem fanoušek" a zvučné mlasknutí mojí dlaně o čelo bylo patrně slyšet i před učebnou, kde se slohy psaly. Kdo takovéhle téma vymyslel? Psal vůbec někdy nějaký sloh? Nejhorší téma na světě. Jediné, co by ho mohlo teoreticky ohrozit, jsou snad už jen provařené klasiky "Co jsem dělal o Vánocích" a "Kde jsem byl na prázdninách".

Co vám budu vykládat, olympiádu jsem tehdy nevyhrála a do dalšího kola vyrazil patrně nějaký lepší fanoušek. Jak se totiž ukázalo a stále ukazuje: jsem fanoušek zatraceně špatný. Tak špatný, že by se dalo říct, že snad nejsem fanoušek žádný a množina mojí fanouškovské existence zeje prázdnotou. Své oblíbené knihy (až na výjimky, které mi někdo dal) nevlastním, o oblíbených filmech a skladbách se raději ani nezmiňuji. Nemám doma ničí autogram, fotku, portrét ani tričko s obrázkem. Nepíšu fanfikce, nesbírám figurky ani nic podobného, nesleduji ničí osobní život, narozeniny, počet dětí a manželek či manželů. Vrcholem mého fanouškovství je, když někomu něco doporučím a pak si o tom nadšeně povídáme.

Zdá se, že jinak už to nebude. Nefandím Hře o trůny, jejíž první tři díly jsem na doporučení "podívej se na první tři díly, a když se ti to nebude líbit, tak to zahoď" zhlédla a zahodila. Netřeba si to ale brát osobně: úplně stejně nefandím mnoha jiným věcem. Když sleduji své kolegy, je mi to trochu líto - na fandění je něco oddaně romantického. Člověk jako by se úplně rozplynul do své oblíbené fikce a pár týdnů jí doslova žil. Ale asi se nedá nic dělat. Češtinářská olympiáda minula bez následků a na naší pracovní nástěnce s výstavkou "můj oblíbený hrdina s mým dophotoshopovaným obličejem" nejsem. Obávám se, že je to definitivní.

Popotáhni a budiž ti země lehká aneb o misofonii

17. dubna 2019 v 16:25 | Marie Veronika |  Zápisník
Někdy má nejeden člověk opravdu velké štěstí, že nejsem velký a nařachaný chlap s impulzivnější povahou. Kdyby mě totiž osud navzdory všem genetickým nepravděpodobnostem takovou výbavou obdařil, celá řada mých spolucestujících v městské hromadné dopravě by patrně utrpěla jisté škody. Obzvlášť velkým rizikům by byli vystaveni v době velkých teplotních změn a chřipkových epidemií. Odpovědí na palčivou otázku, kde se ve mně takové sklony berou, je jediné slovo.

Misofonie je, odborně řečeno, snížená zvuková tolerance. Tahle poučka v praxi znamená velmi jednoduchou věc: prostě nenávidíte některé zvuky. Hnusí se vám tak moc, že na ně váš mozek reaguje úplně jinak než mozek normální, a začne spouštět stresové a agresivní reakce, které vůbec nejsou na místě, vy si ovšem nemůžete pomoct. Je to vlastně jakási mentální alergie na určité druhy zvuku.

Já například z hloubi duše nenávidím popotahování. Když někdo vedle mě popotáhne, nedokážu to ignorovat a všechno ve mně začne bouchat. Pohoršeně se otáčím, protáčím oči v sloup, zatínám pěsti. Zcela upřímně bych v takovou chvíli nejraději popotahovače popadla za flígr a vyhodila ho z místa, kde se spolu právě nacházíme, někam hodně daleko, kde se bude nacházet beze mě. Ve škole jsem ovšem měla značné potíže už s vrhem koulí, nevím tedy, jak bych si poradila s daleko méně kompaktním a těžším spolucestujícím. Musím proto zůstat bezmocně sedět a leda tak zhluboka dýchat.

Když jsem se o misofonii dočetla, docela se mi ulevilo. Tak ono už se to i nějak jmenuje! Vidíš, táto? Říkám ti už aspoň deset let, že nemáš srkat. Pravda, vědomí, že se o tom ví, je poněkud chabá satisfakce, ale lepší než nic. Minimálně mi to dává do ruky pár trumfů. Internet totiž například píše, že "...v závažných případech může dotyčný slovně či fyzicky napadnout osobu, která zvuk vytváří." Takže na to pamatuje, až budete příště popotahovat v autobuse. A dejte si bacha.

Víc než jen článek

10. dubna 2019 v 15:57 | Marie Veronika |  Zápisník
Poslední dobou si všímám, že ať si chci koupit téměř cokoli, vždy se mi nabízí víc. Víc než jen víno, víc než jen nábytek, víc než jen telefon. Vyvolává to příjemné pocity: dostanu něco lepšího, ve větším množství a vyšší kvalitě, no není to neprůstřelný argument? Copak nechci víc? Není víc zákonitě lepší? Odpověď je snadná, byť ne nasnadě. Ne.

Když něco chci, pak chci právě to, a to pokud možno v nejčistší možné podobě. Pokud toužím po vínu, mám tím na mysli něco, co jako víno vypadá, chutná, teče, voní a opíjí. Nechci víc než jen víno, protože víno samo pro mě není žádné "jen", tedy něco podřadného a trapného, co samo o sobě nestačí. Vždyť je to přece to, co chci!

Nevím, co by mi vlastně mohl slogan "víc než jen víno" v reálu nabídnout. Dáte mi k tomu i skleničky, stůl se zapálenými svíčkami a pugétem růží? To by skutečně bylo něco víc. Něco mi ale říká, že to by inzeroval spíš nápis "Skleničky, stůl se zapálenými svíčkami a pugétem růží zdarma!". Mám ošklivé podezření, že nejde o žádné opravdovské věci navíc, jen o tu flašku. A tedy i o urážku všech vín - jsou to přece "jen vína". Fuj.

Nalijme si čistého vína. Pokud má někdo potřebu svojí reklamou jen a pouze deklasovat vše ostatní, nemůže to znamenat nic dobrého, maximálně, že chce zakrýt vlastní nedostatečnost a prázdnotu. Všichni už jsme prokoukli finty s kakaovými pochoutkami, Orion na vaření a dovozem KFC zdarma. Nenabízejte víc, než chci, ale právě to, co chci. Je to patrně o něco víc, než aktuálně nabízíte - ale ty hloupoučké, naivně třpytkovité a duchaprázdné slogany si zase klidně můžete nechat.

Jak neskládat komplimenty

3. dubna 2019 v 16:16 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě existuje mnoho druhů vzácných umění. Některá vyžadují talent, všechna ovšem vyžadují píli, práci a trénink - a to platí i o umění skládat komplimenty. Ruku na srdce, může ho zvládnout každý; a je opravdu smutné, když místo toho předvede naprostý propadák.

Přijměme předpoklad, že cílem komplimentu je potěšit jeho příjemce. V tom případě je třeba důsledně vynechat skryté urážky, pasivně agresivní poznámky a satirické úšklebky. Zdá se to samozřejmé, ale divili byste se. Proto si dovolím parafrázovat Járu Cimrmana a apelovat na všechny potenciální lichotníky: kolegové, kompliment není bicí nástroj! A třeba věta "No, to vůbec nebylo tak špatný, jak jsem čekal!" nebo "Ta čtvrtá věta už dokonce začíná vypadat jako hudba." není žádný kompliment!

Jak jste asi z kontextu pochopili, styl chválení jednoho z našich dirigentů má poměrně významný potenciál ke zlepšení. Pravda, umí nás pěkně, trefně a vtipně setřít, ale když dojde na pochvalu, je v koncích. Nutno podotknout, že stěr na správném místě je velmi potřebný, ale u amatérského orchestru, ve kterém jde v první řadě o radost z hraní, by přeci jen občas mělo dostat prostor i něco pozitivního.

Různí hráči tento drobný problém řeší různě. Já jsem si zavedla interní označení tzv. Viktorův kompliment. Definovala jsem si ho tak, že se sice jedná o skrytou výtku, kterou nám naznačuje, že málo cvičíme/špatně hrajeme/nesoustředíme se, ale jeho skutečný význam je přeci jen nás pro jednou taky trochu pochválit. Jindy zkoušíme dirigenta nenápadnými dotazy typu "a jak tentokrát hrály primy?" trochu popostrčit požadovaným směrem. Co vám budu vykládat, většinou to nefunguje - a když, zpravidla dojde na variantu satirický úšklebek. Patrně nejefektivnější strategii zvolila žesťová sekce. Ta se prostě chválí sama.

Myslím, že svět by byl mnohem krásnější místo, kdyby si všichni vzali z našeho dirigenta ponaučení. Chválit je důležité a umění skládat komplimenty stojí za to se naučit. Minimálně proto, aby vám orchestr po nějakém obzvlášť významné pochvale blazeovaně neodvětil, že to se vám tedy docela povedlo a už to dokonce ani nebyla skrytá urážka.