O mých skrytých sebedestruktivních sklonech

20. března 2019 v 16:12 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsem člověk nenásilný, po většinu času mírný, povahy bezmála holubičí. Rizika nevyhledávám, ba se jim důsledně vyhýbám - a pokud mě něco takového dostihne, vždy jde o nedopatření. Neoplývám zbrklostí a moje jednání zpravidla nestihne předběhnout myšlenku. Je proto naprosto absurdní, co se mi děje v blízkosti ostrých předmětů.

Jako houslistka jsem výjimečně citlivá, pokud jde o ruce. Šílím, když přede mnou někdo křupe prsty (křupejte si třeba hlavou, ale prsty proboha ne!), a sledování Černé labutě mi působilo bezmála žaludeční obtíže. Jakmile ale vezmu nůž do ruky, je zle. Spolu s cibulí máme k jídlu i kus mého prstu, a to jsem se ještě nezmínila o tom, jak strouhám sýr nebo štípám třísky. Ať jsou nůž či sekera jako břitva nebo ne, všechno marno. Řežu zásadně do masa, tnu do živého. Nemohla bych být vegetarián, ani kdybych chtěla.

Nešikovný maso musí pryč, řekli by mi jistě dobromyslně rodiče - ti rodiče, kteří mě doprovázeli na houslové koncerty a soutěže, toho času naštěstí bez fáčů. Vždycky to navíc odnese levá, tedy ta podstatnější ruka, a prakticky vždycky ukazováček, v houslové terminologii první mezi prsty. Není mi přána klidná houslová existence; struna v řezné ráně, žádná slast. O té sekeře ani nemluvě.

Říkám si, jestli se moje podvědomí nesnaží mi něco těmihle sebedestruktivními sklony sdělit. A změnilo by se něco, kdyby mým koníčkem byl, řekněme, balet? Ukopávala bych si palec každý druhý den? Příliš pozdní úvaha a příliš málo dat na podrobnou studii. Každopádně už se moc těším, až dopíšu poslední slovo tohohle článku. Ono se bez toho levého ukazováčku píše fakt blbě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. března 2019 v 17:10 | Reagovat

Má-li člověk dostatek ještěrčích genů a odkrájené kousky prstů stíhají dorůstat, nemusí být tato predispozice fatální :-).

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 20. března 2019 v 17:16 | Reagovat

Lidské nitro a samotná podstata je nevyzpytatelná, dosud se občas sama v sobě nevyznám a někdy mě až překvapují vlastní myšlenky, či názory na konkrétní věci. Jsem si jistá, že jistý prapůvod onoho zvířecího pudu, který je v nás zakódován, se čas od času může probudit. U každého však v jiné intenzitě...

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 20. března 2019 v 18:27 | Reagovat

Ještě že dnešní mikrochirurgie dokáže zázraky... 😊😀

4 Eliss Eliss | Web | 20. března 2019 v 18:49 | Reagovat

Pokud jsem měla na praxi krájet maso, vždy jsem ťala do živého, čili svého prstu...

5 Moe Moe | E-mail | 21. března 2019 v 7:19 | Reagovat

Podobně zde s kytarou. Já to tedy většinou schytám v podobě nějaké popáleniny. O.o Úplně tě chápu.

6 blondýna blondýna | 21. března 2019 v 7:34 | Reagovat

Napadla mne totožná myšlenka, třeba s tebou, milá Verunko, osud zamýšlel zcela něco jiného a ty mu stále dokazuješ, že je to jinak.
A pak následná odpověď na sebe nenechá dlouho čekat :)

7 Miroslav Skopal Miroslav Skopal | 21. března 2019 v 7:50 | Reagovat

Třeba je čas poohlédnout se po novém zaměstnání... například řeznice. Ale upřímně: stylově napsaný článek o každodenních maličkostech, které ztrpčují život, ovšem bez malíčku na klávesnici.

8 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 21. března 2019 v 10:27 | Reagovat

[1]: V tom případě bych měla zvážit, jestli naše rodina není nějaký starý reptiliánský klan. Zatím totiž vždycky všechno dorostlo!

[2]: To je velmi vzletně řečeno - domnívám se ovšem, že moje nešikovnost je podstatně prozaičtější :-)

[3]: Naštěstí bylo zatím všechno dostatečně mikro na to, abych nemusela navštěvovat opravdickou makrochirurgii ;-)

[4]: No ještě že jsem nikdy nechodila na takové praxe! To bych asi jinak dnes musela hrát na bicí nebo něco takového :-D

[5]: Popáleniny jsou ošklivé, daleko horší než řezné rány. A hlavně pekelně bolí... takže: upřímnou soustrast.

[6]: Co se mnou osud zamýšlel, to je otázka, ale housle byly a budou vždycky jenom koníček. Pravda, v jednu dobu se uvažovalo o tom, jestli to tak opravdu zůstane, ale to už je dávno. Odpovědi by se mi ale hodily, to zase né, že né :-)

[7]: Se zaměstnáním mi naštěstí řezné rány nekolidují (i když ten závěr s klávesnicí se tam uplatnit dá) :-) Každopádně děkuji! Jsem ráda, že se článek líbil :-)

9 Proxim Proxim | 22. března 2019 v 12:33 | Reagovat

Zbývá otázka, jak si vyložit, že se každou chvíli o něco prásknu do hlavy :-D
A do loktů, které ale ostré rozhodně nemám.

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 22. března 2019 v 16:30 | Reagovat

Já se zase při každém vaření spálím. Ale asi by to neklaplo, kdybych doma ohlásila, že to je znamení a vařit nebudu :D.

11 stuprum stuprum | Web | 22. března 2019 v 18:02 | Reagovat

Sleduj Černé zrcadlo, zatají se ti dech v brázdě mezi verši!

12 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 22. března 2019 v 18:24 | Reagovat

[9]: Tak to už je skro na psychoanalýzu :-D anebo jsi prostě moc vysoká a blbě vidíš. To je taky možnost :-D

[10]: No to je snad ještě horší! Spáleniny jsou ošklivé a mnohem víc bolí. A bohužel se teda taky domnívám, že by takový argument neuspěl :-)

[11]: Jojo, sleduju :-) a dech se mi teda tají pořádně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama