close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2019

O šíleném angličtináři aneb jak jsem se naučila anglicky

27. března 2019 v 16:18 | Marie Veronika |  Zápisník
V mém životě patrně neexistuje bohatší a vděčnější zdroj děsivých vtipných historek. Člověk by skoro nevěřil, co zvládne jedna osoba, jediný maniakální učitel, který nám ze života udělal pěkně po anglicku hell. Zaryl se nám pod kůži, až to nebylo hezké, a zanechal stopu tak hlubokou, že patrně nikdy nezanikne. Říkejme mu Pan magistr.

Pan magistr přišel jako mladý idealistický učitel na osmileté gymnázium pln iluzí - například té, že když nám nikdy neodpoví na žádný dotaz, povede nás to k větší zvídavosti. No, nevedlo. Patrně si představoval třídu plnou zářných talentů, rozvinutých předchozími čtyřmi léty natolik, že jen jen čekají před prahem celorepublikových soutěží. Ani tato naděje se nevyplnila. Dostalo se mu bandy nevycválaných huberťáků, kteří strávili čtyři roky s podprůměrnou přeučenou ruštinářkou. Střet byl nevyhnutelný.

Učili jsme se strašně, v zásadě jsme nedřeli nic jiného než angličtinu. Test stíhal test: na všechna nepravidelná slovesa (pozlatit, například), na veškeré ovoce a zeleninu, na úplně všechny časy najednou. Přebásníme si Shakespearův sonet. Napíšete mi dlouhatánský elaborát o jiném Shakespearově sonetu. A esej každý týden, samozřejmě, na základě toho dvacetistránkového materiálu Writing for University (Psaní na univerzitě). Pět stran cvičení z učebnice. A jeho vlastní cvičení, u nichž jsme nerozuměli zadání, textu, ani tomu, co jsme tam měli doplňovat.

A do toho on sám. Skákal po lavicích, házel oxfordským slovníkem, běhal po třídě jako šílenec. Sem tam vykřiknul tak, že jsme se všichni lekli a hýkavě se smál, když někdo udělal nějakou chybu - a volal při tom slavné "Shame on you!", tedy "Styďte se!". Jednomu nešťastníkovi rozdrobil křídu na hlavu s anglickým křikem "Nemažte tu tabuli nasucho, je to nebezpečný, dostanete silikózu!". Jindy posílal do kabinetu studenta za studentem s instrukcemi, které zněly asi jako botlovynk, aby to prý přinesli. Blíže nikdy neupřesnil. Tyhle kabinetní výlety se staly legendou: nezřídka hledali všichni, kdo měli zrovna v kabinetě volnou hodinu, a domýšleli se, co asi Pan magistr mohl chtít tentokrát. Třeba i čtyřikrát na hodinu - protože pochopit z instrukce "čaj", že chce plechovku od čaje, do které vybíral peníze na divadlo, a ne ten nedopitý šálek, co mu stojí na stole, to už vyžaduje velmi pokročilou telepatii.

Nejhorší bylo čtení. Jestli na světě existuje větší pedant na výslovnost, než jsem já, je to jedině on. Jedna věta zabrala kolikrát i deset minut. Strašlivé "Řekněte to!" se stalo postupně takovou metlou, že jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky. Dvě minuty mrazivého ticha jsme jednou strávili čekáním na odvážlivce, který si troufne říct "skříň".

Připadala jsem si jako naprostý negramot. Čtyři roky jsem strávila neustálým bojem o to, abych alespoň tušila, co se zrovna ve třídě děje (když jste netušili, nikdo na vás nebral ohled, jen padala kule za kulí). Jednou se mě někdo ptal, jestli je normální, že se studenti Pana magistra učí v zásadě jen angličtinu, a ještě mají velmi špatné známky. Pokývala jsem hlavou a pravila, že ano, že je to normální naprosto, a jestli už přebásňovali sonety. Patrně jsem tomu moc nepomohla.

Zadostiučinění přinesla až univerzita. V prváku se mě na zkoušce z angličtiny, na kterou jsem se připravila tak, jak jsem byla od Pana magistra zvyklá, rodilý mluvčí zeptal, jestli jsem studovala v zahraničí. Podívala jsem se na něj vrcholně překvapeně a odvětila, že samozřejmě ne. Byla jsem v šoku; a v sedmém nebi zároveň.

Teprve tehdy mi to došlo: teror přinesl ovoce. Ve svých devatenácti, po deseti letech studia angličtiny, jsem poprvé měla pocit, že anglicky obstojně umím. Ten pocit už mě neopustil. Vymetla jsem s ním všechny ostatní anglické zkoušky, přeložila do češtiny téměř sto stran odborného textu a hřeje mě dodnes. Jakož i vědomí, že - jak mi jednou Pan magistr tajuplně sdělil, když ke mně zničehonic přiběhl na chodbě - stále ještě vím, jak se řekne baklažán in English.

O mých skrytých sebedestruktivních sklonech

20. března 2019 v 16:12 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsem člověk nenásilný, po většinu času mírný, povahy bezmála holubičí. Rizika nevyhledávám, ba se jim důsledně vyhýbám - a pokud mě něco takového dostihne, vždy jde o nedopatření. Neoplývám zbrklostí a moje jednání zpravidla nestihne předběhnout myšlenku. Je proto naprosto absurdní, co se mi děje v blízkosti ostrých předmětů.

Jako houslistka jsem výjimečně citlivá, pokud jde o ruce. Šílím, když přede mnou někdo křupe prsty (křupejte si třeba hlavou, ale prsty proboha ne!), a sledování Černé labutě mi působilo bezmála žaludeční obtíže. Jakmile ale vezmu nůž do ruky, je zle. Spolu s cibulí máme k jídlu i kus mého prstu, a to jsem se ještě nezmínila o tom, jak strouhám sýr nebo štípám třísky. Ať jsou nůž či sekera jako břitva nebo ne, všechno marno. Řežu zásadně do masa, tnu do živého. Nemohla bych být vegetarián, ani kdybych chtěla.

Nešikovný maso musí pryč, řekli by mi jistě dobromyslně rodiče - ti rodiče, kteří mě doprovázeli na houslové koncerty a soutěže, toho času naštěstí bez fáčů. Vždycky to navíc odnese levá, tedy ta podstatnější ruka, a prakticky vždycky ukazováček, v houslové terminologii první mezi prsty. Není mi přána klidná houslová existence; struna v řezné ráně, žádná slast. O té sekeře ani nemluvě.

Říkám si, jestli se moje podvědomí nesnaží mi něco těmihle sebedestruktivními sklony sdělit. A změnilo by se něco, kdyby mým koníčkem byl, řekněme, balet? Ukopávala bych si palec každý druhý den? Příliš pozdní úvaha a příliš málo dat na podrobnou studii. Každopádně už se moc těším, až dopíšu poslední slovo tohohle článku. Ono se bez toho levého ukazováčku píše fakt blbě.

O věčné dobré náladě

13. března 2019 v 16:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Kdybych v sobě měla skutečně marketingového ducha, dnešní článek by patrně nesl titulek "Jak mít vždy dobrou náladu". Takový titul by ale byl více než zavádějící - nejsem si jistá, jak by čtenář ocenil, že hned v druhé větě by patrně našel slova jako "melancholický" nebo "depresivní". Protože tohle není článek, který vyučuje optimismu; spíš jde pod povrch některých veselých a optimistických lidí. Konkrétně těch, kteří veselí vlastně tolik nejsou.

Myslím, že nedá až zas tak velkou práci v životě zjistit, že neexistuje lepší mentální kamufláž, než je přesvědčivá dobrá nálada. Když vystupujete jako smíšek, bavič a trochu cholerický optimista a zcela záměrně ze svého projevu vynecháte to ostatní, nikdo nepojme podezření, že by něco nemuselo být v pořádku. Věčná dobrá nálada je neprůstřelným brněním v maskáčovém provedení.

Co se skrývá ve smíškově nitru, už je ovšem jiná kapitola. Nemusí tam být nic hrozného, ale taky může - a okolí ani o jednom nemá tušení. Vtipy a legrace tak mohou vycházet z palčivé bezmocnosti a vážnosti situace; z dvojice smát se/brečet je konec konců první jmenovaná vždy přitažlivější. Optimistické a povzbudivé poznámky na adresu druhých se také pronášejí velice snadno a upřímně, pokud sami zrovna bojujete s něčím mnohonásobně horším. Problémy ostatních se vám zdají maličké, nějaké to "to zvládneš" tak je zcela autentické. Pak se zasmějete, uděláte pár vtipů a nejpozitivnější a nejusměvavější člověk na světě vesele pokračuje ve svém turné.

Jelikož veselí lidé vypadají, že nepotřebují pomoc ani podporu, zpravidla ji ani nedostávají. Bojují sami a jen oni sami vědí, jak velké úsilí se skrývá za každým bezstarostným úsměvem a legráckou. Bývá to boj dlouhý a tvrdý, nicméně (jako každý svého druhu) nikoli beznadějný. Smíšek proto po delší době může zvítězit, bez publika i ovací vyhrát velkolepou bitvu proti sobě samému. Poté se nadechne se a jeho veselost se promění. Přestane pramenit z neklidu duše, ale naopak z jejího klidu. Všechno se najednou zdá jednoduché, příjemné a roztomile maličké. Zasmát se lze všemu, zplna hrdla, beztrestně, upřímně a bez postranních myšlenek.

Nejveselejší člověk, který nikdy neztrácí svou dobrou náladu, tak vyráží na nové velkolepé turné. Lidé ho milují, diví se a tleskají mu. Jak je možné, že je stále tak dobře naložen? Neuvěřitelné. A on si ten podiv zaslouží: vždyť vybojoval každý úsměv i vtip, palčivě a bolestivě, aniž by na něm kdokoli cokoli poznal. A při tom ani na okamžik nezaváhal a nevypadl - ze své i jejich oblíbené role.

Když jde Lucifer k psychologovi

6. března 2019 v 17:28 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Zpravidla, když někomu něco opravdu od srdce doporučuji, vypadám u toho zhruba jako novoroční ohňostroj. Rudý výbuch tamhle, zelená raketa tuhle, zlatý déšť na konec. Všechno, co ve mně daná věc vyvolala, chce, musí ven. Už dlouho se mi nic podobného nepoštěstilo, protože takovou nálož nezvládne vyvolat jen tak něco. Natož seriál, který má naprosto všechny předpoklady pro to, aby se mi krutě nelíbil.

Začátek rozhodně nebyl příliš slavný. Trailer na seriál Lucifer jsem zhlédla se silně smíšenými pocity: pár dobrých a pár horších vtípků, pár akčních scén, nějaká ta krev, zjevně detektivní zápletka a žánr fantasy; rozhodně ne bilance, která by mě kdovíjak dostávala. Navíc na motivy komiksové předlohy a s hudbou, která by dál od mého gusta mohla být jen stěží. Nečekala jsem v zásadě nic než odpočinkový večer u něčeho, k čemu se s největší pravděpodobností už nikdy nevrátím. To jsem ještě netušila, co přijde.

Lucifer mě, jednoduše řečeno, uhranul. Žánrově jde o cosi ve stylu komediální fantasy detektivky, ale já na detektivky nekoukám, dobám, kdy jsem plošně milovala fantasy, dávno odzvonilo, a co se komedií s hlavními hrdiny, kteří neustále paří a chlastají, týče, inu, škoda slov. Jenomže pro mě to je jenom malá část téhle neuvěřitelné podívané: Lucifer je o lidskosti, o křehkosti, o sebepoznání, vývoji, rodinných i jiných vztazích, o opravdové lásce. Sledovat to, jak se emočně totálně nedospělý ďábel v lidském prostředí postupně poznává a proměňuje, je fascinující. Hloubka postav je velká a bohatství jejich charakteru značné. Nebudu zastírat, že na mé oblibě má podíl i romantická linka seriálu, která je vyloženě kouzelná - ve finále jí tam ovšem zas tak moc není. A taky perfektní obsazení a spousta vtipů, které jsou opravdu vtipné.

Lucifer (a přehánět budu jen velmi zlehka) se pro mě stal něčím jako drogou. Nevynechala jsem zatím jediný den a shledala jsem, že když mám víc volna, nedokážu přestat. Abyste plně docenili, co taková věta zrovna z mojí klávesnice znamená, shrnu to takto: nikdy v životě se mi nic takového nestalo. Jistě, jsou seriály, které se mi líbily a na které jsem se chtěla dívat pořád dál (popřípadě pořád dokola), ale takovou návykovost, jakou pro mě má Lucifer, jsem ještě nepoznala. Vzhledem k tomu, že hlavním hrdinou je šarmantní ďábel, proti jehož kouzlu je jen málokdo imunní, to má styl.

A co se toho zlatého deště na závěr týče: zatím jsou natočené tři série. Čtvrtá, původně odvolaná, se nakonec díky nehynoucí podpoře fanoušků natočí (díky, kolegové, naprosto vám rozumím). Vyjde už letos - kdy, to se zatím neví. Každopádně tak trochu skrytě doufám, že to nebude moc brzo. Taky bych chtěla v dohledné době přeci jen dělat i něco jiného.