Únor 2019

O přechodnících

27. února 2019 v 16:28 | Marie Veronika |  Zápisník
Stalo se to, jako tolik jiných věcí, při hodině francouzštiny. Věřte nevěřte, francouzština má některé gramatické jevy významně jednodušší než čeština. Třeba přechodníky. Francouzi se nemusejí rozmýšlet, kdo kdy a kam přechází - vždycky tam prásknou tentýž tvar a jsou si jisti, že to mají dobře. Není proto divu, že přechodníky se ve francouzštině používají daleko častěji než u nás; však bychom je také uplatňovali o něco víc, kdyby byly snadnější než normální časování.

Když jsme se francouzské přechodníky učili, byli jsme nadšeni. Kdo by taky nebyl? Konečně něco opravdu lehkého. Sbohem, časování, ať žijí přechodníky! Problém přišel až s mateřštinou. "Tak a teď mi to přeložte," pravil francouzštinář (shodou okolností též aprobovaný učitel češtiny). A francouzský text, do té doby tak jasný a průzračný, potemněl.

Nevěřili byste, co všechno jsme byli schopni vymyslet. Například osudové sloveso psát zplodilo perly jako psaje, psajíc, psajíce a obligátní variantu podle druhého vzoru psa, psouc, psouce. Vzniklo naprosto všechno, jen správný tvar ne. Nevím, kam na to ti národní buditelé chodili, ale při tvorbě přechodníků projevili skutečně neuvěřitelnou fantazii. Na rozdíl od barvitých kouzel a čar se psy nás totiž nikoho píše, píšíc, píšíce nenapadlo.

Ta hodina, byť poukázala na češtinářšké fiasko úctyhodných rozměrů, nás poznamenala. Nejen že se někteří šťastlivci toho dne ony zatrápené české přechodníky alespoň částečně naučili. Také jsme získali spoustu zábavy a kreativního vyžití - považte, s přechodníky! Bylo to skoro jako skládat dadaistickou poezii. A kromě jsem pevně přesvědčená, že na naši památnou větu "Jiskra, omlouval se za světelné znečištění." by byli právem hrdí i ti naši slavní národní buditelé. Hotová poezie, ne?

Pod povrch genetické editace lidí

20. února 2019 v 16:24 | Marie Veronika |  Zápisník
Chceme pro své dítě jen to nejlepší. Ať má náš syn takových 180 cm, černé vlasy a modré oči a přidejte ten gen, jak po něm rostou víc svaly. Ano, ten. Samozřejmě všechny nemoci pryč a ať skvěle vidí, nechceme přece, aby nosil brýle už od dětství. A když už jsme u toho, chtěli bychom, aby byl úspěšný, tak mu přidejte inteligenci. Aby na tom byl ještě o něco líp než my. Takových 130, to bude akorát.

Roky běží, tik tak. Modrooký chlapeček běhá a mluví rovnou v celých větách, číst se naučí sám dávno před nástupem do školy. Rodiče žasnou nad jeho abstraktním myšlením a hlubokými otázkami. Je o tolik dál než jeho vrstevníci! Jen občas se jim zdá, že se jejich miláček trochu stahuje do sebe. A pravda, na pískovišti si s ostatními dětmi někdy nerozumí, ale svalů má dost na to, aby nakonec, když jde do tuhého, prosadil svoje.

Tik, tak. Ve škole se zázračné dítě nudí a zlobí. Učitelé nemají čas věnovat se mu nad rámec, a tak modrooký zázrak zívá, válí se po lavici a vyrušuje. Rodiče se mu marně snaží vysvětlovat, aby byl hodný a učil se, nebaví ho to. V kolektivu si s nikým nerozumí, nemá moc kamarádů, je samotářský, maluje černočerné obrázky a uzavírá se čím dál víc.

Tik, tak. Střední škola moc nepomohla. Nebaví ho, učit se tolik nesmyslů, k čemu. Modroočkovi se daří, na co sáhne, je dávno zvyklý na rychlé úspěchy na všech frontách. V kolektivu si našel jednoho kamaráda, zbytek ignoruje. Řeší existenciální otázky, kterým jeho rodiče už nerozumějí. Nemají si s ním o čem povídat, jejich syn má odlišný vkus i názory, čte knihy, které oni neznají nebo je považují za nesrozumitelné. Moc si nepovídají, nerozumějí jeho vnitřnímu světu, nevědí, proč občas vybuchuje. Skoro by byli raději, kdyby chodil pařit jako jeho vrstevníci.

Tik, tak. Zázračné dítě se stalo zázračným dospělým a rodiče jen doufají, že už se přestalo jednou provždy řezat a uvažovat nad sebevraždou. Modrooký a černovlasý, svalnatý, krásný, úspěšný a zdravý chlapec to je, co mu může chybět? Přes veškerou snahu veškerá komunikace mezi nimi v podstatě ustala. Syn na univerzitě studuje cosi nesrozumitelného, a když s rodiči mluví, zní v jeho řeči zvláštní podtón, asi jako když dospělý mluví k dítěti.

Skoro už se s ním nevídáme. A když ano, tak jen krátce. Když říkám vtip, protáčí oči v sloup, vypíná televizi i rádio, jen co vkročí do obýváku. Je hodně uzavřený. Neznáme jeho přátele, skoro jako by se za nás styděl, nevíme ani přesně, co dělá, natož co čte nebo co ho baví a zajímá. Nevíme, o čem si s ním máme povídat, skoro ve všech názorech se rozcházíme. Jako by ani nebyl náš.

A to jsme pro něj chtěli to nejlepší.

Závody v katastrofách

13. února 2019 v 16:18 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou disciplíny, ve kterých mají lidé jakousi pudovou potřebu být první a nepřekonaní. Vezměte si třeba libovolnou konverzaci na témata, jako je Bůh nebo nejlepší bramborový salát. Každý přece ví, že nejlepší je ten náš a basta! Argumentujte si, jak chcete - v téhle oblasti jde beztak hlavně o to svého oponenta co nejhlasitějším křikem prostě umlčet.

To ale všechno bledne v porovnání s ikonickou disciplínou nemocí, tragických událostí a životních katastrof. Jakmile začnete ve společnosti vyprávět o nějakém děsném úrazu, který jste prodělali, můžete vzít jed na to, že se vás co nevidět bude někdo snažit trhnout.

Zlámali jste si nohu napětkrát? To nic není! Určitě se najde někdo, kdo si takhle zlámal nohy obě, a k tomu nádavkem ještě ruku, lopatku a srdce. Vzala vám dům voda? Trpěli jste po posledním rozchodu jako zvíře? To jste na tom ještě dobře! To já, no to teprve uvidíte! Přihodím ke zlomené noze ještě vykradený byt a posttraumatickou stresovou poruchu, bláznivou tetu a tragicky zemřelého bratrance a pak jako na trní čekám, kdo dá víc. Ostatní mě jistě nezklamou. Vždycky se někdo takový najde.

Jsme v téhle oblasti strašlivě nepřející, jako bychom nechtěli druhým dovolit, aby jejich utrpení bylo větší než to naše. Možná nás vědomí jejich břemene zahanbuje nebo je snad chceme tímhle podivným způsobem utěšit a sdělit jim, že se vlastně mají dobře. Nedokážu říct, proč to vlastně děláme. Sice se, pravda, podobných klání také zúčastním, ale v daný moment mě ještě nikdy nenapadlo přestat a oddat se místo toho nitrozpytu. Konec konců, v tu chvíli mám důležitější věci na práci. Třeba tu kočku, jak mi ji před lety přejelo auto. Už jsem ji zmiňovala?

Infantilita po moderním způsobu

6. února 2019 v 17:31 | Marie Veronika |  Inspirováno
Obléknu si tričko s kreslenou postavičkou, koupím lízátko a nadchnu se novou animovanou pohádkou v kinech, kterou prostě musím vidět. Ulovím pár pokémonů a večer, aby zábava nestála, dám maraton My Little Pony. Udělám si kakao, vyfotím sérii selfíček s duhovými a jinými roztomiloučkými filtry a na několika z nich se zatvářím skutečně skandálně. Tohle by mohl říct vcelku lecjaký normální dvacátník a na jeho počínání by nebylo vůbec nic divného.

Těžko říct, kdy k téhle proměně došlo. Stalo se ale běžnou věcí, že lidé, kterým odbily zvony dospělosti klidně před deseti lety, se neloučí s atributy dětství, aniž by to vzbuzovalo nějaké větší pozdvižení. Osobně tomu říkám nová infantilita a ve svém okolí ji vidím velmi často - dokonce u zodpovědných mladých dospělých, kteří stojí na vlastních nohou, žení se a vdávají a uvažují o hypotékách. Na rozdíl od třicátníků, kteří zpravidla nechápou, proč by měli chodit na pohádky do kina bez dětí, a naprosto jim uniká smysl sbírek vesmírných lodí z lega, je to pro ně standard.

Podívejme se, jak se například změnily animované filmy z pera Walta Disneye. Ještě nedávno byly určeny zejména dětem a dospělí v nich mohli vidět nějaké obecnější kulturní vzorce, ale to bylo tak vše. Dnes je zacílení očividně jiné: vtipy, které míří na dospělé publikum, a bytosti padající na hlavu si stojí v některých těchto filmech prakticky 1:1. Někdy mám pocit, že s devadesátkovou nostalgií se v nových pohádkách počítá stejnou měrou jako s reálným dětským publikem. Já jsem se nakonec na některé z animáků podívala nikoli pod vlivem svých synovců a neteří, ale vrstevníků.

Proč k téhle změně došlo, mi není tak docela jasné. Nechceme dospět? Jsme generace natolik vyhořelá, že utíkáme do pohádek a sentimentu? Nebaví nás už telenovely? Možná. Jisté ale je, že pokud jste dvacátníci a veřejně prohlásíte, že pohádky nemáte moc rádi, budou se na vás všichni dívat tak trochu divně. Nejste náhodou už moc dospělí? A jestlipak se aspoň občas zaksichtíte do objektivu? Tak dobrý, ještě to není terminální. A vůbec, co jste říkali na nového Raubíře Ralfa? Jízda, co?