Článek tak trochu pod psa

30. ledna 2019 v 16:20 | Marie Veronika |  Zápisník
Mám ve svém okolí poměrně hodně nesmírně autentických milovníků psů. Touží po pejskovi celým srdcem, a když nějakého vidí, hned se v prastarém rituálu uctívání vrhají na kolena a pátrají po kapsách, jestli tam nenaleznou obětní piškot. Řeknu to zcela upřímně: nechápu to. Ještě než mě odsoudíte k věčnému zatracení, ráda bych vám nastínila proč.

Čtyři roky. Maličká Marie Veronika jde na procházku se svým starším sourozencem. Směřují do lesa, kolem několika domů ve vsi. V momentě, kdy procházejí kolem plotu s pootevřenou brankou, čemuž nevěnuje ani jeden z nich žádnou pozornost, se vyřítí od domu velký pes, povalí ji a ošklivě pokouše.

Šestnáct let. Dospívající Marie Veronika už se po letech nebojí projít kolem psa a nepřechází, když pejskař kráčí po stejné straně chodníku jako ona. V místech, kde zeleň převažuje nad civilizací, jí ovšem mizí jediný pevný bod ochrany, totiž vodítko. Psi bez vodítka a mnohokrát i bez viditelného majitele lítají jako šílenci a vrhají se s krvežíznivým štěkotem ke každému kolemjdoucímu. Dvacet metrů za nimi zpravidla někdo vykluše ze zatáčky a útěšně volá "Nebojte se, on by neublížil ani mouše!" Být to o padesát let dál, infarkt by byl na spadnutí.

Dvacet let. Dospělá Marie Veronika přesídlila do podstatně většího města, kam civilizovanost vodítek pronikla i do zelenějších oblastí. Občas ale jde kolem plotu, za který není vidět. V momentě, kdy jeho zákeřný obyvatel počká, až kousek ujde a přestane být obezřetná, začně vší silou zcela bezdůvodně štěkat tak, že snad každý kolemjdoucí musí leknutím vyletět do povětří.

Dvacet tři let. Zkušenosti přibývají ve zcela osobní rovině, neboť hlavní hrdinka našeho příběhu se dostává do blízkého kontaktu s vlastníky psa. Snaží se, pes si ji oblíbí a ona jeho v rámci možností taky. Neposlušné stvoření bez disciplíny má ovšem své lidské vlastníky zcela u paty. Dělá randál a binec tak dlouho, dokud nevydyndá kýženou dobrotu, několikrát sežere to, co sežrat nesmí, na místech, na která nemá mít vůbec přístup - a moc dobře to ví. Časem se přidá i druhý pes, obrovský, který skáče na potkání. Ničí oblečení, dělá modřiny. Jediné, co na to zabírá, je zavřít ho do pokoje nebo rvát vší silou za provaz uvázaný kolem krku.

Současnost. Prokletí jménem dog-friendly office a dva majitelé psů, kteří sedí vedle sebe. Jekot, rvačky (prý si jenom hrají!), štěkání, vytí na celé patro. Páníčci na to něco občas řeknou, sem tam nějaké to obligátní "nesmíš" a "fuj je to", ovšem jejich miláčci tomu věnují pramalou pozornost. Rvou se dál, hýkají, chrochtají, štěkají, honí se, bourají do lidí v pěkné rychlosti dělové koule. Když je majitel chce odněkud dostat, musí přijít a fyzicky je odtáhnout, nebo dokonce odnést. Tomu se pes ovšem brání, takže občas jsou z toho honičky po celém patře. A že máme pořádně rozlehlá patra!

Možná jsem kdysi dávno psy ráda mívala. Oni sami mi to ovšem stihli spolehlivě vyvrátit ještě ve věku, na který skoro ani nemám vzpomínky. Od té doby mě nikdo nepřesvědčil, že jsou to kamarádi; ani že třeba někdy poslechnou svého pána.

Ale kdo ví, třeba ještě otočím. Dneska jsem totiž v kanceláři sice také slyšela nějaké to vytí a jekot, "sednout" a "ne", ale se psy to nemá nic společného. Tentokrát si sem někdo vzal dvě děti.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. ledna 2019 v 17:25 | Reagovat

Nedivím se ani za mák tvé ostražitosti. Sice mám psy celkem rád, ale nikdy mě (v jejich zájmu) nenapadlo si nějakého pořídit domů. A pojem "dog-friendly office" mě zaujal. Až se můj čas na tvůrčích prázdninách naplní, budu už poučen, pokud jde o používané termíny, a budu tedy hledat nějaký "Čerf-friendly office" :-).

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 30. ledna 2019 v 17:56 | Reagovat

I když mne jednou také kousl pes a v dětství jsem se psů bál, nějaká alergie u mne nevznikla... Také mne ale štve, když mne volné probíhající psi ocuchavaji a lisaji se k nohám... A když  majitel mohutného 'telete", možná 'pubertaka' od rotvajlera nebo dogy či brazilské fily spusti:Nebojte, vždyť je to ještě štěně... mívám z toho dost smíšené pocity.... 😁

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 30. ledna 2019 v 18:01 | Reagovat

Já jsem odjakživa zvířecí člověk. Nedělím se na psího člověka a kočičího člověka, miluju oboje.
Ale k obojímu mám respekt.
Neznám, nehladím.
Nejsem blázen, že jo...
A dokonce jsem jednou najela na verzi "znám a kopu", protože toho hajzlíka už jsem znala a ten hajzlík už mi jedny boty prokousl.
Velcí psi pokoušou hodně. Jakože na plochu. Malí zas koušou častěji a zákeřněji. Hladíš, vrtí ocáskem a šup, máš zuby v ruce. Zakousnuté...
A všichni cítí náš strach. A lidský strach je žene k útoku, protože to je přeci odjakživa nejlepší obrana.
A máš pravdu.
S dětmi je to prakticky stejné...
Jen nevrtí ocáskem...

4 Proxim Proxim | 30. ledna 2019 v 18:13 | Reagovat

Nejsme tu sami 2 :-D Je fakt, že nevychovaných psů jsem za život potkala násobně víc než těch poslušných, se kterými je i celkem fajn trávit čas. V dětských letech i dvakrát tekla krev a kvůli tahání za uši nebo jinému obtěžování čtyřnohých chlupáčů to nebylo. Třeba takoví koně mi ale v životě provedli horší věci a že bych na ně zanevřela, to se říct nedá :-)

5 realistkadneska realistkadneska | 30. ledna 2019 v 19:00 | Reagovat

Já psy ráda mám, a to mě jako malou bezdůvodně kousl pes mé sestřenice do nohy. Ale má náklonost má své hranice, ty oblizovače cizích psů a jejich dobrovolné nastavení obličeje do úrovně jejich tlam nechápu. Byla jsem před pár lety svědkem a první pomocí tříletému chlapečkovi, když mu takový jeden milý pejsek vykousl kus tváře. Než přijela sanitka, byla to věčnost.

6 blondýna blondýna | 31. ledna 2019 v 7:30 | Reagovat

Mám respekt ke všemu, co neznám.
Nekrmím, nelaskám, nešišlám, neplazím, jen hledím.
Jsem výrazně kočičí, ale nedělám toto ani na kočky. Vnímám, že nejsou nikterak zvědaví ani na mne, ani na mé verbální roztomilosti.
Psy raději z dálky, jejich exkrementy z bot.

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 31. ledna 2019 v 10:35 | Reagovat

[1]: Je pravda, že každodenní rozhodnutí nepořídit si žádného psa, je pro všechny psy jednoznačně to nejlepší :-D

[2]: No vidíš, a já mám na ně alergii i fyzicky :-D Ale to je poněkud mimo téma... každopádně štěňata dogy jsou opravdu chuťovka. Kolikrát si říkám, že by si majitel zasloužil, abych se k němu s křikem rozběhla, skočila mu do náruče a začala mu olizovat obličej. Mohla bych u toho volat něco jako "Já si chci jenom hrát!"

[3]: Varianta "znám a kopu" mě napůl pobavila a napůl poděsila. Přesně tenhle zákeřný typ nesnáším snad nejvíc ze všech.

[4]: No to byl tedy zážitek! :-D Ještě že buřty vyhrály... Vidíš, mě kočky taky párkrát poškrábaly nebo tak něco, ale nikdy ve mně nevypěstovaly ani náznakem nic podobného. Je otázka, kde všude se podobné pocity berou :-)

[5]: No ty bláho! Vykousnutý kus obličeje? To je vážně hrozný. Kam se hrabu!

[6]: Velmi rozumný postoj :-) A co se psích exkrementů týče, tak to je teprv kapitola sama pro sebe.

8 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 1. února 2019 v 11:00 | Reagovat

[7]: Třeba by se majitelovi přítulná dívka v náruči líbila, ale to olizování nevím :-)

My máme nejen dog-friendly, ale i children-friendly office. Jediná klika je, že se to týká většinou jen prázdnin, kdy mají výchovné, pardon, vzdělávací ústavy zavřeno. Děti mají v mém srdci hodně místa, opravdu to tak je, ale ne, když se pokouším pracovat :-)

Jako je to blbé, ale za chování svých psů dle mě odpovídají jen a pouze jejich majitelé, a když je majitel debil, tak holt pech. V baráku, kde bydlím, jsme měli několikrát (promiňte mi to slovo) nasráno na schodišti a je vysoce pravděpodobné, že to byl čokl, a majitel, že by se obtěžoval uklidit?

Mít rodinný domek, tak psa zvážím, ale na sídlišti v paneláku ne.

9 Mira Mira | 2. února 2019 v 8:22 | Reagovat

Kdo nemá rád zvířata nemá rád lidi: slýchával jsem tak často, až jsem se začal snažit alespoň o neutrální vztah k nim. Ke zvířatům.  K lidem jak kdy. Nevím a proč bych měl mít automaticky rád každého na potkání.

10 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 2. února 2019 v 9:00 | Reagovat

[8]: Wow, tak to jste tedy ještě o level dál. Ty děti u nás byly přeci jenom jednorázový výstřelek. Historka z vašeho domu je fakt přesná a fakt smutná... aneb další z důvodů mého vztahu ke psům.

[9]: Což o to, já zvířata ráda mám, jen s těmi psy mám problém :-D a tohle lidové moudro nemyslí na jednu variantu: totiž že má člověk nějaké trauma. Pak to, myslím si, vůbec neplatí. A mít rád každého na potkání? To snad ani nejde!

11 on on | 3. února 2019 v 11:13 | Reagovat

Psy sú ako ženy. Potrebujú pána :D

12 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 4. února 2019 v 8:47 | Reagovat

[11]: Děkuji za komentář, jeho snahu o vtip nicméně považuji za dost urážlivou.

13 MOE MOE | E-mail | Web | 4. února 2019 v 12:35 | Reagovat

Já jsem celkem dog-friendly, ale musí to být vychovaný pes. Ono to hlavně záleží na majitelích, co si budeme povídat. Jinak taky mám jednoho psa v práci. Už teda dozrál do věky, kdy půjde dělat asistenčního psa, či co (byl to jakýsi projekt). Ale taky nebylo dvakrát příjemné, když se na něco snažíš soustředit a pod stolem se ti objevila psí hlava.

14 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 5. února 2019 v 13:46 | Reagovat

[13]: Jo, psí hlavu pod stolem už jsem taky jednou měla! To tedy byl moment překvapení. Ale osobně mi víc vadí ten hluk. A že ten teda je. Naštěstí oba ti psi nechodí každý den, zpravidla je v kanclu jen jeden. Protože vychovaní psi... nevím. Krom těch asistenčních na ně moc nevěřím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama