Prosinec 2018

"Špatné" aneb jak mluvíme o vztazích

19. prosince 2018 v 15:50 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale je to pozoruhodný paradox. Naše společnost je na jednu stranu téměř posedlá romantickou láskou, ale když s lidmi o jejich dlouhodobých vztazích mluvíte, najdete úplně jiný příběh. Dočkáte se s vysokou mírou pravděpodobnosti nějakého toho rozpačitého pokrčení ramen, vlažného "ale jo, dobrý" či "jde to", pragmaticky cynického "s jiným/jinou by to nebylo lepší" nebo "člověk nikdy nemůže mít všechno". Nějak se nám ta romantická láska ve stylu "a pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes" nedaří.

V jistém věku mi připadalo, že v manželství jsou všichni nešťastní - stačilo jen poslouchat, co kdo říká. Nechápala jsem, proč se lidé berou. Nikdy to přece nekončí dobře, všichni to říkají a je to v každém druhém vtipu. Ti, co nejsou přímo rozvedení nebo plní zášti, mluví o svém protějšku alespoň se špatně skrývaným despektem a neustále si stěžují. Na dlouhá léta jsem znala jediného člověka, který spokojeně říkal, že je v dlouholetém manželství šťastný.

Dnes to vidím jinak. Všichni v manželství rozhodně nešťastní nejsou, ale máme jakýsi podivný společenský úzus, že se to neříká. Je v pořádku si stěžovat, nadávat na ponožky na podlaze a peskování od rána do večera, ale člověk, který se při zmínce o partnerovi rozzáří, jako by byl divný nebo alespoň naivka. Pravda, pokud vám konverzační protějšek zrovna dovykládal o svých děsivých manželských trablích, pak je to logické; v takové chvíli by byl příval vlastních pozitivních emocí nepatřičný. Ale tlak na tuhle nepochopitelnou drsňáckou pózu funguje i mimo takové situace. Je zkrátka trapné předpokládat, že láska může vydržet po celý život a zůstat šťastnou. A je nesmírně divné to říkat, přestože toho máme plné knihy, filmy i reklamy.

Řeklo by se, ať si každý povídá, co chce, že to může být všem ukradené. Inu, nemůže. Ještě si moc dobře pamatuji, jak moc mě v jistém věku všechny tyhle řeči poznamenávaly a kolem sebe znovu vidím lidi, kteří na vztahy zanevřeli, a jejich okolí jim to neustále nevědomky stvrzuje. Pokud už se v lidech nenajde dost úcty k vlastním partnerům, měli by myslet alespoň na ně. Jestli chceme, aby přišla na svět nějaká další generace, bude nějakých vztahů navzdory všem vtipům třeba. A po dlouholeté negativní nalejvárně působí nějaké to účelové "proč chceš zůstat single, vztahy jsou přece krásné" opravdu velmi trapně.

O mojí filmové lásce

12. prosince 2018 v 16:37 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Byla bych poslední, kdo by tvrdil, že na světě nejsou lepší filmy. Jsou - a je jich spousta. Filmy hlubší, s lepším scénářem, výtvarně zajímavější a všeobecně řemeslně zdařilejší; ale tenhle má něco navíc. Něco, kvůli čemu se před deseti lety stal mým nejoblíbenějším a od té doby ho z onoho piedestalu žádný jiný nesesadil.

Les Choristes, Slavíky v kleci, jsem poprvé viděla na hodině francouzské konverzace. Bylo nás asi šest a v půlce filmu zazvonilo. Jelikož to byla poslední, a ještě k tomu nepovinná hodina toho dne, rozhodnutí padlo rychle: všichni jsme to chtěli dokoukat. Odcházeli jsme kvůli tomu tehdy ze školy v šest, nejpozději za celých osm let.

Slavíci v kleci jsou totiž jednoduše překrásný film. Pojednávají o vztahu učitele s jeho žáky, o hudbě, která spojuje a dává naději, a o tom, že dřímá téměř v každém z nás. Ukazuje, že je možné i na zdánlivě nejpustším místě, jako je výchovný ústav pro problematické děti, vypěstovat něco krásného. Dává naději, že i z holomků, kteří za normálních okolností zasluhují leda tak rákosku, může pod správným vedením vzejít něco víc. Když totiž holomci začnou pod taktovkou nového vychovatele zpívat, změní se mnohé... A hudba, kterou k této příležitosti Bruno Coulais složil, je vpravdě andělská.

Film vás pohltí a nepustí. Po zhlédnutí si budete broukat až do večera, možná uroníte nějakou tu slzu. A i kdyby ne, budete to rozhodně chtít dokoukat - a hlavně doposlouchat. Tak jako my, dva roky po oné nepovinné hodině konverzace na regulérní francouzštině, kdy jsme si vymohli, že to chceme vidět znovu. Zafungovalo to beze zbytku, nikdo nebyl proti. Jenom jsme tentokrát skutečně museli skončit v půlce a jít na další hodinu. Ani trochu se nedivím, že si na ni vůbec nepamatuju.

Jak jsme ztratili advent

5. prosince 2018 v 16:52 | Marie Veronika |  Zápisník
Když se mi kolegyně v práci v půli listopadu svěřila, že už má doma rozvěšená vánoční světýlka a poslouchá koledy, byla jsem v tu chvíli ráda, že mě ta novina zastihla vsedě. To, že jsou obchoďáky ověšené vánoční výzdobou od října, už se člověk naučil vcelku ignorovat; a občas dokonce sebere dost vnitřní síly, aby na to nenadával. Ale že skuteční lidé z masa a kostí konání obchoďáků opakují, mě docela zaskočilo.

Co se mi na skloňovaných obchoďácích zdá jako to hrozné, je totiž skutečnost, že se v rámci vyšších tržeb rozhodly vynechat advent. Nejdřív je první září a návrat do školy, pak chvilka pauzy a pak koledy - a v zásadě nic mezi tím. Advent je přitom překrásná doba: jasně ohraničený čas těšení, přípravy a ticha, čas rodících se překvapení a myšlenek na druhé, kdy tak nějak z logiky věci ještě nemohou hrát koledy, svítit stromeček a cukroví mizet v žaludku. To totiž není žádné těšení, ale samotné slavení. V momentě, kdy tuhle přípravu škrtneme, nezbývá nám, než si broukat Půjdem spolu do Betléma už alespoň měsíc a při tom posmutněle naříkat, kam se ztratilo kouzlo Vánoc.

Ale ono se neztratilo. Jen my jsme se naučili vynechávat to nejpodstatnější - čas skromnosti a koncentrovaného těšení, po němž může přijít skutečně velká a radostná slavnost. Raději ty slavnostní chvíle ředíme tak, aby nám jako nastavovaná kaše vydržely už od hlubokého podzimu a postupně při tom zmizely do ztracena. Ztratili jsme advent a myslím, že je to nesmírná škoda. Proto dnes namísto stromečku rozsvítím raději první adventní svíčku a místo koled si užiju trochu ticha. Jsem si jistá, že se mi to stonásobně vrátí.