close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2018

O mém dětském traumatu

28. listopadu 2018 v 16:23 | Marie Veronika |  Zápisník
Dětská traumata patří patrně k tomu nejhoršímu, co si člověk životem nese. Kolikrát si jich ani není vědom a jen bezmocně sleduje, jak se jeho život odehrává v dávno vyježděných a většinou nijak krásných kolejích. Pár takových železničních drah také mám a obzvlášť jedna mezi nimi vyniká. Při každé tematické příležitosti se vrací a nenechá mě zapomenout. Zodpovědní rodiče, tuhle chybu neopakujte.

Pocházím z poměrů nijak zvlášť blahobytných, proto jsem si jako malá náležitě vážila každé hračky a každé sladkosti. Pravda, hračky jsem slušnou měrou zdědila po sourozencích, o ty nouze nebyla. Z pochopitelných důvodů jsem však stejně při návštěvě obchodu toužebně koukávala po nových, mnohem krásnějších panenkách, které neměly dredaté vlasy a vyšisované končetiny. U sladkostí to tak snadné nebylo (a, upřímně řečeno, to by si snad ani nikdo nepřál), ty zůstaly na dlouhá léta svátkem. Občas se ovšem nějaká ta dobrota nebo novota přece objevila a zamířila šťastnou náhodou právě ke mně. Vpravdě požehnání! Právě tehdy ale přicházela nejděsivější postava mého dětství, fantóm, kterého jsem se brzy naučila ze srdce nesnášet a který mi z nepochopitelných příčin co chvíli mou nebeskou manu vyrval.

Bral mi hračky, bral mi dobroty. Věděla jsem přesně, kde bydlel, i když si doteď nedovedu vysvětlit, jak jsem na to přišla. Nikdy jsme tam s nikým nešli na návštěvu a mně vůbec nebylo divné, že jsem ho v životě neviděla. Konec konců příbuzní nemívají vždycky skvělé vztahy, takže s tímhle jsme se prostě nestýkali. Akorát jsme ho z nějakých nepochopitelných důvodů upláceli mými věcmi, které mizely nenávratně v jeho chřtánu. Že bychom mu byli něco dlužni? Provinili jsme se vůči němu? Každopádně to bylo nespravedlivé, byla to křivda. Vždyť jsem nezlobila! Proč mi tu sušenku zase bere? Ne, nech mi mou dřevěnou hračku! Jeho duch stále obcházel kolem. Nevítaný, nezvaný.

A do mé mysli se navždy vryla věta, ona věta: "A tohle necháme pro strejčka Příhodu."

Příliš dokonalý obraz

21. listopadu 2018 v 15:31 | Marie Veronika |  Zápisník
Není žádné tajemství, že se běžně nepohybuji v kdovíjakých technologických výšinách. Moji přátelé mi často připomínají, že mám mobil pro důchodce, špatný foťák, vánoční světýlka z 80. let a notebook, který by si zasloužil vyhodit z okna (dobře, tohle říkám spíš já, ale sem tam si někdo přisadí). Jenomže i mně se občas přihodí, že se střetnu s nějakou tou opravdu současnou technikou - a pak mi spadne brada jako onehdy.

Ta televize mi připadala asi tak velká jako dvacet mých notebooků nebo sto mých mobilů pohromadě. Obří, olbřímí zařízení! Nešlo se na ni nedívat. Ale to nebyl důvod, proč mě zaujala; konec konců v kině už jsem v životě párkrát byla a na takový Imax si v nejbližší době nějaká televize přeci jen těžko troufne. To zařízení totiž běželo a ukazovalo jakési generické přírodní záběry způsobem, jaký jsem dosud nepoznala.

Bylo to k neuvěření. Doslova. Záběry byly tak ostré, že i ta nejdokonalejší břitva by se vedle nich studem propadla. A tak barevné, že doslova vypalovaly sítnici. Ještě nikdy jsem neviděla tak strašně zelenou zelenou. V žádné televizi, natož v přírodě. Padající vodu obrazovka vykreslila tak, že jsem na to fascinovaně hleděla a dodneška se sama sebe ptám, co konkrétně na tom bylo to nepřirozené. Něco tam být každopádně muselo, protože takhle voda zkrátka a dobře nevypadá. Ta televize ukazovala svět, jak ho nemůže vidět žádný člověk - jako kdyby všechny vizuální ukazatele někdo nakopl na maximum.

I vzpomněla jsem si na stať jednoho filosofa, který psal o jisté fotografické studii koňského běhu. Tak, jak koňský trysk vypadá, když ho rozsekáme na spoustu fotek, ho prý nikdo nevnímá; z hlediska lidského mozku a oka je tak mnohem realističtější totálně nerealistický obraz letícího koně. Ta televize dokázala totéž. Ukazovala celý svět jaksi dokreslený, naleštěný a vylepšený o to všechno, co lidské oko nedokáže za běžných okolností postihnout. Bylo to jako vidět víc než sto procent skutečnosti a bylo to ošklivé; asi jako chodící upravená fotka z Photoshopu. A já, chorobná perfekcionistka, jsem v tu chvíli pocítila lehkost. Na maličkou chviličku se mi totiž svět se všemi svými šedinami a nedokonalostmi zazdál krásný. Mnohem krásnější než jeho příliš dokonalá, přeostřená a přeřvaná varianta.

Jak mě poznamenalo studium

14. listopadu 2018 v 16:50 | Marie Veronika |  Akademické frky
Jsou věci, které se do člověka otisknou tak hluboce, že se jich už nikdy nezbaví. Těžká nemoc, drsný rozchod nebo úmrtí blízkého člověka představují v tomto oboru jakousi depresivní hitparádu. Změní prožívání, vnímání, hodnoty - změní celý svět. Stejně tak může člověka zasáhnout i pozitivní proud událostí; jen kvůli nim zpravidla nezestárne během krátké doby o několik desetiletí. S jednou výjimkou. A tou je studium.

To, jak moc hluboce se do mě studium otisklo, mi dochází čas od času, zpravidla když se setkám s někým z fakulty. Občas náhodně potkávám bývalé spolužáky a pak se bavíme třeba o fonetických specifikách jejich kolegů ("On neříká pííívo, to je mnohem tvrdší, jako kdyby se to psalo pýýýývo!") a smějeme se na plné pecky. Provedeme krátkou meditaci na téma smysl v práci, bystrou úvahu o tom, který filosof vystihl tu kterou pracovní situaci nejlépe, a zakončíme rozborem některého obzvlášť vyprázdněného obchodního pojmu.

V našich očích se zračí radost ze vzpomínání a lehký pel lítosti, protože ducha, kterého jsme prožili na fakultě, nám už nic nevrátí. Rozcházíme se rozradostnění a zároveň sentimentální, protože na fakultě by nikomu nepřišlo zvláštní střílet si z toho, že ztracený Platónův dialog je o palačinkách, nebo z toho, že existují Mucha medailonky. V tom, jakým stylem vyslovujeme markeťácké anglicismy a jiná módní slova z oboru, je slyšet lehce ironický nádech. Vzpomeneme si na Goffmannovu knihu Všichni hrajeme divadlo a pousmějeme se. Bývali jsme zažraní do knih, do překládání, do psaní, do antického Řecka, Nietzscheho i sociologie a navždycky nám to změnilo pohled na lidi, svět, minulost, současnost. Leccos, co se zdálo jednoduché, se strašlivě zkomplikovalo, a naopak mnohé těžké věci se najednou staly jasnými. Kdeco chytrého začalo vypadat velmi hloupě a my teď vyprávíme o svých pracích s náznakem smutku v hlase. Chybí nám Platón, chybí nám Sókratés.

Mnohé jsem zapomněla a Sören Kierkegaard, střed mé bakalářské práce, už v mém životě není postava číslo jedna (byť na náušnicích ho mám pořád!). Změněný pohled na svět ale zůstává. Hodnoty, které mi fakulta vybrousila a poskládala trochu jinak, zůstávají a otázky typu "Cože, tebe vejška rozvíjela?" mi vhánějí slzy do očí. Ano, rozvíjela. Tolik, že moje vděčnost za to nastartovala celý další sled událostí. Ale všechno jednou končí - pro nás i naše spolužáky nadešel kairos jít měnit svět. S trochou smutku a cynismu v hlase, ale přece. Sókratovi to dlužíme.

O šťastných setkáních

8. listopadu 2018 v 14:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Poslední měsíce pro mě nebyly zrovna procházka růžovou zahradou. Přišly starosti, které jsem nečekala, v době, která se k tomu vůbec nehodila. Mělo to nicméně jeden klad: začala jsem se o to víc setkávat s druhými a hledat u nich útěchu. Přátelé, kamarádi, známí - lidé, kteří mě naplňovali nadějí a radostí, se kterými jsem mohla sdílet své trable a zasmát se s nimi. A ovšem jedno setkání, které mě naplnilo emocemi na celé týdny.

Moje drahá Lily, bývalá vyučující a diplomová vedoucí, mě totiž dokázala na společné večeři rozzářit tak, jako to nedokázal nikdo. Seděla jsem a okouzleně hltala každé slovo, vychutnávala každou vteřinu, každý záchvěv. Připadala jsem si zase jednou hrozně nedovzdělaná, mladince hloupoučká a směšně nezkušená. Tolik jsem toho neznala a bylo to tak osvěžující! Cítila jsem, že v tu chvíli jsem na tom nejsprávnějším místě na světě.

Přála jsem si, aby ten šťastný večer plný smíchu nikdy neskončil. A on skutečně pokračoval: když jsem o pár týdnů později po dlouhé době navštívila své bývalé gymnaziální pedagogy, viděla jejich rozzářené tváře a povídala si s nimi jako s kamarády, zažila jsem to znovu. Výtrysk šťastných emocí tak silný, že všechny starosti se najednou zdály neskutečně maličké. Odcházela jsem plná radosti, s vědomím, že tohle je to skutečně podstatné. Úsměvy, které rozžehnu, smích, který rozezním, vřelé podání ruky, vlídná slova, objetí. Člověk to tak nějak teoreticky ví, ale je zkrátka potřeba to čas od času znovu prožít. Na tomhle záleží. Všechno ostatní jsou jen kulisy.

O komunikaci při čištění zubů

1. listopadu 2018 v 12:30 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jestli jste někdy zkoušeli mluvit, když jste si čistili zuby. Jak ale znám osud, jistě ano. Platí totiž jeden opomíjený Murphyho zákon, který říká, že v momentě, kdy vám začne od úst jít pěna, si zrovna vzpomenete na něco naprosto neodkladného. Nepočká to ani minutu, musí to hned ven. Proto nekompromisně pravíte: "Ehe úúúúch hmpfhm?"

Ať už je vaše vzdělání a kulturní povědomí jakékoli, v tento moment dochází ke zvláštní regresi. Všem dobrým úmyslům navzdory totiž mluvení s kartáčkem v ústech nevyhnutelně zní jako neartikulované skřeky člověka neandrtálského. A pokud si váš protějšek v rozhovoru také zrovna pucuje chrup (srov. Murphyho zákon o komunikaci při čištění zubů), můžete se těšit na hotovou cestu do pravěku: "Hách ych ehmpfmmmm!"

Tehdy se ale probudí ještě něco jiného z dávných dob a ve vás zahoří plamen strašné vytrvalosti, se kterou náš předek tak dlouho třel větvičkami o sebe, až přeskočila jiskra. Člověk jednadvacátého století by prostě počkal, až by měl chrup čistý, nebo by to napsal na Messenger. Jenže ať chceme nebo ne, v žilách nám stále koluje pravěká krev, která má někdy zkrátka navrch. Proto vypoulíte oči a dvakrát pomaleji a pěkně hlasitě zopakujete: "Ehe úúúúch hmpfhm?!" Když budete mít štěstí, nebudete muset vytírat podlahu.

Existují nicméně lidé, jejichž neandrtálský oheň dosud nevyhasl, jacísi Darwinovi miláčci, kteří se při čištění zubů dokážou domluvit. Tyto pravěké telepaty můžete pozorovat a žasnout: vyměňují si pouhá "hmm, mhmmm" různých délek, s patřičnou intonací či gestem, a zatímco svírají kartáček pevným stiskem, jímž jejich předek drtil kosti mamuta, rozumějí si. Pravda, i oni se někdy utnou a pak se z ťukání na čelo stane třeba otevírání třetího oka. Podobné lapsy lze nicméně zpravidla včas rozpoznat a uvést na pravou míru. Ten pocit porozumění na nejzákladnější lidské úrovni za to stojí.

A kromě toho, ta podlaha prostě čas od času potřebuje vytřít. Tak co.