Listopad 2018

O šťastných setkáních

Čtvrtek v 14:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Poslední měsíce pro mě nebyly zrovna procházka růžovou zahradou. Přišly starosti, které jsem nečekala, v době, která se k tomu vůbec nehodila. Mělo to nicméně jeden klad: začala jsem se o to víc setkávat s druhými a hledat u nich útěchu. Přátelé, kamarádi, známí - lidé, kteří mě naplňovali nadějí a radostí, se kterými jsem mohla sdílet své trable a zasmát se s nimi. A ovšem jedno setkání, které mě naplnilo emocemi na celé týdny.

Moje drahá Lily, bývalá vyučující a diplomová vedoucí, mě totiž dokázala na společné večeři rozzářit tak, jako to nedokázal nikdo. Seděla jsem a okouzleně hltala každé slovo, vychutnávala každou vteřinu, každý záchvěv. Připadala jsem si zase jednou hrozně nedovzdělaná, mladince hloupoučká a směšně nezkušená. Tolik jsem toho neznala a bylo to tak osvěžující! Cítila jsem, že v tu chvíli jsem na tom nejsprávnějším místě na světě.

Přála jsem si, aby ten šťastný večer plný smíchu nikdy neskončil. A on skutečně pokračoval: když jsem o pár týdnů později po dlouhé době navštívila své bývalé gymnaziální pedagogy, viděla jejich rozzářené tváře a povídala si s nimi jako s kamarády, zažila jsem to znovu. Výtrysk šťastných emocí tak silný, že všechny starosti se najednou zdály neskutečně maličké. Odcházela jsem plná radosti, s vědomím, že tohle je to skutečně podstatné. Úsměvy, které rozžehnu, smích, který rozezním, vřelé podání ruky, vlídná slova, objetí. Člověk to tak nějak teoreticky ví, ale je zkrátka potřeba to čas od času znovu prožít. Na tomhle záleží. Všechno ostatní jsou jen kulisy.

O komunikaci při čištění zubů

1. listopadu 2018 v 12:30 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jestli jste někdy zkoušeli mluvit, když jste si čistili zuby. Jak ale znám osud, jistě ano. Platí totiž jeden opomíjený Murphyho zákon, který říká, že v momentě, kdy vám začne od úst jít pěna, si zrovna vzpomenete na něco naprosto neodkladného. Nepočká to ani minutu, musí to hned ven. Proto nekompromisně pravíte: "Ehe úúúúch hmpfhm?"

Ať už je vaše vzdělání a kulturní povědomí jakékoli, v tento moment dochází ke zvláštní regresi. Všem dobrým úmyslům navzdory totiž mluvení s kartáčkem v ústech nevyhnutelně zní jako neartikulované skřeky člověka neandrtálského. A pokud si váš protějšek v rozhovoru také zrovna pucuje chrup (srov. Murphyho zákon o komunikaci při čištění zubů), můžete se těšit na hotovou cestu do pravěku: "Hách ych ehmpfmmmm!"

Tehdy se ale probudí ještě něco jiného z dávných dob a ve vás zahoří plamen strašné vytrvalosti, se kterou náš předek tak dlouho třel větvičkami o sebe, až přeskočila jiskra. Člověk jednadvacátého století by prostě počkal, až by měl chrup čistý, nebo by to napsal na Messenger. Jenže ať chceme nebo ne, v žilách nám stále koluje pravěká krev, která má někdy zkrátka navrch. Proto vypoulíte oči a dvakrát pomaleji a pěkně hlasitě zopakujete: "Ehe úúúúch hmpfhm?!" Když budete mít štěstí, nebudete muset vytírat podlahu.

Existují nicméně lidé, jejichž neandrtálský oheň dosud nevyhasl, jacísi Darwinovi miláčci, kteří se při čištění zubů dokážou domluvit. Tyto pravěké telepaty můžete pozorovat a žasnout: vyměňují si pouhá "hmm, mhmmm" různých délek, s patřičnou intonací či gestem, a zatímco svírají kartáček pevným stiskem, jímž jejich předek drtil kosti mamuta, rozumějí si. Pravda, i oni se někdy utnou a pak se z ťukání na čelo stane třeba otevírání třetího oka. Podobné lapsy lze nicméně zpravidla včas rozpoznat a uvést na pravou míru. Ten pocit porozumění na nejzákladnější lidské úrovni za to stojí.

A kromě toho, ta podlaha prostě čas od času potřebuje vytřít. Tak co.