Říjen 2018

Jak jsem se otiskla do svých slov

Čtvrtek v 15:01 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem si zakládala tenhle blog, věděla jsem přesně, jak nechci dopadnout: mazat ho po pár měsících, protože je moc otevřený a zároveň není anonymní a lze dohledat. Dávala jsem si proto opravdu velký pozor na to, co o sobě zveřejňuji; a moje vlastní podoba patří k tomu, co jsem se rozhodla nechat si pro sebe. Jak jsem se ale přesvědčila, do svých slov jsem se otiskla natolik, že mě vnímavější čtenáři poznají docela snadno.

Šlo o jednu zářijovou sobotu, kdy jsem se rozhodla, že navštívím Čerfovu výstavu v Dobřichovicích (a Čerf mě nijak nesponzoruje, aby bylo jasno! :-). Nikdy předtím jsem žádného místního blogera naživo nepotkala, tak jsem byla zvědavá, jak takové setkání proběhne. Nedokážu si totiž dost dobře představit, jaký dojem sebe sama psaním vytvářím, jestli mají moji čtenáři potřebu malovat si při čtení mou podobu - a jak je případně trefná. Teď už odpověď mám. S Čerfem jsme se poznali okamžitě a věta "přesně takhle jsem si tě představoval" mě ujistila, že je trefná až až.

Neuplynulo ani pár týdnů a přišla zpětná vazba jiná, tentokrát primárně na poezii: "No, tohle když si někdo přečte, tak musí mít pocit, že stačí fouknout a ty odletíš." Pár dní předtím jiný člověk označil mé verše jako křehké. Co přijde příště? Přesná váha? Výška? Odstín vlasů?

Překvapilo mě to, hlavně všechno dohromady. Asi jsem podcenila výpovědní sílu slov a toho, jak do nich lze nevědomky vtěsnat i vlastní fyzickou podobu. Nebo že by se náš vzhled tak moc otiskoval do našeho vnitřního světa, že by ovlivňoval ve výsledku i psaní? Nevím, ale jistě to bude nějak vzájemně provázané, jak už to se složitými věcmi bývá. Vlastně mi to ale vůbec nevadí. Jenom mi, prosím vás, dejte vědět, až se rozhodnete malovat můj portrét. Přeci jen všechny ty citlivé informace, osobní údaje a teď ty nové předpisy... inu, nikdo nechceme žádné opletačky, ne?

Kouzlo nechtěného aneb o geniální ceduli

4. října 2018 v 16:17 | Marie Veronika |  Zápisník
Nejdřív mi na tom nápisu nepřišlo nic zajímavého. Prostě normální cedule na sloupu elektrického vedení, která nesla vcelku banální informaci. Pak jsem se ale podívala znovu a vyprskla smíchy. Po krátké diskusi už jsem se smíchy lámala v pase a tak trochu se usmívám ještě teď. Autor nápisu patrně musel být skrytý génius literárních miniatur, který si rád ze všech utahoval. Skvělo se tam totiž: "Poruchová linka pro elektřinu."

Představuji si to takhle nějak:
"Dobrý den, tady elektřina."
"Dobrý den, tady linka."
"Tak linka, jo? Co je to jako za služby?! Včera jsem se vám celý den snažila dovolat! Takhle já si teda kvalitní servis nepředstavuju!"
"To víte, máme tu linku nějakou poruchovou. Nikdo to nedokáže spravit, je zkrátka taková. Moc se omlouváme. Mohu vám i přesto nějak pomoci?"

Ten kouzelník nechtěného dokázal téměř nemožné - čtyřmi slovy vymaloval scénu jak z nějaké absurdní komedie. Fujarou puškvorec neuvaříš, dnes večer vystupuje plešatá zpěvačka a máme tady službu, která je poruchová a inzerujeme to rovnou, žádná klamavá reklama. A taky je určená jenom elektřině. Když se potřebuje vypovídat a tak. Takže pokud nám bude chtít zavolat plyn, má prostě smůlu. Nejsme tu pro srandu králíkům. Teda když zrovna nemáme poruchu.

Nejsmutnější na celém tomhle fórku ale je skutečnost, že jsme na podobné chyby zvyklí natolik, že už si jich skoro ani nevšímáme. Nebýt toho, že nás tuhle brilantní ceduli vidělo víc, patrně by nám její genialita zůstala skryta. Jsme obklopeni samými "šampony pro krásné vlasy", "Albert taškami" a dalšími poloanglickými divnostmi do té míry, že se nám přesné vztahy slov v hlavě zamlžily, a tak produkujeme a ignorujeme takovéhle nesmysly. A přitom je to tak jednoduché - jen kdybychom se zamysleli. Není třeba být kdovíjaký spisovatel, v jednoduchosti je krása. Vlastně by tam stačilo napsat "Když se to porouchá, volejte sem." A je to.