O kruté filosofii splněných přání

27. září 2018 v 12:14 | Marie Veronika |  Zápisník
Patrně nebude náhoda, že mě v posledních měsících pronásledují lidé i knihy o tom, jak si efektivně přát, pozitivně myslet a plnit sny, jimž jsem se až donedávna velmi úspěšně vyhýbala. Jelikož nemám to srdce, abych své okolí odpálkovala, jen co na tato témata zavede řeč, nějaké informace jsem si osvojila. Upřímně, poněkud mě to vyděsilo. Protože, vzata do důsledků, se mi taková životní filosofie jeví jako velice krutá a prakticky k neunesení.

Domysleme strategie typu "jak si správně a úspěšně přát" a zjistíme, že se za nimi nutně skrývá jeden předpoklad: totiž že všechno je v naší hlavě. Jen a jen my vytváříme okolní realitu; vše, co se nám děje, je tedy zásluha našeho myšlení. Proto se nám může splnit, cokoli si přejeme, stačí příslušně upravit myšlení a je to. Tomu se krásně věří, dokud se nám daří. Rádi se dmeme pýchou, že nás na tu vysněnou školu vzali, že jsme zkoušku udělali na sto pět procent a na semaforu nám vždycky skočí zelená. Nepopírám, že pozitivní myšlení v tom může hrát roli a pomáhat nám, o tom žádná. Jenomže pak je tady odvrácená strana mince. Někdo nás seřve, spadneme ze schodů, člen rodiny těžce onemocní, vykradou nám byt, nabouráme. Opravdu by někdo chtěl tvrdit, že jsme si to zavinili, protože svou realitu vytváříme v hlavě?

Nejsem žádný tvrdý vědař a skutečnost, že něco nejde vměstnat do zkumavky a přeměřit v laboratoři, pro mě není to nejdůležitější. Ale co je moc, je moc. Připadá mi nehorázné tvrdit lidem, kteří například trpí ve válce, že si za to mohou sami a jen si dostatečně mír a blahobyt nepřejí - k čemuž tahle životní filosofie ovšem nutně spěje. Rovněž se mi zdá neúnosná skutečnost, že bychom měli všechno ve svých rukou (případné střety s druhými, kteří by logicky měli mít všechno zase ve svých rukou, teď záměrně pomíjím). Jen si to představte, všechno! Abych parafrázovala Chestertona: někdy se snažíme nacpat si nebe do hlavy, jenže co praskne, je hlava.

Nejsilnějším argumentem v téhle věci mi ale nakonec stejně připadá můj dosavadní životní příběh. Jsem přecitlivělý, melancholický pesimista, jehož životní přístup je na míle daleko "úspěšným a efektivním přáním". Přicházím k věcem jako slepý k houslím a ony přicházejí stejným způsobem ke mně. Jenomže se mi skoro všude daří, lidé mě mívají rádi a na velkou řadu věcí v životě jsem měla a mám opravdu velké štěstí. Tak. A teď mi to vysvětlete.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Virginia Baskerville Virginia Baskerville | Web | 27. září 2018 v 12:33 | Reagovat

Jakákoliv křeč mi nepřijde dobrá, ani extrémy. Ale věřím tomu, že hlava a vnější realita spolupracují, například u psychosomatiky se moc našich mozků ukazuje velmi.

Ohledně tvé situace - záleží, jestli věříš na náhody, nebo zda náhody pro tebe neexistují. Ať tak či onak, máš štěstí a z toho bych měla radost. :)

A už jen to, že jsi schopná napsat předposlední větu, z tebe kovaného pesimistu nedělá, ten by v tom dle mého názoru hledal nějaký zádrhel. ;)

2 MOE MOE | E-mail | Web | 27. září 2018 v 13:26 | Reagovat

Upřímně, byla doba, kdy jsem téhle krásné sluníčkové teorii taky věřil. A věřit tomu obnáší přehlížení faktů a hledat nepravděpodobná vysvětlení. Těžko říct, jestli se stávám moudřejším, nebo více světským, ale jak krásně píšeš - jak bychom mohli být zodpovědní za ty příšerné věci v našem okolí, ve kterých jsme jen diváci?

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 27. září 2018 v 13:32 | Reagovat

Všechno je třeba brát s rezervou...mimochodem vzato do dusledku, co třeba schizofrenie? ...Ale snazit se brát věci s optimismem muze být dobré, ale to hr ckem banalni

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. září 2018 v 17:30 | Reagovat

Většinová lidská mysl v průběhu věků opsala zajímavou trajektorii: Dříve vycházela z názoru, že za vše, co se nám děje špatného, mohou naše hříchy, zatímco za vše dobré může Bůh (a nepřímo naše přímluvy k němu), postupně převážilo mínění, že za to dobré mohou naše vlastní úžasné schopnosti, kdežto za vše špatné může většinou někdo jiný mimo naši kontrolu, takže by takového zlouna stačilo identifikovat a eliminovat a vše by se pak snadno v dobré obrátilo :-).

Myslím, že pozitivní přístup vytváří dobré podmínky, ale sám zdaleka na vše nestačí (stejně jako ten negativní nestačí vše pokazit). Je to mnohem komplexnější mix osobních i společenských předpokladů a vlastností a ano, i náhoda v tom jistě má svou roli, tím větší, čím méně máme daný proces skutečně pod kontrolou. Máš pravdu, že ve vyhraněné podobě tahle teorie vede do extrému, a - jak známo z matematiky - okrajové podmínky v řešení komplikovanějších úloh nelze zanedbat, proto je pro mne tahle na pohled líbivá teorie i "v klidných vodách" daleko od okrajů nepřijatelná.

5 K. K. | E-mail | Web | 27. září 2018 v 17:52 | Reagovat

Já se v týhle literatuře pár let sem tam pitvám, navštěvuju pravidelně fórum, kde o tom diskutujeme. Zákon přitažlivosti. Do jisté míry samozřejmě. Ale ze svých zkušeností vím, že to nějak tak funguje - možná je to náhoda, kdo ví.

Ale tak já věřím i na nadpřirozený bytosti - některý se mi zjevili i když jsem nebyla pod vlivem. :D

6 MOE MOE | E-mail | Web | 27. září 2018 v 17:52 | Reagovat

[4]: Jaká je tvoje představa utopie lidského smýšlení v kontextu dobra a zla ve světě?

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. září 2018 v 2:22 | Reagovat

[6]: Nevím, co přesně myslíš pojmem "utopie lidského smýšlení", protože utopii (především jako představu ideální společnosti, ale obecně jako jakoukoli nedosažitelnou metu) beru právě jako jeden z produktů lidského smýšlení. Potíž je podle mne vždy v přechodu od "individuálních utopií" k utopii obecněji přijatelné a sdílené. Pokud každý jedinec vnímá dobro a zlo jinak (a to kolem sebe vidíme prakticky neustále), vede to podle mne k nevyhnutelnému důsledku: že totiž i v domněle ideální utopické společnosti (pro kterou bývají kompromis nebo neurčitost ve vnímání dobra a zla nepřijatelné) vlastně budou všichni v menší či větší míře nespokojeni, což je v přímém rozporu s nedosažitelným cílem každého správného utopisty, kterému jde o dobro pro všechny :-). Pravda, utopisté si s tak drobným praktickým problémem většinou hlavu moc nelámou, nadefinují prostě nezbytné vlastnosti ideálního člověka jako podmínku pro fungování utopického systému a pak se diví, že tak krásně zkonstruovaný a dobře myšlený systém v praxi vůbec nefunguje.

8 Atheira Atheira | Web | 28. září 2018 v 11:00 | Reagovat

Já myslím, že základ téhle filozofie byl dobrý. Ale známe dobré úmysly, že? S tímhle to šlo asi podobně - lidi to překroutili a udělali z toho takový podivný paskvil.

Řekla bych, že je fajn si od srdce věci přát, věřit jim, mít zkrátka takovou tu neutuchající naději co se týče snů, přání a cílů. V mnoha věcech to pomůže. Třeba právě i při nemoci. Člověk si vede lépe, když se nevzdává.  Je pravdou, že častěji kýženého výsledku dosáhne ten, který v něj věří a který za ním jde, oproti tomu, kdo neustále říká, jak to nezvládne a není schopný se za tu věc postavit a jít za ní.
Jenže myslím si, že není dobré slepě dělat, že se nic neděje, když se něco děje a vykládat, jak musím být za každou cenu pozitivní a vidět na všem jen to dobré.

Cesta k úspěchu je dle mého i v tom, umět vidět, když se něco posere a umět si přiznat, že se to posralo. Když si tohle nepřiznám a nebudu umět najít střed problému a postavit se mu, budu neustále jen teoretizující pozitivec, který je ve skutečnosti v nitru pořád strašně zničený a celá ta pozitivní věc je vlastně jen pozlátko pro okolí a planý řeči, protože, jak už jsi sama řekla - každému se dějou dobré i špatné věci a jestliže si budu říkat, že si za ty špatné můžu sama tím, jak myslím, začnu později myslet jen na to, jak si přivozuju neštěstí a z toho pozitivního se nakonec stanou jen připravé věty pro ostatní lidi, přičemž sama uvnitř sebe povedu boj s tím, čím jsem si to neštěstí přivodila, přitom bych už dávno mohla problém řešit doopravdy, pokud bych nebyla spoutaná přesvědčením, že jsem si to nějak "vypřála".

Ne... fakt tenhle směr nemám ráda, stejně jako ty knížky. Jak říkám - základ byl určitě míněn dobře, ale plno lidí si ho neumí přebrat a pochopit a pak vzniká tohleto...

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 28. září 2018 v 11:08 | Reagovat

[1]: Ano, hlava a vnější realita určitě spolupracují a ta hlava má ve výsledku poměrně velkou sílu - ale všeho s mírou :-) A úplně kovaný pesimista naštěstí skutečně nejsem, byť občas se k tomu musím poněkud přemlouvat a hledět především na tvrdá fakta :-)

[2]: To přehlížení faktů se mi na tomhle životním přístupu taky zdá jako nutná součást - stejně jako popírání zjevných skutečností. Když mám například nějaký problém, nevede mě to k jeho řešení, ale k tomu, že budu se zatnutými zuby křečovitě opakovat "je mi skvěle, všechno je v pořádku". Velmi lákavá představa :-D

[3]: No právě! A dívat se na věci s optimismem se sice může jevit jako banální, ale když přijde na věc, tak to může být zatraceně těžké!

[4]: Teď už jen zbývá, aby většinová lidská mysl udělala jednu ze svých oblíbených otoček o sto osmdesát a dostali jsme se znovu do původního extrému :-D
Díky za obsažný a úplně vědecký postřeh :-) Jsem ráda, že to vidíme podobně. Byť já tedy bez těch matematických pojmů ;-)

[5]: No právě - problém je v tom "nějak". Ono to nějak funguje. Jenomže když z toho uděláme takovouhle nesmlouvavou teorii, tak z toho to "nějak" vypadne a stane se z toho "vždycky" a "všechno" a to mě poněkud děsí.

[6]: [7]: Utopisté si se zobecněním svých ideálů nikdy hlavu moc nelámali: oni to přece vědí nejlíp a basta, donutíme lidi ke štěstí i železnou pěstí :-)

10 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 28. září 2018 v 11:12 | Reagovat

[8]: Moc díky za obsažený komentář! Obzvlášť se mi líbí pojem teoretizující pozitivec - protože, upřímně řečeno, přesně tenhle typ lidí mi tuhle literaturu doporučoval. Ne lidi, kterým se daří a rozkvétají uprostřed svých splněných snů.
Podle mě je problém, když se z toho začne dělat soudržné vidění světa a něco jako opravdová životní filosofie. To je pak jednak směšné (univerzum jako doručovací kancelář lidských přání) a jednak výše popsaným způsobem děsivé. Podle mě to pak prostě časem nutně vede k tomu, že si člověk se zatnutými zuby opakuje, jak je mu krásně a je šťastný, a přitom akorát popírá problémy, které má. No zkrátka, jak píšeš - známe ty dobré úmysly :-)

11 Eileen Eileen | E-mail | Web | 29. září 2018 v 12:26 | Reagovat

Osobně nejsem moc velký myslitel. Můj kamarád mi říká, že když si něco budu opravdu přát, tak se mi to splní. A všechno co se děje uvnitř nás, má vliv na to, co se děje kolem nás. Nevím, na kolik se tomu dá věřit. Taky často přemýšlím nad tím, to co se nám děje, opravdu si to zasloužíme?

12 Bára Bára | E-mail | Web | 30. září 2018 v 16:03 | Reagovat

Hm, možná to, jak si to v hlavě nastavíme, ovlivňuje to, jak realitu vnímáme. To, že myslím pozitivně, nutně neznamená, že se mi nestanou špatné věci. Ale že spoustu špatných věcí nebudu vnímat jako takové tragédie a naopak pro mě budou výraznější světlé momenty, takže budu mít ve výsledku pocit, že se mi všechno daří.

13 Elwin Elwin | E-mail | Web | 30. září 2018 v 19:56 | Reagovat

Tak trochu tomu věřím, ale jen trochu. Totiž tak, že když udělám maximum, něco vyjde. Že musím spoléhat hlavně na sebe a tvrdě pracovat, abych něčeho dosáhla. Jakmile to totiž nedělám, pokazí se všechno :D jsem všechno jenom ne klikař a všem klikařům závidím, tak trochu :D taky věřím, že když se aspoň trochu bdu dívat na svět optimisticky, pomůže to. Ale nezachrání, to je fakt.

Takže... já ti nevím. Možná to trochu upravit. Nebát se snít ve velkém a za svými sny si jít, protože jak říká jeden můj oblíbenec, sny od skutečnosti často dělí jen tvrdá práce.
Neboli čest práci! A snům taky :D

14 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 1. října 2018 v 10:14 | Reagovat

Myslím, že neexistuje univerzální způsob, jak žít svůj život. Nejsme všichni stejné jednotky, které by vypadly z výrobní linky. Je možné, že někomu pozitivní myšlení nějak funguje, já prostě always happy s americkým úsměvem na ksichtu být neumím. Mně, zdá se, v poslední době funguje nebabrat se moc v průserech z minulosti a nesnít moc o slastné, ale nesplnitelné budoucnosti. Snažím se tak nějak reagovat na situace, jak je život přináší, snažím se nedělat dlouhodobé plány. Myslím, že je důležité tak nějak najít věci, pro které má smysl žít a které jsou důležité a podle toho se rozhodovat.

S oblibou čtu příběhy úspěšných muzikantů, a vždy, když říkají, že se jim splnil sen, tak vždy ale také z jejich vyprávění jasně plyne, že tvrdě makali. Úspěch sám od sebe nevznikne a trvalý úspěch vyžaduje trvalou práci. Často také jejich nejlepší dílo vzniklo v době největšího duševního utrpení. Mysleli tehdy pozitivně? Následovali tehdy filozofii splněných přání, nebo jen utíkali k hudbě, aby do ní vylili svou frustraci a smutek?

15 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 4. října 2018 v 9:32 | Reagovat

[11]: O vlivech nás na okolí a obráceně vůbec nepochybuju - spíš mi vadí ta absolutizace ve stylu, že máme v rukou všechno. Tam tahle filosofie už opravdu překračuje únosnou mez.

[12]: No tedy, brát negativní věci už rovnou jako pozitivní s tím, že mi to určitě něco dá... to vyžaduje už skutečně herkulovské úsilí. Ne že by to nešlo (a bylo by to poměrně ideální), ale teda nevím, jestli se tam někdy propracuju :-)

[13]: Ono to s tím klikařstvím taky není tak jednoduché - kolikrát je ta klika vykoupená něčím opravdu ošklivým, co bychom si dobrovolně nikdy nepřáli. Zkrátka hodně nahoru a hodně dolů. Ale jinak určitě souhlasím, že hlavní je ta poctivá dřina :-)

[14]: Ten postřeh o umělecky plodném životním utrpení je hrozně přesný. Taky si uvědomuju, že štěstí je vlastně co do psaní relativně kontraproduktivní (a v hudbě to tedy zjevně bude platit taky), což je poněkud depresivní myšlenka. Tady už se zjevně pohybujeme na jiné rovině, než je pouhý komerční úspěch a jakési "bytí celebritou".

16 blondýna blondýna | Web | 4. října 2018 v 13:30 | Reagovat

Upřímně, vyhýbám se a obloukem.
V mé osobní knize života je od každého kus a mám období, kdy dostanu naloženo a pak intenzívně ryju držkou brázdu, otočím list a vše je zalité sluncem.
Nezapadám do žádné knihy, když jsem byla v těžkých depresích, hledala jsem i zde cestu, ale já musím jinudy a hlavně nezabřednout, pokud jsou hovna po kotníky, hlavně nezabřednout!

17 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 4. října 2018 v 16:26 | Reagovat

[16]: Také preferuji knihy života před výše popsanými knížkami. Jsou poněkud méně sterilní a hlavně jsou pravdivé. Hlavně nezabřednout! :-)

18 smartly smartly | 10. října 2018 v 20:15 | Reagovat

Ja ich nazývam slniečkari, ale aj slniečkari sú len podmnožinou "čonenividnotoneexistuje"-arov. Pretože čonenividnotoneexistuje-ari budú súcitne kývať hlavou, keď ti diagnostikujú poruchu obličky, ale keď ti diagnostikujú schizofréniu, tak ťa tľapnú po chrbte a povedia ti: musíš byť silnejšia. Skrátka pre čonenividnotoneexistuje-arov fyzikálny svet príčiny a následku prestáva existovať na hranici ľudského mozgu. Prečo práve mozog má byť výnimka, a nie srdce, oblička či močový mechúr, to mi zatiaľ nie je známe.

19 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 11. října 2018 v 13:37 | Reagovat

[18]: Teda, ten nový pojem mi dělá trochu potíže :-D Ale v zásadě mi vadí přesně to, co popisuješ. A proč to není močový měchýř... ten je asi moc málo záhadný a moc prozkoumaný :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama