Září 2018

O věčném stáří

Čtvrtek v 13:21 | Marie Veronika |  Zápisník
Náhodný posluchač by, myslím, velice snadno nabyl dojmu, že na téhle planetě je každý člověk neobyčejně starý. Ať už je mu pět nebo deset a "už je velký kluk/velká holka" nebo osmdesát a "vypadá pořád krásně", je mu vždycky o něco víc, než by okolí čekalo nebo než by si on sám přál.

Jako bychom všichni žili v jakémsi podivném prokletí věčného stáří. Ať slavíme narozeniny devatenácté, pětatřicáté nebo šestašedesáté, vždycky máme pocit, že už jsme nějací staří, div ne nad hrobem. To se opravdu stihneme fixovat na minulá čísla tolik, že o pár víc znamená v zásadě krok do rakve? Marně nás okolí nazývá mladíčky a zelenáči (nutno ovšem podotknout, že pokud jsme pro okolí mladíčky ve dvaceti, v šedesáti to nebude jiné, protože poměr zůstává). Oproti dvaceti je jednadvacet prostě osudových; a čím dál, tím hůř. To, že jsme byli v jednadvaceti mladí, zjistíme vlastně až zpětně, to už ale bude pozdě. Protože teď jsme přece staří a všechno jde od desíti k pěti.

Mám v tomto ohledu velké štěstí, neboť mě osud obdařil výrazně staršími sourozenci, kteří mě z paradoxu věčného stáří účinně vytrhují. Ono je docela těžké zoufat si nad vlastním stářím, když je vedle vás někdo, komu rodný list vetkl víc než deset let navíc. A když náhodou sourozenci nestačí, je tu divoká karta jménem babička. Ta občas utrousí něco o sedmdesátiletých mladících - a to mi hned spraví náladu. Protože ať dělám, co dělám, z takového úhlu pohledu jsem prostě mladá. A to se mi přeci jen zdá jako lepší úhel pohledu než si každý rok nad přibývajícími čísly opět zoufat.

Když vesmír zadrží dech

13. září 2018 v 10:24 | Marie Veronika |  Zápisník
Žijeme ve světě hotových věcí, neuvěřitelných divů a mistrovských kousků. Ať už je množství odpadu a balastu jakékoli, neustále máme před očima i to velké: to, nad čím se tají dech a říkáme věci jako "jak tohle někoho mohlo napadnout". Ať už jde o překrásnou hudbu, dechberoucí knihu, nádherný obraz nebo úchvatný balet, vidíme vždycky hotový výsledek. Co mu ale předcházelo, zůstává velikou záhadou.

Cítím vždycky, když mám tendenci začít tvořit něco rozsáhlejšího než článek nebo básničku, jaká tíha tenhle moment doprovází. Ta obrovská nejistota, kdy není napsána ještě ani řádka, ani písmenko - a všechno čeká. Celý vesmír jako by zadržel dech a vyčkával na ten nový začátek. Ve filosofické literatuře se občas popisovala situace tvůrce, který tvoří něco z ničeho; ale prožít to, to je něco úplně jiného. Jak se dostávají dobré nápady a jak je rozpoznat? Jak vést sebe sama, když ještě není nic, když se doopravdy tvoří z nicoty? Miliony a miliardy možností se rozprostírají pod mýma rukama. Tíha rozhodnutí je obrovská.

Těžko si představit, že všechny ty překrásné věci, kterými se chceme obklopovat, vznikaly ve stejném vakuu, ve stejné úzkosti z nekonečna. Vždyť to vypadá tak jasně - jakmile je jednou hotovo, zdá se, jako by jiné cesty ani neexistovaly. Ale to je jenom zdání. Existují vždycky a je jich nezměrné množství, vesmír zadržuje dech, ruka se mírně chvěje a...

No, hlavně se mi, vesmíre, neudus.

Největší tajemství vysoce citlivých lidí

6. září 2018 v 16:36 | Marie Veronika |  Zápisník
Je tomu již dlouho, co jsem napsala článek o vysoce citlivých lidech (HSP). Přesto ho lidé stále znovu a znovu vytahují z hlubin mého blogu a čtou, nebo dokonce sdílejí. Hledají se? Patrně. Možná i bolestivě. Chtěla bych je proto tímto článkem pohladit a povzbudit (a neznalé zasvětit). Je tu totiž jedna věc, se kterou nepochybně bojoval každý vysoce citlivý jedinec. Bojoval jistě vášnivě, ale marně - a ona ho ubíjela, znesnadňovala mu žití a ještě si kvůli ní připadal jako blázen. Co je to za tajemství? S pravdou ven. Cítíme vaše emoce. Jako by byly naše vlastní.

Pamatuji si ten výjev jako dnes. Sedím na lavičce, vedle mě z každé strany jeden blízký člověk. V tu chvíli bych nedovedla jasně zformulovat, co cítím. Z jedné strany je to hluboký smutek, z druhé radost a štěstí. Jako by vprostřed mě vedla tlustá dělicí čára, nalevo jeden svět a napravo druhý. Cítím oboje. Najednou. Těžko říct, co by zbylo, kdybych tam zůstala sedět sama. To, co vnímám, není moje.

Mám za to, že být vysoce citlivou osobou je v určitém věku nesmírně náročné. Najít ve zmatku, který způsobují všichni okolo, sebe sama, je totiž opravdu heroický úkol. Kamkoli přijdete, váš barometr okamžitě zachytí signál a už v tom jedete. Doma vás mají za úplně jiného člověka než ve škole, přátelé vám nevěří to, co rodiče berou za standard - a naopak. Časem zjistíte, že fungujete jako něco ve stylu emočního zrcadla; rozlišit, který pocit je skutečně váš a který je jen odraz druhého, je ale stejně neuvěřitelně obtížné. I po mnoha letech jdou věty jako "cítím smutek, ale není můj" velmi těžko přes rty. Prostě cítíte emoci - bude vaší první myšlenkou, že by nemusela být nutně vaše?

Pohybovat se v takovém emočním humbuku vyčerpává. Jako logická kognitivní obrana se proto jeví vykopat duševní zákopy a zahrabat se hodně hluboko. V tu chvíli se ovšem odříznete i od svých vlastních pocitů a asi není třeba zdůrazňovat, že taková strategie nutně skončí katastrofou. Druhá cesta je naučit se tak žít. Jenomže i to má svá úskalí: tahle cesta bolí. Bolí tak jako každá hádka, když cítíte emoce obou stran zároveň, jako každé trápení blízkého člověka, jako každá bezcitnost a nespravedlnost, jíž jste svědkem, každé nepochopení, zášť a nenávist. Všechno to bolí. Hodně.

Ale jde to. Je možné nalézt v chaosu cizích emocí ty vlastní a umět okolí alespoň trošku odstínit. Nemusíte se jen nechat vláčet. Můžete využít svého daru, kdykoli jste s druhými - protože poznáte jejich smutek i z pár řádek na blogu a při pohledu na ně je vám jasné úplně všechno. Víte, co cítí a čím si procházejí, protože to cítíte taky. Ano, činí vás to zranitelnější. Komplikuje to běžné fungování. A vůbec všechno to, co znáte. Ale taky vás to může obohatit, zaplavit radostí a obklopit milovanými lidmi. A rozsvítit tak váš život statisíci, ba miliony jasných a zářivých barev.