Červenec 2018

A úspěšným peklo

23. července 2018 v 16:20 | Marie Veronika |  Zápisník
Představte si následující dva příběhy:

1) Máte nějaký sen, tvrdě dřete a jdete si za ním. Sen se vám vyplní, jste šťastní, úspěšní, bohatí a máte všechno, co jste kdy chtěli. Skončíte pár let nato sebevraždou.

2) Jste vysoce inteligentní a oplýváte schopnostmi, které mohou změnit svět. Lišíte se jimi ale natolik, že jste v zásadě vyloučeni ze společnosti, nikdo vám nerozumí, pro všechny jste jenom divní - a tak namísto dělání díry do světa berete prášky proti depresi a pokoušíte se aspoň ráno vstát z postele.

Proč takové demotivující věci vyprávím? V poslední době jsem obklopená příběhy lidí, kteří v očích tohoto světa uspěli, i nedá mi to a přemýšlívám o tom, co vůbec úspěch obnáší a proč po něm tolik lidí prahne. A také proč tolik "úspěšných" lidí i lidí, kteří by úspěšní být mohli, končí tak hrozně. Říkám si, co je s naším světem špatně, že téměř všichni touží po jednom jediném a přitom ti, kdo toho dosáhnou, propadnou… inu, v zásadě peklu. Co je to za svět, který nás všechny žene jedním směrem, a to směrem, který přináší zejména trápení?

Hlava mi to nebere. Závidíme, a přitom není co, toužíme, a přitom není po čem; ani nějaká ta sebevražda námi nepohne. Co bude se světem, který decimuje své úspěšné a potenciálně úspěšné takovým tempem, opravdu nevím. A taky nevím, jestli nakonec to, co vnitřně skutečně potřebujeme, není prostá nedosažitelnost, za kterou se můžeme dostatečně slepě hnát. Ať tak či tak, je to smutné. Tak smutné, že snad nad příštím příběhem ve stylu "před pár lety neměl na autobus, dnes má miliony dolarů" namísto obdivného povzdechu uroním slzu.

Největší spisovatelské radosti

11. července 2018 v 15:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě existují slova, která mají vpravdě kouzelnou moc. Vynechme teď profláklé "prosím" a jeho neodmyslitelný protějšek "děkuji" a buďme o něco soukromější. Jsou totiž věty, kterými můžete vykouzlit úsměv na tváři nejednomu pisálkovi. Kupodivu to nejsou žádní žhaví kandidáti ve stylu "skvělý" nebo "ty píšeš taaak dobře" - ti zpravidla působí poněkud nevěrohodně. Je třeba pátrat jinde, výsledek ale stojí za to.

"Úplně jsi mi to vzala z úst./Nemám co dodat."
Každý, kdo někdy psal, ví, že vystihnout myšlenku není vždycky úplně snadné. Idea zůstává vlát na chvostu, zatímco slova budují vzdušné zámky - a něco s tím udělat není jen tak. Někdy se to ale povede. Dokonce se to může povést na výbornou; a není o tom lepšího důkazu než právě takováhle reakce.

"Jak dokážeš tak přesně vyjádřit, co taky cítím?"
Tenhle výkřik se možná hodí o trošku lépe k poezii než k próze, ale pro mě měl vždycky největší sílu ze všech. Víte, je neobyčejná radost a neobyčejná obtíž dokázat vyjádřit přesně, co cítíte. Zpravidla to nejde přímo a o to nejistější je výsledek. Ale v momentě, kdy zazní tahle věta, si můžete být jisti, že se to povedlo. Vyjádřili jste svou emoci nejen přesně, ale tak, že nabírá univerzální lidské rysy. A to jste psali o západech slunce a vůni fialek. Není to úžasné?

"Upřímně jsem se zasmál./Hned je mi mnohem líp."
Co je krásnější, než psaným slovem někomu zlepšit den, byť třeba jen maličko? Pokaždé, když zahlédnu mezi komentáři nějakou takovouhle větu, hned se o kousek rozveselím. Není hřejivějšího momentu, než když lidé odcházejí od vašich řádků s upřímným úsměvem na tváři (který sice, pravda, nevidíte, ale ze slov lze poznat víc, než se zdá). Autoři depresivních románů by možná nesouhlasili. Ale tady jsme na blogu a to je přeci jen poněkud jiný žánr.

"Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel."
Vlastně se jedná o intelektuální variantu předchozího bodu. Stejně jako je neobyčejná radost někoho potěšit, podobně zahřeje u srdce i to, že někomu otevřete oči a ukážete mu něco v novém světle. I kdyby to měl být vcelku nepodstatný detail, každý drobeček se počítá. Třeba se jednoho dne spojí s tisíci jinými drobečky a něco pěkného vznikne. Aspoň strouhanka.

Zkrátka i u psaní, které je dle mého soudu spíše vnitřní nutností než klasickým koníčkem, člověk občas potřebuje nějakou vnější odezvu (pokud možno pozitivní). Šuplík je hezká a celkem romantická věc - ale pochvala je pochvala. A když se vyjádří takhle kouzelnými slovy, pak si autor připadá, že to má smysl. Ví, že to opravdu chce dělat. Cítí se, jako by ho radost vystřelila až ke hvězdám...

A když budete mít štěstí, třeba o tom i napíše.