Červenec 2018

Největší spisovatelské radosti

11. července 2018 v 15:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě existují slova, která mají vpravdě kouzelnou moc. Vynechme teď profláklé "prosím" a jeho neodmyslitelný protějšek "děkuji" a buďme o něco soukromější. Jsou totiž věty, kterými můžete vykouzlit úsměv na tváři nejednomu pisálkovi. Kupodivu to nejsou žádní žhaví kandidáti ve stylu "skvělý" nebo "ty píšeš taaak dobře" - ti zpravidla působí poněkud nevěrohodně. Je třeba pátrat jinde, výsledek ale stojí za to.

"Úplně jsi mi to vzala z úst./Nemám co dodat."
Každý, kdo někdy psal, ví, že vystihnout myšlenku není vždycky úplně snadné. Idea zůstává vlát na chvostu, zatímco slova budují vzdušné zámky - a něco s tím udělat není jen tak. Někdy se to ale povede. Dokonce se to může povést na výbornou; a není o tom lepšího důkazu než právě takováhle reakce.

"Jak dokážeš tak přesně vyjádřit, co taky cítím?"
Tenhle výkřik se možná hodí o trošku lépe k poezii než k próze, ale pro mě měl vždycky největší sílu ze všech. Víte, je neobyčejná radost a neobyčejná obtíž dokázat vyjádřit přesně, co cítíte. Zpravidla to nejde přímo a o to nejistější je výsledek. Ale v momentě, kdy zazní tahle věta, si můžete být jisti, že se to povedlo. Vyjádřili jste svou emoci nejen přesně, ale tak, že nabírá univerzální lidské rysy. A to jste psali o západech slunce a vůni fialek. Není to úžasné?

"Upřímně jsem se zasmál./Hned je mi mnohem líp."
Co je krásnější, než psaným slovem někomu zlepšit den, byť třeba jen maličko? Pokaždé, když zahlédnu mezi komentáři nějakou takovouhle větu, hned se o kousek rozveselím. Není hřejivějšího momentu, než když lidé odcházejí od vašich řádků s upřímným úsměvem na tváři (který sice, pravda, nevidíte, ale ze slov lze poznat víc, než se zdá). Autoři depresivních románů by možná nesouhlasili. Ale tady jsme na blogu a to je přeci jen poněkud jiný žánr.

"Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel."
Vlastně se jedná o intelektuální variantu předchozího bodu. Stejně jako je neobyčejná radost někoho potěšit, podobně zahřeje u srdce i to, že někomu otevřete oči a ukážete mu něco v novém světle. I kdyby to měl být vcelku nepodstatný detail, každý drobeček se počítá. Třeba se jednoho dne spojí s tisíci jinými drobečky a něco pěkného vznikne. Aspoň strouhanka.

Zkrátka i u psaní, které je dle mého soudu spíše vnitřní nutností než klasickým koníčkem, člověk občas potřebuje nějakou vnější odezvu (pokud možno pozitivní). Šuplík je hezká a celkem romantická věc - ale pochvala je pochvala. A když se vyjádří takhle kouzelnými slovy, pak si autor připadá, že to má smysl. Ví, že to opravdu chce dělat. Cítí se, jako by ho radost vystřelila až ke hvězdám...

A když budete mít štěstí, třeba o tom i napíše.