O pohledu do duše

18. června 2018 v 16:18 | Marie Veronika |  Zápisník
Málokdy se mi stane, že vím, o čem chci psát, ale nevím, jak do toho. Je to vzácný pocit, který zpravidla po pár dnech zmizí a zanechá po sobě nějaký ten článek; jen zcela výjimečně setrvá a usadí se mi v konečcích prstů jako jakési nervózní chvění. Výjimečně, ale například právě teď.

Když jsem psala o tom, že psaní je koníček, který nejde příliš sdílet a není možné si o něm povídat, jednu věc jsem opomněla. Totiž že psaní přece jen sdílet lze, protože je možné o něm - jak jinak - psát. A to s výsledky vpravdě nádhernými. Dovedu si kupříkladu představit jen málo způsobů komunikace, které by byly důvěrnější než třeba sdílení vlastní poezie. Je to trochu jako dát tomu druhému se slovy "na, čti si" kousek svojí duše. To zkrátka nejde udělat v hospodě nad pivem a po komplikovaných povahách, které poezii v pokročilejším věku, než je sedmnáct let, píší, by bylo naprosto zbytečné něco takového chtít. Je to i takhle sdostatek těžká situace: na jednu stranu toužíte po tom, aby vás někdo četl a pochopil, na stranu druhou jste pak najednou hrozně zranitelní; vždyť dáváte všanc svoje nejniternější pocity a myšlenky, kapitoly z vlastní minulosti, které byste si třeba i přáli vyškrtnout, sám způsob, jakým vnímáte skutečnost - byť všechno poněkud zašifrovaně. Když to druhá strana rozluští, cítíte velkou radost, ale zároveň jste poněkud rozechvělí, protože jako všechno, co bývá ztajeno do nečitelných kódů, lze i tohoto ohromně snadno zneužít.

Chápu proto všechny blogery, kteří se i po mnoha letech sebevědomého blogování přiznají, že při publikování poezie se jim trochu chvěje ruka. Rozumím všem něžným a křehkým duším, které se normálně skrývají za bezpečnými hradbami rozumu, ale z jejichž veršů tryskají hotové gejzíry emocí. Znám ty zvláštně rozpolcené pocity, nedočkavost a zároveň obavy, nervozitu i vděčnou radost. A právě proto doufám, že na každého Básníka někde čeká jeho Čtenář (zpravidla sám rovněž Básník), nadšený, chápavý a jemný. Takový, který vás nechá zahlédnout kousek vlastní duše a sám zahlédne alespoň odlesk té vaší. Ano, je to riziková investice. Ale stojí to za to, stojí to za to tisíckrát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | 18. června 2018 v 22:52 | Reagovat

Buňky na poezii nemaje, nemohu stvořit nic tak pavučinkově jemného jako je báseň. Chtěla bych umět, ale nejde to. Vznikají spletence hutné, bez známky něžnosti. Jen občas moje duše vykoukne z prozy, ale není to asi ono. Ale cítím to a vnímám, jak je poezie otevřená.

2 beallara beallara | 19. června 2018 v 7:44 | Reagovat

V dobách totalitních, kdy se mnohdy dalo sedávat právě v těch čtyřkách nad pivem, vzniklo mnoho nádherných, skutečně nádherných textů, které si nezadají s básněmi jemnými, plnými emocí, lásky a očekávání. Mně můj manžel psal nádherné texty k písním právě v tomto prostředí.
Neumím tuto disciplínu a přiznám se, že mnohdy vůbec nerozumím, co tím chtěl dotyčný říct. Ale o tom jsem již psala, já jako bloger mám stejné pocity, když mám vydat článek plný kontraverze, ale na druhou stranu, nikoho nenutím, aby se mnou sdílel třeba tu kontraverzi.

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 19. června 2018 v 8:26 | Reagovat

[1]: Však i próza dokáže být jemná jako pavučinka :-) A naopak leckterá poezie umí být hutná až drsná... a obojím se může ukázat duše pisatele v celé své kráse :-) (A rizikovosti.)

[2]: To je kouzelné! Písňové texty jsou poezie se vším všudy, navíc mají jen tu hudbu (ale poezie stejně byla původně hudba, takže je otázka, jak moc navíc to v reálu je). Musí být kouzelné, když pro tebe někdo něco takového napíše :-)
S těmi kontroverzními nebo třeba o něco osobnějšími a niternějšími články je to zrovna tak jako s básněmi, to je pravda. A navíc jim je rozumět - na rozdíl od té poezie, která bývá pořád docela kvalitně zašifrovaná :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. června 2018 v 19:20 | Reagovat

Je to přesně, jak píšeš: Když jsem kdysi na blogu zveřejnil svůj první kousek "v řeči mírně vázané", netušil jsem, že zvláštní a často silné rozechvění z toho, že člověk dává nahlédnout tam, kam většinou sám vstupuje jen nesměle a s ostychem, neoslabuje ani po dlouhých letech. Samozřejmě, každý z čtenářů má k dispozici trochu jiný klíč od často složité spleti autorových vnitřních komnat a sklípků, těch čtenářů, kteří mají k dispozici "univerzál", je minimum, pokud vůbec někdo takový je, a snadno se může stát, že klíč nepochopení v ne zela povolaných rukou překvapivě pasuje i ke komůrce, která ve skutečnosti vůbec není naše :-).

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 20. června 2018 v 8:12 | Reagovat

[4]: Je pravda, že těch, kdo by verše dokázali kvalitně interpretovat a rozluštit, co za nimi může všechno být, je jen málo - a i tak zpravidla zůstanou ve skrytu, protože by pak jejich komentář měl délku románu. Nicméně jsou (a to ani nemusejí mít univerzál) a už jejich existence je poněkud... znepokojivá :-)

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. června 2018 v 9:24 | Reagovat

Mně se ruka nechvěje. Očekávám, že se bude chvět čtenář. Nebo alespoň myš v jeho dlani, až bude komentovat.

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 25. června 2018 v 8:56 | Reagovat

[6]: Tak to jsi opravdu silná povaha! :-)

8 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 25. června 2018 v 10:08 | Reagovat

Jak to autor myslel- a zda to čtenář stejně pochopí...nebo po svém, nebo vubec...Ale asi každý tecmxt si své čtenáře nakonec najde

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 25. června 2018 v 13:08 | Reagovat

[8]: To by bylo ideální, kdyby si každý text našel svého čtenáře :-) Obávám se, že tomu tak úplně vždycky není, ale není nic, co bych autorům přála víc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama