O stylu

17. ledna 2018 v 16:18 | Marie Veronika |  Zápisník
O spisovatelích a píšících tvorech někdy uvažujeme tak trošku jako o nadpřirozených bytostech - a jako takovým jim vymýšlíme kvality, které nám v souvislosti s normálními smrtelníky zpravidla vůbec nepřijdou na mysl. Tak třeba styl. Každému autorovi připisujeme jeho osobní autorský styl psaní, kterému přiznáváme jen velmi malou (pakliže vůbec nějakou) proměnlivost a která charakterizuje nejen jeho psaní, ale jako aura tajemně obklopuje i celou jeho osobu.

Jenomže z vlastní zkušenosti musím bohužel říct, že styl není žádná aura, je vidět a mění se nejen vývojem autora, ale také spoustou jiných vlivů. Když si po sobě zpětně čtu své výtvory, téměř vždy dokážu říct, jakou knihu jsem četla v době jejich psaní - tak pronikavě se do mého "stylu" promítá styl jiných autorů. Na mých vtipech je zcela zřetelné, když jsou ovlivněny pratchettovským smyslem pro humor, na mé slovní zásobě i rozmanitosti větné stavby se velmi výrazně podepisuje četba Karla Čapka. Po Hemingwayovi píšu v úsečných a stručných větách, po Steinbeckovi tenduji k depresivním líčením, Chesterton mi vždycky na pár statí výrazně přiostří můj už tak dost ostrý satirický břit. Můj nedávný článek O stavech psavých a mlčenlivých tak byl například poznamenán bohatostí knižní slovní zásoby Kazua Ishigura (toho mimochodem velmi doporučuji) a ve srovnání s jinými články je tak dost odlišný. Copak tohle je nějaký autorský styl?

Obávám se, že v intencích "autorského stylu" jde podobný jev vysvětlit jen stěží - je to, jako kdyby moje tajemná aura četbou na čas splynula s tajemnou aurou jiného autora a já se částečně stala jinou osobou (i když, pravda, to by ještě nebránilo říkat tomuto stylu autorský, konec konců od jiných lidí, než jsou autoři, ho nemám). Nebo jsem ještě mladá a svůj styl zatím nemám, a tak mi nezbývá než kopírovat. To by tedy bylo pěkně depresivní. Anebo by ten můj styl bylo to, co přijde, když knihu dočtu, uplyne nějaký čas, moje morfologické pole (Vidíte? Pratchett.) se ustálí a teprve tehdy jsem… no, vlastně asi zase další osobou, od které zrovna něco čtu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 17. ledna 2018 v 16:20 | Reagovat

A vy si to uvědomujete, ale člověku kolikrát ani nedojde, že napodobuje něčí styl

2 J.R. J.R. | Web | 17. ledna 2018 v 18:42 | Reagovat

Inspirace není špatná :) ale kopírování ano :(

3 Eliss Eliss | Web | 17. ledna 2018 v 18:48 | Reagovat

To je zajímavá úvaha :)

4 Bára Bára | E-mail | Web | 17. ledna 2018 v 20:42 | Reagovat

Přesně toho jsem si u sebe taky všimla: občas mám pocit, že do sebe styl autora nasaju jako houba a on pak prosakuje, když píšu.

5 Elwin Elwin | E-mail | Web | 17. ledna 2018 v 21:16 | Reagovat

Mám to stejně a dokonce toho prachsprostě zneužívám. Když chci něco konkrétního napsat (např. ala magický realismus), sáhnu po konkrétním autorovi a kopíruju jeho styl. Nebo si poslechnu několikero rozhovorů. Takže nejsi v tom sama :) Jednak v tom vždycky budou tvoje myšlenky, druhak s tím stylem nějak zacházíš. A viděla bych to jako výhodu - kopírujeme jen ty nejlepší, učíme se od nich. A pokud je umíme napodobit, jsme na té správné cestě :) hlavně to tam vidíš, vidíš, proč jsou ti a ti cenění, vnímáš to v jejich textech, ono čarovné "něco", co jim zajistilo nesmrtelnost ;) takže se těším na další psavé vlivy! :*

6 Baryn Baryn | Web | 17. ledna 2018 v 23:18 | Reagovat

Hah, mám to úplně stejně. A nejůř na mě opůsobí Goethe a Dostojevský, to se pak ve svých povídkách vůbec nepoznávám. :D Ale aspoň to není monotónní.
Na druhou stranu si myslím, že existují autoři, kteří doopravdy mají svůj styl. Ale tam to asi souvisí s věkem. Myslím, že jakmile si několik stylů vyzkoušíš víckrát, podvědomě mezi nimi najdeš kompromis, kterým se ti píše nejlépe. A to bude tvůj styl. :)

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 18. ledna 2018 v 8:21 | Reagovat

[1]: Nedojde. Někdy jsou ty vlivy tak subtilní, že uvědomit si to je téměř nemožné. Jindy zase dojde k tak výraznému vyšinutí z normy, že neuvědomit si to je skutečně ingorantství :-D

[2]: Tak to snad téměř nikdo nedělá, ne? Respektive to by každý jen trochu sečtělý čtenář poznal :-)

[3]: Díky :-)

[4]: Jo, vyjádřila jsi to naprosto přesně! A teď najít, co v té houbě je fakt tvoje, a co je cizí... to je oříšek.

[5]: Lhala bych, kdybych tvrdila, že si občas nějakým tím klasikem na cestě k nějakému tomu článku nepomůžu :-D A výhoda to vlastně asi je, konec konců i psaní je řemeslo a když jsou  ti nejlepší už po smrti... :-D Tak třeba se nám jednou to čarovné "něco" skutečně podaří chytit :-)

[6]: No, Goethe a Dostojevský, to je teda kombo :-D Nedivím se, že zrovna po těch dvou svoje povídky nepoznáváš! Ten jejich emotivně exaltovaný a rozervaný styl je přeci jen něco, s čím se člověk tak úplně často nesetkává.
Taky si myslím, že věk je tam nakonec velmi významný činitel. Tak třeba jednou... :-)

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. ledna 2018 v 16:33 | Reagovat

Já bych si s tím zas tak velkou hlavu nedělal. Vše kolem, co si vědomě či nevědomě pustíme pod kůži, nás nějak formuje a řekl bych, že to funguje podobně jako s radioaktivními nuklidy: Některé mají krátký poločas rozpadu a vyšumí rychle, jiné podněty jsou houževnatější a "rozpadají se" pomaleji, no a některé mají poločas rozpadu tak dlouhý, že už se toho vlivu během našeho "jepičího" života nezbavíme. Po všech těch vlivech něco zůstane, někdy jen stopa, jindy je to ovlivnění zásadní. No a tím se náš vlastní styl postupně profiluje, jako správní malíři máme svá "modrá období" i periody šerosvitu a mně to připadne úplně normální, když to není jen okázalé a záměrné obšlehnutí.

A vlastně proč ne - když někdo stále jen napodobuje, copak to není ve skutečnosti docela originání styl? :-)

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 19. ledna 2018 v 11:15 | Reagovat

[8]: Že mě to přirovnání s radioaktivními nuklidy taky hned nenapadlo! :-D Je to tak. Vlastně mi občas přijde, že jsme každý průsečík strašně moc vlivů a druhých lidí, které si uvnitř sebe nosíme - a právě ta konkrétní směska je to, co z nás činí originál.

10 Lotta Lotta | 22. ledna 2018 v 22:10 | Reagovat

Harold Bloom: Úzkost z ovlivnění. Je to sice "jen" teorie poezie, ale vlastně celý o tomhle, jak se do autorů otiskují jejich předchůdci a jak se stanou Autory, teprve ve chvíli, kdy je v sobě zabijou (je to hodně ovlivněný Freudem, takže je tam tvůrčí proces branej jako hodně oidipovský téma)

11 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 23. ledna 2018 v 12:51 | Reagovat

[10]: Díky za tip :-) Ne že bych byla zrovna nějaký freudián, ale zní to dost zajímavě. Asi se budu muset dát na dráhu vražedkyně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama