Říjen 2017

Jak jsem vtrhla na trh práce aneb o kultickém uctívání

Čtvrtek v 16:58 | Marie Veronika |  Zápisník
Ráno si nastavím budík, i když nikam nevstávám. To kdyby volali už v dopoledních hodinách, tak aby je nezastihl rozepsalý hlas, svědčící leda tak o tom, že si ráda přispím a do žádné práce nespěchám. Za normálních okolností je poměrně těžké se mi dovolat, protože docela často prostě odejdu od telefonu, a když se k němu vrátím, nestačím se divit, kdo mě všechno sháněl. Teď si ale telefon nosím s sebou - do kuchyně, ba i do koupelny. Protože to, že máte zrovna na hlavě šampón, se při telefonátu nepozná. E-mailová schránka se mi stala posvátným, tajemně uctívaným kultickým artefaktem. Otevírám ji se zvláštním chvěním a pak toužebně procházím nové maily. I ty ve spamu.

Někteří lidé žijí na sociálních sítí, můj život se momentálně odehrává na Jobs.cz. Začínám pod jeho vlivem mluvit poloanglicky, z úst mi vyletují slova jako briefing, brainstorming, marketing a všelijaké jiné -ingy, a divím se, kolik je na trhu firem, které jsou progresivní, stabilní, dynamické a vůbec po všech stránkách skvělé a nejlepší. Po pár hodinách vyfiltruji pár nabídek, u nichž se moje emoční reakce ustálila alespoň na "no, tohle by možná přeci jen asi šlo" a jmu se rozposílat životopisy. Zapaluji se nadšením a rozesílám alespoň deset motivačních dopisů, z nichž se v každém píše, že zrovna vaše společnost dělá něco hrozně skvělého a zrovna u vás bych strašně moc chtěla pracovat a taky jsem nejlepší na světě a hrozně mi to půjde, uvidíte. Jen doufám, že si různé společnosti navzájem do těch motivačních dopisů nekoukají. To by moje motivace utrpěla nepěkné šrámy.

A pak už jenom nervózně chodím kolem telefonu a mailu, provádím tajemný rituál uctívání moderních technologií a s bázní kolem nich opatrně našlapuji, neboť to je půda svatá. Božstvo zvané personalista může zavolat kdykoli. A já, jako Abrahám, musím být připravená jeho volání slyšet a odpovědět "tady jsem".

Frankofilie a jiné nemoci

9. října 2017 v 19:43 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou věci, které tvoří tak neoddělitelnou součást vašeho já, že jsou zkrátka samozřejmé a není třeba o nich mluvit. Ovšem jako většina "samozřejmostí" nebývají ani tyto pro ostatní vůbec samozřejmé. A jelikož se na blogu čtenáři dozvědí jenom to, co se jim autor rozhodne sdělit, mám za to, že nadešel čas jít s pravdou ven i o jedné z mých nejsamozřejmějších samozřejmostí. Ruku na srdce. Jsem strašný, ale opravdu strašný frankofil.

Když jsem se měla ve dvanácti letech rozhodnout, který druhý cizí jazyk se budu učit, nezaváhala jsem ani na vteřinu, přestože u nás na gymplu v té době působily tři francouzštinářky, jedna horší než druhá. Štěstí se na mě ale tehdy usmálo; co usmálo, úplně se rozchechtalo, protože od následujícího školního roku přišel nový francouzštinář. Jeden z nejlepších učitelů, co znám.

A tak moje sklony (za které z podstatné části vděčím své starší sestře) získaly vzpruhu, kterou potřebovaly k tomu, abych se stala absolutním frankofilem. Vůbec tomu nepomohlo ani poměrně sáhodlouhé cestování po Francii, v níž se co do zeměpisu vyznám skoro líp než v Česku. Francii jsem si zamilovala; od šansonů, gotických katedrál, sýrů a kruhových objezdů až po domy s barevnými okenicemi, se vším všudy. Všechno je tam starší, všechno je tam větší a bohužel prakticky všechno, co se dá koupit, je tam lepší ("To snad neni možný, oni tady mají i ty kuchyňský utěrky lepší!" je památná hláška z jedné z našich cest). Jediné, co máme v Česku neoddiskutovatelně lepší a krásnější, jsou hřbitovy. Smutné, že? Aspoň má člověk co do své vzdálenější budoucnosti jasno. K srdci mi nepřirostly snad jedině tři věci: Paříž, která mě docela zklamala, francouzská próza, zejména ta z devatenáctého století, a víno, které mi prostě nechutná, ať je odkudkoli.

Když proto od někoho slyším, že jede do Francie, ucítím kdesi v hloubi jakési bolestivé bodnutí. Už několik let jsem nenavštívila sladkou zemi galského kohouta, neviděla její půvabnou krajinu, nepotkávala její neuvěřitelně sympatické obyvatele (minimálně když umíte francouzsky, tak jsou úžasní) a nemluvila francouzsky, což je při francouzské výslovnosti požitek takřka rovný zpěvu. Stýská se mi smutným steskem závisláka; Francie je zkrátka moje diagnóza. A já ze srdce děkuji našemu francouzštináři, že mi dal jednu z nejcennějších věcí, které může vzdělání dát. Jazyk a s ním i celý nový svět.

Zaručené trháky, když nepřijde inspirace

5. října 2017 v 16:43 | Marie Veronika |  Zápisník
Každý bloger čas od času bojuje s nedostatkem inspirace. Jeho oblíbená droga, psaní článků, došla a jako na potvoru se ne a ne dostavit geniální nápad. Zoufáte? Pomoc je snadná! Vždycky můžete napsat nějaký zaručený trhák, který vám vykouzlí takovou návštěvnost, že vás úplně přejde chuť psát to, co jste psali předtím. Jaká zaručená kouzla skrývám na inspiračním skladě?

1) Srdceryvná zpověď z minulosti. Měli jste někdy deprese, úzkosti, zlomenou nohu či srdce nebo vás alespoň nechápali rodiče a umřel vám křeček? Ano, je to hrůza a nechci to bagatelizovat, ale na blogu to můžete skvěle zúročit. Všichni si rádi počteme o strašných věcech z cizí minulosti. Nevím, jestli jsme tak soucitní nebo tak škodolibí, ale je to tak. Pokud budete dostatečně drsní a autentičtí, můžete to dotáhnout i na titulku.

2) Gender, feminismus, (ne)rovnost pohlaví, vztahy. Naprostá jistota. Každý si chce přečíst další článek, pod který bude moct napsat svůj názor - ať už je z kteréhokoli konce spektra. Protože na tohle každý svůj názor má a zajímavé je, že ať je jakýkoli, vždycky se jeho nositel cítí být v menšině, schválně si toho někdy všimněte. Každopádně pozor; hádanice v komentářích zaručena!

3) Náboženství. Částečně to může souviset s následujícím bodem, ale tady mám na mysli spíš obecné úvahy typu "náboženství je blbost" nebo naopak "náboženství je skvělé". Na to má totiž taky každý názor, zpravidla ještě o něco militantnější než na bod předchozí. To vám hraje do karet, protože čím militantnější názory, tím víc chtějí být slyšet. Hádanice v komentářích ještě zaručenější!

4) Imigrace, islám, terorismus. Suverénně nejtěžší kalibr, jen pro opravdu silné povahy. Každý prahne po tom napsat svůj názor pod další a další články. A třeba si vás taky zařadit do škatulky "dobrý, se mnou" nebo "špatný, proti mně" (někdy pouze na základě titulku, takže mu věnujte odpovídající péči). Pozor, dost často nic mezi tím neexistuje a jestli byla hádanice v komentářích zaručená u předchozích dvou bodů, tak tady si rovnou chystejte meč na obřadné harakiri. Nebo nějakou jinou rituální sebevraždu hezky po česku. Ale nevím, jestli něco takového máme. Zadusit se pivem? Za pokus to stojí, třeba to pojmenují právě po vás.

A proč tyhle zaručené trháky nepoužívám také, když o nich píšu, ptáte se? Pro odpověď nemusím chodit daleko: nejsem silná povaha. Vidina komentářové války, v jejímž centru stojím, mě naplňuje smutkem a odporem. A jelikož to jinak vlastně už ani neumíme, musíme se s tím smířit; protože o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

Dvojité vinobraní pro abstinenty

2. října 2017 v 18:27 | Marie Veronika |  Zápisník
Neřekla bych o sobě, že jsem extra smolař, naopak mívám většinou docela štěstí nebo alespoň bývám na nějaký ten dějinný zvrat docela připravená. Nicméně občas mi pech přeci jen přeletí přes cestu a pak to stojí za to - třeba moje letošní turistická dovolená, kterou jsem zahájila tím, že jsem si při plavání na Lipně rozsekla několik desítek metrů od břehu patu (ne, taky to nechápu). Nebo rozbitý motor u auta při dovolené ve Francii. Anebo letošní výlet na Berounsko. A ten loňský taky.

Jakmile padlo rozhodnutí, že ten hezký zářijový víkend strávíme nějakým příjemným výletem a že Berounsko je rána jistoty, hned Hlavní nádraží nás přesvědčilo, že to byl hodně špatný nápad. Loni nám, pravda, přišlo podezřelé, že je vlak tak plný, ale ještě jsme si sedli. Až pak když jsme ze Srbska dorazili na Karlštejn s tím, že si ho v klidu obejdeme a někde tam ještě na louce posedíme, jsme zjistili, že to pravděpodobně nepůjde. Všude, ale opravdu všude byli lidi. Strašně moc lidí. A ještě víc alkoholu. Divili jsme se, co se to tam děje, až jsme si všimli, že mají všichni na ruce nějaký divný náramek a že jsme asi omylem vlezli na nějakou akci (naštěstí ale druhou stranou, tak jsme nemuseli platit žádné vstupné a ven nás pustili). Až pak jsme zjistili, že je to Karlštejnské vinobraní - a místo klidného posezení v cíli jsme zdrhali na přeplněný vlak, co nám nohy stačily.

Letos, když jsme viděli předpověď počasí, jsme se rovněž rozhodli strávit sobotu venku. Jen tak nezávazně jsme si zavtipkovali o loňském vinobraní a vyrazili jsme, ovšem když jsme dorazili k vlaku (nutno dodat že první vlak kdovíproč nejel, takže jsme tam skoro hodinu čekali na další), úsměv nám ztuhl na rtech. Kam se hrabal loňský rok! Celou cestu na Karštejn jsme stáli takřka na jedné noze, nalepeni na dveřích, a poslouchali pikantní historky amerických spolucestujících, kteří si pramálo dělali z toho, že řvou na celý vagón. Ještěže alespoň v tom lese nikdo nebyl. Ovšem do zpátečního vlaku jsme se museli opět probojovat (bohužel lidi napadlo, že když nastoupí už v Berouně, tak si možná ještě sednou), a když pak průvodčí zavtipkovala, že prý ještě nikdy na tom vinobraní nebylo tolik lidí, skutečně jsme skákali do stropu nadšením.

Nevím, čím to je, že Beroun má takhle kolem konce září tak neodolatelnou přitažlivost, ale funguje to bezvadně. V zásadě bychom mohli říct, že už jsme dvakrát byli na Karlštejnském vinobraní. Jak jen jsme akční, kulturní a společenští! Radost pohledět, obzvlášť na Instagramu by se to vyjímalo. To, že nepijeme a nesnášíme velké skrumáže lidí, je už jen drobná poznámka pod čarou.