Září 2017

A po úspěchu melancholie

22. září 2017 v 18:18 | Marie Veronika |  Zápisník
V zásadě každý, s kým se bavím, má za to, že jsem v tyto dny neobyčejně šťastná. Hotová škola, červený diplom, alespoň jeden malý pracovní úvazek jistý… Tak nějak všichni si myslí, že celé dny slavím, užívám volna a sem tam odpovím na nějaký ten pracovní inzerát. Nebylo by to špatné. Jenže pravda je úplně jinde. Stejně jako na svatbách lidé bývají smutní, já trpím melancholií právě teď.

Možná je to velkou nevyřešenou otázkou, kým budu. Vždycky jsem byla student a pravidelný čtenář ví, že jsem plánovala jím ještě nějaký ten rok zůstat a pak se pomalu přesunout na opačný konec barikády student-profesor. Teď najednou student nejsem a vazby na fakultu jsem odstřihla; a uvnitř mě zeje pořádná díra. A já nemám čím ji zaplnit, protože takovéhle díry se zacelují jen velice pomalu, tak pomalu, jako vyrůstáte z první lásky a odrůstáte domovu.

Možná to má i něco společného s tím, že na nás místo babího léta vtrhl listopad. Nechápejte mě špatně, mám listopad ráda, jenže v listopadu. V půlce května ani v půlce září mi na listopadovém počasí nic tak skvělého nepřijde. Matuškovými slovy: je uplakaný počasí. A já jsem vůči němu nějaká moc empatická nebo co.

Zkrátka letos nejsem, řečeno s módními žurnály, "ready for fall". Ale možná bych se měla místo planých stížností poohlédnout po nějakém řešení. Když už jsme u těch módních žurnálů, ty mají jasno: stačí pořídit pár rudých kousků do šatníku, nějakou tmavou rtěnku a je to. Tak nevím. Asi mám o životě nějaké přehnané představy.

O obhajobě, která se protáhla

18. září 2017 v 16:21 | Marie Veronika |  Akademické frky
Ti z vás, kdo sledují můj blogový Facebook, vědí, že jsem v pátek prodělala poslední z přechodových rituálů svého magisterského studia, obhajobu diplomové práce. Vyvolení pak vědí i to, že jsem dostala jeden naprosto úchvatný posudek, který bych si mohla dát za rámeček, a jeden dost ošklivý posudek, který sice nenavrhoval žádnou katastrofickou známku, ale jehož tón byl sršatý, uštěpačný, hádavý až zlý a docela mi ukřivdil. Respektive byl to posudek typu "s teorií nesouhlasím, tak snížím hodnocení". Procházka růžovým sadem, ve kterou jsem doufala, se tedy nekonala, a musela jsem hájit a bojovat. Což jsem taky udělala. Tak, až jsem přetáhla plánovanou délku obhajoby na dvojnásobek.

První kámen ze srdce mi spadl, když dorazila moje vedoucí. O tom, jak je skvělá, jsem už článek psala, dovedete si tedy představit, že přítomnost někoho takového na obhajobě, kde na druhé straně sedí bojovný mladý doktorand, který má za to, že sežral všechnu moudrost světa a že jí dá pěkně sežrat i vám, je velmi uklidňující. I přesto mi střídavě bylo horko a zima, chodila jsem po chodbě jako lev v kleci a jediná komunikace, které jsem byla schopná, bylo "já tam nechci".

Myslím, že předseda komise a vedoucí katedry v jedné osobě měl v ten den s mojí obhajobou suverénně nejvíc práce. Několikrát nás musel uklidňovat a umravňovat, když jsme se s oponentem rozparádili tak, že jsme zvyšovali hlas a skákali si do řeči. Když se mě oponent pořád ptal na to samé dokola a já mu odpovídala pořád stejně (fakt nevím, co chtěl slyšet, asi "je to blbost, tak pardon" nebo tak něco), předseda komise debatu ukončil a chtěl se přesunout dál. Netrvalo dlouho a opět jsme se stočili k témuž; i musel debatu ukončit podruhé. A za chvíli potřetí. Oponent v tu chvíli vypadal skoro až ukřivděně, nejspíš protože jsem si stále odmítala sypat popel na hlavu, že jsem si dovolila vybrat takovéhle téma. Téměř roztomilé bylo, když mě v jeden okamžik všichni ostatní proti němu začali bránit. Stejně jsem ale nestihla odpovědět asi na polovinu otázek, které mi v posudku položil. Je to škoda, protože se nedostalo na takové ty uzemňovací typu "na straně 60 a 62 je to explicitně uvedeno".

Když jsem šla za dveře, aby se mohli dohodnout o známce, stála jsem za těmi dveřmi opravdu hodnou chvíli. (Nutno ovšem přiznat, že se neozvaly výkřiky, rány ani střelba.) Pak mi vedoucí katedry s úsměvem sdělil, že kolega nakonec přiznal, že jeho snížené hodnocení neodráželo kvalitu práce, ale jeho akademické přesvědčení, a že mi dali jedničku. Inu, kolega vypadal, jako by mu uletěly včely, ale já jsem se v tu chvíli vznášela vysoko nad střechou školní budovy a všechny jeho mindráky a Lakoffové mi byli úplně ukradení.

Mohla jsem totiž vyrazit do víru velkoměsta s tím, že po devatenácti letech opouštím instituci jménem škola. A nejen to. Opouštím ji jako titulovaný magor. S vyznamenáním.

Co mi daly dva tajemné roky

11. září 2017 v 21:15 | Marie Veronika |  Akademické frky
Je to tak, budu končit na pozici tajemnice magisterského oboru na naší fakultě. K tomuto rozhodnutí mě vedly zejména dvě věci (podobnost s úslovím "na dvě věcí" je samozřejmě čistě náhodná): jednak budu končit studia a jednak jsem usoudila, že už to prostě nechci dělat.

Bylo by nicméně nespravedlivé tvrdit, že mi ty dva roky nic nedaly. Jako všechno, co nebylo tak docela skvělé, to hodnotím, že "to byla zkušenost". A jako každá zkušenost, která není tak docela skvělá, mě i tahle dost naučila. Na mátkou:

Předpisy nejsou vždycky tak docela závazné. Na všech stranách jsou jenom lidi.
Je možné zvládnout situaci, kdy v den schůzky s novými prváky zjistíte, že se to celé koná o hodinu dřív, než jste si mysleli a řekli všem vyučujícím.
Informační systém Univerzity Karlovy je oproti jiným programům, s nimiž tajemník musí pracovat, vrchol modernosti.
Když se jede na exkurzi, jede se nejen tam, ale i zpátky. A je třeba to zdůraznit v samostatném mailu.
Akademičtí malíři by nikdy neměli organizovat exkurze.
Je možné jít na Hlavní nádraží s fasciklem bankovek na hromadný nákup jízdenek do Berlína a zpět a přežít.
Administrativní pracovníci u nás na fakultě jsou skvělí.
Někteří vyučující u nás na fakultě jsou míň skvělí.
Moment, kdy odprýskne jejich nablýskaný lak milých akademiků, je velmi nepěkný.
Je možné pohádat se kvůli vánočnímu přání. V hromadném e-mailu, kterým to přání přišlo.
Příšerně pedantští zkoušející, co jsem je za studií nesnášela, jsou najednou přesní, disciplinovaní a vůbec spolupracovníci k sežrání.
Pokazit se může úplně všechno.
Ale stejně se to dá zvládnout. Aniž by si kdokoli čehokoli všiml.
Psát e-maily velkým akademickým zvířatům je po nějakém tom měsíci tajemnické práce brnkačka.
Nejmocnější je ten, kdo zadává známky do systému.
Vždycky můžete zavolat tajemnici čtyřikrát denně. Nebo jí alespoň napsat mail velkými písmeny. Nebo s šesti vykřičníky.
Případně ohavný mail s mnoha hrubkami, v němž ji osočíte ze všeho zla.
A pošlete ho v kopii jejímu přímému nadřízenému.

A ejhle. Svět se nezbořil. Což je asi to největší poučení ze všech.

O kyborzích a dovolené

5. září 2017 v 19:26 | Marie Veronika |  Zápisník
Prázdniny jsou zvláštní čas. Na jednu stranu velmi depresivní: hrnou se na vás ze všech stran miliony šťastně vysmátých fotografií z nejexotičtějších turistických destinací, zatímco vy sedíte doma. Na druhou stranu krásný: zejména když ty radostí překypující fotografie bombastických scenérií fotíte zrovna vy, čímž uvedete do deprese pro změnu všechny ostatní. Pro mě je léto také časem, kdy vzpomínám, jaké to je žít bez technologií, zejména bez internetu. Samozřejmě že i já na dovolené například fotím, ale jelikož nemám chytrý telefon, tak pěkně starosvětsky foťákem a bez šance na Facebook. Je to skvělé.

Když si na týden či delší dobu odskočím od internetu i od telefonu, cítím se hned jinak. Přestávají mě tížit nezbytnosti a důležitosti všeho druhu, jako třeba že někomu zase nejde vypsat termín na zkoušku nebo zapsat nějaká známka. Ale hlavně mě přestávají tížit aktuální zprávy; nevím, co se děje v politice doma ani ve světě, nevím nic. Najednou jsou tady víc lesy, řeky a hory než krize, recese a deprese. Víc pozoruji než čtu a celá moje existence se daleko víc omezuje na tady a teď, je hmatatelnější, konkrétnější, zaostřenější a jaksi menší. Přestávám být abstraktním oblakem rozprsknutým po všem virtuálnu (postaru po všech čertech) a stávám se malým človíčkem, který se zrovna souhrou náhodou nalézá na jednom malinkatém flíčku téhle planety, a co je za humny, už je pro něj v nedohlednu.

Stojí to za to, osekat jednou za čas všechna svá technologická rozšíření a vrátit se k vlastnímu bytí a vnímání. Zvykli jsme si, že jsme tak trochu kyborgové, neustále napojení na technologické vychytávky všeho druhu, a jako takoví jsme tak trochu všude. Naše tělesná existence to nicméně stále okázale ignoruje a vede si svou. Jednou za čas neuškodí si to připomenout a naslouchat jí trochu víc. Být kyborgem totiž sice je praktické a velkolepé, ale neměli bychom zapomínat, že jsme jimi nebyli vždycky; a že pod vší tou technikou jsme, doufejme, stále ještě tak trochu lidmi.