O andělském zpěvu aneb jak jsem se učila být drzá

28. srpna 2017 v 16:01 | Marie Veronika |  Zápisník
"Buď víc drzá! Pořádně si dupni! Ještě víc! Ještě! No! Já tě naučím být dáma!" A já dupám a zpívám "já!" a a dupám ještě víc a mávám rukama a připadám si jako v Králově řeči. Akorát přede mnou nestojí Lionel Logue, ale postarší éterická černovlasá paní, která když zazpívá, roztékáte se jako čokoládová figurka. A když po chvíli absurdních cvičeních zazpíváme všichni, zní to tak líbezně, jako by se rozezněly kůry andělské.

"Můžu tě obejmout?" ptá se pohnutě jedna z účastnic. "Ano, to je nejkrásnější odměna!" praví paní a už se objímají. "Vím, co chci k padesátinám. Původně jsem myslela na nějaký seskok padákem, ale chci kurz u ní," praví jiná účastnice tak dojatě, že má málem slzy v očích. Jinak ale odcházíme v tichosti. Jak totiž zazní za malou chvilku: "To bylo tak úžasné, že vůbec nechci mluvit, abych to nepokazila."

Když jsem před časem psala o hlasu, byla jsem fascinovaná hlavně teoreticky. Teď jsem ale výchovu k hlasu prožila na vlastní kůži; a řeknu vám, že už jsem dlouho nestála před takovou literární výzvou. Popsat něco takového je totiž takřka nadlidský výkon. Na první hodině stačilo prohodit pár slov a ona okamžitě věděla, co je špatně. "A nesedíváš ty v téhle pozici? No to víš že jo, tlačíš na hlas zátylkem a nemáš uvolněnou bederní páteř!" Usmívala se tak zářivě a vytvářela tak laskavou atmosféru, že všichni mluvili bezmála jako u Freuda na pohovce. Pak jsme dělali cvičení, u kterých jsme vypadali jako úplcí blbci ("jazyk odložíme na spodní čelist, tu uvolníme a říkáme ble, ble, ble"), cvičení, která byla ztěží publikovatelná ("a teď řekněte 'ta krááááva', úplně to ze sebe vyzvracejte!") a cvičení, která by náhodný kolemjdoucí velmi snadno mohl zaměnit za něco docela jiného (ponechávám na vaší fantazii).

A pak jsme najednou byli neuvěřitelně uvolnění a odblokovaní. Tehdy jsme zazpívali. Všichni dohromady. A bylo to nepopsatelné. Výškám, které jsme zpívali, jsme skoro nevěřili. Stejně jako tomu, že by naše hlasy mohly znít tak nádherně a že by zpívání mohlo být tak úžasné, příjemné a blahodárné. Koupali jsme se v sametové hebkosti svých hlasů, v jejich hedvábné barvě a líbezné jemnosti. Nikdo nechtěl, aby to skončilo. Odcházeli jsme v euforii, tiší a pohnutí.

Bylo to setkání se sebou; s hlasem, který pohřbíváme pod všechny své smutky a zranění. A také poznání, že každý v sobě neseme překrásný, nádherný hlas, jímž můžeme vládnout a zpívat jako andělé; že máme veliké dary a skrývá se v nás neobyčejná krása. Takové bytosti prostě nemohou být od základu špatné. A to je poznání, které za to stojí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 28. srpna 2017 v 17:00 | Reagovat

"...že každý v sobě neseme překrásný, nádherný hlas, jímž můžeme vládnout a zpívat jako andělé..."
Asi si myslela každý z té vaší skupiny, že... protože ze mě by andělský tón nevymámila ani éterická černovlasá paní, to mi věř :D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2017 v 17:09 | Reagovat

On už je člověk tak zvyklý potkávat na různých místech lidi, kteří profesionály nejsou, že každý případ, kdy se to podaří, vypadá až nadpozemsky. Podobný pocit jsem měl kdysi, když jsem zažil seminář na téma literární kritiky a jen jsme všichni koukali, jak to může být přirozené a efektivní, nikdo se dotčeně nerozčiloval a za každou poznámku jsme pana kritika doslova líbali na čelo, protože ty poznámky prostě směřovaly nejkratší cestou k tomu, abychom byli lepší, a bylo to na nich setsakramentsky znát.

Ano, věřím, že z každého lze dostat hlas, kterého by se člověk od sebe nenadál. I tomu, že je to pocit až extatický, zvlášť je-li sdílený. Jen aby to andělé nepovažovali za nemístnou konkurenci :-).

3 Eliss Eliss | Web | 28. srpna 2017 v 18:21 | Reagovat

Je pěkné že sis odnesla takový zážitek, já bych se v takovém kurzu asi hrozně styděla :D

4 Terijans Terijans | Web | 29. srpna 2017 v 6:25 | Reagovat

Ty jo, to jsem netušila, že existuje takový kurz, já bych se tam ale fakt styděla ;/!

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 29. srpna 2017 v 9:32 | Reagovat

[1]: Ne, právě že jsem myslela každého. Jsem skálopevně přesvědčená, že tahle paní by rozezpívala každého. Jen by to asi dalo trochu víc práce :-)

[2]: Doufám, že si to andělé nevezmou příliš osobně ;-) Páni, ten kurz musel být ale skvělý! Lidé, kteří tohle dokážou, jsou hotový poklad.

[3]: [4]: Však jsme se taky styděli! Do jednoho. Ale to, že jsme to (alespoň částečně) překonali, byla také součást kurzu. Stud za svůj vlastní hlas je jeden z mnoha psychických bloků, kterými vlastnímu hlasu bráníme. Paradoxní věc. Proto jsme taky tolik dupali a zpívali "já!". Byla to taky trochu psychoterapie - k té hlasovka, pokud je dobrá, sklouzne vždycky. Všechno souvisí se vším a hlas souvisí s psychickou hrozně moc.

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 12. září 2017 v 20:08 | Reagovat

Zažil jsem něco podobného ale potom mne to přišlo jaksi falešné a kasirovane

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 14. září 2017 v 21:50 | Reagovat

[6]: To je škoda! Mně to přijde i s odstupem jako naprosto neuvěřitelný zážitek, který bych hrozně moc chtěla prožít znovu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama