Srpen 2017

Tajemství sdílených bytů

7. srpna 2017 v 20:05 | Marie Veronika |  Zápisník
Některá dobrodružství zažijete, když jedete na druhý konec světa. Jiná, když někdo z druhého konce světa přijede za vámi. A ještě úplně jiná, když se přestěhujete na sdílený byt. Sdílené byty totiž mívají historii tak pestrou, že kdyby mohly vyprávět, vypadali bychom proti nim všichni jako suchaři. Jelikož vyprávět nemohou, nabízejí nám tyto pikantnosti jinou formou - cestou roztodivných věcí.

Na sdíleném bytě se totiž vždycky najde něco, čemu familiérně říkám dědictví po předcích. Jedná se o podivné předměty (včetně potravin), které vaši předchůdci na bytě nechali, protože už měli moc plná zavazadla nebo se jim to prostě nechtělo tahat nebo to bylo už tak trochu rozbité nebo všechno dohromady. Pakliže se obyvatelé na bytě střídají rychlým tempem, roste objem dědictví po předcích geometrickou řadou; nikdo už totiž neví, jestli zrovna tohle je erární, něčí nebo po někom (a tedy jestli se pro to náhodou jednoho dne majitel nevrátí), takže se to nedá používat, vyhodit ani - v případě potravin - sníst.

Otevřete-li na takovém bytě skříňku, je pravděpodobné, že se na vás vyvalí ledacos: od dortové formy s nápisem "Pozor, teče!", přes konvičku, kterou bez větší námahy holýma rukama rozlomíte na dvě poloviny, předměty, jejichž účel je neproniknutelným tajemstvím pro všechny zúčastněné (v každém sdíleném bytě alespoň jeden takový předmět je), naprosto nesourodou směs plastových krabiček doplněnou o podobnou směs víček, která ovšem na tyto krabičky nikterak nesedí, až po mnoho let prošlé čaje, koření, pytlíkové polévky, multivitamíny a doplňky stravy. Mám za to, že otázka, proč lidé při stěhování tak často nechávají na sdílených bytech právě multivitamíny a doplňky stravy, by se měla stát seriózním vědeckým problémem, neboť se to děje až neuvěřitelně často a z (alespoň mně) neznámých příčin.

Kolotoč času je neúprosný a jednoho dne i my shledáme, že opouštíme sdílený byt a stěhujeme se. Tehdy nastává zajímavá situace: v úloze obyvatel bytu jsme nadávali na to, jak si naši předchůdci neuklidili a co nám to tam nechali, ale při každém stěhování necháváme i my svým nástupcům spoustu věcí (hlavně multivitamínů), které jim jistě přijdou vhod. Na novém bytě pak nalézáme ještě daleko větší spoustu věcí, jejichž majitel se už dávno ztratil v hlubinách zapomnění a které jsou sice prakticky nepoužitelné, ale nelze je vyhodit - protože co kdyby se pro ně někdo vrátil. Jed můžete vzít na to, že když se náhodou někdo skutečně pro něco vrátí, nejspíš si odnese tu praktickou sadu hrnců, kterou nejčastějši používáte, ty pěkné hrníčky, co jste si oblíbili, a ty jediné nože, co krájejí. Určitě ne dortovou formu, která teče, krabici prošlých čajů a ještě větší krabici prošlých multivitamínů. Těm je totiž tak nějak tajemně a metafyzicky souzeno stát se věčnou památkou dob minulých, tajnou řečí, kterou nám sdílený byt vypráví o svých tajemstvích.

Zpověď demotivovaného absolventa aneb proč nejít na doktorát

4. srpna 2017 v 18:04 | Marie Veronika |  Akademické frky
Nejsem člověk, který by měnil mínění snadno a rychle a i tomuhle rozhodnutí to dost trvalo. Ale stalo se: na bakaláři jsem všem nadšeně tvrdila, že určitě půjdu na doktorát. Pak přišel magistr a fáze, kdy jsem to stále ještě tvrdila, ale už ne nadšeně, spíš z nutnosti, jako obranu na otázku "a co jako chceš po takové škole dělat". A teď dokončuji magistra a rozhodnutí padlo: přihlášku na doktorát jsem nepodala. Otočka o sto osmdesát dokonána. Trvalo to dlouho a bolelo to, ale vím, že na doktorát nechci. Už ne.

Důvody k tomuto rozhodnutí jsou poměrně drsné a smutné. Nadšeného studenta, který školu miloval pomalu jako vlastní domov, proměnily v demotivovaného až cynického absolventa, který z akademické sféry utíká, až se mu za patami práší. Dělo se to pomalu, ale jistě. Příčin, které nakonec způsobily, že z fakulty odcházím, se sešla celá řada.

1) Peníze. Doktorandi berou stipendium, které jim nevystačí prakticky ani na nájem. Nechci pracovat na plný úvazek a k tomu se po večerech mořit dizertací. Rovněž nechci strávit mládí žádostmi o granty a stipendia, jejichž šance na úspěch je mizivá, protože jsem ještě žádný grant nikdy nedostala a jsem moc mladá a neznámá. Ještě někdo tady vidí začarovaný kruh?

2) Prostředí. Neznám akademické pracoviště, které by oplývalo přátelskými vztahy, nepokaženými mocenskými tahanicemi, půtkami, spory, bitvami, válkami a intrikami. Ano, jistě, do určité míry je to takhle všude. Jenomže na akademické půdě je to doslova epidemie. Po několika aférách, jichž jsem jako tajemnice byla svědkem či dokonce aktérem, nemám už sebemenší iluze. Doktorský student se mnohdy přidá na frontu jen tím, že si vybere nějakého školitele. Ten s ním pak hraje jako s pěšákem na šachovnici. Což mě přivádí k dalšímu bodu.

3) Školitel. Nemám školitele. U nás na fakultě není člověk, který by mi mohl skutečně a nejen formálně vést dizertaci, když bych se rozhodla navázat na svou diplomku (a to bych se rozhodně rozhodla). Vedoucí mojí diplomky nemá dost titulů na to, aby mohla vést doktorského studenta, a jiný člověk není. To bych musela na jinou fakultu. A to nechci. Anebo změnit téma. A to už vůbec nechci.

4) Téma. Ačkoli se může zdát, že mám téma jasné, není to vůbec pravda. Veškerou svou kreativitu jsem vložila do diplomky a téma na ještě větší práci nemám a z rukávu ho jen tak nevytáhnu. Kdybych se někdy rozhodla na fakultu vrátit, tak rozhodně bude trvat mnoho měsíců, než přijdu na nějaké další nosné a skvělé téma, byť by stokrát navazovalo na to stávající - a budu nad ním muset strávit mnoho času a vložit do něj mnoho úsilí. Abych si ho vycucala z prstu v průběhu března, kdy jsem dopisovala diplomku a kdy bylo tak akorát načase se hlásit na doktorát, bylo naprosto vyloučeno. Vznikla by leda tak hloupá a povrchní rychlokvaška.

5) Publikace, publikace, publikace. Doktorand je vlastně takový začínající akademik a chce se po něm to stejné jako po odrostlých akademicích: publikovat. Stovky, tisíce, miliony článků do recenzovaných časopisů. Co na tom, že recenzní řízení trvá třeba rok a pak vám napíšou, že to nechtějí, s nějakou povrchní a neurčitou kritickou poznámkou, z níž si nic nevezmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Tohle se počítá. Psát články, které si nikdy nikdo nepřečte; jen když vyjdou.

6) Budoucnost. Doktorský student mnoho let po večerech splácává dizertaci a pak ji konečně s velkou slávou dokočí a… nic. Nikdo ho nechce, všechny univerzitní posty jsou obsazeny. Možnosti uplatnění v akademické sféře jsou mizivé - a když už se vám to podaří, máte horší plat než pokladní v Lidlu. Mnohem horší plat než pokladní v Lidlu. A to můžete být ještě nadšení, že máte aspoň nějaké místo. Co by za to stovky dalších mladých doktorů daly? Anebo můžete jít normálně pracovat mimo akademickou sféru. Jako jste úplně stejně mohli po magistru.

Sečteno, podtrženo: kdysi jsem chtěla do akademické sféry. Ty časy minuly, ztratila jsem příliš mnoho iluzí. Ta, že jednoho dne budu univerzitní profesorkou, padla jako poslední. Padala dlouho, kámen po kameni. Ale teď se válí v troskách na zemi a nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť ji znovu postavit.