Srpen 2017

Týden mezi učiteli

29. srpna 2017 v 19:27 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím jak vy, ale já mám tendenci chtít po učitelích, aby byli něco jako nadlidé. Inteligentní, studovaní, s přirozenou autoritou, nadhledem a charismatem a ideálně ještě s dalšími deseti skvělými ctnostmi. V minulém týdnu jsem prožila stran tohoto ideálu poměrně tvrdý náraz - strávila jsem týden ve společnosti zhruba stovky učitelů hudební výchovy na všech stupních - od mateřinek až po střední školy. Byl to velmi schizofrenní zážitek. Na jednu stranu jsem tam navštěvovala naprosto úchvatný kurz hlasové výchovy, o němž už byla řeč, na druhou stranu tam byl taky ten zbytek.

Tak nějak jsem si představovala, že učitelé se nebudou chovat jako puberťáci, na které neustále nadávají. To jsem se ovšem spletla. To, že opilá skupinka učitelů (tentokrát skutečně výhradně mužů) bude obcházet ve tři ráno chatky, budit jejich osazenstvo a nutit jim tvrdý alkohol, jsem si nepředstavovala ani ve snu. Rovněž jsem nečekala, že level vzájemného pomlouvání mezi učitelkami bude tak vysoký. Taky mě překvapilo, jak velký úspěch slaví opravdu trapné dvojsmyslné vtipy. A to, že na hodině hry na ukulele navzdory explicitní výzvě vyučujícího, abychom nebrnkali do výkladu (což učitelé hudebky opravdu nesnášejí), všichni ti učitelé do výkladu stejně brnkali, snad ani nebudu komentovat.

Rovněž mě překvapila jistá stádovitost v chování. Bylo velice divné se nějaké části programu neúčastnit. Ještě divnější bylo něco z programu kritizovat. Také všichni předpokládali, že se pořád chcete o něčem (čti: o učení) s někým (čti: se všemi) bavit. A pořád se něco nacvičovalo a organizovalo. Neříkám, že když hlavní organizátor slaví šedesátiny, tak by se to mělo ignorovat, ale nacvičovat mu těch překvapení postupně asi pět už mi přeci jen přijde poněkud přehnané.

Inu, byl to zážitek intenzivní, ale myslím, že to díky té skvělé hlasové výchově stálo za to. Konec konců i ten zbytek byl svým způsobem obohacující: vyzkoušela jsem si spoustu nových věcí, zopakovala některé staré a nahlédla do úplně jiného prostředí. Holt to, že bych v něm opravdu nechtěla pobývat natrvalo, už je jiná kapitola.

O andělském zpěvu aneb jak jsem se učila být drzá

28. srpna 2017 v 16:01 | Marie Veronika |  Zápisník
"Buď víc drzá! Pořádně si dupni! Ještě víc! Ještě! No! Já tě naučím být dáma!" A já dupám a zpívám "já!" a a dupám ještě víc a mávám rukama a připadám si jako v Králově řeči. Akorát přede mnou nestojí Lionel Logue, ale postarší éterická černovlasá paní, která když zazpívá, roztékáte se jako čokoládová figurka. A když po chvíli absurdních cvičeních zazpíváme všichni, zní to tak líbezně, jako by se rozezněly kůry andělské.

"Můžu tě obejmout?" ptá se pohnutě jedna z účastnic. "Ano, to je nejkrásnější odměna!" praví paní a už se objímají. "Vím, co chci k padesátinám. Původně jsem myslela na nějaký seskok padákem, ale chci kurz u ní," praví jiná účastnice tak dojatě, že má málem slzy v očích. Jinak ale odcházíme v tichosti. Jak totiž zazní za malou chvilku: "To bylo tak úžasné, že vůbec nechci mluvit, abych to nepokazila."

Když jsem před časem psala o hlasu, byla jsem fascinovaná hlavně teoreticky. Teď jsem ale výchovu k hlasu prožila na vlastní kůži; a řeknu vám, že už jsem dlouho nestála před takovou literární výzvou. Popsat něco takového je totiž takřka nadlidský výkon. Na první hodině stačilo prohodit pár slov a ona okamžitě věděla, co je špatně. "A nesedíváš ty v téhle pozici? No to víš že jo, tlačíš na hlas zátylkem a nemáš uvolněnou bederní páteř!" Usmívala se tak zářivě a vytvářela tak laskavou atmosféru, že všichni mluvili bezmála jako u Freuda na pohovce. Pak jsme dělali cvičení, u kterých jsme vypadali jako úplcí blbci ("jazyk odložíme na spodní čelist, tu uvolníme a říkáme ble, ble, ble"), cvičení, která byla ztěží publikovatelná ("a teď řekněte 'ta krááááva', úplně to ze sebe vyzvracejte!") a cvičení, která by náhodný kolemjdoucí velmi snadno mohl zaměnit za něco docela jiného (ponechávám na vaší fantazii).

A pak jsme najednou byli neuvěřitelně uvolnění a odblokovaní. Tehdy jsme zazpívali. Všichni dohromady. A bylo to nepopsatelné. Výškám, které jsme zpívali, jsme skoro nevěřili. Stejně jako tomu, že by naše hlasy mohly znít tak nádherně a že by zpívání mohlo být tak úžasné, příjemné a blahodárné. Koupali jsme se v sametové hebkosti svých hlasů, v jejich hedvábné barvě a líbezné jemnosti. Nikdo nechtěl, aby to skončilo. Odcházeli jsme v euforii, tiší a pohnutí.

Bylo to setkání se sebou; s hlasem, který pohřbíváme pod všechny své smutky a zranění. A také poznání, že každý v sobě neseme překrásný, nádherný hlas, jímž můžeme vládnout a zpívat jako andělé; že máme veliké dary a skrývá se v nás neobyčejná krása. Takové bytosti prostě nemohou být od základu špatné. A to je poznání, které za to stojí.

Tajemství sdílených bytů

7. srpna 2017 v 20:05 | Marie Veronika |  Zápisník
Některá dobrodružství zažijete, když jedete na druhý konec světa. Jiná, když někdo z druhého konce světa přijede za vámi. A ještě úplně jiná, když se přestěhujete na sdílený byt. Sdílené byty totiž mívají historii tak pestrou, že kdyby mohly vyprávět, vypadali bychom proti nim všichni jako suchaři. Jelikož vyprávět nemohou, nabízejí nám tyto pikantnosti jinou formou - cestou roztodivných věcí.

Na sdíleném bytě se totiž vždycky najde něco, čemu familiérně říkám dědictví po předcích. Jedná se o podivné předměty (včetně potravin), které vaši předchůdci na bytě nechali, protože už měli moc plná zavazadla nebo se jim to prostě nechtělo tahat nebo to bylo už tak trochu rozbité nebo všechno dohromady. Pakliže se obyvatelé na bytě střídají rychlým tempem, roste objem dědictví po předcích geometrickou řadou; nikdo už totiž neví, jestli zrovna tohle je erární, něčí nebo po někom (a tedy jestli se pro to náhodou jednoho dne majitel nevrátí), takže se to nedá používat, vyhodit ani - v případě potravin - sníst.

Otevřete-li na takovém bytě skříňku, je pravděpodobné, že se na vás vyvalí ledacos: od dortové formy s nápisem "Pozor, teče!", přes konvičku, kterou bez větší námahy holýma rukama rozlomíte na dvě poloviny, předměty, jejichž účel je neproniknutelným tajemstvím pro všechny zúčastněné (v každém sdíleném bytě alespoň jeden takový předmět je), naprosto nesourodou směs plastových krabiček doplněnou o podobnou směs víček, která ovšem na tyto krabičky nikterak nesedí, až po mnoho let prošlé čaje, koření, pytlíkové polévky, multivitamíny a doplňky stravy. Mám za to, že otázka, proč lidé při stěhování tak často nechávají na sdílených bytech právě multivitamíny a doplňky stravy, by se měla stát seriózním vědeckým problémem, neboť se to děje až neuvěřitelně často a z (alespoň mně) neznámých příčin.

Kolotoč času je neúprosný a jednoho dne i my shledáme, že opouštíme sdílený byt a stěhujeme se. Tehdy nastává zajímavá situace: v úloze obyvatel bytu jsme nadávali na to, jak si naši předchůdci neuklidili a co nám to tam nechali, ale při každém stěhování necháváme i my svým nástupcům spoustu věcí (hlavně multivitamínů), které jim jistě přijdou vhod. Na novém bytě pak nalézáme ještě daleko větší spoustu věcí, jejichž majitel se už dávno ztratil v hlubinách zapomnění a které jsou sice prakticky nepoužitelné, ale nelze je vyhodit - protože co kdyby se pro ně někdo vrátil. Jed můžete vzít na to, že když se náhodou někdo skutečně pro něco vrátí, nejspíš si odnese tu praktickou sadu hrnců, kterou nejčastějši používáte, ty pěkné hrníčky, co jste si oblíbili, a ty jediné nože, co krájejí. Určitě ne dortovou formu, která teče, krabici prošlých čajů a ještě větší krabici prošlých multivitamínů. Těm je totiž tak nějak tajemně a metafyzicky souzeno stát se věčnou památkou dob minulých, tajnou řečí, kterou nám sdílený byt vypráví o svých tajemstvích.

Zpověď demotivovaného absolventa aneb proč nejít na doktorát

4. srpna 2017 v 18:04 | Marie Veronika |  Akademické frky
Nejsem člověk, který by měnil mínění snadno a rychle a i tomuhle rozhodnutí to dost trvalo. Ale stalo se: na bakaláři jsem všem nadšeně tvrdila, že určitě půjdu na doktorát. Pak přišel magistr a fáze, kdy jsem to stále ještě tvrdila, ale už ne nadšeně, spíš z nutnosti, jako obranu na otázku "a co jako chceš po takové škole dělat". A teď dokončuji magistra a rozhodnutí padlo: přihlášku na doktorát jsem nepodala. Otočka o sto osmdesát dokonána. Trvalo to dlouho a bolelo to, ale vím, že na doktorát nechci. Už ne.

Důvody k tomuto rozhodnutí jsou poměrně drsné a smutné. Nadšeného studenta, který školu miloval pomalu jako vlastní domov, proměnily v demotivovaného až cynického absolventa, který z akademické sféry utíká, až se mu za patami práší. Dělo se to pomalu, ale jistě. Příčin, které nakonec způsobily, že z fakulty odcházím, se sešla celá řada.

1) Peníze. Doktorandi berou stipendium, které jim nevystačí prakticky ani na nájem. Nechci pracovat na plný úvazek a k tomu se po večerech mořit dizertací. Rovněž nechci strávit mládí žádostmi o granty a stipendia, jejichž šance na úspěch je mizivá, protože jsem ještě žádný grant nikdy nedostala a jsem moc mladá a neznámá. Ještě někdo tady vidí začarovaný kruh?

2) Prostředí. Neznám akademické pracoviště, které by oplývalo přátelskými vztahy, nepokaženými mocenskými tahanicemi, půtkami, spory, bitvami, válkami a intrikami. Ano, jistě, do určité míry je to takhle všude. Jenomže na akademické půdě je to doslova epidemie. Po několika aférách, jichž jsem jako tajemnice byla svědkem či dokonce aktérem, nemám už sebemenší iluze. Doktorský student se mnohdy přidá na frontu jen tím, že si vybere nějakého školitele. Ten s ním pak hraje jako s pěšákem na šachovnici. Což mě přivádí k dalšímu bodu.

3) Školitel. Nemám školitele. U nás na fakultě není člověk, který by mi mohl skutečně a nejen formálně vést dizertaci, když bych se rozhodla navázat na svou diplomku (a to bych se rozhodně rozhodla). Vedoucí mojí diplomky nemá dost titulů na to, aby mohla vést doktorského studenta, a jiný člověk není. To bych musela na jinou fakultu. A to nechci. Anebo změnit téma. A to už vůbec nechci.

4) Téma. Ačkoli se může zdát, že mám téma jasné, není to vůbec pravda. Veškerou svou kreativitu jsem vložila do diplomky a téma na ještě větší práci nemám a z rukávu ho jen tak nevytáhnu. Kdybych se někdy rozhodla na fakultu vrátit, tak rozhodně bude trvat mnoho měsíců, než přijdu na nějaké další nosné a skvělé téma, byť by stokrát navazovalo na to stávající - a budu nad ním muset strávit mnoho času a vložit do něj mnoho úsilí. Abych si ho vycucala z prstu v průběhu března, kdy jsem dopisovala diplomku a kdy bylo tak akorát načase se hlásit na doktorát, bylo naprosto vyloučeno. Vznikla by leda tak hloupá a povrchní rychlokvaška.

5) Publikace, publikace, publikace. Doktorand je vlastně takový začínající akademik a chce se po něm to stejné jako po odrostlých akademicích: publikovat. Stovky, tisíce, miliony článků do recenzovaných časopisů. Co na tom, že recenzní řízení trvá třeba rok a pak vám napíšou, že to nechtějí, s nějakou povrchní a neurčitou kritickou poznámkou, z níž si nic nevezmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Tohle se počítá. Psát články, které si nikdy nikdo nepřečte; jen když vyjdou.

6) Budoucnost. Doktorský student mnoho let po večerech splácává dizertaci a pak ji konečně s velkou slávou dokočí a… nic. Nikdo ho nechce, všechny univerzitní posty jsou obsazeny. Možnosti uplatnění v akademické sféře jsou mizivé - a když už se vám to podaří, máte horší plat než pokladní v Lidlu. Mnohem horší plat než pokladní v Lidlu. A to můžete být ještě nadšení, že máte aspoň nějaké místo. Co by za to stovky dalších mladých doktorů daly? Anebo můžete jít normálně pracovat mimo akademickou sféru. Jako jste úplně stejně mohli po magistru.

Sečteno, podtrženo: kdysi jsem chtěla do akademické sféry. Ty časy minuly, ztratila jsem příliš mnoho iluzí. Ta, že jednoho dne budu univerzitní profesorkou, padla jako poslední. Padala dlouho, kámen po kameni. Ale teď se válí v troskách na zemi a nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť ji znovu postavit.