Červenec 2017

Na obranu nouzových článků

23. července 2017 v 20:14 | Marie Veronika |  Inspirováno
Na titulní straně na nás už pár dní vykukuje článek Když dojde inspirace. Jedná se, jak sama autorka přiznává, tak trochu o článek nouzový, napsaný v situaci, kdy došly nápady, který má poradit jiným blogerům v podobné nouzi. A co na tom, říkáte si, to přece nestojí za kdovíjaký rozbor. Pravda. Jenomže co za něj stojí, jsou komentáře pod oním nouzovým článkem. Drtivá většina z nich je jednoho mínění (což už samo o sobě je jev vzácný), myslím ovšem, že nereflektují skutečnost tak průzračně, jak se zdá. Minimálně ne v našem nedokonalém světě.

Skoro všichni komentující jsou totiž názoru, který by se dal zjednodušeně vyjádřit sloganem "nemám inspiraci, nepíšu". Někteří to rovněž vztahují na ostatní: "nemáš inspiraci, nepiš". Jenomže pravda není tak jednoduchá a vždycky je tu pár přitěžujících okolností. Tak zejména skutečnost, že blogování je trochu jako droga. Kdybychom napojili blogerův mozek na technická udělátka, jistě bychom zjistili, že každý publikovaný článek, stejně jako každý komentář pod ním, nám vyšle do mozku trochu dopaminu. Nevědecky: publikovat nové články je činnost veskrze příjemná a komentáře u článků tuto příjemnost jedině podporují. Bodejť by pak autorku neštvalo, že ji nic nenapadá. Když mě nic nenapadá, taky mě to štve.

Pak je tu rovněž skutečnost, že čtenářova trpělivost rozhodně není vždycky taková, aby si na záchvat inspirace a z něj vzešlý geniální počin počkal. Řekněme si to na rovinu: když už měsíc na vašem blogu nic nepřibylo, působí dosti mrtvě a kromě opravdu kovaných čtenářů a železných trpělivců všechny brzo omrzí. Pravda, nějací železní trpělivci se vždycky najdou, ale mě osobně blogy, které nejsou delší dobu aktivní, od dalších návštěv odrazují.

Ale hlavně: když nemáte inspiraci, může to být příznakem daleko rozsáhlejší tvůrčí krize. Josef Čapek kdysi napsal, že spisovatel píše z existenciální nutnosti. Podepisuji. V momentě, kdy máte svou identitu spojenou s psaním, jde o součást vaší osobnosti. Jistě, všichni tak nějak teoreticky víme, že tvůrčí krize přicházejí. Jenomže když přijde právě na vás, tak vás to pěkně vyděsí, protože úplně umlčí hlas, kterým jste vždycky samozřejmě disponovali, a nic vám negarantuje, že už to tak nezůstane. Jako se v depresi zdá, že takhle už to bude vždycky, stejně se to zdá v tvůrčí krizi. Psaní prostě odešlo, něco podstatného ve vás umřelo a kdo ví, jestli se to ještě někdy vrátí. Alespoň to tak vypadá.

Nedivím se proto nouzovým článkům, jako je ten na titulce. Ano, doufám, že inspirace budou mít všichni autoři vždycky v zájmu čtenářů co nejvíc. Jenomže i když ji mít nebudou, myslím, že budou psát pořád, i kdyby to byly články tisíckrát nouzové. Protože když jednou doopravdy začnete, tak už prostě nejde jen tak přestat.

Pro mou vedoucí

14. července 2017 v 19:33 | Marie Veronika |  Zápisník
Článků o tom, jak píšu diplomku, tu bylo hned několik. Některé vychvalovaly téma, k němuž jsem se náhodou dostala, jiné si stěžovaly na boje s Wordem nebo jen tak všeobecně na proces psaní. Teď, když už je to všechno za mnou, se cítím povinována napsat jedno velké vyznání vděčnosti. Své skvělé vedoucí.

Jsem vděčná za to, že když jsem za ní přišla s tím, že netuším, o čem mám psát, sáhla do police a s vědoucím úsměvem pravila "tohle by se vám mohlo líbit". Že se z toho vyklubalo největší intelektuální dobrodružství mého akademického života.

Jsem vděčná, že jsem v ní našla spojence v situaci, kdy na katedře se o nás moc nestarají. Že se mnou pilovala každé slovo anotace, aby nic nešlo argumentačně napadnout a aby mi projekt schválili. Že mě od prvních krůčků vedla, radila, motivovala.

Jsem vděčná, že se mě při každé konzultaci snažila posunout o míli kupředu, že nepolevila a nikdy neřekla "jo, to už je dobrý, tak nashle". Dnes už jsem vděčná i za onehdy tolik děsivé "tak, Marie, projdeme si to stránku po stránce". Jsem vděčná, že si práci pokaždé celou přečetla, že jsem vždycky mohla přijít na konzultaci a ona na mě měla čas, že byla milá, hodná, usměvavá a vtipná, ale zároveň přesně věděla, co je třeba vylepšit a jak. A že mi to sdělila tak, že jsem se nesložila.

Jsem vděčná, že mi jednou dala výtisk se svými poznámkami (luštit to byla celkem zábava, dodnes se mi nepovedl určit pravý význam perly "základní kategorie poznání či zkušenosti udeří kostru"). Že mi půjčila svoje knihy a slovníky a ještě mi na ně dala svojí tašku, když viděla, že je nemám kam dát. Že se mnou vtipkovala, až jsme musely pobuřovat konzultující u vedlejšího stolu. Že se ptala na mé tajemnické trable. Že chtěla přijít na koncert našeho orchestru.

Jsem vděčná, že jsem měla nejlepší vedoucí, jakou bych si dokázala představit, a že mě přiměla napsat nejlepší akademickou práci, jakou jsem kdy napsala; práci, na kterou jsem navzdory jejím nedokonalostem hrdá. Práci, která díky jejímu vedení překročila všechny moje dosavadní hranice, standardy i možnosti.

Myslím, že jestli se mě někdo za pár desítek let zeptá na mou diplomku, i tehdy exploduji nadšením. A co víc - budu moct citovat profesora Snapea. Neboť shoda jmen je úplná.
"Lily? After all that time?"
"Always."

O superhrdinských filmech

11. července 2017 v 19:36 | Marie Veronika |  Zápisník
Svoje fanoušky měly celkem vždycky, ale v poslední době jsou to trháky, se kterými se doslova roztrhl pytel. Z toho pytle padá sice dost různorodá směska - od pavouků či mravenců a netopýrů až po kapitány, mutanty nebo Amazonky - ale nenechte se zmást, podobají se sobě navzájem jako vejce vejci. Jejich raketově rostoucí obliba je pro mě tak trochu hádankou. Mám ale svou teorii.

Načrtnu vám obrázek: ve světě obyčejnsky obyčejných lidí se celkem nic neděje. Dokud se neobjeví dva (či jiný libovolný, avšak malý počet) husťácky drsných tvrďáků s nadpřirozenými schopnostmi, z nichž někteří představují zlo a jiní dobro. Porvou se spolu na své nadpřirozené úrovni, do čehož obyčejní lidé vůbec nemohou zasahovat; vlastně tam jsou jenom jako živé kulisy a hodí se leda k tomu, aby byli zachraňováni nebo efektně vražděni. Padouch je klaďasem poražen, živé kulisy jsou nadšené, svět je sice poněkud pocuchán, ale zachráněn.

Domnívám se, že současnost je pro takovéhle filmy jako stvořená. Svět se stal natolik komplikovaným a nepřehledným, že můžeme mít pocit, že jsme se stali tak trochu kulisami na scéně, v níž o nás vůbec nejde. S chaosem a zlem si tak nějak nevíme rady, mnohdy je tedy raději delegujeme na nějakého obětního beránka, který za všechno může. V superhrdinských filmech je tento beránek ještě k tomu nadpřirozený, s námi nemá tedy skoro žádnou spojitost. Je to zlo čiré, krystalické, zhuštěné a vtělené do jediného superpadoucha. Nemůže to být čistší a průhlednější. Obyčejní smrtelníci (například bezmocná policie) navíc proti němu nic nezmohou. Mohou jen čekat, až z týchž nebes sestoupí záchrana, kladný superhrdina, vtělenná bezúhonnost.

Obávám se, že poselství superhrdinských filmů je dosti chmurné. O nic se nestarejte, ničím se nenamáhejte. Dobro a zlo jsou černobílé, vždycky je tu někdo, kdo za všechno může. Ale vy s tím nic nenaděláte, protože na to nestačíte. Na to se najde leda nějaký ten -man, který toho, kdo za všechno může,vypátrá, porve se s ním a zachrání vás. Vy jste jen obyčejní lidé. Kulisy. Komparzisté. Tak se do toho nepleťte, zajděte si cestou z práce do kina a nechte se ovanout dechem hrdinství. A dál už nic.