Červen 2017

Jak neumíme nakládat s emocemi

Včera v 20:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat - a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.

Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta "Měj rozum!" se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. "Apelovat na rozum" odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. "Být rozumný" znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.

Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho "měj rozum!" na vlastní kůži.

Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.

O státnicích, orchestru a první větě

17. června 2017 v 14:15 | Marie Veronika |  Zápisník
Už delší dobu slyším klepání na vrátka svého svědomí; to mi prstíčky mojí paměti připomínají, jak dlouho už tu nepřibyl nový článek. Věřím, že po přečtení toho dnešního mi moji vinu odpustíte a já si od toho otravného klepání konečně oddychnu.

Tedy: s potěšením vám oznamuji, že všechny státní závěrečné zkoušky, které si na nás na katedře vymysleli, jsou úspěšně za mnou. Aby to nebyla taková nuda, tak jsem dva dny předtím onemocněla, osud mi to ale vynahradil neobyčejně dobře naloženou komisí, která při mém vstupu do místnosti zahájila otázkou "Tak co teď s orchestrem nacvičujete?". Věřte, není nad to vybudovat si během studia na vyučující podobné vazby - byť by spočívaly jen v tom, že vědí, že hrajete na housle a ovládáte mariáš! U takových zkoušek, jako jsou státnice, totiž tyhle pavučinky představují základní záchrannou síť vašeho duševního (bohužel, jak se ukázalo, ne tak fyzického) zdraví. A to dělá hodně.

Rovněž jsem se znovu přesvědčila o tom, že první věta, polovic dojmu. Jednou mi to bylo řečeno ("Hned ta první věta nás úplně přesvědčila!") a já tehdy vůbec netušila, co jsem v první větě plácala. Teď jsem si zcela plánovitě jejího účinku všímala a vše se mi znovu potvrdilo: po první větě vedoucí katedry spokojeně pokývnul hlavou a pohodlněji se opřel ve svém... no na židli, samozřejmě, ale přiznávám, že nějaké to pořádné křeslo, čajový servis a dýmka by se sem hodily líp. Zkrátka: první věta prozradí obsah vaší hlavy efektivněji, než byste to dokázali vědomě. V některých dalších podotázkách jsem sice jsem měla ve své vědomostní zásobě poněkud řešeto (nemůžu mít při tahání šťastnou ruku pokaždé, no), ale na to vůbec nedošlo a skončilo se, když jsem ještě střílela ostrou municí ("Mně to už stačí, přejděte k další otázce."). U dalších okruhů jsem už nevystřílela ani tu. Zato ten orchestr se na pořad dne dostal ještě několikrát. Kampak na mě s filosofií, já hraju Novosvětskou!

A tak jsem zase o krůček blíž magisterskému titulu - už jen pár kosmetických úprav na diplomce (ačkoli ono na těch 120 stranách... to bude ještě nějakého crcání), vytisknout, odevzdat, obhájit, hotovo. Abych citovala svou o několik dní rychlejší kamarádku: už jsem Mg. Anebo gr. Vyberte si.

O zneužité introverzi

6. června 2017 v 19:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Stalo se nejen mezi blogery vžitou módou označovat se za introverta, doplnit to několika povzdechy o tom, že je to odstrčená menšina, o které lidé soudí, že je divná, a se zalíbením to korunovat konstatováním, že jsem prostě jiný/jiná, o to víc, že někdy se chovám docela extrovertně, smiřte se s tím, jinak už to nebude. Vždycky, když podobné články čtu, svrbí mě ruce. Mnoho slov se zneužívá, ale introverze láme nejeden rekord.

Důsledkem laxního nakládání s pojmy je, že ztratí pevný význam a stanou se rozplizlým oblakem, do něhož se zahalí kde co. Třeba to, že rádi čtete nebo zrovna nemáte náladu na lidi. Skutečný rozdíl ale leží mnohem hlouběji. Introverze neznamená, že nemáte rádi lidi, že vás setkání s nimi nemohou nabíjet nebo že ze vztahů nemůžete čerpat sílu. Vždyť by to byla hotová diagnóza! Introverze rovněž není vaše momentální nálada a to, jestli jste introvert nebo ne, se nemění. Je to poněkud kruté, ale jestli máte pocit, že jste jednou to a jednou ono, tak buď neznáte význam pojmů, které užíváte, nebo sami sebe.

Introverze znamená jiný způsob mentální orientace: jedná se o primární zaměření dovnitř, na vlastní vnímání a prožívání. Extroverti se naproti tomu obracejí ven a hledají uspokojení vně sami sebe. Každý z těchto typů vyhledává jiné vjemy a čerpá energii z jiných věcí. Ano, introverti s velkou pravděpodobností budou skutečně rádi provozovat samotářské aktivity a nebudou mít rádi velké a hlučné sešlosti, ale kontakt s přáteli je může uspokojovat úplně stejně jako extroverty. Ano, introverti mohou působit tak nějak podivněji, ale - řečeno příslovečně - podivnost introverta nečiní. Stejně jako tichý hlas, láska k přírodě nebo záliba ve čtení. Dělení na introverty a extroverty neleží na poli vašich nálad či zájmů. Leží míle pod nimi.

Ale hlavně: to, že je někdo introvert, z něj automaticky nedělá umělce, romantického podivína, někoho tajemně jiného, mučedníka s trnovou korunou introvertství. Jednak je introvertů pravděpodobně jen o málo míň než polovina populace, jednak v našich končinách netrpíme americkými neduhy, jako je neustálý tlak na týmovou práci, extrémní asertivitu, sociabilitu a podobně. Jako hrdý a spokojený introvert prohlašuji, že si tu žiji docela spokojeně, nikdo na mě kvůli mé povaze nezahlíží ani mě do ničeho nenutí. A jestli mě někdo považuje za divnou (což je docela dobře možné) a nechápe mě, můžou za to úplně jiné věci. Na introverzi to ale neházejte. Je nevinná.

O stinné stránce příliš dobrých věcí

5. června 2017 v 19:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Když je něco výborné, stěží se najde člověk, který by z toho byl nadšenější než já. S vervou o tom na potkání vyprávím, hltám to znovu a znovu, všem to doporučuji a když je to pryč, sentimentálně vzpomínám. To se týká všeho: od brilantních přednášek, přes hudbu, knihy či divadlo až po grepovou limonádu. Jenomže tohle nadšení má i odvrácenou stránku - a tu mi dává všechno, co nejlepší není, pěkně sežrat.

Když totiž poznáte, jak úžasné něco může být, jen těžko se vám vrací do průměrnosti. Poslechnete si skvělého řečníka a všichni ostatní proti němu budou drmolit, patlat nebo plácat nesmysly. Ochutnáte nejlepší grepovou limonádu a už nikdy si ji nebudete chtít dát jinde. Navštěvujete nejlepší přednášky a drtivá většina ostatních je najednou fádní, zbytečná, o ničem. Knihy, filmy, divadlo, hudba, všecko, všecičko. Okusíte a průměrnost už vás neuspokojí.

Stalo se mi to naposledy s diplomkou. Své vedoucí vděčím za nejlepší téma, jaké jsem si mohla přát: bylo mi čirou radostí, něčím naprosto fascinujícím a intelektuální výzvou po všech stránkách. Hltala jsem jednu knihu za druhou s takřka posvátnou úctou. Jenomže teď přišel návrat do studijní reality v podobě státnic a všechna ta tvrďácká filosofie, kterou si hrnu do hlavy, se mi najednou zdá jako poněkud plané hraní se slovíčky, nereflektovaně uvězněné v kategoriích mateřského jazyka toho kterého filosofa; jako sice sofistikované, ale přeci jen tak trochu žvanění.

A tak si říkám, jestli jsem to s tím vzděláním poněkud nepřehnala, pokud je tedy něco takového vůbec možné. Každopádně dobře to se mnou nevypadá, i kdyby to možné nebylo. Buď jsem převzdělaná a strašně zhýčkaná nebo nesnesitelně perfekcionistická. Skvělé. A teď ještě ke všemu odsouzená k pití grepové limonády v jedné jediné kavárně.