Červen 2017

Jak spáchat atentát na tajemnici

30. června 2017 v 19:30 | Marie Veronika |  Akademické frky
Jsou studenti, o nichž během jejich studia jako tajemnice vůbec nevím. Poprvé je potkám při odevzdávání diplomky, možná mi během svého studia položí jeden či dva věcné dotazy, které zodpovím, a tím to hasne. A pak je druhá sorta - mám za to, že ta je na světě od toho, aby mi pila krev a doháněla mě k šílenství. Jestli nenávidíte nějakou tajemnici, postupujte takto:

1) Na konci druháku odevzdejte diplomku se zpožděním s tím, že jste zapomněli na termín. Tajemnici samozřejmě napište až potom, co jste napsali vedoucímu celého oboru a u něj si vydupali, že přes rok předem známý termín můžete odevzdat se zpožděním.
2) Zjistěte díky zprávě od vedoucí, že vaše práce je opravdu špatná a snažte se odevzdání, které jste si vydupali, stáhnout zpět.
3) Nakonec se nechte vyhodit od předmětu, který musíte mít splněný před tím, než přistoupíte ke státnicím, a tím vše zahrajte do outu.
4) Další rok si nechte mírně odlišnou práci zadat se zpožděním a chybně.
5) Chyby si nevšímejte, tajemnice ji vyčmuchá sama a sama od sebe opraví.
6) Pár dní před termínem na konci třeťáku se ptejte, jestli by se ten rok předem známý termín nedal o několik dní odložit.
7) Potom, co vám tajemnice napíše, že ne, běžte opět za vedoucím oboru a za pomoci vedoucí práce si u něj zase vydupejte povolení a u jiných administrativních pracovníků zjistěte, že technicky je to možné a že to zařídí.
8) Přimějte vedoucí práce, aby telefonovala tajemnici a tvrdila jí, že to zařídí spolu s oním jiným administrativním pracovníkem, který vše udělá a práci převezme.
9) Nechte tajemnici, aby onomu jinému administrativnímu pracovníkovi napsala a zjistila, že ten nic neslíbil, na fakultě v té době vůbec nebude a odmítá za celou akci brát zodpovědnost.
10) Pokliďte pozůstatky hořících budov v místě bydliště tajemnice.

Pamatujete si, jak jsem v jednom článku psala, že k poznání temných stránek vaší duše je vhodné stát se tajemnicí? Nemám, co bych dodala.

Pod pokličku šprtství

29. června 2017 v 19:41 | Marie Veronika |  Zápisník
"Vůbec to neumím, tentokrát to fakt nedám," praví student či studentka rozhořčeně a zoufale a hodně nahlas. Všichni ho/ji ze srdce politují. Následující běh událostí zná prakticky každý: inkriminovaný jedinec vejde do místnosti, kde se zkouší, po podezřele krátké chvíli vyjde ven s úsměvem na tváři. Výsledek: bez zaváhání za jedna. Jako vždycky.

Všichni takové studenty známe. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že na ně jsme prakticky všichni alergičtí. Dokonce i my; my, kteří jimi sami jsme. Ano, přiznávám, že i já jsem byla důvodem mnoha předzkouškových nervóz a depresivních rozlad svých spolužáků. Jenomže jako nic na světě ani šprtství není černobílé. A můžete mi věřit, že je sice příjemné dostávat pořád skvělé známky, ale důvody k tomu jsou daleko méně ušlechtilé a příjemné, než by se mohlo zdát.

Šprt je totiž zpravidla prostě student s vyšším stupněm neurózy, než je běžné. Jistě, učila jsem se proto, že mě to zajímá, že se chci vzdělat a tak podobně. Jenomže taky jsem se učila proto, že jsem se tolik bála, že mě vyhodí. Troufám si říci, že plíživý strach z neúspěchu stojí velmi podstatnou měrou za skvělými známkami většiny šprtů. Stačí v dětství slyšet pár vět typu "nezajímá mě, co měli spolužáci, tys měla mít za jedna" a je to tam.

Jelikož šprti bývají nezřídka vybaveni poměrně kvalitním kognitivním aparátem a značnou důsledností, vědí velice dobře, kde nerozumí látce tak, jak by měli, kde jsou díry, na nichž je možné je nachytat, a kde se příliš neorientují. Vědí to tak dobře, že kvůli tomu mají pocit, že je přece musí vyhodit, protože toho tolik nevědí. Nevěří si, protože vidí, že jejich příprava není dokonalá. A tak se učí o to víc víc. Děsivě usilovná příprava je jejich cestou k alespoň relativní duševní pohodě.

Jako za každou frenetickou aktivitou se tak i za šprtstvím skrývá nedostatek sebevědomí. Proto prosím vás všechny, kteří nás za ta léta musíte opravdu nesnášet, za pochopení a odpuštění. Být šprtem není jednoduché - když říkáme, že to fakt neumíme a že nás musí vyhodit, myslíme to smrtelně vážně. Opravdu se bojíme. Pokaždé znovu. Železná pravidelnost našich jedniček na tom nic nemění. A to, věřte mi, není snadný úděl.

PS: Za inspiraci k tomuto článku vděčím článku z blogu Barborové příběhy.

Jak neumíme nakládat s emocemi

24. června 2017 v 20:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat - a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.

Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta "Měj rozum!" se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. "Apelovat na rozum" odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. "Být rozumný" znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.

Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho "měj rozum!" na vlastní kůži.

Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.

O státnicích, orchestru a první větě

17. června 2017 v 14:15 | Marie Veronika |  Zápisník
Už delší dobu slyším klepání na vrátka svého svědomí; to mi prstíčky mojí paměti připomínají, jak dlouho už tu nepřibyl nový článek. Věřím, že po přečtení toho dnešního mi moji vinu odpustíte a já si od toho otravného klepání konečně oddychnu.

Tedy: s potěšením vám oznamuji, že všechny státní závěrečné zkoušky, které si na nás na katedře vymysleli, jsou úspěšně za mnou. Aby to nebyla taková nuda, tak jsem dva dny předtím onemocněla, osud mi to ale vynahradil neobyčejně dobře naloženou komisí, která při mém vstupu do místnosti zahájila otázkou "Tak co teď s orchestrem nacvičujete?". Věřte, není nad to vybudovat si během studia na vyučující podobné vazby - byť by spočívaly jen v tom, že vědí, že hrajete na housle a ovládáte mariáš! U takových zkoušek, jako jsou státnice, totiž tyhle pavučinky představují základní záchrannou síť vašeho duševního (bohužel, jak se ukázalo, ne tak fyzického) zdraví. A to dělá hodně.

Rovněž jsem se znovu přesvědčila o tom, že první věta, polovic dojmu. Jednou mi to bylo řečeno ("Hned ta první věta nás úplně přesvědčila!") a já tehdy vůbec netušila, co jsem v první větě plácala. Teď jsem si zcela plánovitě jejího účinku všímala a vše se mi znovu potvrdilo: po první větě vedoucí katedry spokojeně pokývnul hlavou a pohodlněji se opřel ve svém... no na židli, samozřejmě, ale přiznávám, že nějaké to pořádné křeslo, čajový servis a dýmka by se sem hodily líp. Zkrátka: první věta prozradí obsah vaší hlavy efektivněji, než byste to dokázali vědomě. V některých dalších podotázkách jsem sice jsem měla ve své vědomostní zásobě poněkud řešeto (nemůžu mít při tahání šťastnou ruku pokaždé, no), ale na to vůbec nedošlo a skončilo se, když jsem ještě střílela ostrou municí ("Mně to už stačí, přejděte k další otázce."). U dalších okruhů jsem už nevystřílela ani tu. Zato ten orchestr se na pořad dne dostal ještě několikrát. Kampak na mě s filosofií, já hraju Novosvětskou!

A tak jsem zase o krůček blíž magisterskému titulu - už jen pár kosmetických úprav na diplomce (ačkoli ono na těch 120 stranách... to bude ještě nějakého crcání), vytisknout, odevzdat, obhájit, hotovo. Abych citovala svou o několik dní rychlejší kamarádku: už jsem Mg. Anebo gr. Vyberte si.

O zneužité introverzi

6. června 2017 v 19:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Stalo se nejen mezi blogery vžitou módou označovat se za introverta, doplnit to několika povzdechy o tom, že je to odstrčená menšina, o které lidé soudí, že je divná, a se zalíbením to korunovat konstatováním, že jsem prostě jiný/jiná, o to víc, že někdy se chovám docela extrovertně, smiřte se s tím, jinak už to nebude. Vždycky, když podobné články čtu, svrbí mě ruce. Mnoho slov se zneužívá, ale introverze láme nejeden rekord.

Důsledkem laxního nakládání s pojmy je, že ztratí pevný význam a stanou se rozplizlým oblakem, do něhož se zahalí kde co. Třeba to, že rádi čtete nebo zrovna nemáte náladu na lidi. Skutečný rozdíl ale leží mnohem hlouběji. Introverze neznamená, že nemáte rádi lidi, že vás setkání s nimi nemohou nabíjet nebo že ze vztahů nemůžete čerpat sílu. Vždyť by to byla hotová diagnóza! Introverze rovněž není vaše momentální nálada a to, jestli jste introvert nebo ne, se nemění. Je to poněkud kruté, ale jestli máte pocit, že jste jednou to a jednou ono, tak buď neznáte význam pojmů, které užíváte, nebo sami sebe.

Introverze znamená jiný způsob mentální orientace: jedná se o primární zaměření dovnitř, na vlastní vnímání a prožívání. Extroverti se naproti tomu obracejí ven a hledají uspokojení vně sami sebe. Každý z těchto typů vyhledává jiné vjemy a čerpá energii z jiných věcí. Ano, introverti s velkou pravděpodobností budou skutečně rádi provozovat samotářské aktivity a nebudou mít rádi velké a hlučné sešlosti, ale kontakt s přáteli je může uspokojovat úplně stejně jako extroverty. Ano, introverti mohou působit tak nějak podivněji, ale - řečeno příslovečně - podivnost introverta nečiní. Stejně jako tichý hlas, láska k přírodě nebo záliba ve čtení. Dělení na introverty a extroverty neleží na poli vašich nálad či zájmů. Leží míle pod nimi.

Ale hlavně: to, že je někdo introvert, z něj automaticky nedělá umělce, romantického podivína, někoho tajemně jiného, mučedníka s trnovou korunou introvertství. Jednak je introvertů pravděpodobně jen o málo míň než polovina populace, jednak v našich končinách netrpíme americkými neduhy, jako je neustálý tlak na týmovou práci, extrémní asertivitu, sociabilitu a podobně. Jako hrdý a spokojený introvert prohlašuji, že si tu žiji docela spokojeně, nikdo na mě kvůli mé povaze nezahlíží ani mě do ničeho nenutí. A jestli mě někdo považuje za divnou (což je docela dobře možné) a nechápe mě, můžou za to úplně jiné věci. Na introverzi to ale neházejte. Je nevinná.

O stinné stránce příliš dobrých věcí

5. června 2017 v 19:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Když je něco výborné, stěží se najde člověk, který by z toho byl nadšenější než já. S vervou o tom na potkání vyprávím, hltám to znovu a znovu, všem to doporučuji a když je to pryč, sentimentálně vzpomínám. To se týká všeho: od brilantních přednášek, přes hudbu, knihy či divadlo až po grepovou limonádu. Jenomže tohle nadšení má i odvrácenou stránku - a tu mi dává všechno, co nejlepší není, pěkně sežrat.

Když totiž poznáte, jak úžasné něco může být, jen těžko se vám vrací do průměrnosti. Poslechnete si skvělého řečníka a všichni ostatní proti němu budou drmolit, patlat nebo plácat nesmysly. Ochutnáte nejlepší grepovou limonádu a už nikdy si ji nebudete chtít dát jinde. Navštěvujete nejlepší přednášky a drtivá většina ostatních je najednou fádní, zbytečná, o ničem. Knihy, filmy, divadlo, hudba, všecko, všecičko. Okusíte a průměrnost už vás neuspokojí.

Stalo se mi to naposledy s diplomkou. Své vedoucí vděčím za nejlepší téma, jaké jsem si mohla přát: bylo mi čirou radostí, něčím naprosto fascinujícím a intelektuální výzvou po všech stránkách. Hltala jsem jednu knihu za druhou s takřka posvátnou úctou. Jenomže teď přišel návrat do studijní reality v podobě státnic a všechna ta tvrďácká filosofie, kterou si hrnu do hlavy, se mi najednou zdá jako poněkud plané hraní se slovíčky, nereflektovaně uvězněné v kategoriích mateřského jazyka toho kterého filosofa; jako sice sofistikované, ale přeci jen tak trochu žvanění.

A tak si říkám, jestli jsem to s tím vzděláním poněkud nepřehnala, pokud je tedy něco takového vůbec možné. Každopádně dobře to se mnou nevypadá, i kdyby to možné nebylo. Buď jsem převzdělaná a strašně zhýčkaná nebo nesnesitelně perfekcionistická. Skvělé. A teď ještě ke všemu odsouzená k pití grepové limonády v jedné jediné kavárně.