O plánech a náhodě

1. května 2017 v 20:03 | Marie Veronika |  Zápisník
Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z naší fakulty. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.

Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: "původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla", "chtěl jsem dělat něco úplně jiného", "učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel", "v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam", "tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo", případně rovnou "fakultu jsme zakládat nechtěli". Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.

Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.

A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly - a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elwin Elwin | E-mail | Web | 1. května 2017 v 20:17 | Reagovat

Máš krásný úkol a jak tě tak znám, rozhovory, které děláš, jsou jistojistě úžasné :) ale ten společný prvek je neuvěřitelný, protože je to přesně tak, jak píšeš. Ze všech stran se na nás valí, že si máme dát cíl a tvrdě za ním jít. A přitom tihle lidé... no nic.

Nemůžu se k velikánům řadit ani omylem, ale jen tak pro pobavení - nikdy jsem nechtěla studovat germanistiku, celých 8 let gymplu jsem milovala chemii a biologii a propadla genetice... tam jsem si taky podávala přihlášku, ale nevzali mě :D zbyla mi germanistika, kam jsem se dostala bez přijímaček... no nic :D všechno je to jedna velká náhoda!

2 Proxim Proxim | 1. května 2017 v 21:21 | Reagovat

A to jsem chtěla být jako malý prcek astronautem a nebo popelářem.. no, minimálně v tom druhém případě není úplně k zahození, že mě život zanesl jinam :-D
A nemůžu říct, že bych nebyla zvědavá, kde jednou skončíš ty :-)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. května 2017 v 22:45 | Reagovat

Jak kdysi řekl nebo napsal Woody Allen: Chceš-li rozesmát Boha, vyprávěj mu o svých plánech do budoucna... :-)

4 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 2. května 2017 v 9:53 | Reagovat

[1]: Tomu tedy říkám změna oboru! Půvabné. Takhle přesně to v těch rozhovorech vždycky je :-)

[2]: Kdo nechtěl být popelářem! Málokomu to ale vydrží :-D (Je opravdu otázka, co na tom ty děti vidí. Možná to ježdění vzadu na tom autě?) Kde skončím já... to jsme zvědaví všichni a já nejvíc :-D

[3]: Ano, přesně na tenhle citát jsem při psaní posledního odstavce myslela :-)

5 Proxim Proxim | 2. května 2017 v 22:22 | Reagovat

[4]: Jsou to hrdinové přeci! Vozí se na stupačkách, popelnice umí koulet jako machři a navíc mají tvrďácké auto, které dokáže věci, o kterých si obyčejná auta můžou nechat zdát. Konec vhledu dětskýma očima nepoznamenanýma internetem :-D

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 8. května 2017 v 18:36 | Reagovat

Něco podobného mě trklo, když jsem dělala rozhovory s kolegy pro firemní blog. Většina z nich se dostala k oboru, ve kterém jsou dobří, vlastně náhodou. Já jsem z toho spíš než to, že mít plány nemá smysl, vykoumala, že jsou jednotlivé obory propojenější, než to na první pohled vypadá, a že když na cestě za nějakým cílem potkáš něco jiného, co by tě naplňovalo, má smysl změnit směr. :)

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 9. května 2017 v 9:53 | Reagovat

[6]: Tak vidím, že nejen v akademické sféře to takhle vypadá! Velká a velmi inspirující pravda :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama