Prosinec 2016

Proč je dobré slavit

28. prosince 2016 v 10:57 | Marie Veronika |  Zápisník
Nezapírám, svátky všeho druhu mám ráda a vždy se snažím je náležitě oslavit. Když jsem byla menší, tak mě překvapovalo, že k jiným dětem třeba nechodí Mikuláš nebo se u nich moc neslaví jmeniny. Dnes si svého rodinného dědictví náležitě cením a - snad s výjimkou toho Mikuláše - svátky slavím. A dělám to ráda.

Vím, pod "slavením" si mnozí představí buď šílený úklid a horu vaření, nebo chlastačku, ze které se vzpamatovává ještě týden. Mně se moc nelíbí ani jedno. Slavit pro mě znamená vyjmout daný den (či několik) ze společnosti jeho všednodenních bratříčků a prodchnout ho něčím zvláštním, co ty ostatní nemají. V některé dny je zkrátka krásné nepracovat a místo toho odpočívat, zpívat písně, zapalovat svíčky a vychutnávat všechno to, co máme (a že toho je). Myslím, že je dobře, když nejsou všechny dny stejné a když se dny všední liší od těch svátečních, když se v neděli opravdu nedělá a na Štědrý den opravdu nevěšíme prádlo - ovšem ze zcela jiných důvodů, než je pověrečný strach z toho, že to někoho zabije. Pracujeme pořád. Slavíme málokdy.

Mám proto ráda konec prosince, neboť je v lidských společenstvích už pár tisíc let věnován slavení. Slavme, když můžeme! Nejsme jen pracovní stroje a efektivita není všechno; teď máme čas být spokojení a užívat plodů své práce. Zasloužíme si to.

Seznamy táhnou. Až moc.

19. prosince 2016 v 18:37 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem si dnes přečetla komentáře k článku, který jsem před pár dny publikovala, docela mě to zvedlo ze židle. S výjimkou jednoho jediného komentáře (a pak ještě jednoho, který tam ale přibyl až potom) nikdo ze čtenářů nepochopil pointu článku - a co pointu, vlastně ani jeho obsah.

Vzhledem k tomu, že jsem články na tenhle blog chtěla psát tak, aby jim mohl rozumět prakticky každý, mě to poměrně vzalo. Jak může článek, který pojednává o tom, jak tajemnice obtížně sestavují rozvrh pro studenty, tolik lidí najednou nepochopit? Vždyť článek končí takhle: "Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí." Snad jediný způsob, jak tohle lze nepochopit, je vůbec si to nepřečíst. Soudím tedy, že nikdo z nich nedočetl do konce.

A víte proč? Myslím, že důvod znám: protože skoro celý článek je psaný jako očíslovaný seznam po sobě jdoucích kroků 1-13. A seznamy jsou kůl, seznamy jsou skvělé, seznamy táhnou. Tolik, že běžný text proti nim nemá šanci. Na co dočítat konec článku? Že může obsahovat pointu? Koho to zajímá, nejsou tam čísla.

Můj závěr je tedy následovný:
1) Je třeba před každou větou napsat číslo
2) a pěkně ji oddělit enterem,
3) protože jinak
4) si to nikdo nepřečte.

Jak se na univerzitě sestavuje rozvrh

15. prosince 2016 v 19:44 | Marie Veronika |  Akademické frky
Je to k nevíře, ale už přes měsíc na fakultě sestavujeme rozvrh na letní semestr. Pořád ho nemáme. A je to práce tak frustrující a iritující, že současné téma týdne (zvíře v srdci člověka) mi na ni sedí tak dobře, až to není hezké. Protože něco takového by zvládlo probudit zvíře v srdci snad každého.

Jak takové martyrium probíhá? Pro zjednodušení vám to popíšu v bodech.

1) Napíšete všem z katedry, kterou máte na starost, e-mail, že vám mají do dvou týdnů poslat rozvrh na letní semestr.
2) Do tří dnů vám odepíší dva perfekcionisté. Přesně za dva týdny odepíší zhruba tři další svědomití, ale méně puntičkářští. Polovina se vám vůbec neozve. Těch pár předmětů je zatím v pořádku.
3) Zbytku napíšete znovu.
4) Do dalších tří dnů vám s hromadou omluv přijde většina zbytku. Výsledek je zpravidla ten, že se polovina předmětů kryje s jinými předměty.
5) Píšete všem, co se jim to kryje, a těm, kteří dosud neodpověděli.
6) Ti opravdu laxní a ti, co jsou zrovna v Austrálii (což jsou právě ti, co dosud neodpověděli), vám do týdne odepíší. Ti, co se jim to kryje, taky, ale zpravidla si vyberou jako alternativní čas buď čas stejně nevhodný nebo je jim to jedno - případně se jim to kryje s těmi, co jsou v té Austrálii.
7) Všem píšete znovu a znovu a znovu, dokud nesestavíte krásný rozvrh.
8) Pošlete ho v den uzávěrky (dva týdny po tom, co jste ho chtěli mít podle původního mailu na stole) rozvrhářům.
9) Rozvrháři vám ho kompletně rozkopou, protože na váš krásný rozvrh nemají místnosti.
10) Postup opakujete, dokud někomu nerupnou nervy a není ochotný učit ráno od osmi nebo večer do osmi nebo v učebně, kam se stěží vejde vyučující s pěti knihami.
11) Oddychnete si, že je to na pár měsíců zase za vámi, dáte si meduňkový čaj a zopakujete si dechová meditační cvičení na uklidnění.
12) V rozvrhu, který vám pošlou rozvrháři na finální kontrolu, je fatální chyba, která torpéduje hned několik kurzů - a jejich vyučující nikdy jindy nemůžou.
13) Libovolná emočně velmi vypjatá reakce dle vašeho osobnostního typu.

Občas vážně mívám pocit, že administrativní práce v člověku dokáže vzbudit to nejhorší, co v něm je. Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí.

Jak plácáme nesmysly a proč by nad námi Orwell zaplakal

13. prosince 2016 v 18:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Čím víc člověk rozumí jazyku, tím zděšenější je. Anebo ještě jinak: čím víc člověk rozumí jazyku, tím víc mu vadí ostatní lidé. Proč, říkáte si? Protože plácají nesmysly - a ani si to neuvědomují.

Slyšela jsem kupříkladu slovní spojení "cha-cha kroky" a "salsa bar". Co myslíte, kdybychom tančili valčík, byly by to "valčík kroky"? A kdyby se jednalo o vojenský pochod, byly by to "vojsko kroky"? A kdyby se onen bar specializoval na tradiční židovské kolové tance, byl by to "tradiční židovské kolové tance bar"? Co bychom říkali, kdybychom do takového baru chtěli zajít: "Čau, jdu dneska do tradiční židovské kolové tance baru, nechceš jít taky?"

Nesmysly, nesmysly, nesmysly a brutální násilí na češtině! Nechci vidět svět, ve kterém lidé budou dělat pečivo práci a nakupovat oděvy pračky; nebo třeba peníze pračky - jelikož je význam těchto slovních mlhovin prakticky nulový, jistě by nedělal nic nelegálního. Nechci vidět svět, ve kterém budeme všichni mluvit a psát prapodivnou zkomoleninou na motivy czenglish, které nebude rozumět, neboť neponese žádný význam. George Orwell vymyslel pro svůj totalitní svět newspeak, jazyk tak děsivě jednoduchý, že by v něm nic složitějšího vůbec nešlo vyjádřit, takže by to jakýkoli odpor vůči totalitě učinilo doslova nemyslitelným. Myslím, že jsme na dobré cestě - ani na to nepotřebujeme jazyk oktrojovaný vyšší mocí.

Onehdy jsem si chtěla koupit čokoládu na vaření. Pak jsem ale zjistila, že se nejedná o čokoládu, neboť v ní snížili obsah kakaa pod povolenou normu a nenápadně slovo "čokoláda" z názvu vypustili. Domnívám se - a je to domněnka černá jako noc - že se blížíme dni, kdy nenápadně zmizí skutečný význam z našich slov, a to nejen z důvodu oblafnutí zákazníka. Bude to den, v němž salsa bar, Sazka aréna a Orion na vaření oslaví svůj triumf.

O filmové perle nejvzácnější

6. prosince 2016 v 17:56 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Dnes chci vzdát hold jednomu z nejkrásnějších filmů, jaké znám. Je to mistrovský kousek z roku 2009, který byl nominován na Ocara za animovaný film, bohužel však nevyhrál (pro mě ale vyhrál na celé čáře). Jmenuje se The Secret of Kells, česky Brendan a tajemství Kellsu a jeho námětem je irská mytologie, konkrétně mýty o tvůrci jedné z nejnádhernějších irských historických památek, Knihy Kellsu.


Dvanáctiletý Brendan žije v 9. století v irském opatství jménem Kells a připravuje se na dráhu mnicha. Jednoho dne však do Kellsu přijde proslulý iluminátor Aidan, který pracuje na nejkrásnější knize, jakou Brendan kdy viděl - a požádá chlapce o asistenci. Jelikož Irsko sužují vikingští nájezdníci, zdá se, že jediná možná strategie Kellsu, kterou prosazuje i jeho opat, je budovat pořádnou obranu. Ale bratr Aidan klade na první místo knihu; jako by jediné východisko viděl v zachování krásy a vzdělanosti, které přinášejí lidem naději i v temných časech...


...a tak se rozvíjí hluboký a krásný příběh o síle víry, umění a přátelství. Příběh plný úchvatné keltské ornamentální malby, nádherné keltské hudby a okouzlující irské mytologie (kdo může nemilovat vílu Aisling a kocoura Pangur Bana?). Brendan a tajemství Kellsu je film tak povedený, že prakticky každý záběr máte chuť si dát na plochu a prakticky každou skladbu si pouštět pořád dokola (klobouk dolů před panem Bruno Coulaisem). Ať už máte rádi keltskou estetiku, historii, hluboké příběhy nebo krásné animované filmy, Brendan a tajemství Kellsu je něco, co musíte vidět. Za kvalitu ručím. A když se vám to nebude líbit, klidně si sem přijďte postěžovat.


O mém soukromém prokletí

3. prosince 2016 v 16:44 | Marie Veronika |  Zápisník
Zdá se mi, že si životem nesu jedno prokletí. Pronásleduje mě už dlouho a v posledních pěti letech obzvlášť přitvrdilo. Jmenuje se rekonstrukce.

Když jsem byla v kvintě na gymnáziu, začala se kompletně rekonstruovat škola. Třídu jsme měli hned vedle hlavního vchodu, který se předělával tak, že by bylo trefnější říct, že se spíš dělal úplně odznovu - vím to moc dobře, protože jsme to sledovali jako v přímém přenosu. Po prázdninách jsme se jakožto čerství sextáni přesunuli do druhého patra, hned pod půdu. V tom okamžiku hlavní vchod dodělali a začali předělávat půdu. Přímý přenos číslo dvě.

Netrvalo dlouho a soused v řadovce nad námi si přestavěl dům (pár let předtím jsme ještě předělávali kuchyni, ale k tomu nás vedla ryze touha mít hezčí a praktičtější kuchyň). Výsledek? Veškerá vlhkost - a že jí bylo - se přelila k nám. Voda, plíseň, smrad. Řešení? Kompletně překopat polovinu domu, které se to týkalo. Trvalo to tři měsíce; tři měsíce jsme se ve čtyřech mačkali ve dvou místnostech, ve kterých bylo kromě nás prakticky všechno. Aby toho nebylo málo, tak ve stejné době rekonstruovali i sousedé naproti. Takže před tím, než se každé ráno rozezněly sbíječky u nás, se odnaproti zhruba od sedmé hodiny ranní ozývaly perly typu: "No ty vole, dávech bacha, ne, vole, dyť si mi tu cihlu, ty vole, hodil málem, vole, na hlavu!"

Myslela jsem si, že když se přestěhuji do Prahy, zlepší se to. Nezlepšilo. V klidu a spokojeně si bydlím, když tu: "Psychicky se připravte, budeme rekonstruovat. Už se to s tou vlhkostí nedá vydržet." Další půlrok sbíječek, lešení, prachu a cizích chlapů v domě. A už jsem zmiňovala igelit za okny?

Mezitím nám doma praskla kanalizace a museli jsme kopat druhou půlku baráku.

No a letos v červenci jsem se opět přestěhovala (když už v minulém bydlišti bylo zrekonstruováno...). Extra jsme se ptali, jestli náhodou neplánují nějakou rekonstrukci. Prý ne. A co se nestalo? V bytě nad námi umřel nájemník a katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat: "Budeme kupovat ten byt nad vámi a plánujeme ho zrekonstruovat!"

Takže si už čtvrt roku opět užíváme zimu, prach, cizí chlapy, co nám lezou do bytu, a zvukovou kulisu, se kterou si nezadá hardrockový koncert.

Já vám nevím. Je to normální? Kdyby se k nám do bytu vloupal zloděj, nejspíš bych si toho ani nevšimla, jen bych se na něj usmála a řekla "Dobrý den, jdete na ty stoupačky, že?". No vážně, kdybych věřila na minulé životy, nejspíš bych došla k závěru, že jsem v tom minulém byla obzvlášť zkorumpovaný stavbyvedoucí. Protože takováhle odplata - klobouk dolů.