Jak se má sluchově orientovaný člověk ve vizuálním světě

31. října 2016 v 15:15 | Marie Veronika |  Zápisník
Článek o tom, že lidé vnímají svět hlavně skrz jeden svůj primární smysl, už jsem napsala. Psala jsem mimo jiné o tom, že většina lidí je orientovaná vizuálně, a jejich jazyk tedy tvoří hlavně metafory z této oblasti (něco je jim "jasné", potřebují si to "omrknout", případně "to tam nevidí"). Dnešní článek na to navazuje, a to příběhem osobním: pojednává o tom, jak se v tomto převážně vizuálním světě mají sluchově orientovaní lidé. Například já.

Nebudu vám lhát, někdy mě moje sluchovost pěkně štve. Víte, na kolik lidí, kteří mi otevřeně řekli "víš, já tomu vizuálnímu a obrazovému moc nerozumím, není to můj šálek kávy", jsem v životě narazila? Na jednoho. Slovy: jednoho. Samozřejmě jich takových znám víc, ale řekla bych, že prsty obou rukou proti nim mají přesilu. Je každopádně moc fajn si s nimi povídat, protože:
1) Nemluví o filmech. Normálně mluví o filmech všichni. Mluví o nich tolik, že jsem se naučila přizpůsobit a na filmy jsem začala koukat - a dokonce o nich psát - taky.
2) Nemluví ani o fotografii, komiksu, malování, kreslení, obrázcích, výstavách nebo malířích. O těch toho vím zhruba tolik, kolik jsem byla schopna od svých kamarádů vyslechnout - ale toho je zase vzhledem k mojí paměti docela dost.
3) Mluví o hudbě a literatuře, často o poezii. Co je na poezii sluchového, ptáte se? Odpověď je snadná: všechno. Poezie je destilovaná krása jazyka určená k tomu, aby se recitovala. Nahlas.

Říkáte si "a co jako" a vrtíte nechápavě hlavou? Vydržte ještě chvilku, pokusím se to lépe objasnit. Zatímco moji přátelé si prakticky všichni malují a kdysi chodili někam na výtvarku, já hraji na housle a zpívám - zájmy, které až příliš často není s kým sdílet. Když se s nimi dívám na filmy, bývám ten blbeček, co to nechápe, pokud se to tam nevysvětlí hezky slovy. Když jdu na výstavu, často jen krčím rameny. Ve fotografii většinou umění prostě nevidím. Fotka, no. Jaké významy v tom hledáte? A hlavně: jak? A to nemluvím o tom, když jsou na nějakém webu jenom ikonky se symboly bez popisků! Hotový armageddon.

Já si místo toho pamatuji písně, které si zpívám alespoň v hlavě prakticky neustále, prsty si pořád vyťukávám nějaký rytmus, včetně toho, jak vlak drncá po kolejích. Někdy si jenom tak říkám nahlas nějaká slova, protože se mi líbí, jak zní - zpravidla v cizím jazyce. Když něco slyším, dovedu to většinou dost přesně napodobit, dodneška jsem nepochopila, jak je možné, že lidi neumějí dobře vyslovovat anglicky, když angličtinu v jednom kuse někde slyší. Naprosto nechápu, jak lze neslyšet v hudbě rytmus a tancovat třeba polku špatně. Samozřejmě vím, že to možné je, ale kdesi v hloubi mého vědomí stejně hlodá červíček pochyb: děláte to jen jako vtip a v reálu to slyšíte, žejo?

Nemyslete si, i já se ráda dívám, dívání je krásné. Ale nikdy pro mě nebude mít sílu krásné hudby, libozvučného jazyka nebo půvabné poezie. Krajinu dokážu obdivovat celé hodiny, ale bez šumění stromů a zpěvu ptáků pro mě vždycky zůstane tak trochu hluchá. A budu v tom vždycky tak trochu osamocená. Protože takhle to prostě my, vizuální hlupáčci, nebo také jedinci s převážně auditivní kognitivní orientací, máme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 31. října 2016 v 16:22 | Reagovat

O takovém orientování jsem slyšela, jen jsem si nemyslela, že se to odráží i v ústním projevu- i když, kde jinde by mělo víc než tam, že...
Budu vizuální typ, obrázky, fotky, komiksy, filmy- hlavně ty kreslené, kde mohu vnímat ještě víc ten "obraz" před sebou.
Ne, že bych nerozuměla hudbě, ale vizuálno je pro mě zásadní.
Znám lidi, kteří zpívají a hrají na housle, upřímně si také myslím, že jich ubývá a je to moc škoda.

Ať už jde o zrak, sluch, hmat, jakoukoliv orientaci, myslím si, že spoustě lidem zakrnělo snad všechno. Jsou takoví nevšímaví a nevnímaví na všechny smysly.

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 1. listopadu 2016 v 13:00 | Reagovat

[1]: Jj, mimo jiné se to odráží také v ústním projevu - jen nejsme zvyklí si toho všímat. Nejsem si jistá, jestli sluchových lidí skutečně ubývá (to, že někdo hraje nebo zpívá není samo o sobě klíčem ke smyslové orientaci), fakt nicméně je, že společnost takhle naladěná není, a tak se jako já musejí přeučit na jiné naladění. Každopádně lidé, kterým zakrnělo všechno, je opravdu děsivá vidina a pevně doufám, že nedojde naplnění!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama