Jak mluvit s lidmi: o neurolingvistickém programování

3. října 2016 v 17:49 | Marie Veronika |  Zápisník
Určitě jste si někdy všimli, že s některými lidmi se vám mluví snadno a dobře, zatímco s jinými se musíte velmi snažit a ani potom si nijak zvlášť nerozumíte. Tento jev je jistě velmi složitý a komplexní a bylo by nepatřičně zjednodušující snažit se ho vysvětlit jediným tvrďácky znějícím vědeckým termínem. Ten v něm nicméně hraje určitou roli, a tak bych vám ho dnes chtěla představit.

Stručně řečeno, každý máme svůj vlastní "jazyk", kterým mluvíme a který do určité míry překrývá s "jazyky" ostatních. Je mírně přehnané mluvit o celém vlastním jazyku, je to spíš kousek z naší mateřštiny, který aktivně používáme. A o tenhle kousek mi jde.

Věc se totiž má tak, že v těchto kouscích se odráží nejen naše jazykové dovednosti, ale také způsob, jakým vnímáme svět. Lidé orientovaní převážně na zrak totiž budou spíše používat obraty jako "to musím vidět" nebo "co oči nevidí, to srdce nebolí" než obraty "tohle nepřekousnu" případně "mám to v ruce". Dalo by se namítnout, že to není celá pravda, protože čeština je mnohem bohatší na vizuální metafory než na metafory, abych tak řekla, všechny ostatní. Většina lidí totiž preferuje vizuální jazyk, a tak to mají ti sluchově nebo hmatově ladění o něco těžší (proti slovu "očividně" nemáme žádné "uchoslyšně"). Nicméně většinou volbu máme a to, co zvolíme, o nás vypovídá. Jinak než zrakově ladění lidé to mají každopádně těžší nejen co do hledání výrazů, ale také společníků: lépe si rozumíme s lidmi, s nimiž prim své oblíbené smyslové oblast sdílíme. Pakliže jsme tedy ti, kteří se na problémy "dívají" a potřebují si na ně "posvítit", aby jim to bylo "jasné", budeme mít pravděpodobně lepší pocit z rozhovoru se stejně laděným člověkem než s tím, který to potřebuje "strávit". Také je pravděpodobné, že se nám bude lépe učit, podtrháme-li si výpisky různými barvami a namalujeme si k nim obrázky a grafy, než když si je budeme přeříkávat nahlas. A nejspíš se budeme raději dívat na obrazy a kreslit si než hrát na hudební nástroj nebo recitovat poezii.

Cesta k druhým lidem je však snazší, než se může zdát, jen to vyžaduje trochu cviku. Nejsme ve své bublině neprodyšně uzavřeni: stačí, když budeme poslouchat, jak ten druhý mluví, a začneme používat podobné obraty a zdůrazňovat podobné vjemy, případně alespoň omezíme množství a výraznost těch "svých" (ano, vědomé používání například nějak smyslově orientovaných obratů je ono slavné neurolingvistické programování z nadpisu). Zvlášť ze začátku je to velmi těžké, protože si své kognitivní preference neuvědomujeme, ale cestu k nim máme neustále na očích/na doslech/na dosah ruky a výsledek stojí za to. Protože kdo by nechtěl umět mluvit s lidmi?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sarah's History Sarah's History | Web | 3. října 2016 v 18:04 | Reagovat

Toto je úžasný článek! Přečetla jsem jej jedním dechem, skvělé zamyšlení.

2 Infinity Infinity | Web | 4. října 2016 v 16:39 | Reagovat

Miluju takové články, které jdou pod povrch a člověku to přinese nová poznání. Vážně moc hezky napsané. :-)

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 5. října 2016 v 14:00 | Reagovat

[1]: [2]: Moc vám oběma děkuji, jsem ráda, že se článek tolik líbil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama