Hledání ztraceného jazyka

12. října 2016 v 19:23 | Marie Veronika |  Zápisník
Mám to veliké štěstí, že v rámci studia právě čtu knihu Chrám i tvrz. Kdo jste o této perle nejvzácnější dosud neslyšeli, vřele ji doporučuji. Je to velikánská bichle, vydaná Pavlem Eisnerem v roce 1946, která nese podtitul Kniha o češtině.

Tak dlouho už jsem nečetla knihu s pocitem dokonalého jazykového požitku! Pavel Eisner je mistr obrovské slovní i mluvnické zásoby, kterou vládne takovým způsobem, o jakém se drtivé většině lidé - včetně mě - může jen zdát. Jeho ostrovtip, jeho schopnost dokonale uhodit hřebíček na hlavičku, jeho obrovské vzdělání a nadání (považte, byl to překladatel ze třinácti jazyků - ano, slyšíte správně, ze třinácti!) vytvářejí z Chrámu i tvrze četbu zábavnou, poučnou, zajímavou, hlubokou a osobní. Pavel Eisner češtinu miluje, miluje ji tolik, že jí věnoval takovouhle knihu. A skutečnost, že jí psal během 2. světové války a že to byl Žid, to ještě umocňuje.

Co se mi však kromě toho při četbě honí hlavou, už tak veselé není. Kam se poděl nádherný jazyk páně Eisnerův, jazyk pestrobarevný, s jemnými odstíny, plný chutí a vůní? Kam se poděla údernost jeho dokonale vypointované větné skladby? Proč už dnes nevytváříme texty, které by snesly byť jen srovnání s tímhle jazykovým da Vincim?

Pavel Eisner tak ve mně vzbouzí jak smutek a nostalgii, tak lásku k jazyku, zápal takřka vlastenecký, byť se tomuto slovu zpravidla vyhýbám jako čert kříži, touhu naučit se té půvabné bytosti jménem čeština porozumět alespoň z poloviny tak, jako jí rozuměl on. Neboť co jiného je "vlastenectví", slovo dávno zapomenuté a dnes vzkříšené za vskutku tragických okolností a za vskutku tragickým účelem? Nemáme jako "národ" společného nic. Nic kromě jazyka, který je naším chrámem i naší tvrzí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama