Co zažijete jen při hraní v orchestru

24. června 2016 v 15:31 | Marie Veronika |  Zápisník
V orchestru (přesněji řečeno v orchestrech) hraji již velmi dlouho a ráda. Je to něco úplně jiného než hrát sólově nebo třeba jen v malém souboru, jako je kvarteto. Vlastně je to zážitek natolik specifický, že jsem se rozhodla vás dnes nechat nakouknout za oponu. Protože tam se dějí věci!

První věc, o kterou jste jako posluchači ochuzeni, je dirigent, poznávací znamená orchestru č. 1. Napadlo vás někdy, jak podstatné je, že k divákům stojí zády? Nejspíš ani ne - zády stojí prostě proto, aby ho dobře viděli hráči a to je celé. Není. To, že dirigentovi nevidíte do obličeje, totiž znamená, že jste ochuzeni o jedno celé paralelní herecké představení. Nevidíte smrt v jeho očích, když se skladba začne rozpadat, nevidíte jeho neuvěřitelnou mimiku doplněnou o celou barevnou paletu jeho obličeje, která se dá přeložit podle situace různě - nejčastěji jako snaha uniknout katastrofě v podobě orchestru hrajícího moc potichu/moc nahlas/moc pomalu/moc rychle/po všech stránkách úplně mimo. Tato mimika je někdy tak neuvěřitelná, že mají orchestrální hráči co dělat, aby se nezačali zplna hrdla chechtat. Zejména hráči na dechové nástroje.

Druhá věc je strach o ostatní nástrojové skupiny. V momentě, kdy je váš part jednoduchý, zpravidla nemáte oddech, ale naopak strach o chudinky flétny nebo violoncella, aby zvládly svoje pekelně těžké sólo, které tolik cvičily, prožíváte s nimi při svých dlouhých držených notách každé zatřesení jejich melodie a každé zrychlení a zpomalení následované zuřivou snahou dirigenta držet celou skladbu pohromadě (viz bod č. 1). Úleva, když to zvládnou, je nezměrná.

Třetí věcí jsou výbuchy smíchu na zkouškách. Nestává se to příliš často, ale když, tak to stojí za to. Scénář vypadá takhle nějak: "Tak a teď hlavně žádné zvuky, dokud se nezačne hrát! Bude tu absolutní ticho!" Načež nastane ticho, do něhož se po pár vteřinách ozve velmi hlasité zaskřípání. Případně řev dirigenta vprostřed hraní "Přátelé, tady máme strašně těžkou prdel!!", který doprovází hereckou etudou "větrný mlýn". Případně notou, kterou nějaký nešťastník náhodou utrousí v místě, které se předtím desetkrát zkoušelo, aby tam hlavně nikdo opravdu nehrál, když nemá.

Poslední věc se popisuje velmi těžko. Je to stěží zachytitelný pocit, když začnete hrát svůj štěk, který jste předtím doma cvičili a shledali velmi nudným, a ostatní nástrojové skupiny vás najednou tak dokonale doplní, že máte pocit, jako by melodie právě rozkvétala z vašeho středu. Tohle se obvykle stává, když se koncert konečně cvičí se sólisty a všechna ta hluchá místa jsou najednou nádherná. Začne se hrát a vy najednou skoro nemůžete, protože jste zcela ochromeni krásou, která se právě odehrává kolem vás. Nebo úplně ztuhnete, protože vás udeří poznání dané skladby (nejčastěji proto, že byla v Amadeovi...).

Hraní v orchestru je zkrátka nenahraditelný zážitek. Ta chvíle, kdy nastupujete před publikum, ale cítíte se dokonale bezpečně, protože je vás tolik, a zároveň hrdě, se nedá úplně popsat. Stejně jako ta chvíle, kdy se hraje vaše oblíbená pasáž a vy máte husí kůži. Protože když jste přímo ve středu dění, podílíte se na něm, vidíte dramatické obličeje páně dirigentovy a ještě se vám mírně chvějí ruce... tak máte prostě pocit, jako byste stoupali k nebesům.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. června 2016 v 17:29 | Reagovat

Nikdy bych nevěřila, co všechno se dá v orchestru zažít, moc ráda bych si někdy nějaký poslechla. :)

2 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 24. června 2016 v 18:09 | Reagovat

Mně orchestr změnil život. Chodila jsem do tanečních a s jedním klukem jsme šli i do prodlužovacích tanečních a dokonce na soutěž, kde jsme skončili nejlépe z našeho města. Tak jsem chtěla tančit dále, s ním (trochu jsem si na něj i myslela). No, a on nakonec, že nemůže, neměl by už čas na orchestr, kde hrál :-D Kde já teď mohla být, nebýt toho blbýho orchestru!

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 24. června 2016 v 22:57 | Reagovat

[1]: Je to opravdu takový svět sám pro sebe :-) A to svět velmi pěkný. Určitě někdy zajdi, je to zážitek i zvenčí :-)

[2]: Tak tomu říkám změnit život! Velmi doslova :-D Možná bys opravdu byla někde úplně jinde... já jsem také tančívala, ale tanečníka mi ukradla pro změnu vysoká škola. Jak ta jeho, tak ta moje. Pravda, ta jeho o trochu víc. Ale přišlo by to tak jako tak.

4 Njina Njina | E-mail | Web | 29. června 2016 v 23:34 | Reagovat

Na nástroje hraju už dlouho, ale do žádného orchestru jsem se nikdy nehrnula - bála jsem se, že to ostatním naprosto pokazím... :-) Teď vidím, jak velkou jsem udělala chybu. :-)

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 30. června 2016 v 17:03 | Reagovat

[4]: To se ale určitě ještě dá napravit :-) Každopádně orchestry se často vyznačují velkou solidaritou - když to někomu nejde, tak mu všichni fandí a podporují ho a ono to pak nakonec jde :-)

6 Kateřina Burianová Kateřina Burianová | 30. srpna 2016 v 0:49 | Reagovat

V průběhu čtení celého článku jsem se usmívala. Děkuju. Málem bych zapomněla jaké to bylo úžasné být něčeho takového součástí :)

7 vkresle vkresle | 30. srpna 2016 v 20:53 | Reagovat

[6]: Mnohokrát ti děkuji za překrásný komentář! Udělal mi velkou radost, neboť článek splnil naděje, které jsem do něj vložila :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama