Duben 2016

Diagnóza HSP: vysoce citlivý člověk

27. dubna 2016 v 16:49 | Marie Veronika |  Zápisník
To, že jsem tak trochu divná, jsem nikdy nezastírala. Nicméně že pro moji divnost existují škatulky, které se stále ještě vejdou do té největší škatule nazvané "normál", mě povzbuzuje a uklidňuje. Nedávno jsem (zde) narazila na jednu, která mi odpověděla na mnoho otázek. Anglicky se jmenuje HSP, highly sensitive person, tedy vysoce citlivý člověk.

Vždycky jsem měla problémy s typologiemi osobnosti. Klasické dělení na cholerika a další na mě nesedělo, byla jsem všude a nikde. A takhle to končilo pokaždé. Naučila jsem se nad tím mávat rukou. První zajímavější byl enneagram (rozděluje na 9 typů osobnosti a nádherně ukazuje dvojsečnost všeho), i tam jsem se ale viděla nejmíň u třech typů, které spolu navíc neměly úplně souviset. Jediná typologie, kde jsem se hned napoprvé našla, je MBTI (Myers-Briggs Type Indicator) - o tom mohu napsat někdy příště, budete-li chtít. Teprve teď ale nějak úplněji chápu, proč se mi to dělo. Vysoká citlivost se tak snadno zamění za cokoli jiného!

Vysoce citliví lidé jsou lidé, jejichž mozek funguje trochu jinak než u zbytku populace. Vysoce citlivá jsou i zvířata, která si pak vytvářejí trochu jinou strategii přežití. Je nás 15 - 20 % v populaci a zdá se, že to máme vrozené. Co je to "divné"? Je to jednoduché: reagujeme více a intenzivněji. Zaznamenáme tedy drobné podněty, které jiní nevnímají, podněty příliš silné (příliš rychlé, chaotické, násilné či hrůzostrašné filmy, příliš silné zvuky, příliš blikavá a ostrá světla...) nás naopak zahlcují k nevydržení. Důsledky to má dalekosáhlé.

Nikdy jsem nechápala, jak se někdo může chtít dívat na horory nebo krváky. Příliš hlasitá hudba mě vysloveně ubíjí a když jsem moc dlouho v živé a halasné společnosti, jde mi hlava kolem. Nikdy jsem nechodila na žádné pařby či diskotéky, kofein a alkohol na mě mají účinky takřka abnormální, vadí mi příliš mnoho lidí a velmi mě ovlivňují nálady druhých. Zároveň prožívám všechno tak nějak víc a přehnaněji, doma mě za to co chvíli někdo sprdnul. Snadno vyletím, snadno se rozesmutním, snadno se dojmu, snadno se hodně vylekám. Všímám si detailů a drobných nuancí. Velmi si užívám umění (zejména vážnou hudbu!) a těžko snáším změny. A co je na tom nejlepší: nejsem v tom sama.

Vysokou citlivost jsem v průběhu let zaměňovala za leccos, nejčastěji prostě za přecitlivělost. Dnes už chápu, že nejsem tak strašný cholerik, tak strašný perfekcionista a tak strašně rozervaný melancholik. Že když má u sebe daný typ osobnosti napsán, že se vyznačuje hlubokým prožíváním, že to ještě nemusím být nutně já. Jsem prostě jenom součástí těch dvaceti procent, jejichž mozek pracuje trochu jinak, a tak je potom všechno poněkud silnější. Je to na jednu stranu uklidňující, na druhou mi to dává klíč, jak s tím pracovat. Každopádně až mě budou příště zvát na nějakou pařbu, budu vědět, jak mám odpovědět. Mám na to už i odborný termín.

Spočinout ve stínu velkých: k osmdesátinám Jana Sokola

22. dubna 2016 v 16:28 | Marie Veronika |  Akademické frky
Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také a v první řadě o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)

Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit takřka na vzor dokonalosti.

První z takových osobností je profesor Jan Sokol, který v těchto dnech slaví své osmdesáté narozeniny. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím víc je to cool). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného - stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.

Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Jeho přednášky byly jako chození do kina, a to na komedie nejlepšího druhu. Často jsme se smáli a přestože přednášel do půl sedmé do veřera, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace (hurá!), a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Byla bezchybná. Díky němu jsem začala mít pocit, že alespoň trochu vím, jak číst poezii. Dějiny literatury podané jím byly jako napínavý příběh.

Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku. Nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto mi změnila pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme, a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma předchozím pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, tak toho malého tygříka vždycky vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho nejspíš měli nejedny Vánoce.

Je nádherné, když vás může učit osobna vzdělaná, kultivovaná, úctyhodná a mravně na výši. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a jsou ochotni žít z takřka nulového platu, protože v učení vidí smysl. Je nádherné moct vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za tak skvělou fakultu a všechno nejlepší, pane profesore Sokole!

Aprílové vycházky aneb jak pejsek s kočičkou věšeli prádlo

19. dubna 2016 v 19:03 | Marie Veronika |  Zápisník
Právě uplynulý víkend jsem strávila se svým rodným bratrem ve svém rodném domě. Byl to pohodový, fajnový a nicnedělací víkend. Ovšem v jedné věci jsme měli smůlu - a to v sobotních vycházkách.

Po sobotním obědě jsme si řekli, že půjdeme ven. Venku svítilo sluníčko a bylo příjemně, na obloze sem tam nějaký ten mráček. Nakonec se náš odchod ještě cca o půl hodiny opozdil. To už venku nesvítilo sluníčko. Zhruba deset minut poté, co jsme vyrazili z domu, se strhnul opravdu úctyhodný ceďák. Naštěstí jsme byli vybavení, a tak jsme vytáhli z batohu příslušné propriety a v procházce pokračovali. Déšť po chvíli ustal a zbytek procházky jsme strávili bez úhony.

Naše kroky vedly také kolem malého přístřešku s ohništěm, který stál hned u lesa. "Co kdybychom si tady večer opekli buřty?" Vyjádřila jsem určitou skepsi ohledně počasí, ale když jsme si ověřili, že les nepropršel a dříví je tedy prakticky suché, svolila jsem. Mezitím už opět začalo svítit sluníčko.

Sluníčko svítilo přesně tu hodinu a půl, co jsme seděli s knížkou doma. Jakmile jsme se zvedli, připravili si potraviny na cestu a vyrazili, už se opět honily mraky.

Co vám budu vykládat, sotva jsme dorazili na místo, začalo lít znovu. A tentokrát i s blesky a hromy. V jednu chvíli byl déšť dokonce tak hustý, že se nám úplně ztratil z výhledu obzor a protější kopce. Zhruba po půl hodině to naštěstí přestalo, mohli jsme si opéct donesené buřty, konstatovat, že žhavé uhlíky vypadají jako nějaký šetřič obrazovky (jak se nám ta přirozenost ale otočila!) a vyrazit na cestu.

A tehdy se stalo co? Ano, správně - začalo pršet! Pravda, tentokrát už jen drobně, ale přece.

Byl to pech, ale také příjemné poučení. Občas je dobré zmoknout a pak moct mít radost z tepla a sucha. Člověk pocítí, že je přeci jen ještě tvor z masa a kostí, který žije v přírodě. Málokdy zažijeme přítomnost živlů takhle blízko a málokdy si dopřejeme ono obyčejně krásné štěstí skutečnosti, že máme střechu nad hlavou. I když tedy náš sobotní program byl, jako když se pejsek s kočičkou věšeli na šňůru, jako se věší prádlo (taky jim co chvíli pršelo), tak to byla hezká připomínka: jsme přes všechnu techniku stále součást přírody. A ta tam někde venku, za hranicemi našich velkoměst, pořád ještě je.

Jarní mánie

13. dubna 2016 v 16:42 | Marie Veronika |  Zápisník
Jestliže znáte film Co jsme komu udělali, možná si vybavíte scénu, kdy rodiče nařknou svou dceru, malířku, z hyperemotivnosti. Ta kontruje tím, že není hyperemotivní, ale citlivá! Kdyby někdo nařknul z podobného zvěrstva mě, tak bych mu nejspíš v posledních dvou týdnech opravdu nemohla příliš efektivně oponovat.

Myslím, že v přírodě není nic krásnějšího než kvetoucí stromy. Lze mě proto v posledních dnech vidět, jak se pomaloučku procházím parkem, tvář rozzářenou, co chvíli se zastavím a prostě koukám, klidně několik minut, pak si uchváceně povzdechnu a slimáčím tempem se sunu dál. Také mě lze vidět, jak se prohrabuju v trávě, čichám ke květům, hladím měkoučké jehličky modřínů a jen tak běhám po lukách. A což teprve, když jedu tramvají kolem nějakého rozkvetlého stromoví! Co záleží na tom, že jsem kolem něj jela už pětkrát. Z balkónu mám výhled na úchvatnou kvetoucí magnólii našich sousedů (sice už přes ní nemohou vůbec vidět z některých oken ven, ale za to, že ji nepokáceli, jsem jim opravdu vděčná), kteří mě už jistě dávno musejí považovat za voyeura. A taky jo. Na kvetoucí magnólie se vydržím dívat nekonečně dlouho.

Je to nádherné. Moct se na chvíli zastavit, zaposlouchat se do ptačího zpěvu a kochat se přírodou, tak marnivě krásnou, a žasnout. Jak je možné, že je tolik krásná, když by vlastně vůbec být nemusela? Mohla by vypadat třeba jako paneláky a auta a fungovat stejně dobře. Ale ona tak nevypadá. Je nádherná. Tak nádherná, že můžeme jen závidět. Protože nic, co kdy člověk udělal nebo udělá, jí nikdy neptřetrumfne.

O nesdělitelnosti... všeho

9. dubna 2016 v 20:04 | Marie Veronika |  Inspirováno
Dříve jsem byla toho názoru, že všechno, i ty nejsubtilnější či nejsilnější emoce, je možné dát do slov. Zhruba do devatenácti mi tohle přesvědčení vydrželo. Přežilo první lásky i první tragédie, nezměněno, jen trochu vycizelováno několika lety velmi lyricky nečitelného psaní. V záchvatu módní protiproudovosti mi připadalo skvělé myslet si pravý opak toho, co říká prakticky každý. Ale potom přišlo období, které mi, poeticky řečeno, odtrhlo slova od úst. Moje mínění se změnilo, ne všechno už šlo dát do slov, byly věci, které naprosto nebylo možné sdělit a zejména: pokud si je člověk sám neprožil, tak je nikdy nemohl pochopit.

Když jsem se nad tím vším později zamyslela s jasnější hlavou, došlo mi, že právě ty zážitky, které nejsem schopna popsat, jsou ty, o kterých předpokládám, že je drtivá většina mého okolí nezažila. Nezažila je a slova, kterými by je snad šlo popsat, se používají na jiné, mnohem slabší pohnutky. Jak restaurovat silný význam slova, které ho už jednou ztratilo? Nebo ho snad nikdy nemělo? Jedinec je vůči jazyku bezmocný, musí brát, co je na krámě. Ty významy, které jsem potřebovala, tam nebyly.

Od doby, kdy mi bylo devatenáct, se změnilo neobyčejné množství věcí. Tak třeba si zhruba od té doby myslím, že prakticky žádnou emoci, kterou cítím (včetně bolesti, když se bouchnu kladivem do prstu), nelze úplně sdělit. Protože kde mohu vzít jistotu, že právě tuhle přesně odstíněnou emoci v daných životních souvislostech někdo prožil? A kdyby ji prožil, opravdu bychom si to potřebovali sdělit? Není náhodou všechno psaní buď naprosto zbytečné plácání nesrozumitelných nesdělitelností, nebo naprosto zbytečné nošení sov do Atén?

Blyštivě kýčovitý Fantom opery

7. dubna 2016 v 19:08 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Po delším váhání jsem se před pár dny s kamarádkou podívala na slavný muzikál Fantom opery. Nutno poznamenat, že nemám muzikály příliš v lásce, koukaly jsme se na to bez titulků, takže jsme o mnohé promluvy přišly a dívaly jsme se na to hlavně kvůli Pratchettově Maškarádě. To ale na mém ortelu nic nemění: Fantom opery se mi nelíbí. Zde jsou důvody mého mínění (rozhodně ale nechci nikoho urážet ani o ničem přesvědčovat!):

1) Kýčovitost. V celém filmu snad nebyla ani jedna scéna, která by nebyla kýčovitá. Miliardy květin v šatně, skapávající svíce, potemnělé chodby, strašlivě přehnané doupě fantoma (mimochodem - všimli jste si, jak při prvním příjezdu Christine do jeho jeskyně vystupují z vody hořící svíce?), naprosto neskutečný hřbitov, který vypadá jako miniaturní Gondor z Pána Prstenů (a samozřejmě mu nechybí hustá mlha do výše kotníků), miliarda tanečníků imrvere v zákulisí opery, naprosto nesnesitelně ječící sólistka a další a další. Možná to je schválně, ale po čase mi to prostě začalo vadit.

2) Herci. Nechci urážet ničí oblíbence, ale výběr herců do tří nejdůležitějších rolí se podle mě příliš nepovedl. Vikomt Raoul, který má být pohledný, vypadá na můj vkus dosti slizce. Fantom, který je navzdory všemu pohlednější než vikomt, má zase hlas jako struhadlo (a to ho prý měl mít krásný). A představitelka hlavní role Christine... tu si nechám na samostatný odstavec.

3) Christine. Nemůžu si pomoct, ale Christine ve filmu vypadá stejně dřevěně jako Bella ve Stmívání. Celou dobu má jeden výraz s doširoka otevřenýma očima a pootevřenou pusou. Její hlas, který měl nadchnout všechny návštěvníky opery, je tak slaboučký, že by ho v reálné opeře posluchači neslyšeli ani ve třetí řadě. Rajzuje po střeše opery bosky (!), v tenoučkých šatičkách a plášti, přestože sněží. Ale hlavně: chová se jako totální idiot. Dělá prakticky jenom to, co jí diktuje jeden nebo druhý hlavní mužský hrdina - zhruba tři čtvrtiny filmu jsou záběry na Christine, jak se svým blboučkým výrazem následuje jednoho nebo druhého. Christine je tam zkrátka takovým pohledným vakuem - bez vlastností, postojů nebo čehokoli podobného, jediné vlastní rozhodnutí vykoná až na konci. Jediné, co má, jsou utkvělé představy a touha hnát se po hlavě do těch nejnebezpečnějších situací, jaké si lze představit.

4) Nedomyšlenost. Film přímo přetéká hromadami klišé a nedomyšleností. Christine jde v noci potají na hřbitov a samozřejmě nechá otevřené dveře, aby si toho Raoul, který ji hlídá, okamžitě všiml. Ve stáji na něj čeká odvázaný kůň s připravenou uzdou, jen naskočit. Fantom, přestože je nebezpečný a nikdo ho nemá rád, přijde na maškarní bál, kde by ho mohli mrknutím oka zneškodnit, ale je to zkrátka opera, takže se na něj jenom dívají a poslouchají, jak zpívá. Fantom má na devatenácté století velmi solidní dálkové ovládání na otevírání hrobek, rozsvěcování světel v nich a (opět) vynořování hořících svící z vody. Novou operu lze nastudovat během jednoho dne, samozřejmě včetně přípravy kostýmů. A když chceme fantoma zabít, tak je nejlepší co? Stáhnout meč a odejít pryč. Ani ho odvést někam na policii, ne, jen ať mu dáme šanci ještě pár lidí zabít! V tu chvíli jsem si ťukala na hlavu snad nejvíc. Ovládání smrtící pasti je přirozeně umístěno uvnitř této pasti, dostupné každému, komu by snad hrozilo, že by v pasti mohl zemřít. A další a další a další.

5) Vztahy. Zde míním zejména vztah Christine s Raoulem, který je naprosto automatický. Naposledy jsme se viděli asi tak v pěti letech, ale to nevadí - jsme si přece souzeni, to ví každý. Jakmile se spatří, jako by na jejich Facebooku někdo přepnul na "ve vztahu" a od té doby se automaticky milují a pár hodin nato se zasnoubí. Jak přirozené! Žádný vývoj, nic. Za povšimnutí také stojí vztah madame Giryové (Christininy nevlastní takřka matky) k fantomovi. Ten je totiž také naprosto automaticky kladný. Že vraždí, jí evidentně zas tak moc nebere. Je to přece ublížený génius a těm se může všechno prominout.

6) Hudba. Tady nejspíš narazím na velký odpor, protože hudbu z Fantoma opery lidé zpravidla milují. I mně přišla pěkná, ale skutečnost, že se tam během dvou a půl hodiny neustále dokola točí zhruba tři melodie, podle mě tedy ve prospěch filmu nehraje.

Na závěr je třeba dodat, že ve filmu jsou i pěkné scény. Třeba ta, jak fantom všem napíše a všichni se srazí v hale opery, šokováni dopisy, které dostali. Nebo úplně poslední scéna. Také jsou tam momenty, které jsou vtipné, a to zcela úmyslně. Ale to mi na kladný soud nestačí. Asi jsem čekala příliš nebo už jsem byla příliš pratchettovsky naladěná. Zkrátka a dobře, odnesla jsem si vědomí, že Fantom opery je film, na který se musí koukat s vědomím, že je to blboučké, místy silně nelogické, povrchní, třpytivé, blýskavé, efektní a naprosto nevhodné k rozumovým úvahám. Hodně lidem se tento film jistě líbí, což do určité míry chápu a určitě jim to neberu. Ale já se těším spíš na tu Maškarádu.

Boj se starostmi

1. dubna 2016 v 15:40 | Marie Veronika |  Zápisník
Spousta lidí mě považuje za optimistu, smíška a vtipálka. Mají svým způsobem pravdu. Ale opravdu jen svým způsobem. Za mým smíchem a vtípky totiž mnohdy leží velmi mnoho velmi tvrdých bojů.

Kupříkladu dnes. Po velikonoční pauze se na mě hrne celá nálož povinností. Školní, pracovní, ty, které jsem si nabrala sama a dobrovolně, různé srazy, akce a všelijaká zařizování. Velikonoční volno tomu ani trochu nepomohlo - jen jsem to všechno na chvilku pozdržela, aby to na mě mohlo padnout s o to větší vervou.

V takovou chvíli se za svůj smích musím opravdu tvrdě bít. Titul jedné knihy zní Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout. To přesně bych se potřebovala naučit. Většina mých povinností je dlouhodobějšího charakteru a o to horší to je. Akutně mi příliš nehrozí, ale straší kdesi vzadu a občas vyběhnou se vší parádou na jeviště. Kolik práce bude stát diplomka, co všechno přijde za dva týdny, za měsíc, v červnu... a že leccos vlastně vůbec nemůžu ovlivnit, ale zato si z toho můžu dělat hodně těžkou hlavou.

Snažím se s tím bojovat. Zbytečné starosti ještě nikdy nic neusnadnily, ba naopak: většinou se ukázaly být tak zbytečnými, jak to jenom jde. A tak se jich učím zbavovat a zbytečně se nestresovat. Je to těžké, ale zaznamenávám úspěchy. Před chvílí jsem si kupříkladu lehla do postele s knihou plnou krásných esejů a pár si jich přečetla. Také si pouštím nějaký ten Mozartův koncert, Mozart zpravidla dovede obnovit mou víru v lidstvo. Místo práce si píšu článek na blog a až časem se pustím dotoho všeho, co je potřeba. Pomalu, zlehka, s hlubokými nádechy a výdechy. Nejdřív to akutní a pak to chronické.

Řeknu vám, pověst člověka, který všechno hravě a s úsměvem na rtech zvládne, teda fakt není nic záviděníhodného.