Na co myslí houslista při hraní

7. března 2016 v 21:33 | Marie Veronika |  Zápisník
Stalo se vám někdy, že jste viděli hrát nějakého hudebníka a položili jste si při tom otázku, na co asi tak při hraní myslí? Co mu při tak specializované a umělecké činnosti může běžet hlavou? Myslíte si, že je to něco kdovíjak vzletného a nádherného? Pak to pro vás možná bude trochu překvapení. Hudebníci jsou také lidé a hlavně: mají trému. A ta dovede leccos.

Z vlastní mnohaleté zkušenosti musím říct, že myšlenky se při veřejných vystoupeních toulají těmi nejnevhodnějšími cestami. Když cvičíte doma, tak myslíte na to, co bude k večeři, na úkoly do školy, případně když jste šťastněji ponořeni, tak na to, jakou krásnou skladbu hrajete. Hrajete pak pohodlně a pohodově, když něco zkazíte, tak to klidnější povahy prostě zahrají znovu a ty temperamentnější to doprovodí několika peprnými slovy. Ale myšlenky vás ani v nejmenším nevyrušují, tak jim prostě nevěnujete pozornost. Na koncertě, když se na vás všichni dívají, vás však takovéhle bezpečné myšlenky okamžitě opustí. Stoupnete si a začnete hrát. A myšlenkový vlak vyráží ze stanice.

Začíná to zpravidla nevinně. Panejo, ono to hraje. Skladby na koncert bývají nadřené několik měsíců dopředu, takže prsty v nich běhají úplně samy a jakákoli mentální aktivita s tím nemá nic společného (hra na hudební nástroj je přeci jen motorika, byť velmi jemná a propojená se sluchem - takže vlastně jakýsi preciznější skok daleký). Jenomže kdy vám tenhle údiv dojde do hlavy? Na koncertě. Právě tam je totiž na filosofování o hře houslové ta nejvhodnější doba. Jak je vůbec možný, že tam ty prsty takhle samy létají? Jakto, že vůbec umím hrát? Jak to, že taková dřevěná bedna hraje a že ty černý fleky jsou... hudba? Říkala jsem něco o tom, že mentální aktivita nemá na hru žádný vliv? Nebyla to tak úplně pravda. Mentální aktivita - a obzvlášť zpochybňující aktivita tohoto typu - vás totiž může velmi efektivně ochromit. S myšlenkami během hraní navíc neumíte příliš zacházet, protože jim za normálních okolností nemusíte věnovat ani píď pozornosti. V momentě, kdy se začnete divit, jak vůbec ty děsně rychlé noty zahrajete, nebo se dokonce - nedej Bože - podíváte na svoje vlastní prsty, tak jste skončili. Vlastní prsty běhající po strunách jsou úplně stejně šokující jako stejně rychle běhající prsty kohokoli jiného. Toto ohrožení si okrajově uvědomujete, a tak začnete vědomě svoje myšlenky neobratně řídit: Dneska k večeři bude asi obložený chleba. ...a jak to vůbec jde zahrát... A ZÍTRA bude škola. A tak dále.

Spasení z tohoto souboje se nabízí v několika možných podobách. První je zvonící telefon, plačící dítě či bouchající dveře. Tyhle myšlenky netřeba ilustrovat, známe je i z nehudebních situací. Druhou je chyba. Ta vás vytrhne spolehlivě. K té se ještě dostaneme. Třetí je chyba, kterou udělá váš klavírní doprovod - to je jemnější varianta, byť pohled na bezradného klavíristu také není nic moc (To si to nemohl nacvičit? Vždyť jsme to hráli nejmíň stokrát!). A čtvrtou je to, když se přiblížíte k obzvlášť těžké pasáži: a je to v pytli, už tam budu, musím to dát, když to dám, tak už dám všechno. Následná úleva, když je pasáž za vámi, vás také na chvíli zaměstná. Možnosti jsou dvě, přičemž první je ona již zmiňovaná chyba. No to bylo úplně na pytel, taková katastrofa, musím dělat, jako že nic, tak to tam být přece mělo, třeba si toho aspoň někdo nevšimne, ještěže to nikdo nezná, ach jo, proč se mi tak klepe ruka... Případně druhá, podstatně lepší varianta: Hustý, no to bylo tak hustý, jsem machr, to mělo grády! První varianta vám hlavu zamoří horečnatou snahou vylepšit si pokaženou reputaci a dobře dohrát aspoň ten zbytek (někdy dost kontraproduktivní záležitost), ta druhá vás zpravidla šoupne do daleko příjemnější roviny to je tak skvělá skladba, nádhera, krása, úchvatné. V tu chvíli už je jen jediná tragédie, která by vás mohla zaskočit: že zkazíte to, co je jednoduché a to, co jste vždycky perfektně uměli. I toto intermezzo (Já jsem takovej debil! Taková lehká část, tu jsem NIKDY nezkazila, to určitě každej slyšel a poznal, to snad není možný...) ale nakonec vyvrcholí závěrečným už to bude, už jen jeden řádek, už jen pár taktů, už jen tyhle šestnáctiny, už jen tyhle akordy, už jen poslední tón... a je to.

V tu chvíli, když doznívá poslední tón a vy se - vítězoslavně či zahanbeně - ukláníte, jako mávnutím kouzelného proutku zmizí veškeré filosofování o podstatě houslovosti; je opět načase vrátit se do bezpečí a zabývat se dnešní večeří a zítřejší školou.


PS: Bystřejší si nejspíš všimli změny přezdívky. Ano, je tomu tak. Když jsem měla potíže rozlišit i svůj vlastní článek na titulní straně, rozhodla jsem se, že je načase zvolit něco méně anonymního, ale zato s nějakými rozlišovacími schopnostmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Proxim Proxim | 7. března 2016 v 22:16 | Reagovat

Všimli a styl psaní někde v koutku mysli nastínil myšlenku, zda blogu nepřibyla druhá autorka. Závěr otázku bezpečně zodpověděl.

2 M. M. | Web | 8. března 2016 v 9:02 | Reagovat

[1]: To je to napsaný tak špatně, že sis myslela, že jsem to snad ani nemohla napsat já? :-D

3 Proxim Proxim | 8. března 2016 v 9:24 | Reagovat

[2]: Proč špatně, prosím tě? :-D Zkrátka trochu jinak, uvolněněji či jak to říct. Více mi to připomíná zlaté časy fantasmagorie.

4 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 8. března 2016 v 9:27 | Reagovat

[3]: To jenom tak, abych ti kdyžtak zjednodušila případnou kritiku :-D A ano, uvolněněji to napsané asi je. Nebo možná spíš tak nějak bezprostředněji.

5 anchovickal anchovickal | Web | 8. března 2016 v 23:27 | Reagovat

To je moc zajímavě napsáné zamyšlení :-)

6 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 9. března 2016 v 22:15 | Reagovat

[5]: Děkuji :-) O to přesně jsem se snažila :-)

7 Wayward T. ♥ Wayward T. ♥ | Web | 13. března 2016 v 8:58 | Reagovat

:D popravdě se mi stává, že na věco typu "co si dám dnes na večeři" myslím i při veřejném hraní xD. Nicméně, nedávno jsem - po LETECH hraní BEZ TRÉMY - zničehonic začala mít s trémou neuvěřitelné problémy... je to děs. Nejhorší asi je při hraní rovnou hodnotit to, co už jsem nějak zahrála, jak píšeš to "joo dobrý" "tady jsem to nikdy nezkazila, co to je" a tak :D :D ... to mě dřív nebo později vždycky rozhodí. Docela trefně napsaný, no.. :P :D

8 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 13. března 2016 v 10:11 | Reagovat

[7]: Jo, začít mít trému po letech bez trémy je snad vůbec nejhorší, co se může stát, protože na to člověk není zvyklý a vůbec, ale vůbec s tím neumí pracovat... každopádně díky, o trefnost jsem se snažila :-)

9 Klára Klára | 14. března 2016 v 9:43 | Reagovat

"preciznější skok daleký" je super:-) Že se nesmíš zamyslet nad tím, jak něco automaticky děláš, to je všeobecně rozšířené. Říká se, že se nesmíš provazochodce zeptat, jak drží rovnováhu, protože v ten moment by se zamyslel a spadnul.
A souhlasím s Proxim, tentokrát jsi psala víc přímočaře a bezprostředně, klidně ještě něco podobného zopakuj, bude to zajímavá obměna.

10 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 14. března 2016 v 13:33 | Reagovat

[9]: Děkuji :-) Tomu s tím provazochodcem úplně věřím! To je taky takový preciznější skok daleký :-D Přímočařejší styl si zkusím zapamatovat pro příště a někdy ho zopakovat. Zkusím, jak to půjde, protože to také nebyla úplně vědomá záležitost. Ale tady to snad zamyšlení nezabije a spíš pomůže :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama