Únor 2016

4 tipy, jak přežít jako akademik

29. února 2016 v 14:39 | M. |  Akademické frky
Za těch několik let, co se pohybuji na akademické půdě, jsem se lecčemu naučila. Vynechme teď takové ty věci jako kritické myšlení nebo znalosti, a soustřeďme se na to méně viditelné a hůře postřehnutelné. Zjistila jsem, jak akademici přežívají; jak mohou neustále produkovat "nové a originální" články a chrlit jako sopky příspěvky na konference (což je to hlavní, co se po nich žádá). V zásadě je to velmi jednoduché - a použitelné například na vaše seminární práce. (Pozn. nejspíš ale jen v humanitních disciplinách.)

1) Srovnávat kohokoli s kýmkoli.
Jako akademik se zpravidla do hloubky zabýváte jedním autorem, ale spoustu ostatních nevyhnutelně znáte také, byť povrchněji. Potřebujete nový a originální článek? Snadná pomoc! Vezměte svého miláčka a srovnejte ho s libovolným jiným autorem. Je mu podobný? Má nějaký podobný pojem? Trošku podobně o něčem přemýšlí? Nebo je naopak úplně odlišný? Všechno se dá využít. Navíc příjemně překvapíte ty, kdo to budou číst - budou žasnout nad vaším rozhledem a sečtělostí. Kolik já jen napsala seminárek, ve kterých jsem takhle využila svoji bakalářskou práci...

2) Srovnávat 1. duben 1905 s 1. dubnem 1907.
Jestli se vám zdá, že srovnávat vašeho miláčka s někým jiným je pod jeho i vaši úroveň nebo už vám jiní autoři došli, pak je tu pro vás srovnávací varianta číslo dvě. Budete v ní za největšího odborníka na vašeho vybraného autora, protože se odteď budete zabývat tím, co kdy přesně řekl a jak se to navzájem liší. Drží své názory? Nebo se vyvíjí? Řekl jeden rok o vědě, zbožnosti, generickém maskulinu nebo gravitačním zákonu něco jiného než rok nato? Výborně! I malá změna je změna (a to by bylo, aby tam alespoň nějaká nebyla) a velká změna je o to lepší. Než proberete všechna témata, kterými se váš miláček za svůj dlouhý a plodný život probral, budete dávno v důchodu. A jestli se ještě nevydala jeho soukromá korespondence nebo dokonce jeho deníky... až ten den přijde, váš triumf bude nevyslovitelný!

3) Kritizovat jiné akademiky.
Tahle strategie se velmi vyplácí, jestliže máte určité množství kolegů, kteří vám fušují do "toho vašeho". Jednak si tím uděláte u kolegů jméno, protože je čtete (a ještě navíc citujete!) a to jinak, řekněme si to na rovinu, nedělá prakticky nikdo. Následně můžete čekat, že i oni budou číst vás, čímž se vám otevírají v podstatě nekonečné možnosti (jako ostatně i u předchozích alternativ). Návod pro kritiku je následovný: přečtěte kolegův text, úmyslně ho nepochopte (tzn. čtěte text doslovně, snažte se dávat slovům jiné významy, než obvykle mají atd. atd.) a pak mu vytkněte, že vašeho miláčka dezinterpretuje, že to "je složitější" nebo to "není přesné". Nezapomeňte přidat citaci, která to dokládá.

4) Bránit se kritice jiných akademiků.
Předchozí strategie má jedno riziko - totiž že svoláte kritiku na sebe. To se stane prakticky hned nato, co si váš článek někdo přečte. Můžete se těšit na odvetu vedenou stejnými pravidly. Existuje proti nim ale jednoduchá obrana - napíšete další článek a v něm patřičně zdůrazníte, že kolega, který vás kritizuje, "nepochopil záměr textu". Tím kolegův článek shodíte ze stolu a je to. Jestliže chcete sáhnout k silnějšímu slovům, osočte kolegu z příslušnosti k nějaké skupině, která vašeho milovaného autora nemá příliš v lásce. Ale pozor, to pak už může být ostré, tak třeba: "kantovská interpretace xy", "kolega se ze svého nereflektovaně platónského úhlu pohledu snaží..." případně dokonce "signifikantně dezinterpretuje z pozic dnes již explicitně neudržitelného narativistického relativismu". V podstatě platí, že jakmile něco nazvete neudržitelným, nekonzistentním, nereflektovaným nebo dokonce primitivním, tak jste svého kolegu odeslali do míst nejtemnějších.

A samozřejmě je zde ještě pátá možnost, ale tu uvádím spíš jen pod čarou: všechny výše zmíněné přístupy lze zkombinovat. V jednom jediném článku tak můžete srovnávat pojetí libovolné věci u vašeho miláčka s pojetím někoho jiného a podle potřeby si kopnout (tzn. využít tipy 3 a 4) buď do něj, nebo do nějakého jiného interpreta téže věci. Je už jen na vás, zda tak skutečně učiníte v jednom jediném článku, nebo si to rozložíte a uděláte z toho články čtyři, nebo dokonce deset. Ale ve vědecké obci se tak zaručeně neztratíte.

Nesnadno jest býti studentem humanitním

23. února 2016 v 8:42 | M. |  Akademické frky
Studuju a studuju ráda. Ale studuju humanitní obor, který je nový, a to tak nový, že jeho jméno v podstatě nikomu nic neříká. Výsledek: velmi nerada mluvím o svém studiu před těmi, kdo mě ještě neznají. Seznamování se ale vyhnout nedá, znáte to: jdete někam mezi lidi, někdo vás někomu představí a už to jede.

Rychlejší se zeptají rovnou: "Co studuješ?" Pomalejší si projdou ještě meziotázkou "Co děláš?" a meziodpovědí "Studuju." Až sem dobrý. Teď to ale přijde: "A co studuješ?"

Zpravidla začínám fakultou, v dobré víře, že to sice je obecný údaj, ale mohl by stačit a konverzaci o studiu tak ukončit. "Studuju Fakultu humanitních studií na Karlovce."

Všimněte si preventivního dodatku "na Karlovce" - to je už rovnou vysvětlení, které předchází mnoha otázkám typu "Ježiš, a kde taková fakulta je, prosímtě?" proneseným velmi soucitným tónem - asi jako když vám umře štěně. Některým tohle stačí a já si oddychnu. Většinou se ale stane jedna z následujících variant:
1) "Cože, to taky existuje?"
2) "Aha, jasně." (chvíle ticha, v níž slova docházejí z uší do mozku) "A co se tam studuje, prosímtě?"
3) "To je ta fakulta, co se jí přezdívá fakulta hledající smysl? Nojo, tak tam je to prej hrozný!"

Co se na to dá říct? Zpravidla se tvářím velmi laskavě u prvních dvou možností a u třetí se směji tak duchaplnému vtipu. Konverzace pokračuje, vysvětlím, že taková fakulta nejen existuje, ale dokonce se jí daří. To je celkem příjemná část, ale hovor se neomylně se stáčí k nejhoršímu: "A co přesně tam studuješ?"

Nebudu vás zatěžovat názvem našeho oboru, ale je to slovo, které nikdo nezná (a ještě asi tři další, ale pod těmi si zpravidla taky nikdo nic nepředstaví). Následuje tedy léty odzkoušené půlminutové shrnující vysvětlení, na které už mám skutečně alergii. Ne, nebaví mě po stotisící zase vykládat, co to slovo znamená.

Řeč plyne a schyluje se k velkému finále, které důvěrně znají všichni, kdo nestudují medicínu nebo práva.
"A co s tím prosímtě jako chceš dělat?"
Případně druhá varianta (zpravidla využívaná lidmi staršího věku): "A až to vystuduješ, co z tebe teda bude?"

Tady se láme chleba. Zpravidla odpovídám, že hodlám pokračovat na doktorát a zůstat na univerzitě. To je první a poslední bod, který tázače uspokojí, neboť je to první věc, kterou zná a chápe napoprvé a na kterou dokonce mívá názor. A to nejen nějaký názor, ale názor kladný! Akademici totiž sice v podstatě nejsou placeni (tomu, co dostávají, by se dalo spíš říkat dávka v hmotné nouzi), ale zato má jejich povolání stále ještě určitou prestiž.
Většina lidí tady uznale pokývá hlavou a začne se bavit o něčem jiném. Můj tlak a tep se vrátí na původní úroveň a vše je v pořádku.

Někdy ale ani tady utrpení nekončí. Jsou totiž lidé akademických poměrů znalí.
"To je pěkné, chytré lidi potřebujeme. Ale asi se budeš muset bohatě vdát."

Třicet stříbrných a možná ani to ne

17. února 2016 v 21:55 | M. |  Inspirováno
Tak to vypadá s cenou našich životů. Nebo svůj život snad ceníme na víc? Možná slovy - to zcela určitě. Lidská práva, trestní zákoník a všemožné další dokumenty a instituce dokládají, že jsme pro ochranu lidského života schopni nemalého úsilí. Ale to se děje zejména v případě jeho bezprostředního ohrožení, v případě smrti. Když máme svůj život skutečně žít, když se vrátíme ze školy nebo z práce a nečelíme smrtícím bombám nebo nemocem, ale dalšímu pracovnímu dni, se však zpravidla chováme tak, že by se do těch třiceti stříbrných vešlo i dýško pro nebeskou komisi.

Jak si jinak vysvětlit životní styl "přežít pracovní týden, dočkat se spasení jménem víkend, alkoholového opojení v pátek, pekelné kocoviny v sobotu a deprese v neděli, o pondělním ránu nemluvě"? Ano, vím, někdy to nejde jinak, okolnosti jsou okolnosti a život se s námi nemazlí. Ale o něco jemnější variantu známe snad všichni. Po státnicích už bude všechno fajn. Až si najdu práci, tak to bude v pohodě. Až si zvyknu na pracovní režim, tak bude dost času na štěstí. Případně materiálnější varianta: až budu mít mobil/auto/byt/domeček/vilu se zahradou a stádo koní, tak budu skutečně šťastný. A ono pořád nic a štěstí nepřichází a já se pořád honím, pořád stresuju a pořád jsou všude jen samé starosti. A můj život je pod psa a nestojí ani za těch třicet stříbrných, protože si nedokážu vážit sebe sama natolik, abych se nenechala ovládnout studiem, prací nebo očekáváním okolí. Moje hodnota na trhu práce může být skvělá nebo výsledky ve škole famózní (tady vím, o čem mluvím), ale věřte mi, v tu chvíli se necením ani na těch třicet stříbrných.

Víte co? Já nechci mít tržní hodnotu, nechci být zboží na "trhu práce". Nechci se prodat ani upsat. Nechci se hnát za dokonalým vzhledem, za představou dokonalé ženy, studentky, zaměstnankyně. Chci se dívat do slunce a ležet na louce, procházet se lesem a nahlas si zpívat, číst básně a vyprávět vtipy a malovat si a poslouchat ptáky. Chci být se svými přáteli a se svou rodinou a dávat z plnosti, ne z donucení. Jako malý princ chci mít čas na to důležité, co je očím neviditelné. Důležitá pro něj byla jeho růže, později jeho liška a nakonec jeho přítel pilot. To je totiž život, který stojí za víc než třicet stříbrných.

O zanedbaném jazykovém obýváku

12. února 2016 v 19:53 | M. |  Inspirováno
"Je to anglicky, tak to přece musí být něco skvělého." Takhle nějak to napsal před několika lety Václav Jamek do novin. Dnes to můžeme najít v jeho knize O patřičnosti v jazyce. Spolu s tím se mi vybavuje filosof Martin Heidegger a jeho výroky o tom, jak "básnicky bydlí člověk" (to je přímo název knihy) a jak bydlíme a bytujeme v řeči. Aneb dvě aktuální a propíraná témata - domov a angličtina na blogu - se mi tu prolnula v jediné.

Mateřský jazyk je náš domov. Tvaruje naše myšlenky a naše vnímání světa. Angličanův svět je nenávratně jiný než ten Čechův. Angličan má slova, která Čech vůbec nemá a ani je nedokáže úplně pochopit, a obráceně. A všechna tahle slova, která nejdou dost dobře pochopit, vytvářejí anglický svět, který je zkrátka jiný než ten český, nehledě na to, jak moc dobře nás na gymnáziu anglicky naučili.

V jazyce bydlíme jako tělesné bytosti - to je jasné při jeho bližším zkoumání. Jazyk je nesmírně smyslový a orientovaný na naše vlastní tělo a jeho pozici v prostoru. Také je naivní a xenofobní a geocentrický. Slunce vychází a zachází. My jsme Slované (ti, co mají slovo), ti vedle jsou Němci (ti němí). Abstraktní myšlenky uchopujeme, slova drtíme mezi zuby, něco neskousneme a už vůbec to nestrávíme, případně to jde úplně mimo nás. Moje minulost už je za mnou, zatímco hrozba visí nade mnou, pocity jsou ve mně a leze to ze mě jako z chlupaté deky. Řeč je jako voda, plyne, stáčí se k něčemu, někdo jí pouští stavidla, jinému zase vyschne v hrdle. A my jsme jako nádoba, něčeho jsme plní a potřebujeme to ze sebe dostat, upustit páru. A co je nejpodivuhodnější? Vůbec si to neuvědomujeme.

Máme tendenci na svůj domov v řeči zapomínat. Skrz svou řeč jsme vrostlí do světa, připadá nám dokonale samozřejmá, přirozená a hodnotově neutrální. To je ale velký omyl! Řeč sama o sobě svět hodnotí a ukazuje nám, co z něj máme vnímat a jak. To, co nazveme "zemí", Angličan rozpačitě vybírá mezi "land", "earth", "soil", "floor", "state" a "country" a možná i ještě něčím jiným. Když se ve svém domově dost dobře nevyznáme nebo si ho poničíme, tak to nějaký jiný jazyk nespraví. To, že se budeme učit anglicky už od školky, nám nebude celkem nic platné, jestliže to učení nebude podložené solidní znalostí mateřštiny. Jen na srovnání s mateřštinou se můžeme opravdu dobře naučit cizí jazyk - protože už víme, jak se na ten cizí domov dívat. Víme, že u nás máme v obýváku třeba židle, zatímco tady vidíme houpací křesla. Díky našim židlím si domyslíme, že se na ně taky sedá. Pakliže nevíme, že ve vlastním obýváku něco jako židle vůbec je, těžko si odvodíme, že si i na houpací křeslo můžeme sednout.

Angličtina je v současné době neobyčejně módní. Máme pocit, že anglicismy se nedají přeložit, protože bychom je tím ochudili. Často to není pravda - jen tím zastíráme vlastní neznalost jeho přesného významu, neboť kdo zná přesný význam, ten ho umí přeložit. Kdo ne, má pocit, že slovo přeložit nejde, protože žádné jiné slovo přeci nepokryje celý ten oblak významu, který ho zastírá. To tedy nepokryje. Zvlášť jestliže je ten oblak dán nesprávným používáním a nepochopením. Tak třeba slovo koncept. Dneska už znamená prakticky všechno, ale kdo ví, že původní význam toho slova je prostě a jednoduše pojem? Málokdo. A taky je to na něm vidět.

A tak se, prosím, rozhlédněme po vlastním obýváku a nebuďme zvědaví jenom na ty cizí. Vždyť ten náš je úplně zapomenutý a zaprášený a přitom úplně stejně zajímavý a fascinující jako ty ostatní.

Náš vůdce usvědčuje fašistu v každém z nás

8. února 2016 v 20:44 | M. |  Z filmového plátna
Nedávno jsem viděla film, který bych určitě neoznačila za krásný ani úchvatný, zato bych o něm byla schopná prohlásit, že by ho měli každý den dávat všechny televizní stanice v prime timu. Je to film mrazivě, strašlivě a děsivě pravdivý.

Náš vůdce, v originále Die Welle ("Vlna"), se odehrává na německé střední škole. Začíná tam právě projektový týden, v jehož rámci se jednotliví vyučující mají za úkol zhostit jednotlivých témat a ta se studenty zpracovat jako nějaký projekt. Učiteli Reineru Wengerovi je přiděleno téma autokracie, z něhož není příliš nadšen. Jeho studenti také nejsou nijak zvlášť zapálení, vždyť to je dávno překonané téma, už jsme se přece poučili, dnes už by se to nemohlo stát. Wenger se však rozhodne autokracii pojmout zajímavě. Z projektového týdne udělá experiment, ve kterém chce vytvořit ze své skupiny studentů malou diktaturu, jíž bude vůdcem.

Experiment začíná nenápadně - studenti si musejí stoupnout, když chtějí promluvit, musejí sedět rovně a oslovovat učitele předepsaným způsobem. Lavina ovšem také začíná zvolna. Postupně se stanou z ostatních projektových skupin nepřátelé, Vlna (tak se Wengerova skupina pojmenuje) má uniformu v podobě bílé košile, pozdrav a logo. Ti, kdo nesouhlasí, odcházejí, protože jako odlišní nemají ve Vlně žádnou šanci, všichni jsou proti nim. Logo je brzy nasprejované po ulicích celého města a bílá košile vstupuje ve známost. V rámci Vlny vznikají přátelství a nové vztahy, staré vztahy se naopak rozbíjejí. Členové získávají identitu, pomáhají si, pořádají akce, kam neuniformovaní více méně nesmějí, a mají najednou pro co žít, do čeho vložit svou iniciativu a kreativitu. Zvláště ti, kteří mají problémy s rodinou a s vlastní identitou, náhle získávají smysl života, přátele, uznání a pevné, smysluplné místo ve světě. Vlna začíná žít vlastním životem.

Experiment se však brzy vymkne z rukou. Během jediného týdne učitel vytvoří vpravdě fašistickou skupinu, která šikanuje všechny kolem a ani to nedovede nahlédnout (tak už to s fašistickými skupinami bývá - že bojují za "dobrou věc"). Při scéně, kdy Wenger vejde do třídy a všichni se jako bílá masa jednolitě zvednou a udělají předepsaný pozdrav, doslova mrazí v zádech. Odezvy studentů jsou naprosto pozitivní. Nikdy tolik nedrželi při sobě.

Na konci týdne Wenger odhaluje, že to celé byla jen šaráda. Otevírá jim oči a ukazuje, že se z nich stali fašisti a že by byli schopni zvěrstev jenom proto, že by jim to přikázal, protože jim dal jistotu v nejistém světě. Experiment však zašel příliš daleko a ti nejzoufalejší se již nedokáží vrátit.

Náš vůdce odhaluje fašistu v každém z nás. Ukazuje, že jsme se ani v nejmenším nepoučili, že hrozba diktatury je stále stejně živá, že skočíme na lep každému, kdo nám nabídne jistotu, pevný řád a místo ve světě, kdo nám řekne, jak se to všechno má, kdo je hodný a kdo zlý, kdo náš a kdo cizí. Jakmile se to stane, není místo pro ty, kdo nesouhlasí. Ve jménu bílé košile smeteme všechny. Jako vlna.

Pozor, myšlení ohrožuje hloupost!

5. února 2016 v 14:19 | M. |  Zápisník
Když jsem nedávno procházela chodbou jednoho nejmenovaného nákupního centra a směřovala k východu, padl můj zrak na ceduli, která mě takřka přikovala k zemi. Dramatičnost vyprávění zde trochu utrpí, neboť následoval hurónský záchvat smíchu, ale předstírejme, že nám trocha napětí ještě zůstala. Jednalo se drobný stánek s ukázkami jakési logické hry s kuličkami, obklopený cedulemi s barevným nápisem "Myšlení ohrožuje hloupost".

Nevím, jestli už je můj korektorstvím cvičený zrak natolik deformován, nebo jestli byl autor tohoto sloganu opravdu takový blb (asi od obojího trochu), ale bouchlo mě to do očí hned a strašlivě. Ten slogan byl vymyšlen tak zoufale špatně, že sám sebe popíral! Pakliže totiž napíšete, že myšlení ohrožuje hloupost, tak není jasné, co ohrožuje co. Podmět může být jako "myšlení", tak "hloupost". Co je tedy ohrožené? Hloupost myšlením, nebo myšlení hloupostí? Jelikož měla ta tři slova prodat logickou hru (která zjevně táhla, protože stánek byl obsypán dětmi), je nad slunce jasné, že to mělo být myšlení, kdo někoho ohrožuje, a tou ohroženou měla být hloupost. Jak jednoduché: zahrajete si hru, ta vás naučí myslet a to z vás vyžene každý náznak hlouposti.

To, k čemu vám bude dovednost získaná skládáním kuliček na podložku, ponechám bez povšimnutí. Třeba to opravdu k něčemu dobré je, byť neschopnost orientace v prostoru (i v ploše) nepovažuji zrovna za hloupost. Ale to, že slogan, který má být úderný, jednoznačný a ještě ke všemu hrát na jakousi "chytrou" notu, obsahuje chybu, která jeho význam zcela převrací, to už je skutečně vrchol hlouposti. Blbé reklamy vidíme na každém kroku, ale takhle blbé... Nemám slov.

Ten hurónský smích už mě přešel a zůstává po něm vpravdě hořká pachuť. Jedno se totiž autorovi výše uvedeného výroku musí nechat. Je sice dost hloupý na to, aby se živil češtinou, když česky neumí (a klidně to o něm řeknu, i kdyby to byl kuličkový velmistr!), ale odhaluje velmi temnou a aktuální pravdu. Jak je vidno, myšlení je skutečně vážně ohroženo. A to hloupostí jeho a jemu podobných.

Čaromoc kalendáře na stole

1. února 2016 v 11:52 | M. |  Zápisník
K tomu kalendáři jsem se dostala úplnou náhodou. Znáte to: "Heleď, dostali jsme hromadu kalendářů a taky máme dva úplně stejné, nechceš jeden?" A tak jsem si ho vzala a postavila na psací stůĺ, pěkně tak, abych na něj neustále viděla. Myslela jsem si, že to bude prostě hezká dekorace, která mi trochu pomůže v orientaci časem a prostorem, ale po pár dnech jsem si uvědomila, že na mě má ten kalendář daleko větší vliv, než jsem si myslela. Asi začnu být fanda stolních kalendářů.

Jak se tak občas zadívám do těch čísílek, dojde mi totiž, kolik času mám. Že měsíc je vlastně hrozně dlouhá doba a že až do včerejška tam byl pořád ten první. Teprve první! Mívám tendenci leden tak trochu vypouštět, protože je zkouškové a jinak se do něj celkem nic nevejde, ale když na mě takhle kouká z kalendáře, tak to najednou nejde. První měsíc v roce. Když ho prošustruješ, nikdy se ti nevrátí. Máš šanci v něm spoustu věcí udělat, spoustu věcí změnit a je první, s příchutí sladkého nového začátku. S dneškem je ten pocit ještě palčivější, protože mě čeká posvátná chvíle, kdy kalendář otočím a tak za tím prvním obrázkem udělám definitivní tečku. A přede mnou bude další měsíc. Druhý. Stále zimní a o něco kratší, než je obvyklé. Ale pořád neobyčejně dlouhý. Takového času! A to pořád tvrdíme, že žádný nemáme. A přitom ho často jen nevěnujeme tomu důležitému. Tolik času, tolik příležitostí, tolik možností. Tají se mi z toho dech.

Tak snad to všechno nepromrhám.