Čemu mě naučilo spolubydlení

13. ledna 2016 v 12:58 | M. |  Zápisník
K vysokoškolskému životu už to tak nějak patří. Pakliže se univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné, aby přežily každodenní dojíždění, přijde na řadu hledání bydlení v cizím městě. Což je příležitost k velmi mnoha krásným, užitečným a příjemným věcem. Najít nové přátelé a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které se v životě užijí víc než dost. Aneb čemu mě naučilo spolubydlení.

Tak předně mi spolubydlení vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen o víkendech, tak jsme si dost vzácní na to, abychom si hádanice a jiné tahanice nechali na jindy (třeba na prázdniny, kdy se vídáme podstatně častěji...). Navíc si tolik nelezeme na nervy takovými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a do jakého hrnce se má vařit pro čtyři lidi.

Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Věřte mi, že to v případě humanitních studií není jednoduchá záležitost a někdy je třeba skutečně mnoho vysvětlování. Ale o tom zase jindy.

Zejména je však spolubydlení příležitostí k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Různé moje perfekcionistické posedlosti, jako třeba umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu nic nemám, a hrneček dám klidně i do police... no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.

Příležitostí učit se toleranci je mnoho. Když člověk vyjde z rodiny, kde věci mají tendenci dělat se stejnorodě, nestíhá se učit. Kupříkladu neexistuje jeden správný způsob, jak si mazat chleba, kdy chodit spát a kdy vstávat (spolubydlení mě také naučilo mluvit relativně potichu od deváté večer do deváté ráno), kdy si čistit zuby, jak připravovat míchaná vajíčka a jak si stlát postel. Na to všechno existuje takřka bezpočet variant (no, někdy pravda konkrétní počet, ale pořád víc než jedna) a věřte nebo ne, všechny jsou si rovné.

Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Ale když vám to říká člověk, kterého respektujete, tak se prostě musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. A také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. A spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.

Ale spolubydlení není jen radost z nového - je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící zná tu podivnou pohádku, u které jste si už už říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. A je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou písničku, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace, která je na rozdíl od těch, v kterých jste byli, opravdu skvělá (byť jsem ty fleky na sukni čistila pěknou chvíli), a ještě další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).

Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku. Je to velmi krásný způsob, jak se rozhlédnout se po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému, novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za hranice sebe sama a své omezenosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Njina Athys Njina Athys | E-mail | Web | 20. ledna 2016 v 20:32 | Reagovat

Páni, ty to popisuješ tak lákavě, že mám chuť říct doma "Hasta la vista" a přestěhovat se... :D
Ale věřím, že spolubydlení je super hlavně v tom ohledu "rozšíření možností". Já osobně jsem celkem dost zvědavá na sebe, až příští rok (snad) poprvé vstoupím na 'posvátnou půdu' nějaké univerzity. :-)
(Teda jestli předtím zvládnu maturitu a jestli udělám talentovky...)

2 M. M. | Web | 21. ledna 2016 v 19:39 | Reagovat

[1]: Maturitu i talentovky určitě zvládneš a příští rok budeš moct napsat článek o spolubydlení též ;-) Každopádně jsem ráda, že se článek líbil a držím palce, ať ti všechno vyjde!

3 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 8. dubna 2016 v 19:27 | Reagovat

Jooo, a někomu to vztah s rodiči naopak pořádně naruší, jelikož to, že dítě jezdí domů jednou za 14 dnů, nedejbože za měsíc a déle, berou jako velkou zradu a nedokáží pochopit, že to vůbec neznamená, že je už dítě nemá rádo. Jinak na spolubydlení vzpomínám velmi ráda, moje spolubydla z koleje dokonce manželovi svědčila na svatbě :-)

4 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 9. dubna 2016 v 9:13 | Reagovat

[3]: To se samozřejmě taky může stát. A ne že bych část z toho nezažila na vlastní kůži... ale vždycky se to nakonec přelilo do toho dobrého. Spolubydlící jako svědkyně, to je krásné :-) Zjevně se vám to spolubydlení opravdu povedlo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama