Naslouchat svému srdci

11. prosince 2015 v 16:01 | M. |  Inspirováno
Myslím si, že hledání sebe sama je životním posláním a úkolem každého jednoho člověka. Nejsme tady na světě jen tak, abychom promrhali pár desítek let planou zábavou nebo nudnou prací, ani od toho, abychom všechno a všechny změnili. Změnit totiž můžeme hlavně jen sebe.

Také si myslím, že snad nikdo nemůže říct, že by se už našel. Hledání sebe sama není cíl, ale cesta; dlouhá a křivolaká, úzká a mnohdy vedoucí všelijakým houštím - zejména houštím našich zvyků, návyků, zlozvyků a vůbec všelijakých jiných vyků. Ze všech stran na nás křičí reklamy, že máme být "sví" a "originální". Reklamy tomu ale opravdu nepomůžou - spíš nás ukolébají, takže si myslíme, že s tím nebo oním telefonem už "to jsme my" a nemusíme nic dělat. Opak je pravdou.
Hledání sebe sama znamená ticho a zdánlivé nicnedělání. Sednout si a nedělat nic. Meditovat, kontemplovat, ztišit se.

Pak se začnou vynořovat věci, které za běžného provozu spí pod povrchem - všelijaké strachy, výčitky, obvinění, pocity viny, únava, nuda, prázdnota. Taky si ale začnete uvědomovat velkou vnitřní plnost: jen v hlubokém tichu lze najít plnost, kterou máme uvnitř sebe všichni. Plnost lidskosti a štěstí. Pro tuhle plnost není potřeba vlastnit žádný telefon ani nic jiného, materiální věci se proti ní zdají ubohé a tak nepotřebné. Věděli jste, že dalajláma občas chodí jen tak do nákupních center a s radostí se dívá na všechny ty věci a říká si "tebe nepotřebuju a tebe taky ne"? Je totiž sebou samým a k tomu věci nepotřebuje. Jen ticho odhalí, co nosíme pod povrchem a po čem touží naše srdce.

Sebe sama lze ale také najít v krizových situacích - tehdy se pozná, co ve vás dříme. Jestli začnete brečet nebo vztekle křičet a nadávat nebo ještě něco úplně jiného. Mám pocit, že leckdo bývá překvapený, když se začne na dně svých sil chovat tak, jak se nikdy běžně nechová. Ustrašení se najednou stávají silnými a naopak. A to ani nemusí jít o život.
Mně se daří nacházet sebe sama v mnoha věcech. V tichu, ve chvílích, kdy jsem opravdu naštvaná nebo smutná nebo šťastná, když cítím, že se mnou něco hluboce souzní - ať už druhý člověk, písnička, filosofická kniha, zasněžená krajina nebo obrázek. Jde jen o to nenechat se ohlušit křikem reklam a nalouchat svému vlastnímu srdci.

Je to zkrátka, jako když se v Pánu Prstenů Aragorn ptá Gandalfa, zda Frodo ještě žije. Gandalf neví. Nemůže mít aktuální informace, toho si je Aragorn dobře vědom. A proto mu položí kouzelnou otázku, za kterou je skryto veškeré tajemnství hledání sebe sama: "What does your heart tell you?"

A Gandalf po chvilce ticha odpovídá: "That Frodo is alive."

Buďme jako Gandalf a nehledejme jen informace. Naslouchejme svému srdci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karel Karel | 16. prosince 2015 v 10:08 | Reagovat

Je to pěkné, ale mám s tím jeden problém: je to příliš patetické. Já sám nevím, jak to udělat, ale cítím, že je potřeba hledat nepatetické a nemoralizující cesty vyjádření. Nevím, co s tím ani když sám něco píšu...

2 Klára Klára | 16. prosince 2015 v 11:10 | Reagovat

Jsem ráda, že historka s Dalajlámou zapustila své kořeny:-) Jinak musím souhlasit, že to trošku hraničí s patetičností, ale čte se to příjemně, za hlavu jsem se nechytala:-)

3 M. M. | Web | 18. prosince 2015 v 13:08 | Reagovat

Snažila jsem se, aby to moc patetické a moralizující nebylo. Každopádně mi přijde, že neutrálně o těchhle věcech moc mluvit nejde. Tak jsem se aspoň snažila, aby to bylo stravitelné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama