Komentáře

1 Karel Karel | 16. prosince 2015 v 9:59 | Reagovat

Já bych rozporoval, že funkcí umění má být zobrazování krásného. Spíš bych si myslel, že umění má být vždy kontextuální a jeho funkcí má být něco jako "poukazování k nepodmíněnému"; ale ani to bych nestavěl jako nějakou závaznou definici, do které se musí každý vmáčknout. Na téhle výstavě jsem bohužel nebyl; byl jsem ale na výstavě "flaesh", kde některé obrazy připomínaly jeskynní malby a některé sochy beztvarou hmotu (kus beztvaré hmoty a cedulkou: žena); taky jsem byl trochu rozčarovaný a měl jsem pocit, že buď to není o ničem, nebo potřebuju znát strašně moc, abych to pochopil (a já bych chtěl prostě jen to dílo chvíli kontemplovat a vytáhnout z něj pro sebe význam, ne studovat celou autorčinu biografii včetně toho, na co navazuje). Ale nevim, zdráhám se nad tím vyslovit jakýkoli soud...

2 Karel Karel | 16. prosince 2015 v 10:02 | Reagovat

jo a vlastně to stejné by u mě platilo v oblasti, jestli má být umění užitečné. Podle mě takové být může, ale nesmí takové muset být...

3 Jindra Jindra | 16. prosince 2015 v 11:06 | Reagovat

[1]: Myslím, že tady se funkcí "být krásné", nemyslelo zobrazovat krásné, pěkné, ale krásno v širším slova smyslu. Obraz rozbouřeného moře může být krásný, ale zároveň je hrůzostrašný a děsivý. Zachycení válečné vřavy může být krásné, ale přitom ukazuje něco nekrásného. Myslím, že tady šlo o krásno, které nechává vidět, o cosi jako čistotu sdělení, která kanalizuje umělcovu zkušenost či náhled. Někdy tomu může odpovídat i zobrazení něčeho ošklivého. Někdy jsou expresivní a nejasné tahy vhodné k vyjádření nějaké hrůzy nebo nějakého zážitku, ale jakmile se pouze experimentuje s formou, protože to teď frčí, děláš umění s nějakým účelem, který nepoukazuje k ničemu. Příkladem může být užívání látek obyčejně užívaných spíš na průmyslová zařízení na večerní šaty, které ovšem sešiješ tak, že to ani šaty nepřipomíná, nedalo by se to nosit a je to celkově škaredé. Neříkám, že se v tom nedá najít hluboká kritika společnosti, ale požadoval bych na umění asi ještě cosi jako "dobrý překlad". Nenechávat pochopení a interpretaci (pakliže má mít nějaký směr) přespříliš na divákovi, tj. nezbastlit to z cizích slov a cizího slovosledu, když se to dá říct "po našem". Krása umění má podle mě být právě v určitém vábení k prohlížení, tj. v tom, že je dobře "napsané" a nechává vidět. (A dobrým napsáním samozřejmě nemyslím akademickou malbu nebo nějaký realismus.)

4 Klára Klára | 16. prosince 2015 v 11:33 | Reagovat

Drsné vyjádření... Nejvíc bych se ztotožnila s požadavkem srozumitelnosti. Umění by mělo oslovovat širší skupinu lidí než jen kunshistoriky či jiné umělce. Nikdy učité dílko nepochopí všichni, ale i tak by mělo umění spíš promlouvat k tomu, co máme společné, k jakémusi všeobecnému lidství se všemi svými klady i zápory.

5 M. M. | Web | 18. prosince 2015 v 13:06 | Reagovat

Nemyslím si, že primární rolí umění je zobrazovat krásné, ale krásné být. Krása sama je pro mě dostatečným oprávněním existence uměleckého díla, protože skrz ní něco "nepodmíněného" promlouvá (a promlouvá to k tomu "všeobecnému lidství"). A když už to krásné není, tak z nějakého závažného důvodu (který v tom ovšem lze nějak najít) - a pak je to v pořádku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.