O pohledu do duše

Pondělí v 16:18 | Marie Veronika |  Zápisník
Málokdy se mi stane, že vím, o čem chci psát, ale nevím, jak do toho. Je to vzácný pocit, který zpravidla po pár dnech zmizí a zanechá po sobě nějaký ten článek; jen zcela výjimečně setrvá a usadí se mi v konečcích prstů jako jakési nervózní chvění. Výjimečně, ale například právě teď.

Když jsem psala o tom, že psaní je koníček, který nejde příliš sdílet a není možné si o něm povídat, jednu věc jsem opomněla. Totiž že psaní přece jen sdílet lze, protože je možné o něm - jak jinak - psát. A to s výsledky vpravdě nádhernými. Dovedu si kupříkladu představit jen málo způsobů komunikace, které by byly důvěrnější než třeba sdílení vlastní poezie. Je to trochu jako dát tomu druhému se slovy "na, čti si" kousek svojí duše. To zkrátka nejde udělat v hospodě nad pivem a po komplikovaných povahách, které poezii v pokročilejším věku, než je sedmnáct let, píší, by bylo naprosto zbytečné něco takového chtít. Je to i takhle sdostatek těžká situace: na jednu stranu toužíte po tom, aby vás někdo četl a pochopil, na stranu druhou jste pak najednou hrozně zranitelní; vždyť dáváte všanc svoje nejniternější pocity a myšlenky, kapitoly z vlastní minulosti, které byste si třeba i přáli vyškrtnout, sám způsob, jakým vnímáte skutečnost - byť všechno poněkud zašifrovaně. Když to druhá strana rozluští, cítíte velkou radost, ale zároveň jste poněkud rozechvělí, protože jako všechno, co bývá ztajeno do nečitelných kódů, lze i tohoto ohromně snadno zneužít.

Chápu proto všechny blogery, kteří se i po mnoha letech sebevědomého blogování přiznají, že při publikování poezie se jim trochu chvěje ruka. Rozumím všem něžným a křehkým duším, které se normálně skrývají za bezpečnými hradbami rozumu, ale z jejichž veršů tryskají hotové gejzíry emocí. Znám ty zvláštně rozpolcené pocity, nedočkavost a zároveň obavy, nervozitu i vděčnou radost. A právě proto doufám, že na každého Básníka někde čeká jeho Čtenář (zpravidla sám rovněž Básník), nadšený, chápavý a jemný. Takový, který vás nechá zahlédnout kousek vlastní duše a sám zahlédne alespoň odlesk té vaší. Ano, je to riziková investice. Ale stojí to za to, stojí to za to tisíckrát.
 

Lament pesimistův

11. června 2018 v 16:21 | Marie Veronika |  Zápisník
Nejsem člověk přehnaně optimistický. Dokonce bych řekla, že jsem člověk docela výrazně pesimistický a kritický, který si s chutí namaluje nějakého toho čerta na zeď, a ještě se nad ním rozčílí. Tedy až donedávna. Protože moje pověst nemilosrdného vrchního kritika a škarohlída, který už v osmi nebo devíti letech na komplimenty odpovídá "dobrej vtip", utrpěla značné šrámy.

Jak postupně zjišťuji, v našem pracovním kolektivu zastávám roli vrchního optimisty. Když mi to došlo, oslavila jsem to - jak jinak - pořádnou dávkou pesimismu. Svět, do kterého jsem skrz některá vyprávění nahlédla, je totiž temný. Strašně temný. V zásadě se všechny moje poznatky dají shrnout do jednoduchých slov: všichni jsou hloupí a zlí a jejich pohnutky jsou vždycky špatné. Neexistuje situace, v níž by se v tomto světě mohla například mladá žena provdat za staršího muže z lásky nebo někdo mohl něco dělat nezištně a pouze pro dobro věci.

Ano, i já už jsem šla ve svých úvahách o lidech hodně daleko, ale z těchto končin jsem se vždycky vrátila zpět, protože zůstávat tam mi nedává smysl. Už jen proto, že z čistě statistického hlediska blbci všichni být nemůžou - rozhodně ne z hlediska lidí s normální inteligencí, kteří tvoří zhruba tři čtvrtiny populace a opravdu si navzájem nemají co vyčítat. A také proto, že v takovém světě nechci žít. Copak by měl takový život cenu? Pokud nevěříme ani ve zblo dobra, můžeme si rovnou hodit mašli.

Abych pravdu řekla, moc nevím, co si s tím počít. Vyvracet to nemá cenu, protože na místě jedné useknuté hlavy jich vyroste nových pět, a nechat si tím narušit vlastní duševní rovnováhu teprv ne. Jediné řešení, které se mi teď nabízí, je velmi tvrdohlavě optimistický úsměv (nic pro mě), nebo zkrátka zbabělý útěk do hájemství tvrdého intelektu. Mám vybráno. Vidím to na něco jako: "Až mi přineseš přijímací listinu do Mensy ČR, uznám tvoje právo myslet si o všech, že jsou blbci. Do té doby navrhuji výrazně změnit téma."

A už jste si všimli, že dneska je venku docela příjemně?

Umrlé blogovací vedro

4. června 2018 v 16:17 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě jsou věci, které s jinými věcmi tak nějak osudově a z podstaty nejdou dohromady. Nemyslím tím nic prudce metafyzického. Momentálně tím míním zejména to, že v takovémhle vedru opravdu, ale opravdu nejde psát.

Obdivuji každého blogera, jehož blogovací studnice ani přes léto nevyschne. Takový bloger je obdařen vůlí vpravdě ocelovou a věřím tomu, že hravě zažehná i každou krizi životní, manželskou či středního věku, protože když zvládnul tuhle, zvládne každou. Jak to dělají? Nechápu to. Jediné myšlenky, které při mně teď zůstávají, jsou "je mi vedro" a "chce se mi spát".

Vždycky si proto už po několika dnech od posledního článku začínám říkat, že bych honem měla napsat něco dalšího. V tu chvíli na mě ovšem záhadně padne únava, asi taková, jakou patrně trpí při nekončícím valení svého balvanu Sisyfos. Chvíli opoceně funím do monitoru, pak usoudím, že čas mě ještě netlačí a odložím to na další den. Další den se ale jako na potvoru špatně vyspím nebo najím nebo mě bolí tuhle a píchá tamhle a seznám, že zrovna dneska to nejde. Třetí den zasednu a v ten moment byste mi mohli v hlavě rozeznít gong a ozývalo by se to tam ještě dobrou půlhodinu - veškerá inspirace se záhadně vytratila. Patrně odjela na dovolenou.

Zdá se mi zkrátka, že horké počasí vysušuje rovným dílem krajinu zemědělskou a krajinu mozkovou, tu moji tedy rozhodně. Z pramenů inspirace se postupně stávají pramínky a čůrky, které se dále tenčí v přímé úměře se stoupající tendencí teploměru, až se začátkem prázdnin vyschnou úplně a zanechají jen utkvělý slogan "vedro". Děje se mi to každý rok a letošek není žádnou výjimkou, ale jedním z nejzářnějších příkladů. Co s tím? Proti počasí jsme malí páni. Snad jedině posbírat úplně veškerou vůli a zkrátka to překonat. A jestli se mi to podaří, tak se těšte, krize životní, manželské i středního věku! Na mě si jen tak nepřijdete.
 


Nasadit královně Korunu

30. května 2018 v 16:20 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Představte si, že o vás natočili seriál. Ten seriál vás zobrazuje jako normálního člověka, občas nejistého, občas naštvaného, vykresluje vaše chyby, problémy ve vašem manželství a víc než napjatý vztah s vaší sestrou. A teď si představte, že ten seriál je tak dobrý, že na něj koukáte, jste nadšení a líbí se vám. Ještě vám na tom nepřipadá nic zvláštního? V tom případě uděláme sladkou tečku: jste britská královna a na tom, jak jste jistí či nejistí, závisí ta nejvyšší politická patra.

Přesně takový je seriál The Crown (Koruna), dle mého názoru jeden z nejbrilantnějších seriálů současnosti. Pohybuje se po velmi tenkém ledě, protože pojednává o událostech, které si nejeden pamětník (kupříkladu hlavní hrdinka) ještě pamatuje - totiž o počátcích vlády mladičké královny Alžběty II. Má skvělé kostýmy, skvělý scénář, skvělé herce (Claire Foy v hlavní roli!), skvělou hudbu, skvěle napodobený královský přízvuk a tak nějak skvělé všechno; nadto je ještě historicky poměrně hodně přesný.

Nebudu přehánět, když řeknu, že se mi při každém dílu tajil dech. Úvodní titulky jsou provedeny tak neuvěřitelně, že jsem je nikdy nechtěla přeskočit; nu, Hans Zimmer. Celý děj je velmi dramatický a přitom jaksi subtilní, žádný krvák - nejistou královnu a vnitřní dramata její rodiny sledujeme se stejným napětím jako vojenský konflikt v Egyptě. Vidíme, že královna vlastně vládnout spíš nechtěla, rozhodně tedy ne v pětadvaceti, a že to neměla ani trochu lehké. Pakliže jsme jí někde v koutku duše záviděli, tak po zhlédnutí seriálu určitě přestaneme. Protože, upřímně, opravdu není o co stát.

The Crown bych doporučila téměř každému. Zejména milovníkům historie, fanouškům monarchie a královské rodiny, nadšencům z královské svatby prince Harryho a Meghan, filmovým labužníkům, těm, kdo chtějí pochytit opravdu ujetý přízvuk i slovní zásobu - zkrátka všem. A taky těm, kdo mají rádi husí kůži. Protože ty úvodní titulky... no, nechte se překvapit.

O frustračních koníčcích

23. května 2018 v 16:12 | Marie Veronika |  Zápisník
Když dojde na věc a někdo se mě zeptá, co tak ráda dělám, zpravidla ten výčet zní docela pěkně. Hra na housle, psaní, čtení, tanec, dříve i zpěv - to už je nějaká sbírka. Navíc jsou to zájmy (až na pořizovací ceny hudebních nástrojů) poměrně laciné a při stěhování neobyčejně vděčné, protože ty housle prostě popadnete a nemusíte je svěšovat ze stěn, vyndávat po desítkách ze skříní ani jiné podobné legrácky.

Donedávna jsem za to byla neobyčejně ráda a jediné, na co jsem si stěžovala (zpravidla při pravidelných cestách do hudebky), bylo, že hrát na pikolu by přeci jen mělo ještě o něco větší kouzlo. Až do chvíle, kdy jsem navštívila vernisáž jedné své kamarádky-malířky a okouzleně se procházela mezi jejími obrazy. V momentě, kdy jsem se dívala na tu živoucí minulost, mě totiž uhodila do očí obrovská nevýhoda mých zájmů: na zahraný či zazpívaný kus si nesáhnete, tanečními kroky není možné se probírat za dlouhých zimních večerů a blogem si nevyzdobíte stěny. Nic hmatatelného za mnou nezůstává, není co ukazovat, čím se obklopit. Vpravdě frustrační koníčky.

I zařekla jsem se, že takhle to dál nejde - a že chci mít na co vzpomínat i tehdy, až budu mít Alzheimera. Ono je sice krásné milovat jazyky a hudbu a žít tím, že jsou tak nějak tajemně všude a nikde zároveň, ale musím uznat, že to má své hranice. A jelikož je třeba myslet na budoucno, jsou to hranice velmi konkrétní; jmenovitě okamžik, kdy budu zmateně sedět na židli a divit se, kdo to ty pěkné obrázky (nebo hrozné mazanice - záleží, jak moc věk otupí můj kritický osten) namaloval. Protože už bude na co se dívat.

Když je smutno

17. května 2018 v 16:25 | Marie Veronika |  Zápisník
Někdy se to prostě stane. Zazvoní budík a vás přepadne nutkavá touha hodit ho z okna, zavrtat se ještě hlouběji do peřin a zůstat tam třeba do skonání světa. Osud je však neúprosný, a tak se zíváním hodným krokodýla vstanete, cestou nabouráte do dvou skříní a jedněch dveří, při snídani se pokecáte a ujede vám tramvaj.

Následuje den hodný divů takového rána. Den šedivý, pošmourný a slzavý - na počasí nehledě. Písmenka vám tančí před očima, aniž by vám něco říkala, nic se vám nechce, nejradši byste si na místě lehli nebo alespoň se vším sekli. Obepíšete všechny známé, olajkujete všechny fotky, pročtete všechny blogy a usilovně hledáte něco, co vám zvedne náladu. Pracovními úkoly se prodíráte jako slepí a chromí k tomu a nutnou konverzaci s kolegy udržujete jen mírně nepřítomným kýváním hlavy. Mimo to vás bolí tuhle a tamhle a na zlepšení nálady nic nezabírá.

Postupně se dnem prodíráte, protloukáte se po minutách a po milimetrech způsobem vpravdě vyčerpávajícím a večer vás nic nenadchne tolik, jako že tenhle příšerný den končí. Byl opravdu hrozný a ještě že už je pryč. Zítřek - i kdyby neměl být o nic lepší - je ještě daleko. Teď je sklonek dneška a vy už nemusíte na nikoho mluvit, s nikým se zabývat a nikdo po vás nic nechce. Konečně. Můžete vypnout, zahrabat se do peřin, slastně vydechnout.

A pak že na tu náladu nic nezabírá.

Šťastné řádky o štěstí

11. května 2018 v 10:17 | Marie Veronika |  Inspirováno
Kdysi jsem napsala, že štěstí je, když si chcete sníst pár naložených hub a vidličku najdete, jak na vás čeká ve dřezu.

Je to těžko definovatelný pocit, že vám celý vesmír vychází vstříc, plyne v tichosti kolem vás a jen tak pro vaše potěšení sem tam vytvoří pohlednou lagunu či malý vodopád.

Štěstí je tiché tikání hodin při nedělním odpoledni, kdy byt voní masalou, pohovka je měkká a na klíně máte otevřenou skvělou knihu.

Je to společnost dobrých přátel či milované rodiny vprostřed krásné krajiny; záchvaty smíchu při večerních rozhovorech; vzpomínky ve stavu zrodu.

Štěstí je předoucí kočka, které stačí vaše pohlazení; štěstí je pouze být a nikam se nehnat, nechtít víc. Být dostatečný a krásný, sám sebou, jako jsou stromy v lese.

Štěstí jsou slzy dojetí při západu slunce, dotyk hebkého modřínového jehličí brzy zjara, kvetoucí stromy, chuť rozběhnout se do dálek a psát básně.

Je to skromné přijetí, otevřenost srdce, světlo v našich očích a… vidlička ve dřezu, když máte chuť na houby v octě.

Co víc si přát.

Jak rychle se všechno může zvrtnout

9. května 2018 v 16:09 | Marie Veronika |  Zápisník
Je tomu pár dní, co jsem dočetla slavný román Margaret Atwoodové Příběh služebnice. Byl to zážitek silný a děsivý, byť ne zcela nový, protože stejnojmenný seriál (respektive jeho první sérii) už jsem předtím viděla. Jedna věc z knihy mě ale na rozdíl od televizního zpracování doslova chytila za srdce, a to rukou vpravdě ledovou.

Když jsem četla ty hrůzné a zároveň rezignované řádky služebnice jménem Fredova (anglicky Offred), sexuální otrokyně v klerofašistickém režimu, ve kterém se plodnost stala nedostatkovým národním bohatstvím vyhrazeným vlivným, samozřejmě mě to děsilo. Děsila mě na tom celá řada věcí: celé to společenské uspořádání, samotná existence něčeho, jako jsou služebnice, permanentní válka, totální vymývání mozků, mrtvoly na každém rohu... ale ještě jedna věc. Totiž způsob, jakým se tenhle režim ospravedlňoval a jak se vůbec dostal k moci. Byl nastolen v zásadě bez potíží a lidi s tím víceméně souhlasili, protože se báli - báli se o život, teroristů, války. A tak když přišli šílení puritáni, kteří slíbili vymýtit nespravedlnost, chudobu, násilí na ženách a tak podobně, lidi je téměř vítali.

Tehdy jsem ucítila tu ledovou ruku - protože řada těch věcí zněla na první dobrou vlastně docela rozumně a i by se s nimi dalo nějak souhlasit. Konec pornografie - to není tak zlé, ne? Nedopustit násilí na ženě, jistě, souhlas. Skončit s tím, že se hodnota lidí měří penězi, no samozřejmě! A ženám zatrhnout pracovat i číst a psát, protože... tak moment, to už je přes čáru. Ale kde je ta hranice? A jak moc tenká je?

Docela jsem se zhrozila. Jednak toho, že by pravděpodobně bylo docela dobře možné, aby takováhle strašlivá společnost vznikla, a to rychle a bez velkých cavyků. Jak vidíme, stačí trocha násilí a zbytek udělá strach. Ale hlavně toho, že na první pohled to všechno vypadá vlastně celkem logicky a nezdá se to tak hrozné. Vždyť je to jenom přechodně a ty obchody na náměstí mě beztak štvaly, tohle přece nějak zvládneme a tadyto bylo vůbec takové nemorální...

...a už jsme tam. V naprosto šílené diktatuře, kterou jsme si tak trochu vybrali sami a došli k ní veskrze demokratickými cestami. Má to ale jeden háček. Cesta zpět už nevede.

O zvukové stránce sportu

2. května 2018 v 18:33 | Marie Veronika |  Zápisník
S příchodem jara zcela nevyhnutelně dochází k jedné věci - ulice, parky, zahrady a plácky mezi domy se zaplní pravidelnými i svátečními sportovci, kteří čekali celou zimu a trpí akutními abstinenčními příznaky. Tento jev doprovází několik obdobně nevyhnutelných následků: například zástup kulhajících, pajdajících a namožených sportovníků, kteří se se značnými obtížemi a vulgárními nadávkami ráno dopravují do práce; a také nezaměnitelná zvuková kulisa některých sportů.

Když jsme před lety jezdili s orchestrem na soustředění, hrávali jsme kromě Dvořáka i ping pong. Naše hra byla zrovna tak neumělá, jakou byste si u hudebníků představovali, ovšem zvukový doprovod jsme rozebrali vpravdě odborně a tam tato problematika začíná - tehdy vzniklo citoslovce nepovedeného odpalu. Jedná se o záhadně univerzální, poměrně hluboký neartikulovaný zvuk (jakési "hööö"), který člověk vyloudí v momentě, kdy se téměř rybičkou vrhá k síťce za příliš krátkým míčkem. Po nedávných zkušenostech dodávám, že citoslovce nepovedeného odpalu se vztahuje i na badminton a nedá se vyloučit, že bude fungovat i v tenise a vůbec ve všech sportech, kde se neúspěšně odpaluje. Co si o těchto zvucích pomyslí náhodní kolemjdoucí, nevím, ale patrně v tom budou figurovat opice. Otázkou pro další výzkum zůstává, zda tento poctivý zvuk vzešlý až od samotné bránice lze využít například v hlasové výchově a při výuce zpěvu.

Další zajímavý akustický fenomén představují hry, jako je pétanque nebo kroket. Jde o hry společenské, u nichž se příliš nenadřete, ale má v nich zásadní roli přesná muška. Nejdřív proto nastane ticho, hluboké, soustředěné a jako před bouří, následně se ozve tlumený úder a po něm zpravidla neobyčejně hlasitá kaskáda sprostých nadávek a škodolibého smíchu. Je otázka, jestli to vaše reputace u sousedů ustojí; zvlášť když se zrovna věnují poklidnému grilování na zahradě s dětmi, které nebudou dvakrát váhat a libozvučná slova milerády zopakují.

A konečně jsou tu sportovci sóloví, kteří sice neobstarají audiodoprovod přímo při výkonu, zato vás jím oblaží při každé vhodné příležitosti v průběhu následujících dní. Těšit se můžete na "Sportem k trvalé invaliditě.", "Chodit nemůžu ještě dneska.", případně "Ani jsem netušil, že takové svaly mám." či bolestivá zasyknutí různých kadencí doprovozená příslušnou, téměř taneční složkou. Tito sólisté jsou garanty kontinuity a vašeho nepřetržitého kontaktu se sportem. Abyste třeba nezapomněli, že oni sportovali.

Říká se, že by člověk neměl mít přehnaná očekávání. Nedoufám proto ve vznik nové vědecké disciplíny jménem sportovní akustika, revolučně mezioborového bádání na pomezí sportu, hudební vědy a sociologie. Bohatě mi bude stačit, že příště, až zase budu vyluzovat nartikulované zvuky nehodné lidské rasy, případně zvuky artikulované, ovšem pro změnu nehodné úst křehké dívky, budu pro to mít nějaké vzletné jméno. Kdyby si třeba někdo chtěl stěžovat.

O nemožném čtení poezie

24. dubna 2018 v 16:01 | Marie Veronika |  Zápisník
Bývaly doby, kdy nejstrašnější výrok učitele mohl v mých očích vypadat takhle nějak: "Budeme psát čtvrtletku z matiky." nebo "Napíšeme si test na poezii." Ano, je to tak; a to navzdory tomu, že poezie mi vždycky byla nejvlastnějším jazykem a nepřirozenějším výrazovým prostředkem, díky poezii jsem začala s psaním a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přešla i k prozaičtějším útvarům. Jenomže četba cizí poezie a školní otázka "Co tím chtěl básník říci?" pro mě znamenala hotovou pohromu.

Snad nikdy jsem během svých školských let nenarazila na hradby silnější a zákop hlubší než u interpretace poezie. Jakožto prototypický studijní typ jsem neměla při výuce žádné výraznější problémy, i tu matiku jsem vždycky nějak uhrála, ale jakmile zaznělo ono "co tím chtěl básník říci", objevilo se prázdno, které nešlo napravit žádným učením. Prostě jsem nevěděla, nerozuměla, nechápala, netušila.

Zmateně jsem tak sledovala učitelské výklady, zvedala jsem tázavě obočí a kladla intelektuální dotazy typu "jak to kurňa může vědět" a "kde to tam do háje je". Poezie, kterou jsem sama psala po á čtyřkách, mi byla z cizího pera naprosto nesrozumitelná. Nesrozumitelná tak dokonale, že jsem se před testem klepala stejně jako před čtvrtletkou z matiky.

Změna přišla až na fakultě. V momentě, kdy jsem se popadala za břicho při výkladu o tom, jak Zahradníček Halasovi na koleji shazoval ze stěny obrázek Lenina, jako by se cosi zlomilo. Tehdy jsem si došla do knihovny vypůjčit útlounký svazeček Moji přátelé od Demla a nestačila jsem se divit. Tam, kde dřív bylo prázdno a pozdvižené obočí, se najednou hradba strhla a emoce se převalily z jedné strany na druhou jako povodeň. Poprvé se mi podařilo svými pocity napojit na ty básníkovy, konečně jsem dokázala odložit ono smrtící rozumové "co tím chtěl básník říci" a vpít se do veršů srdcem. A bezhlavě se do nich zamilovat.

"Orchideo, až pomine nad tebou kouzlo Hadího krále, proměníš se opět v kolibříka?"

Od té doby soudím, že poezie se nedá naučit. Musí se prožít, předat něžně jako květ orchideje, namalovat nejjemnějšími barvami. Nemá smysl v ní hledat metafory a metonymie (tak stejně žádný básník neuvažuje), ale milovat ji a lásku k ní předávat. To je jediný způsob, jak ji lze skutečně pochopit, a jediný způsob, jak nám může odplatit. Protože ona odplácí, když chceme; odplácí tisíckrát.

Kam dál