Tajemství sdílených bytů

7. srpna 2017 v 20:05 | Marie Veronika |  Zápisník
Některá dobrodružství zažijete, když jedete na druhý konec světa. Jiná, když někdo z druhého konce světa přijede za vámi. A ještě úplně jiná, když se přestěhujete na sdílený byt. Sdílené byty totiž mívají historii tak pestrou, že kdyby mohly vyprávět, vypadali bychom proti nim všichni jako suchaři. Jelikož vyprávět nemohou, nabízejí nám tyto pikantnosti jinou formou - cestou roztodivných věcí.

Na sdíleném bytě se totiž vždycky najde něco, čemu familiérně říkám dědictví po předcích. Jedná se o podivné předměty (včetně potravin), které vaši předchůdci na bytě nechali, protože už měli moc plná zavazadla nebo se jim to prostě nechtělo tahat nebo to bylo už tak trochu rozbité nebo všechno dohromady. Pakliže se obyvatelé na bytě střídají rychlým tempem, roste objem dědictví po předcích geometrickou řadou; nikdo už totiž neví, jestli zrovna tohle je erární, něčí nebo po někom (a tedy jestli se pro to náhodou jednoho dne majitel nevrátí), takže se to nedá používat, vyhodit ani - v případě potravin - sníst.

Otevřete-li na takovém bytě skříňku, je pravděpodobné, že se na vás vyvalí ledacos: od dortové formy s nápisem "Pozor, teče!", přes konvičku, kterou bez větší námahy holýma rukama rozlomíte na dvě poloviny, předměty, jejichž účel je neproniknutelným tajemstvím pro všechny zúčastněné (v každém sdíleném bytě alespoň jeden takový předmět je), naprosto nesourodou směs plastových krabiček doplněnou o podobnou směs víček, která ovšem na tyto krabičky nikterak nesedí, až po mnoho let prošlé čaje, koření, pytlíkové polévky, multivitamíny a doplňky stravy. Mám za to, že otázka, proč lidé při stěhování tak často nechávají na sdílených bytech právě multivitamíny a doplňky stravy, by se měla stát seriózním vědeckým problémem, neboť se to děje až neuvěřitelně často a z (alespoň mně) neznámých příčin.

Kolotoč času je neúprosný a jednoho dne i my shledáme, že opouštíme sdílený byt a stěhujeme se. Tehdy nastává zajímavá situace: v úloze obyvatel bytu jsme nadávali na to, jak si naši předchůdci neuklidili a co nám to tam nechali, ale při každém stěhování necháváme i my svým nástupcům spoustu věcí (hlavně multivitamínů), které jim jistě přijdou vhod. Na novém bytě pak nalézáme ještě daleko větší spoustu věcí, jejichž majitel se už dávno ztratil v hlubinách zapomnění a které jsou sice prakticky nepoužitelné, ale nelze je vyhodit - protože co kdyby se pro ně někdo vrátil. Jed můžete vzít na to, že když se náhodou někdo skutečně pro něco vrátí, nejspíš si odnese tu praktickou sadu hrnců, kterou nejčastějši používáte, ty pěkné hrníčky, co jste si oblíbili, a ty jediné nože, co krájejí. Určitě ne dortovou formu, která teče, krabici prošlých čajů a ještě větší krabici prošlých multivitamínů. Těm je totiž tak nějak tajemně a metafyzicky souzeno stát se věčnou památkou dob minulých, tajnou řečí, kterou nám sdílený byt vypráví o svých tajemstvích.
 

Zpověď demotivovaného absolventa aneb proč nejít na doktorát

4. srpna 2017 v 18:04 | Marie Veronika |  Akademické frky
Nejsem člověk, který by měnil mínění snadno a rychle a i tomuhle rozhodnutí to dost trvalo. Ale stalo se: na bakaláři jsem všem nadšeně tvrdila, že určitě půjdu na doktorát. Pak přišel magistr a fáze, kdy jsem to stále ještě tvrdila, ale už ne nadšeně, spíš z nutnosti, jako obranu na otázku "a co jako chceš po takové škole dělat". A teď dokončuji magistra a rozhodnutí padlo: přihlášku na doktorát jsem nepodala. Otočka o sto osmdesát dokonána. Trvalo to dlouho a bolelo to, ale vím, že na doktorát nechci. Už ne.

Důvody k tomuto rozhodnutí jsou poměrně drsné a smutné. Nadšeného studenta, který školu miloval pomalu jako vlastní domov, proměnily v demotivovaného až cynického absolventa, který z akademické sféry utíká, až se mu za patami práší. Dělo se to pomalu, ale jistě. Příčin, které nakonec způsobily, že z fakulty odcházím, se sešla celá řada.

1) Peníze. Doktorandi berou stipendium, které jim nevystačí prakticky ani na nájem. Nechci pracovat na plný úvazek a k tomu se po večerech mořit dizertací. Rovněž nechci strávit mládí žádostmi o granty a stipendia, jejichž šance na úspěch je mizivá, protože jsem ještě žádný grant nikdy nedostala a jsem moc mladá a neznámá. Ještě někdo tady vidí začarovaný kruh?

2) Prostředí. Neznám akademické pracoviště, které by oplývalo přátelskými vztahy, nepokaženými mocenskými tahanicemi, půtkami, spory, bitvami, válkami a intrikami. Ano, jistě, do určité míry je to takhle všude. Jenomže na akademické půdě je to doslova epidemie. Po několika aférách, jichž jsem jako tajemnice byla svědkem či dokonce aktérem, nemám už sebemenší iluze. Doktorský student se mnohdy přidá na frontu jen tím, že si vybere nějakého školitele. Ten s ním pak hraje jako s pěšákem na šachovnici. Což mě přivádí k dalšímu bodu.

3) Školitel. Nemám školitele. U nás na fakultě není člověk, který by mi mohl skutečně a nejen formálně vést dizertaci, když bych se rozhodla navázat na svou diplomku (a to bych se rozhodně rozhodla). Vedoucí mojí diplomky nemá dost titulů na to, aby mohla vést doktorského studenta, a jiný člověk není. To bych musela na jinou fakultu. A to nechci. Anebo změnit téma. A to už vůbec nechci.

4) Téma. Ačkoli se může zdát, že mám téma jasné, není to vůbec pravda. Veškerou svou kreativitu jsem vložila do diplomky a téma na ještě větší práci nemám a z rukávu ho jen tak nevytáhnu. Kdybych se někdy rozhodla na fakultu vrátit, tak rozhodně bude trvat mnoho měsíců, než přijdu na nějaké další nosné a skvělé téma, byť by stokrát navazovalo na to stávající - a budu nad ním muset strávit mnoho času a vložit do něj mnoho úsilí. Abych si ho vycucala z prstu v průběhu března, kdy jsem dopisovala diplomku a kdy bylo tak akorát načase se hlásit na doktorát, bylo naprosto vyloučeno. Vznikla by leda tak hloupá a povrchní rychlokvaška.

5) Publikace, publikace, publikace. Doktorand je vlastně takový začínající akademik a chce se po něm to stejné jako po odrostlých akademicích: publikovat. Stovky, tisíce, miliony článků do recenzovaných časopisů. Co na tom, že recenzní řízení trvá třeba rok a pak vám napíšou, že to nechtějí, s nějakou povrchní a neurčitou kritickou poznámkou, z níž si nic nevezmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Tohle se počítá. Psát články, které si nikdy nikdo nepřečte; jen když vyjdou.

6) Budoucnost. Doktorský student mnoho let po večerech splácává dizertaci a pak ji konečně s velkou slávou dokočí a… nic. Nikdo ho nechce, všechny univerzitní posty jsou obsazeny. Možnosti uplatnění v akademické sféře jsou mizivé - a když už se vám to podaří, máte horší plat než pokladní v Lidlu. Mnohem horší plat než pokladní v Lidlu. A to můžete být ještě nadšení, že máte aspoň nějaké místo. Co by za to stovky dalších mladých doktorů daly? Anebo můžete jít normálně pracovat mimo akademickou sféru. Jako jste úplně stejně mohli po magistru.

Sečteno, podtrženo: kdysi jsem chtěla do akademické sféry. Ty časy minuly, ztratila jsem příliš mnoho iluzí. Ta, že jednoho dne budu univerzitní profesorkou, padla jako poslední. Padala dlouho, kámen po kameni. Ale teď se válí v troskách na zemi a nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť ji znovu postavit.

Na obranu nouzových článků

23. července 2017 v 20:14 | Marie Veronika |  Inspirováno
Na titulní straně na nás už pár dní vykukuje článek Když dojde inspirace. Jedná se, jak sama autorka přiznává, tak trochu o článek nouzový, napsaný v situaci, kdy došly nápady, který má poradit jiným blogerům v podobné nouzi. A co na tom, říkáte si, to přece nestojí za kdovíjaký rozbor. Pravda. Jenomže co za něj stojí, jsou komentáře pod oním nouzovým článkem. Drtivá většina z nich je jednoho mínění (což už samo o sobě je jev vzácný), myslím ovšem, že nereflektují skutečnost tak průzračně, jak se zdá. Minimálně ne v našem nedokonalém světě.

Skoro všichni komentující jsou totiž názoru, který by se dal zjednodušeně vyjádřit sloganem "nemám inspiraci, nepíšu". Někteří to rovněž vztahují na ostatní: "nemáš inspiraci, nepiš". Jenomže pravda není tak jednoduchá a vždycky je tu pár přitěžujících okolností. Tak zejména skutečnost, že blogování je trochu jako droga. Kdybychom napojili blogerův mozek na technická udělátka, jistě bychom zjistili, že každý publikovaný článek, stejně jako každý komentář pod ním, nám vyšle do mozku trochu dopaminu. Nevědecky: publikovat nové články je činnost veskrze příjemná a komentáře u článků tuto příjemnost jedině podporují. Bodejť by pak autorku neštvalo, že ji nic nenapadá. Když mě nic nenapadá, taky mě to štve.

Pak je tu rovněž skutečnost, že čtenářova trpělivost rozhodně není vždycky taková, aby si na záchvat inspirace a z něj vzešlý geniální počin počkal. Řekněme si to na rovinu: když už měsíc na vašem blogu nic nepřibylo, působí dosti mrtvě a kromě opravdu kovaných čtenářů a železných trpělivců všechny brzo omrzí. Pravda, nějací železní trpělivci se vždycky najdou, ale mě osobně blogy, které nejsou delší dobu aktivní, od dalších návštěv odrazují.

Ale hlavně: když nemáte inspiraci, může to být příznakem daleko rozsáhlejší tvůrčí krize. Josef Čapek kdysi napsal, že spisovatel píše z existenciální nutnosti. Podepisuji. V momentě, kdy máte svou identitu spojenou s psaním, jde o součást vaší osobnosti. Jistě, všichni tak nějak teoreticky víme, že tvůrčí krize přicházejí. Jenomže když přijde právě na vás, tak vás to pěkně vyděsí, protože úplně umlčí hlas, kterým jste vždycky samozřejmě disponovali, a nic vám negarantuje, že už to tak nezůstane. Jako se v depresi zdá, že takhle už to bude vždycky, stejně se to zdá v tvůrčí krizi. Psaní prostě odešlo, něco podstatného ve vás umřelo a kdo ví, jestli se to ještě někdy vrátí. Alespoň to tak vypadá.

Nedivím se proto nouzovým článkům, jako je ten na titulce. Ano, doufám, že inspirace budou mít všichni autoři vždycky v zájmu čtenářů co nejvíc. Jenomže i když ji mít nebudou, myslím, že budou psát pořád, i kdyby to byly články tisíckrát nouzové. Protože když jednou doopravdy začnete, tak už prostě nejde jen tak přestat.
 


Pro mou vedoucí

14. července 2017 v 19:33 | Marie Veronika |  Zápisník
Článků o tom, jak píšu diplomku, tu bylo hned několik. Některé vychvalovaly téma, k němuž jsem se náhodou dostala, jiné si stěžovaly na boje s Wordem nebo jen tak všeobecně na proces psaní. Teď, když už je to všechno za mnou, se cítím povinována napsat jedno velké vyznání vděčnosti. Své skvělé vedoucí.

Jsem vděčná za to, že když jsem za ní přišla s tím, že netuším, o čem mám psát, sáhla do police a s vědoucím úsměvem pravila "tohle by se vám mohlo líbit". Že se z toho vyklubalo největší intelektuální dobrodružství mého akademického života.

Jsem vděčná, že jsem v ní našla spojence v situaci, kdy na katedře se o nás moc nestarají. Že se mnou pilovala každé slovo anotace, aby nic nešlo argumentačně napadnout a aby mi projekt schválili. Že mě od prvních krůčků vedla, radila, motivovala.

Jsem vděčná, že se mě při každé konzultaci snažila posunout o míli kupředu, že nepolevila a nikdy neřekla "jo, to už je dobrý, tak nashle". Dnes už jsem vděčná i za onehdy tolik děsivé "tak, Marie, projdeme si to stránku po stránce". Jsem vděčná, že si práci pokaždé celou přečetla, že jsem vždycky mohla přijít na konzultaci a ona na mě měla čas, že byla milá, hodná, usměvavá a vtipná, ale zároveň přesně věděla, co je třeba vylepšit a jak. A že mi to sdělila tak, že jsem se nesložila.

Jsem vděčná, že mi jednou dala výtisk se svými poznámkami (luštit to byla celkem zábava, dodnes se mi nepovedl určit pravý význam perly "základní kategorie poznání či zkušenosti udeří kostru"). Že mi půjčila svoje knihy a slovníky a ještě mi na ně dala svojí tašku, když viděla, že je nemám kam dát. Že se mnou vtipkovala, až jsme musely pobuřovat konzultující u vedlejšího stolu. Že se ptala na mé tajemnické trable. Že chtěla přijít na koncert našeho orchestru.

Jsem vděčná, že jsem měla nejlepší vedoucí, jakou bych si dokázala představit, a že mě přiměla napsat nejlepší akademickou práci, jakou jsem kdy napsala; práci, na kterou jsem navzdory jejím nedokonalostem hrdá. Práci, která díky jejímu vedení překročila všechny moje dosavadní hranice, standardy i možnosti.

Myslím, že jestli se mě někdo za pár desítek let zeptá na mou diplomku, i tehdy exploduji nadšením. A co víc - budu moct citovat profesora Snapea. Neboť shoda jmen je úplná.
"Lily? After all that time?"
"Always."

O superhrdinských filmech

11. července 2017 v 19:36 | Marie Veronika |  Zápisník
Svoje fanoušky měly celkem vždycky, ale v poslední době jsou to trháky, se kterými se doslova roztrhl pytel. Z toho pytle padá sice dost různorodá směska - od pavouků či mravenců a netopýrů až po kapitány, mutanty nebo Amazonky - ale nenechte se zmást, podobají se sobě navzájem jako vejce vejci. Jejich raketově rostoucí obliba je pro mě tak trochu hádankou. Mám ale svou teorii.

Načrtnu vám obrázek: ve světě obyčejnsky obyčejných lidí se celkem nic neděje. Dokud se neobjeví dva (či jiný libovolný, avšak malý počet) husťácky drsných tvrďáků s nadpřirozenými schopnostmi, z nichž někteří představují zlo a jiní dobro. Porvou se spolu na své nadpřirozené úrovni, do čehož obyčejní lidé vůbec nemohou zasahovat; vlastně tam jsou jenom jako živé kulisy a hodí se leda k tomu, aby byli zachraňováni nebo efektně vražděni. Padouch je klaďasem poražen, živé kulisy jsou nadšené, svět je sice poněkud pocuchán, ale zachráněn.

Domnívám se, že současnost je pro takovéhle filmy jako stvořená. Svět se stal natolik komplikovaným a nepřehledným, že můžeme mít pocit, že jsme se stali tak trochu kulisami na scéně, v níž o nás vůbec nejde. S chaosem a zlem si tak nějak nevíme rady, mnohdy je tedy raději delegujeme na nějakého obětního beránka, který za všechno může. V superhrdinských filmech je tento beránek ještě k tomu nadpřirozený, s námi nemá tedy skoro žádnou spojitost. Je to zlo čiré, krystalické, zhuštěné a vtělené do jediného superpadoucha. Nemůže to být čistší a průhlednější. Obyčejní smrtelníci (například bezmocná policie) navíc proti němu nic nezmohou. Mohou jen čekat, až z týchž nebes sestoupí záchrana, kladný superhrdina, vtělenná bezúhonnost.

Obávám se, že poselství superhrdinských filmů je dosti chmurné. O nic se nestarejte, ničím se nenamáhejte. Dobro a zlo jsou černobílé, vždycky je tu někdo, kdo za všechno může. Ale vy s tím nic nenaděláte, protože na to nestačíte. Na to se najde leda nějaký ten -man, který toho, kdo za všechno může,vypátrá, porve se s ním a zachrání vás. Vy jste jen obyčejní lidé. Kulisy. Komparzisté. Tak se do toho nepleťte, zajděte si cestou z práce do kina a nechte se ovanout dechem hrdinství. A dál už nic.

Jak spáchat atentát na tajemnici

30. června 2017 v 19:30 | Marie Veronika |  Akademické frky
Jsou studenti, o nichž během jejich studia jako tajemnice vůbec nevím. Poprvé je potkám při odevzdávání diplomky, možná mi během svého studia položí jeden či dva věcné dotazy, které zodpovím, a tím to hasne. A pak je druhá sorta - mám za to, že ta je na světě od toho, aby mi pila krev a doháněla mě k šílenství. Jestli nenávidíte nějakou tajemnici, postupujte takto:

1) Na konci druháku odevzdejte diplomku se zpožděním s tím, že jste zapomněli na termín. Tajemnici samozřejmě napište až potom, co jste napsali vedoucímu celého oboru a u něj si vydupali, že přes rok předem známý termín můžete odevzdat se zpožděním.
2) Zjistěte díky zprávě od vedoucí, že vaše práce je opravdu špatná a snažte se odevzdání, které jste si vydupali, stáhnout zpět.
3) Nakonec se nechte vyhodit od předmětu, který musíte mít splněný před tím, než přistoupíte ke státnicím, a tím vše zahrajte do outu.
4) Další rok si nechte mírně odlišnou práci zadat se zpožděním a chybně.
5) Chyby si nevšímejte, tajemnice ji vyčmuchá sama a sama od sebe opraví.
6) Pár dní před termínem na konci třeťáku se ptejte, jestli by se ten rok předem známý termín nedal o několik dní odložit.
7) Potom, co vám tajemnice napíše, že ne, běžte opět za vedoucím oboru a za pomoci vedoucí práce si u něj zase vydupejte povolení a u jiných administrativních pracovníků zjistěte, že technicky je to možné a že to zařídí.
8) Přimějte vedoucí práce, aby telefonovala tajemnici a tvrdila jí, že to zařídí spolu s oním jiným administrativním pracovníkem, který vše udělá a práci převezme.
9) Nechte tajemnici, aby onomu jinému administrativnímu pracovníkovi napsala a zjistila, že ten nic neslíbil, na fakultě v té době vůbec nebude a odmítá za celou akci brát zodpovědnost.
10) Pokliďte pozůstatky hořících budov v místě bydliště tajemnice.

Pamatujete si, jak jsem v jednom článku psala, že k poznání temných stránek vaší duše je vhodné stát se tajemnicí? Nemám, co bych dodala.

Pod pokličku šprtství

29. června 2017 v 19:41 | Marie Veronika |  Zápisník
"Vůbec to neumím, tentokrát to fakt nedám," praví student či studentka rozhořčeně a zoufale a hodně nahlas. Všichni ho/ji ze srdce politují. Následující běh událostí zná prakticky každý: inkriminovaný jedinec vejde do místnosti, kde se zkouší, po podezřele krátké chvíli vyjde ven s úsměvem na tváři. Výsledek: bez zaváhání za jedna. Jako vždycky.

Všichni takové studenty známe. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že na ně jsme prakticky všichni alergičtí. Dokonce i my; my, kteří jimi sami jsme. Ano, přiznávám, že i já jsem byla důvodem mnoha předzkouškových nervóz a depresivních rozlad svých spolužáků. Jenomže jako nic na světě ani šprtství není černobílé. A můžete mi věřit, že je sice příjemné dostávat pořád skvělé známky, ale důvody k tomu jsou daleko méně ušlechtilé a příjemné, než by se mohlo zdát.

Šprt je totiž zpravidla prostě student s vyšším stupněm neurózy, než je běžné. Jistě, učila jsem se proto, že mě to zajímá, že se chci vzdělat a tak podobně. Jenomže taky jsem se učila proto, že jsem se tolik bála, že mě vyhodí. Troufám si říci, že plíživý strach z neúspěchu stojí velmi podstatnou měrou za skvělými známkami většiny šprtů. Stačí v dětství slyšet pár vět typu "nezajímá mě, co měli spolužáci, tys měla mít za jedna" a je to tam.

Jelikož šprti bývají nezřídka vybaveni poměrně kvalitním kognitivním aparátem a značnou důsledností, vědí velice dobře, kde nerozumí látce tak, jak by měli, kde jsou díry, na nichž je možné je nachytat, a kde se příliš neorientují. Vědí to tak dobře, že kvůli tomu mají pocit, že je přece musí vyhodit, protože toho tolik nevědí. Nevěří si, protože vidí, že jejich příprava není dokonalá. A tak se učí o to víc víc. Děsivě usilovná příprava je jejich cestou k alespoň relativní duševní pohodě.

Jako za každou frenetickou aktivitou se tak i za šprtstvím skrývá nedostatek sebevědomí. Proto prosím vás všechny, kteří nás za ta léta musíte opravdu nesnášet, za pochopení a odpuštění. Být šprtem není jednoduché - když říkáme, že to fakt neumíme a že nás musí vyhodit, myslíme to smrtelně vážně. Opravdu se bojíme. Pokaždé znovu. Železná pravidelnost našich jedniček na tom nic nemění. A to, věřte mi, není snadný úděl.

PS: Za inspiraci k tomuto článku vděčím článku z blogu Barborové příběhy.

Jak neumíme nakládat s emocemi

24. června 2017 v 20:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat - a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.

Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta "Měj rozum!" se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. "Apelovat na rozum" odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. "Být rozumný" znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.

Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho "měj rozum!" na vlastní kůži.

Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.

O státnicích, orchestru a první větě

17. června 2017 v 14:15 | Marie Veronika |  Zápisník
Už delší dobu slyším klepání na vrátka svého svědomí; to mi prstíčky mojí paměti připomínají, jak dlouho už tu nepřibyl nový článek. Věřím, že po přečtení toho dnešního mi moji vinu odpustíte a já si od toho otravného klepání konečně oddychnu.

Tedy: s potěšením vám oznamuji, že všechny státní závěrečné zkoušky, které si na nás na katedře vymysleli, jsou úspěšně za mnou. Aby to nebyla taková nuda, tak jsem dva dny předtím onemocněla, osud mi to ale vynahradil neobyčejně dobře naloženou komisí, která při mém vstupu do místnosti zahájila otázkou "Tak co teď s orchestrem nacvičujete?". Věřte, není nad to vybudovat si během studia na vyučující podobné vazby - byť by spočívaly jen v tom, že vědí, že hrajete na housle a ovládáte mariáš! U takových zkoušek, jako jsou státnice, totiž tyhle pavučinky představují základní záchrannou síť vašeho duševního (bohužel, jak se ukázalo, ne tak fyzického) zdraví. A to dělá hodně.

Rovněž jsem se znovu přesvědčila o tom, že první věta, polovic dojmu. Jednou mi to bylo řečeno ("Hned ta první věta nás úplně přesvědčila!") a já tehdy vůbec netušila, co jsem v první větě plácala. Teď jsem si zcela plánovitě jejího účinku všímala a vše se mi znovu potvrdilo: po první větě vedoucí katedry spokojeně pokývnul hlavou a pohodlněji se opřel ve svém... no na židli, samozřejmě, ale přiznávám, že nějaké to pořádné křeslo, čajový servis a dýmka by se sem hodily líp. Zkrátka: první věta prozradí obsah vaší hlavy efektivněji, než byste to dokázali vědomě. V některých dalších podotázkách jsem sice jsem měla ve své vědomostní zásobě poněkud řešeto (nemůžu mít při tahání šťastnou ruku pokaždé, no), ale na to vůbec nedošlo a skončilo se, když jsem ještě střílela ostrou municí ("Mně to už stačí, přejděte k další otázce."). U dalších okruhů jsem už nevystřílela ani tu. Zato ten orchestr se na pořad dne dostal ještě několikrát. Kampak na mě s filosofií, já hraju Novosvětskou!

A tak jsem zase o krůček blíž magisterskému titulu - už jen pár kosmetických úprav na diplomce (ačkoli ono na těch 120 stranách... to bude ještě nějakého crcání), vytisknout, odevzdat, obhájit, hotovo. Abych citovala svou o několik dní rychlejší kamarádku: už jsem Mg. Anebo gr. Vyberte si.

O zneužité introverzi

6. června 2017 v 19:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Stalo se nejen mezi blogery vžitou módou označovat se za introverta, doplnit to několika povzdechy o tom, že je to odstrčená menšina, o které lidé soudí, že je divná, a se zalíbením to korunovat konstatováním, že jsem prostě jiný/jiná, o to víc, že někdy se chovám docela extrovertně, smiřte se s tím, jinak už to nebude. Vždycky, když podobné články čtu, svrbí mě ruce. Mnoho slov se zneužívá, ale introverze láme nejeden rekord.

Důsledkem laxního nakládání s pojmy je, že ztratí pevný význam a stanou se rozplizlým oblakem, do něhož se zahalí kde co. Třeba to, že rádi čtete nebo zrovna nemáte náladu na lidi. Skutečný rozdíl ale leží mnohem hlouběji. Introverze neznamená, že nemáte rádi lidi, že vás setkání s nimi nemohou nabíjet nebo že ze vztahů nemůžete čerpat sílu. Vždyť by to byla hotová diagnóza! Introverze rovněž není vaše momentální nálada a to, jestli jste introvert nebo ne, se nemění. Je to poněkud kruté, ale jestli máte pocit, že jste jednou to a jednou ono, tak buď neznáte význam pojmů, které užíváte, nebo sami sebe.

Introverze znamená jiný způsob mentální orientace: jedná se o primární zaměření dovnitř, na vlastní vnímání a prožívání. Extroverti se naproti tomu obracejí ven a hledají uspokojení vně sami sebe. Každý z těchto typů vyhledává jiné vjemy a čerpá energii z jiných věcí. Ano, introverti s velkou pravděpodobností budou skutečně rádi provozovat samotářské aktivity a nebudou mít rádi velké a hlučné sešlosti, ale kontakt s přáteli je může uspokojovat úplně stejně jako extroverty. Ano, introverti mohou působit tak nějak podivněji, ale - řečeno příslovečně - podivnost introverta nečiní. Stejně jako tichý hlas, láska k přírodě nebo záliba ve čtení. Dělení na introverty a extroverty neleží na poli vašich nálad či zájmů. Leží míle pod nimi.

Ale hlavně: to, že je někdo introvert, z něj automaticky nedělá umělce, romantického podivína, někoho tajemně jiného, mučedníka s trnovou korunou introvertství. Jednak je introvertů pravděpodobně jen o málo míň než polovina populace, jednak v našich končinách netrpíme americkými neduhy, jako je neustálý tlak na týmovou práci, extrémní asertivitu, sociabilitu a podobně. Jako hrdý a spokojený introvert prohlašuji, že si tu žiji docela spokojeně, nikdo na mě kvůli mé povaze nezahlíží ani mě do ničeho nenutí. A jestli mě někdo považuje za divnou (což je docela dobře možné) a nechápe mě, můžou za to úplně jiné věci. Na introverzi to ale neházejte. Je nevinná.

Kam dál