Perly ze sešitu z matematiky aneb o duševním vývoji

Včera v 20:12 | Marie Veronika |  Zápisník
Sešitů z gymplu jsem si schovala jen pár. Přirozeně veškerou literaturu, francouzštinu a dějepis, jak taky u humanitního studenta jinak. Ale taky dva sešity z matematiky, a právě k nim se vracím suverénně nejčastěji. Jejich obsah je totiž nedocenitelný.

Ne že bych matematiku měla ráda. Naopak. Nesnášela jsem ji, nebavila mě, nešla mi, bylo to utrpení. Proč se tedy vracet ke starým sešitům? Odpověď je snadná: protože právě v tom čase duševních muk, strašlivé nudy a hrozné nesmyslnosti jsem do sešitu zaznamenala kreativní výbuchy své mysli, na které v jiných hodinách nezbyl čas. Když si dnes ty sešity prohlížím, směju se, a co směju, chechtám se, až se za břicho popadám.

Skoro na každé stránce je nějaká karikatura nebo nonsensová kresbička vzniklá z ledabylého čmárání. Třeba napoleon s velkou hlavou. Nebo "Dravý vysavač - bacha, žere všechno." Kytka závornatka s detailním biologickým určením čeledi, podčeledi, podpodčeledi atd. Reklama na nadační fond "Pomozte dětem, které se musejí učit matematiku". V sešitu z kvarty, který je spolu se sešitem ze septimy jediný, který mám, je velmi mnoho karikatur učitelů. A také velmi mnoho nápisů typu "Umřu!", "Nesnáším matiku!", "Nejde mi to, neumím to, nesnáším to." - povětšinou ve francouzštině. Také jsou tam básničky. V kvartánském sešitu ještě ve stylu "Ten, kdo má rád matiku, roztrhej ho, Baryku!" (O pár stran dál doplněné neumělou kresbou Baryka s popiskem, že právě on vás za daných podmínek sežere.) Ovšem v sešitě septimánském už začínají nabírat styl:

Kolik slzí, bylo-li
kdy prolito,
dopadlo na tečny
soustředných
životů uprostřed
trojúhelníka.
Závorky jsou
vždycky hranaté
a intervaly
uzavřené.

V sešitě ze septimy je také velmi mnoho citací z knih, filmů a písní, kterými jsem tehdy žila; mnohdy jsou to dodnes má oblíbená díla. Také se to tam hemží různými tematickými vtípky typu "rovnoběžky a rovnosjezdovky" (s ilustrací, přirozeně) nebo ankety, jak asi vypadá padlý jehlan (na výběr je asi šest variant, jedna z nich je hrobeček jehlanu s nápisem "vzpomínáme"). Také jsem tam našla pár vtípků, které mě samotnou překvapily - například kresba včely a pod ní nápis "Bzzzzz! Vyjádřila svůj názor. Dovedete to také?". Někdy jsem sama nevěděla, co mě inspirovalo, některé vtipy už jsem nepochopila, některé knihy si jen stěží vybavila, nápisy runami už jsem prakticky vůbec nezvládla (ano, ovládala jsem runy; koho to překvapuje, ať se přihlásí). Ale smála jsem se, až jsem se za břicho popadala.

Málokdy vidíme vlastní duševní vývoj v přímém přenosu, ale troufám si říct, že v těch dvou sešitech je vidět neobyčejně přesně. Z puberťáckých karikatur a vzdorobásniček až k ocitovaným textům šansonů, vtipům, které mě samotnou překvapují, a básním, z nichž mě lehce mrazí. Tolik kreativity, tolik nápadů - a tolik ztraceného času. Kdo ví, co by ze mě dnes mohlo být, kdyby ty hodiny tehdy k něčemu byly. Možná něco lepšího. Ale taky bych asi byla chudší o všechny ty fórky, říkačky a básničky, obrázky a nápady. A taky o jedno svědectví jak o nefunkční výuce na českých gymnáziích, která s podobnou kreativitou vůbec neumí zacházet, tak o duševním vývoji jedné humanitní studentky.
 

Depresivně trefný náhled do budoucnosti

Úterý v 15:40 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Zatím byly všechny články z této rubriky o filmech. Dnes udělám výjimku a budu psát o seriálu, a to o seriálu tak děsivě dobrém, že si po jeho zhlédnutí přelepíte kameru na notebooku lepenkou a zahodíte ten poukaz na vyzkoušení virtuální reality, co jste si onehdy pořídili. Dámy a pánové, představuji vám Černé zrcadlo.

Černé zrcadlo je britský skvost, jehož první série vyšla v roce 2011, a to v počtu pouhých tří zhruba hodinových dílů. V současné době má seriál série již tři, přičemž celkový počet dílů se zatím vyšplhal na 13. Každá epizoda pojednává o něčem jiném, vystupují v ní jiné postavy a odehrává se v odlišné verzi většinou docela blízké budoucnosti; přesto je všechny spojuje velmi zřetelné společné téma, a tím jsou technologie. Technologie, které používáme již dnes, a které seriál jen dotahuje do jejich možných důsledků, jako například co by se stalo, kdyby se náš život točil kolem sociální sítě, kde se lidé navzájem hodnotí hvězdičkami, a toto hodnocení by rozhodovalo třeba i o tom, jestli vás vpustí do letadla nebo do práce (mimochodem, v Číně něco takového prý doopravdy zavádějí). Nebo kdyby o úspěchu ve vašem životě rozhodovala obří talentová show na způsob Superstar. Nebo jaký mohou mít sociální sítě vliv na politiku. Nebo jak nás mohou sledovat naše vlastní chytré přístroje. A další a další.

Jedná se o neobyčejně inteligentní a dobrý seriál, který civilní, ale o to mrazivější formou upozorňuje na možné nezamýšlené důsledky všech těch moderních vychytávek, které nosíme po kapsách. Upozorňuji předem, že jeden díl je depresivnější než druhý, ale myslím, že právě to ve svém všudypřítomném technologickém nadšení potřebujeme. Protože technologie není jen skvělý nástroj - dává nám také možnosti, které se mohou velmi snadno vymknout z rukou. Důsledky takového vymknutí je velmi těžké předvídat, obzvlášť když je daná technologie teprve ve svých počátcích, ale právě o to se seriál pokouší a pokouší se o to tak dobře, až z toho mrazí. Neboť vskutku naší současné civilizaci nastavuje zrcadlo; a je to zrcadlo vpravdě černé.

Proti výzvám a "challenge"

15. března 2017 v 18:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Osud tomu chtěl, že jsem v posledních dnech zavítala na poměrně značné množství blogů a narazila jsem na poměrně značné množství takzvaných "výzev", u těch línějších překládat na "challenge". Jedna z těchto výzev nesla název 101 věcí ve 1001 dnech (doufám, že mám správně čísla) a ta obzvlášť upoutala mou pozornost - tolik věcí! Když jsem prozkoumala některé z takto vytyčených cílů, zalapala jsem po dechu: navštívit 10 cizích zemí (a to byla, prosím pěkně, jen jedna z těch 101 věcí), třicetkrát navštívit divadlo a další a další. Abych řekla pravdu, trochu mě to vyděsilo.

Není samozřejmě nic špatného na tom, když se někdo touto formou snaží splnit si nějaké své sny či přání, o něž už dlouho usiluje - to je naopak skvělé. Ale vážně pochybuji o tom, že takových snů má někdo 101. Já bych jich měla tak pět; při troše snahy možná deset. Ale 101? Dere se mi na jazyk ikonické "sááákra" prince Drsoně, protože to už je nějakých přání! Zbývá v takovém životě ještě nějaké místo na něco jiného než plnění cílů? Nemůžu si pomoct, ale ten, kdo má splnit tolik věcí, musí částečně změnit svůj život na hodně velké množství kolonek k odškrtání: musím navštívit tolik a tolik cizích zemí, vidět tolik a tolik filmů, koupit si tolik a tolik věcí a zažít tolik a tolik zážitků. Životní cíle jako by se scvrkly jen na plnění jednotlivých položek, ze kterých se tím stávají svého druhu povinnosti. Když už se k tomu zhlédnutí 30 divadelních představení jednou zavážu, budu mít špatný pocit, když je opravdu nenavštívím. A pak ještě těch dalších sto věcí. Chci je opravdu všechny udělat? Nebo si jen myslím, že bych měla? Nebo už jsem prostě fakt nevěděla, co do těch zbývajících dvaceti bodů napsat?

Nejpodstatnější se mi na tom celém ale zdá skutečnost, že ty nejdůležitější cíle se do výzev tohoto druhu nedají vecpat. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem nezahlédla nic jako "stát se lepším člověkem". To totiž není tak snadná položka k odškrtnutí. Přesto mám ale nutkavý pocit, že o to by nám, navzdory všem "challenge/challengím/čelejndžím" (teď už možná chápete, co mi vadí na neopodstatněných přejímkách), mělo jít především.
 


Proč nechci mít účet na Databázi knih

10. března 2017 v 17:19 | Marie Veronika |  Zápisník
Je tomu již dlouho, co jsem si založila účet na ČSFD. Není tomu ovšem tak dlouho, co jsem zjistila, že existuje i knižní obdoba - Databáze knih. Obě stránky jsou si strukturně tak podobné, že jsem v první chvíli zaváhala, zda náhodou někdo něco neokopíroval, ale následně jsem nad tím mávla rukou, protože co na tomhle typu stránek vymýšlet nového, když to staré funguje. Taky jsem zaváhala, zda si nemám účet založit i tam - nejsem rozhodně žádný cinefil, zato knihomol jsem pořádný, tak by bylo divné tam účet nemít, ne? Po chvilce zamyšlení ovšem přišla jasná odpověď: ne.

Nebude totiž přehnané, když řeknu, že ČSFD do určité míry změnilo způsob, jakým se dívám na filmy. Zhlédnuté filmy se mi postupně a polehounku staly čímsi jako veřejně přístupnou sbírkou, tedy něčím, co není tak úplně soukromé a co mě vlastně reprezentuje. Zároveň u mě (alespoň ze začátku) vypukla jakási filmová horečka: chci vidět co nejvíc filmů, hlavně těch, co jsou tam v těch žebříčkách hodně nahoře, chci znát všechna ta neznámá americká jména, s nimiž se tam tak samozřejmě žongluje... a hlavně chci ohodnotit každý film, který jsem kdy viděla, protože čím víc jich tam bude, tím víc Adidas.

Jednoho dne mi došlo, že mě to znesvobodňuje a že to nechci. Že se na některé filmy dívám z pocitu povinnosti vůči svému vlastnímu obrazu na ČSFD. A tak jsem prošla všechna svá hodnocení, řadu z nich změnila a řadu smazala. Už nechci vidět top 10 filmů. Chci se koukat na to, co mám ráda, a to proto, že to mám ráda. Život je příliš krátký na špatné filmy - ba i na dobré filmy, které vám nesedí.

Proto si nezaložím účet na Databázi knih: nechci, aby se to opakovalo. Ještě navíc u knih, které jsou mému srdci neporovnatelně bližší než filmy. U knih, s nimiž by pro mě bylo o tolik snazší vytvořit obraz dokonalého intelektuálního snoba (totiž, vzdělance, přirozeně). Já ale tvořit seznamy a přičítat čísla nechci. Chci si prostě číst. Jen tak. Pro radost.

To, čemu nemáme rozumět

6. března 2017 v 18:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsme zvyklí, že všechno jde interpretovat, že všechno je možné zanalyzovat a rozebrat a že vždycky je nějaká jedna správná možnost. A když ne jedna, tak alespoň dvě. Jsme zvyklí, že všechno, co nás obklopuje, můžeme ovládnout rozumem, pochopit jeho proč a jak. Máme za to, že rozum je všemocný a je jen otázkou času, kdy probádá vše.

Včera jsem udělala zkušenost takřka hmatatelnou, že tomu tak není. Některé věci není možné interpretovat tak, aby to bylo správně. Respektive je možné je interpretovat prakticky na nekonečno způsobů a všechny jsou si rovné. Když jdete ve třech lidech na moderní tanec, můžete si být jisti, že vám z toho vylezou tři intepretace; možná i víc. A co na to autor? "Nehledejte děj. Je to báseň beze slov."

Některým věcem zkrátka nemáme rozumět. Báseň je mnohoznačná, promlouvá k nám obrazy, dojmy, emocemi; jinými způsoby, než jaké ovládá rozum. Když čteme poezii, rozum by měl zůstat spát. Na to ale nejsme zvyklí, protože hloupá otázka "co tím chtěl básník říci" nám straší v hlavě už od dětských let (a na tu přece musíme něco vymyslet). Stejně tak tanec je mnohoznačný, barvy jsou mnohoznačné a to, že se střídají a prolínají, nemusí znamenat vůbec nic a taky to může znamenat úplně všechno.

Někdy je potřeba mozek vypnout, protože některé věci jsou takové, že jim rozumět nemáme. Máme je jen vnímat, nechat je působit, a v tom spočívá jejich krása. Nemají žádné proč. Mám pocit, že jsme na to pro všechen rozum zapomněli, a proto potřebujeme umění - aby nám to připomnělo. Aby k nám promlouvalo záhadně a mnohoznačně, barevně, drásavě a něžně; ale hlavně mimo všechno "rozumění".

Současné filmy: nic nového pod sluncem

1. března 2017 v 15:52 | Marie Veronika |  Zápisník
Jaké máte pocity, když sledujete současnou filmovou tvorbu? Ty moje jsou značně rozporuplné. Mám totiž zejména ten pocit, že v mainstreamu nevzniká skoro nic nového: pořád samé nové adaptace již adaptovaného, staré pohádky převedené do modernější podoby, sequely, prequely, spin-offy (tak teď mi málem upadly prsty), stále nová a nová pokračování, předělávky, remaky.

Kromě toho, že jsem si právě vyčerpala svou roční kvótu anglicismů, to znamená zejména jednu věc: že v současné filmové tvorbě je nových a originálních nápadů jako šafránu. Pravda, jsou nové Star Wars, nová Popelka a Kráska a zvíře, noví X-meni a další a další nové filmy o superhrdinech, nových Padesát odstínů čehosi, dvacátý díl Pirátů z Karibiku a desátá adaptace Sherlocka Holmese. Mimo to je také Pýcha a předsudek se zombíky či nová pohádka od Disneyho, která se ani trochu nepodobá těm předešlým. Pravda, neviděla jsem letošní oscarové filmy, můj vhled do filmové scény je omezený, nereprezentativní a zcela určitě spoustě filmů křivdí. Ale nemůžu si pomoct, prostě se mi zdá, že v hlavním proudu filmové tvorby se hlavně recykluje a lidé se tam novotami a aktuálními tématy neobtěžují.

Nevím, jestli měl někdo takové pocity před deseti, patnácti, dvaceti lety, možné to je. Ale v současné době se mi to zdá velmi neodbytně: naše popkultura je z většiny prostě jen technicky stále dokonalejší opakování téhož. A zdá se, že jsme s tím náramně spokojeni, jako bychom ani nic jiného nechtěli. Proč, to je otázka k diskusi. Už však kdosi v antice pravil, že není nic nového pod sluncem. Zapomněl k tomu dodat jediné - že je to tak mimo jiné proto, že to staré je prostě daleko větší trhák.

O schouleném klubíčku tam uvnitř

21. února 2017 v 18:11 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím jak vy, ale přestože zpravidla působím sebevědomým a vyrovnaným dojmem, není to vždycky tak úplně pravda. Zejména pokud jde o něco, co se mě nějak významněji týká, třeba o kvalitu mého uměleckého psaní. Ano, za ta léta zpětné vazby jsem slyšela o své tvorbě kde co a přečetla jsem tuny knih, které mi umožňují rozpoznat špatné věci od dobrých mnohem snáz než dřív, ale stejně ve mně občas zahlodá pochybnost.

Někde tam uvnitř totiž stále je to malé schoulené klubíčko patnáctileté školačky, která svoje básničky rozechvělýma rukama odevzdává učitelům a čeká na hodnocení jako na poslední soud. Ano, samozřejmě jsem se během let naučila výtvory všeho druhu odevzdávat sebevědomě a s jistotou a ortel očekávat klidně a rozumně při něm pokyvovat hlavou. Obzvlášť ve škole časem dosáhla tahle moje dovednost kvalit cynismu typu "padesát procent běžného úsilí je na tuhle práci až až". Jakmile ale jde o něco osobnějšího, nebo mám o hodnotiteli obzvlášť dobré mínění, čeká stále v hlubinách cosi, co se tetelí radostí nebo smutně choulí při každém slově.

Odhalit kousek své duše někomu, u koho velmi stojíte o dobré mínění, je něco, co vyžaduje určité úsilí. Nedávno jsem se díky jednomu TED talku dozvěděla, že lidé, kteří jsou šťastní a cítí naplnění a uspokojení ze svých vztahů, mají společnou jednu vlastnost, která už tak skvěle nevypadá. Zranitelnost. Abyste dosáhli hlubokého spojení s druhým člověkem, musíte prostě občas risknout, že vás zraní. A tak jsem sedla k počítači, napsala poměrně dlouhý e-mail, připojila jednu ze svých posledních básní (s troufalým úmyslem, že třeba udělá radost) - a odeslala člověku, jehož si velmi vážím.

Přednáška nelhala. Lidé, které si pustíme za zákopy naučeného cynismu a hradby pracně vybudovaného sebevědomí, nás sice mohou hluboce zranit, ale když zůstaneme zakopaní, připravujeme se o neobyčejné bohatství. Při čtení odpovědi na můj e-mail se klubíčko kdesi uvnitř mě zatetelilo netušenou radostí. Kdo ví, třeba díky tomu příště už tak schoulené nebude.

Trable s diplomkou

15. února 2017 v 18:29 | Marie Veronika |  Akademické frky
My všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme vlastně velmi šťastní lidé: můžeme se zabývat tím, čím chceme, a to detailně a na úrovni, a tím se vzdělávat, učit kritickému myšlení, argumentaci, samostatnosti. Dobře, a teď upřímně: my všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme fakt politováníhodná sebranka. Musíme si vycucat z prstu něco, co nás snad bude zajímat, a pak se v tom do nekonečna šťourat a nípat, dokud nám pod tíhou poznámkového aparátu nepraskne hlava.

Diplomová práce není žádná legrace, u nás na katedře má například doporučený rozsah 80-120 normostran. Nevím, jestli jste někdy psali práci o takovém rozsahu, ale 100 normostran vypadá zblízka (abych parafrázovala Pratchetta) jako opravdu hodně normostran. Když se chcete podívat, co jste psali před deseti stranami, Word vám to rozhodně neulehčí: zpravidla skončíte úplně na začátku dokumentu nebo alespoň o dvacet stran dál, než jste chtěli. Nicméně alespoň se touto nedobrovolnou formou můžete pokochat tím, co jste už vytvořili (případně nad tím upadnout do hluboké deprese, podle vaší povahy).

Poznámkový aparát v této délce už začíná žít vlastním životem. Obzvlášť nebezpečné je odkazovat formou "Tamtéž, s. xy", protože pak při náhodné kontrole častěji, než by vám bylo milé, zjistíte, že jste tam někde museli přidat poznámku navíc nebo nějakou umazat, protože ty tamtéže odkazují k úplně jiné knize, než by měly (obě doličné knihy tou dobou zpravidla už bývají vrácené v knihovně). Někdy si říkám, jestli se náhodou poznámky nerozmnožují pučením nebo naopak mezi sebou nevraždí. Vlastně by mě už příliš nepřekvapilo ani jedno.

Ať už píšete o básních nebo konstantách, stane se velmi záhy vaší posedlostí matematika, respektive počítání normostran. Nevím jak vy, ale já když píšu takovouhle práci, tak je takřka nejpoužívanějším programem v mém počítači Kalkulačka. 129 tisíc znaků v dokumentu? Honem, kolik je to normostran (normostrana = 1800 znaků)? Cože, to mi přibyly za ty čtyři hodiny jenom dvě normostrany? No to snad ne! Obzvlášť v momentě, kdy už mi k večeru docházejí síly, prakticky po každé větě koukám, kolik mi toho přibylo. Zajímavé je, že i když mám pocit, že jsem jen promazávala to, co se mi nelíbilo, znaky mi zpravidla nějakým záhadným způsobem přibývají. Jako by Word milosrdně k počtu znaků připočítával i čas nad nimi strávený. (Díky, Wordy. Nebo že by za tím vězelo to množení poznámek pod čarou?)

A na závěr jedno malé přiznání, konkrétně pravý důvod, proč jsem napsala tenhle článek. Víte, měla bych právě teď pracovat na diplomce. Jenže se mi do toho nechtělo tak strašně, že jsem raději napsala článek o tom, proč je to hrůza. Tak snad tím alespoň trochu ulehčím svému svědomí a ty poznámky pod čarou mi v tom nečekaném volnu definitivně nezdivočí.

Ekologičtí jen, když se to vyplatí

10. února 2017 v 19:57 | Marie Veronika |  Zápisník
Jedná věc mě zaráží: prakticky vždycky, když v našem českém kontextu někdo napíše článek či se jinak veřejně (ovšem pozitivně) vyjádří o ekologických tématech, dojde na peníze. Šetřit vodou a proudem se vyplatí, na peněženkách to poznáte. Nenakupujte impulzivně, dbejte na kvalitu a ušetříte. Dejte si na střechu solární panel, vyplatí se to. Nepřekvapilo by mě už ani "buďte vegetarián, ušetříte za maso".

Je to smutné. Copak opravdu nejsme schopni uvědomit si, že otravujeme svoje vlastní životní prostředí, aniž bychom mysleli na peníze? Nezáleží nám na přírodě ani tolik jako na penězích? Nedochází nám, že je to naše planeta a když si ji zničíme, tak nemáme kde žít? Potřebujeme z toho všeho hlavně něco vytřískat?

Úroveň ekologické debaty u nás se mi zdá být přesně taková: dokud mi z toho něco nekápne, vlezte mi na záda. Myslím, že je to velká škoda, protože příroda je hodnota sama o sobě, hodnota taková, že vedle ní všechny peníze světa blednou. A my, ať se nám to líbí, nebo ne, jsme její součástí. Jestliže si ji zničíme, zničíme i sebe. Je to jedna z nejcennějších věcí, jaké máme - a debata o ekologických tématech by měla podle toho vypadat a tímto způsobem daná témata nastolovat. Pakliže přistoupí na hru "přírodu až za peníze", sama sebe tím diskredituje. Je samozřejmě prima, když šetřením přírody ušetřím i peníze, ale přednost by měla mít (vyjma extrémních případů) příroda. Ne proto, že na tom něco trhnu. Prostě proto, že je.

Obávám se, že dokud nebudeme uvažovat takhle, zůstaneme oním pověstným vředem na tváři naší planety. A ještě víc se obávám, že dokud tak nezačne vypadat i naše veřejná debata o ekologii, uvažovat tak snad ani nezačneme.

Sólo pro tři: hudbu, tanec a poezii

6. února 2017 v 18:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Je tomu pár dní, co jsem v divadle navštívila představení tak krásné, že mi to nedá a musím o něm napsat. Že to nikdo nebude číst? Co už. U vyznání lásky jde také o jiné věci, než aby o něm všichni věděli.

Sólo pro tři, taneční představení na písně Karla Kryla, Jacqua Brela a Vladimíra Vysockého, je živoucí krása. Krása, o níž se těžko mluví, ale která je svou neuchopitelností o to úchvatnější. Je to kus jako stvořený pro mě, neboť se v něm prolínají všechna tři "moje" umění: hudba, tanec a poezie. Tanečníci svým dokonalým pohybem, půvabnými kostýmy i nápaditým nasvícením vykreslovali barvité melodie a ještě barvitější slova, do nichž je rozkoš se ponořit. Ano, musím si pomáhat výtvarnými metaforami, protože jazyk ostatní oblasti zanedbává. Tedy: tanečníci vykreslovali a vykreslili. Dokonale.

Sólo pro tři je jeden z nejkrásnějších kusů, jaké jsem kdy v divadle viděla. Je to emoce v přímém přenosu, čirá emoce, do níž se verše přetavují tak, že už se skoro ani nemusejí zdržovat tím, že vám budou procházet hlavou - chytí vás rovnou za srdce. Je to tanec, v němž rezonuje sama krása a melodičnost jednotlivých jazyků a jejich odlišnost; i slova, kterým nerozumíte, vás svým pouhým zvukem rozechvějí. Tanec, který hudbu a poezi spojuje v jedno - v to jedno, kterým původně byly.

Když představení skončilo, nechtělo se mi tomu věřit. Uteklo to tak rychle! Jaká škoda, že při baletu se nepřidává jako na koncertech! Měla jsem chuť zavolat: "Ještě! Ještě tři hodiny!" Ale samozřejmě jsem jen civilizovaně tleskala, tleskala a tleskala, až mě ruce bolely. A zjevně jsem ve svých pocitech nebyla sama: aplaudovalo se zuřivě, dlouho a ve spodní polovině divadla vestoje. Plným právem.

Kam dál