Jak jsem vtrhla na trh práce aneb o kultickém uctívání

Čtvrtek v 16:58 | Marie Veronika |  Zápisník
Ráno si nastavím budík, i když nikam nevstávám. To kdyby volali už v dopoledních hodinách, tak aby je nezastihl rozepsalý hlas, svědčící leda tak o tom, že si ráda přispím a do žádné práce nespěchám. Za normálních okolností je poměrně těžké se mi dovolat, protože docela často prostě odejdu od telefonu, a když se k němu vrátím, nestačím se divit, kdo mě všechno sháněl. Teď si ale telefon nosím s sebou - do kuchyně, ba i do koupelny. Protože to, že máte zrovna na hlavě šampón, se při telefonátu nepozná. E-mailová schránka se mi stala posvátným, tajemně uctívaným kultickým artefaktem. Otevírám ji se zvláštním chvěním a pak toužebně procházím nové maily. I ty ve spamu.

Někteří lidé žijí na sociálních sítí, můj život se momentálně odehrává na Jobs.cz. Začínám pod jeho vlivem mluvit poloanglicky, z úst mi vyletují slova jako briefing, brainstorming, marketing a všelijaké jiné -ingy, a divím se, kolik je na trhu firem, které jsou progresivní, stabilní, dynamické a vůbec po všech stránkách skvělé a nejlepší. Po pár hodinách vyfiltruji pár nabídek, u nichž se moje emoční reakce ustálila alespoň na "no, tohle by možná přeci jen asi šlo" a jmu se rozposílat životopisy. Zapaluji se nadšením a rozesílám alespoň deset motivačních dopisů, z nichž se v každém píše, že zrovna vaše společnost dělá něco hrozně skvělého a zrovna u vás bych strašně moc chtěla pracovat a taky jsem nejlepší na světě a hrozně mi to půjde, uvidíte. Jen doufám, že si různé společnosti navzájem do těch motivačních dopisů nekoukají. To by moje motivace utrpěla nepěkné šrámy.

A pak už jenom nervózně chodím kolem telefonu a mailu, provádím tajemný rituál uctívání moderních technologií a s bázní kolem nich opatrně našlapuji, neboť to je půda svatá. Božstvo zvané personalista může zavolat kdykoli. A já, jako Abrahám, musím být připravená jeho volání slyšet a odpovědět "tady jsem".
 

Frankofilie a jiné nemoci

9. října 2017 v 19:43 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou věci, které tvoří tak neoddělitelnou součást vašeho já, že jsou zkrátka samozřejmé a není třeba o nich mluvit. Ovšem jako většina "samozřejmostí" nebývají ani tyto pro ostatní vůbec samozřejmé. A jelikož se na blogu čtenáři dozvědí jenom to, co se jim autor rozhodne sdělit, mám za to, že nadešel čas jít s pravdou ven i o jedné z mých nejsamozřejmějších samozřejmostí. Ruku na srdce. Jsem strašný, ale opravdu strašný frankofil.

Když jsem se měla ve dvanácti letech rozhodnout, který druhý cizí jazyk se budu učit, nezaváhala jsem ani na vteřinu, přestože u nás na gymplu v té době působily tři francouzštinářky, jedna horší než druhá. Štěstí se na mě ale tehdy usmálo; co usmálo, úplně se rozchechtalo, protože od následujícího školního roku přišel nový francouzštinář. Jeden z nejlepších učitelů, co znám.

A tak moje sklony (za které z podstatné části vděčím své starší sestře) získaly vzpruhu, kterou potřebovaly k tomu, abych se stala absolutním frankofilem. Vůbec tomu nepomohlo ani poměrně sáhodlouhé cestování po Francii, v níž se co do zeměpisu vyznám skoro líp než v Česku. Francii jsem si zamilovala; od šansonů, gotických katedrál, sýrů a kruhových objezdů až po domy s barevnými okenicemi, se vším všudy. Všechno je tam starší, všechno je tam větší a bohužel prakticky všechno, co se dá koupit, je tam lepší ("To snad neni možný, oni tady mají i ty kuchyňský utěrky lepší!" je památná hláška z jedné z našich cest). Jediné, co máme v Česku neoddiskutovatelně lepší a krásnější, jsou hřbitovy. Smutné, že? Aspoň má člověk co do své vzdálenější budoucnosti jasno. K srdci mi nepřirostly snad jedině tři věci: Paříž, která mě docela zklamala, francouzská próza, zejména ta z devatenáctého století, a víno, které mi prostě nechutná, ať je odkudkoli.

Když proto od někoho slyším, že jede do Francie, ucítím kdesi v hloubi jakési bolestivé bodnutí. Už několik let jsem nenavštívila sladkou zemi galského kohouta, neviděla její půvabnou krajinu, nepotkávala její neuvěřitelně sympatické obyvatele (minimálně když umíte francouzsky, tak jsou úžasní) a nemluvila francouzsky, což je při francouzské výslovnosti požitek takřka rovný zpěvu. Stýská se mi smutným steskem závisláka; Francie je zkrátka moje diagnóza. A já ze srdce děkuji našemu francouzštináři, že mi dal jednu z nejcennějších věcí, které může vzdělání dát. Jazyk a s ním i celý nový svět.

Zaručené trháky, když nepřijde inspirace

5. října 2017 v 16:43 | Marie Veronika |  Zápisník
Každý bloger čas od času bojuje s nedostatkem inspirace. Jeho oblíbená droga, psaní článků, došla a jako na potvoru se ne a ne dostavit geniální nápad. Zoufáte? Pomoc je snadná! Vždycky můžete napsat nějaký zaručený trhák, který vám vykouzlí takovou návštěvnost, že vás úplně přejde chuť psát to, co jste psali předtím. Jaká zaručená kouzla skrývám na inspiračním skladě?

1) Srdceryvná zpověď z minulosti. Měli jste někdy deprese, úzkosti, zlomenou nohu či srdce nebo vás alespoň nechápali rodiče a umřel vám křeček? Ano, je to hrůza a nechci to bagatelizovat, ale na blogu to můžete skvěle zúročit. Všichni si rádi počteme o strašných věcech z cizí minulosti. Nevím, jestli jsme tak soucitní nebo tak škodolibí, ale je to tak. Pokud budete dostatečně drsní a autentičtí, můžete to dotáhnout i na titulku.

2) Gender, feminismus, (ne)rovnost pohlaví, vztahy. Naprostá jistota. Každý si chce přečíst další článek, pod který bude moct napsat svůj názor - ať už je z kteréhokoli konce spektra. Protože na tohle každý svůj názor má a zajímavé je, že ať je jakýkoli, vždycky se jeho nositel cítí být v menšině, schválně si toho někdy všimněte. Každopádně pozor; hádanice v komentářích zaručena!

3) Náboženství. Částečně to může souviset s následujícím bodem, ale tady mám na mysli spíš obecné úvahy typu "náboženství je blbost" nebo naopak "náboženství je skvělé". Na to má totiž taky každý názor, zpravidla ještě o něco militantnější než na bod předchozí. To vám hraje do karet, protože čím militantnější názory, tím víc chtějí být slyšet. Hádanice v komentářích ještě zaručenější!

4) Imigrace, islám, terorismus. Suverénně nejtěžší kalibr, jen pro opravdu silné povahy. Každý prahne po tom napsat svůj názor pod další a další články. A třeba si vás taky zařadit do škatulky "dobrý, se mnou" nebo "špatný, proti mně" (někdy pouze na základě titulku, takže mu věnujte odpovídající péči). Pozor, dost často nic mezi tím neexistuje a jestli byla hádanice v komentářích zaručená u předchozích dvou bodů, tak tady si rovnou chystejte meč na obřadné harakiri. Nebo nějakou jinou rituální sebevraždu hezky po česku. Ale nevím, jestli něco takového máme. Zadusit se pivem? Za pokus to stojí, třeba to pojmenují právě po vás.

A proč tyhle zaručené trháky nepoužívám také, když o nich píšu, ptáte se? Pro odpověď nemusím chodit daleko: nejsem silná povaha. Vidina komentářové války, v jejímž centru stojím, mě naplňuje smutkem a odporem. A jelikož to jinak vlastně už ani neumíme, musíme se s tím smířit; protože o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.
 


Dvojité vinobraní pro abstinenty

2. října 2017 v 18:27 | Marie Veronika |  Zápisník
Neřekla bych o sobě, že jsem extra smolař, naopak mívám většinou docela štěstí nebo alespoň bývám na nějaký ten dějinný zvrat docela připravená. Nicméně občas mi pech přeci jen přeletí přes cestu a pak to stojí za to - třeba moje letošní turistická dovolená, kterou jsem zahájila tím, že jsem si při plavání na Lipně rozsekla několik desítek metrů od břehu patu (ne, taky to nechápu). Nebo rozbitý motor u auta při dovolené ve Francii. Anebo letošní výlet na Berounsko. A ten loňský taky.

Jakmile padlo rozhodnutí, že ten hezký zářijový víkend strávíme nějakým příjemným výletem a že Berounsko je rána jistoty, hned Hlavní nádraží nás přesvědčilo, že to byl hodně špatný nápad. Loni nám, pravda, přišlo podezřelé, že je vlak tak plný, ale ještě jsme si sedli. Až pak když jsme ze Srbska dorazili na Karlštejn s tím, že si ho v klidu obejdeme a někde tam ještě na louce posedíme, jsme zjistili, že to pravděpodobně nepůjde. Všude, ale opravdu všude byli lidi. Strašně moc lidí. A ještě víc alkoholu. Divili jsme se, co se to tam děje, až jsme si všimli, že mají všichni na ruce nějaký divný náramek a že jsme asi omylem vlezli na nějakou akci (naštěstí ale druhou stranou, tak jsme nemuseli platit žádné vstupné a ven nás pustili). Až pak jsme zjistili, že je to Karlštejnské vinobraní - a místo klidného posezení v cíli jsme zdrhali na přeplněný vlak, co nám nohy stačily.

Letos, když jsme viděli předpověď počasí, jsme se rovněž rozhodli strávit sobotu venku. Jen tak nezávazně jsme si zavtipkovali o loňském vinobraní a vyrazili jsme, ovšem když jsme dorazili k vlaku (nutno dodat že první vlak kdovíproč nejel, takže jsme tam skoro hodinu čekali na další), úsměv nám ztuhl na rtech. Kam se hrabal loňský rok! Celou cestu na Karštejn jsme stáli takřka na jedné noze, nalepeni na dveřích, a poslouchali pikantní historky amerických spolucestujících, kteří si pramálo dělali z toho, že řvou na celý vagón. Ještěže alespoň v tom lese nikdo nebyl. Ovšem do zpátečního vlaku jsme se museli opět probojovat (bohužel lidi napadlo, že když nastoupí už v Berouně, tak si možná ještě sednou), a když pak průvodčí zavtipkovala, že prý ještě nikdy na tom vinobraní nebylo tolik lidí, skutečně jsme skákali do stropu nadšením.

Nevím, čím to je, že Beroun má takhle kolem konce září tak neodolatelnou přitažlivost, ale funguje to bezvadně. V zásadě bychom mohli říct, že už jsme dvakrát byli na Karlštejnském vinobraní. Jak jen jsme akční, kulturní a společenští! Radost pohledět, obzvlášť na Instagramu by se to vyjímalo. To, že nepijeme a nesnášíme velké skrumáže lidí, je už jen drobná poznámka pod čarou.

A po úspěchu melancholie

22. září 2017 v 18:18 | Marie Veronika |  Zápisník
V zásadě každý, s kým se bavím, má za to, že jsem v tyto dny neobyčejně šťastná. Hotová škola, červený diplom, alespoň jeden malý pracovní úvazek jistý… Tak nějak všichni si myslí, že celé dny slavím, užívám volna a sem tam odpovím na nějaký ten pracovní inzerát. Nebylo by to špatné. Jenže pravda je úplně jinde. Stejně jako na svatbách lidé bývají smutní, já trpím melancholií právě teď.

Možná je to velkou nevyřešenou otázkou, kým budu. Vždycky jsem byla student a pravidelný čtenář ví, že jsem plánovala jím ještě nějaký ten rok zůstat a pak se pomalu přesunout na opačný konec barikády student-profesor. Teď najednou student nejsem a vazby na fakultu jsem odstřihla; a uvnitř mě zeje pořádná díra. A já nemám čím ji zaplnit, protože takovéhle díry se zacelují jen velice pomalu, tak pomalu, jako vyrůstáte z první lásky a odrůstáte domovu.

Možná to má i něco společného s tím, že na nás místo babího léta vtrhl listopad. Nechápejte mě špatně, mám listopad ráda, jenže v listopadu. V půlce května ani v půlce září mi na listopadovém počasí nic tak skvělého nepřijde. Matuškovými slovy: je uplakaný počasí. A já jsem vůči němu nějaká moc empatická nebo co.

Zkrátka letos nejsem, řečeno s módními žurnály, "ready for fall". Ale možná bych se měla místo planých stížností poohlédnout po nějakém řešení. Když už jsme u těch módních žurnálů, ty mají jasno: stačí pořídit pár rudých kousků do šatníku, nějakou tmavou rtěnku a je to. Tak nevím. Asi mám o životě nějaké přehnané představy.

O obhajobě, která se protáhla

18. září 2017 v 16:21 | Marie Veronika |  Akademické frky
Ti z vás, kdo sledují můj blogový Facebook, vědí, že jsem v pátek prodělala poslední z přechodových rituálů svého magisterského studia, obhajobu diplomové práce. Vyvolení pak vědí i to, že jsem dostala jeden naprosto úchvatný posudek, který bych si mohla dát za rámeček, a jeden dost ošklivý posudek, který sice nenavrhoval žádnou katastrofickou známku, ale jehož tón byl sršatý, uštěpačný, hádavý až zlý a docela mi ukřivdil. Respektive byl to posudek typu "s teorií nesouhlasím, tak snížím hodnocení". Procházka růžovým sadem, ve kterou jsem doufala, se tedy nekonala, a musela jsem hájit a bojovat. Což jsem taky udělala. Tak, až jsem přetáhla plánovanou délku obhajoby na dvojnásobek.

První kámen ze srdce mi spadl, když dorazila moje vedoucí. O tom, jak je skvělá, jsem už článek psala, dovedete si tedy představit, že přítomnost někoho takového na obhajobě, kde na druhé straně sedí bojovný mladý doktorand, který má za to, že sežral všechnu moudrost světa a že jí dá pěkně sežrat i vám, je velmi uklidňující. I přesto mi střídavě bylo horko a zima, chodila jsem po chodbě jako lev v kleci a jediná komunikace, které jsem byla schopná, bylo "já tam nechci".

Myslím, že předseda komise a vedoucí katedry v jedné osobě měl v ten den s mojí obhajobou suverénně nejvíc práce. Několikrát nás musel uklidňovat a umravňovat, když jsme se s oponentem rozparádili tak, že jsme zvyšovali hlas a skákali si do řeči. Když se mě oponent pořád ptal na to samé dokola a já mu odpovídala pořád stejně (fakt nevím, co chtěl slyšet, asi "je to blbost, tak pardon" nebo tak něco), předseda komise debatu ukončil a chtěl se přesunout dál. Netrvalo dlouho a opět jsme se stočili k témuž; i musel debatu ukončit podruhé. A za chvíli potřetí. Oponent v tu chvíli vypadal skoro až ukřivděně, nejspíš protože jsem si stále odmítala sypat popel na hlavu, že jsem si dovolila vybrat takovéhle téma. Téměř roztomilé bylo, když mě v jeden okamžik všichni ostatní proti němu začali bránit. Stejně jsem ale nestihla odpovědět asi na polovinu otázek, které mi v posudku položil. Je to škoda, protože se nedostalo na takové ty uzemňovací typu "na straně 60 a 62 je to explicitně uvedeno".

Když jsem šla za dveře, aby se mohli dohodnout o známce, stála jsem za těmi dveřmi opravdu hodnou chvíli. (Nutno ovšem přiznat, že se neozvaly výkřiky, rány ani střelba.) Pak mi vedoucí katedry s úsměvem sdělil, že kolega nakonec přiznal, že jeho snížené hodnocení neodráželo kvalitu práce, ale jeho akademické přesvědčení, a že mi dali jedničku. Inu, kolega vypadal, jako by mu uletěly včely, ale já jsem se v tu chvíli vznášela vysoko nad střechou školní budovy a všechny jeho mindráky a Lakoffové mi byli úplně ukradení.

Mohla jsem totiž vyrazit do víru velkoměsta s tím, že po devatenácti letech opouštím instituci jménem škola. A nejen to. Opouštím ji jako titulovaný magor. S vyznamenáním.

Co mi daly dva tajemné roky

11. září 2017 v 21:15 | Marie Veronika |  Akademické frky
Je to tak, budu končit na pozici tajemnice magisterského oboru na naší fakultě. K tomuto rozhodnutí mě vedly zejména dvě věci (podobnost s úslovím "na dvě věcí" je samozřejmě čistě náhodná): jednak budu končit studia a jednak jsem usoudila, že už to prostě nechci dělat.

Bylo by nicméně nespravedlivé tvrdit, že mi ty dva roky nic nedaly. Jako všechno, co nebylo tak docela skvělé, to hodnotím, že "to byla zkušenost". A jako každá zkušenost, která není tak docela skvělá, mě i tahle dost naučila. Na mátkou:

Předpisy nejsou vždycky tak docela závazné. Na všech stranách jsou jenom lidi.
Je možné zvládnout situaci, kdy v den schůzky s novými prváky zjistíte, že se to celé koná o hodinu dřív, než jste si mysleli a řekli všem vyučujícím.
Informační systém Univerzity Karlovy je oproti jiným programům, s nimiž tajemník musí pracovat, vrchol modernosti.
Když se jede na exkurzi, jede se nejen tam, ale i zpátky. A je třeba to zdůraznit v samostatném mailu.
Akademičtí malíři by nikdy neměli organizovat exkurze.
Je možné jít na Hlavní nádraží s fasciklem bankovek na hromadný nákup jízdenek do Berlína a zpět a přežít.
Administrativní pracovníci u nás na fakultě jsou skvělí.
Někteří vyučující u nás na fakultě jsou míň skvělí.
Moment, kdy odprýskne jejich nablýskaný lak milých akademiků, je velmi nepěkný.
Je možné pohádat se kvůli vánočnímu přání. V hromadném e-mailu, kterým to přání přišlo.
Příšerně pedantští zkoušející, co jsem je za studií nesnášela, jsou najednou přesní, disciplinovaní a vůbec spolupracovníci k sežrání.
Pokazit se může úplně všechno.
Ale stejně se to dá zvládnout. Aniž by si kdokoli čehokoli všiml.
Psát e-maily velkým akademickým zvířatům je po nějakém tom měsíci tajemnické práce brnkačka.
Nejmocnější je ten, kdo zadává známky do systému.
Vždycky můžete zavolat tajemnici čtyřikrát denně. Nebo jí alespoň napsat mail velkými písmeny. Nebo s šesti vykřičníky.
Případně ohavný mail s mnoha hrubkami, v němž ji osočíte ze všeho zla.
A pošlete ho v kopii jejímu přímému nadřízenému.

A ejhle. Svět se nezbořil. Což je asi to největší poučení ze všech.

O kyborzích a dovolené

5. září 2017 v 19:26 | Marie Veronika |  Zápisník
Prázdniny jsou zvláštní čas. Na jednu stranu velmi depresivní: hrnou se na vás ze všech stran miliony šťastně vysmátých fotografií z nejexotičtějších turistických destinací, zatímco vy sedíte doma. Na druhou stranu krásný: zejména když ty radostí překypující fotografie bombastických scenérií fotíte zrovna vy, čímž uvedete do deprese pro změnu všechny ostatní. Pro mě je léto také časem, kdy vzpomínám, jaké to je žít bez technologií, zejména bez internetu. Samozřejmě že i já na dovolené například fotím, ale jelikož nemám chytrý telefon, tak pěkně starosvětsky foťákem a bez šance na Facebook. Je to skvělé.

Když si na týden či delší dobu odskočím od internetu i od telefonu, cítím se hned jinak. Přestávají mě tížit nezbytnosti a důležitosti všeho druhu, jako třeba že někomu zase nejde vypsat termín na zkoušku nebo zapsat nějaká známka. Ale hlavně mě přestávají tížit aktuální zprávy; nevím, co se děje v politice doma ani ve světě, nevím nic. Najednou jsou tady víc lesy, řeky a hory než krize, recese a deprese. Víc pozoruji než čtu a celá moje existence se daleko víc omezuje na tady a teď, je hmatatelnější, konkrétnější, zaostřenější a jaksi menší. Přestávám být abstraktním oblakem rozprsknutým po všem virtuálnu (postaru po všech čertech) a stávám se malým človíčkem, který se zrovna souhrou náhodou nalézá na jednom malinkatém flíčku téhle planety, a co je za humny, už je pro něj v nedohlednu.

Stojí to za to, osekat jednou za čas všechna svá technologická rozšíření a vrátit se k vlastnímu bytí a vnímání. Zvykli jsme si, že jsme tak trochu kyborgové, neustále napojení na technologické vychytávky všeho druhu, a jako takoví jsme tak trochu všude. Naše tělesná existence to nicméně stále okázale ignoruje a vede si svou. Jednou za čas neuškodí si to připomenout a naslouchat jí trochu víc. Být kyborgem totiž sice je praktické a velkolepé, ale neměli bychom zapomínat, že jsme jimi nebyli vždycky; a že pod vší tou technikou jsme, doufejme, stále ještě tak trochu lidmi.

Týden mezi učiteli

29. srpna 2017 v 19:27 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím jak vy, ale já mám tendenci chtít po učitelích, aby byli něco jako nadlidé. Inteligentní, studovaní, s přirozenou autoritou, nadhledem a charismatem a ideálně ještě s dalšími deseti skvělými ctnostmi. V minulém týdnu jsem prožila stran tohoto ideálu poměrně tvrdý náraz - strávila jsem týden ve společnosti zhruba stovky učitelů hudební výchovy na všech stupních - od mateřinek až po střední školy. Byl to velmi schizofrenní zážitek. Na jednu stranu jsem tam navštěvovala naprosto úchvatný kurz hlasové výchovy, o němž už byla řeč, na druhou stranu tam byl taky ten zbytek.

Tak nějak jsem si představovala, že učitelé se nebudou chovat jako puberťáci, na které neustále nadávají. To jsem se ovšem spletla. To, že opilá skupinka učitelů (tentokrát skutečně výhradně mužů) bude obcházet ve tři ráno chatky, budit jejich osazenstvo a nutit jim tvrdý alkohol, jsem si nepředstavovala ani ve snu. Rovněž jsem nečekala, že level vzájemného pomlouvání mezi učitelkami bude tak vysoký. Taky mě překvapilo, jak velký úspěch slaví opravdu trapné dvojsmyslné vtipy. A to, že na hodině hry na ukulele navzdory explicitní výzvě vyučujícího, abychom nebrnkali do výkladu (což učitelé hudebky opravdu nesnášejí), všichni ti učitelé do výkladu stejně brnkali, snad ani nebudu komentovat.

Rovněž mě překvapila jistá stádovitost v chování. Bylo velice divné se nějaké části programu neúčastnit. Ještě divnější bylo něco z programu kritizovat. Také všichni předpokládali, že se pořád chcete o něčem (čti: o učení) s někým (čti: se všemi) bavit. A pořád se něco nacvičovalo a organizovalo. Neříkám, že když hlavní organizátor slaví šedesátiny, tak by se to mělo ignorovat, ale nacvičovat mu těch překvapení postupně asi pět už mi přeci jen přijde poněkud přehnané.

Inu, byl to zážitek intenzivní, ale myslím, že to díky té skvělé hlasové výchově stálo za to. Konec konců i ten zbytek byl svým způsobem obohacující: vyzkoušela jsem si spoustu nových věcí, zopakovala některé staré a nahlédla do úplně jiného prostředí. Holt to, že bych v něm opravdu nechtěla pobývat natrvalo, už je jiná kapitola.

O andělském zpěvu aneb jak jsem se učila být drzá

28. srpna 2017 v 16:01 | Marie Veronika |  Zápisník
"Buď víc drzá! Pořádně si dupni! Ještě víc! Ještě! No! Já tě naučím být dáma!" A já dupám a zpívám "já!" a a dupám ještě víc a mávám rukama a připadám si jako v Králově řeči. Akorát přede mnou nestojí Lionel Logue, ale postarší éterická černovlasá paní, která když zazpívá, roztékáte se jako čokoládová figurka. A když po chvíli absurdních cvičeních zazpíváme všichni, zní to tak líbezně, jako by se rozezněly kůry andělské.

"Můžu tě obejmout?" ptá se pohnutě jedna z účastnic. "Ano, to je nejkrásnější odměna!" praví paní a už se objímají. "Vím, co chci k padesátinám. Původně jsem myslela na nějaký seskok padákem, ale chci kurz u ní," praví jiná účastnice tak dojatě, že má málem slzy v očích. Jinak ale odcházíme v tichosti. Jak totiž zazní za malou chvilku: "To bylo tak úžasné, že vůbec nechci mluvit, abych to nepokazila."

Když jsem před časem psala o hlasu, byla jsem fascinovaná hlavně teoreticky. Teď jsem ale výchovu k hlasu prožila na vlastní kůži; a řeknu vám, že už jsem dlouho nestála před takovou literární výzvou. Popsat něco takového je totiž takřka nadlidský výkon. Na první hodině stačilo prohodit pár slov a ona okamžitě věděla, co je špatně. "A nesedíváš ty v téhle pozici? No to víš že jo, tlačíš na hlas zátylkem a nemáš uvolněnou bederní páteř!" Usmívala se tak zářivě a vytvářela tak laskavou atmosféru, že všichni mluvili bezmála jako u Freuda na pohovce. Pak jsme dělali cvičení, u kterých jsme vypadali jako úplcí blbci ("jazyk odložíme na spodní čelist, tu uvolníme a říkáme ble, ble, ble"), cvičení, která byla ztěží publikovatelná ("a teď řekněte 'ta krááááva', úplně to ze sebe vyzvracejte!") a cvičení, která by náhodný kolemjdoucí velmi snadno mohl zaměnit za něco docela jiného (ponechávám na vaší fantazii).

A pak jsme najednou byli neuvěřitelně uvolnění a odblokovaní. Tehdy jsme zazpívali. Všichni dohromady. A bylo to nepopsatelné. Výškám, které jsme zpívali, jsme skoro nevěřili. Stejně jako tomu, že by naše hlasy mohly znít tak nádherně a že by zpívání mohlo být tak úžasné, příjemné a blahodárné. Koupali jsme se v sametové hebkosti svých hlasů, v jejich hedvábné barvě a líbezné jemnosti. Nikdo nechtěl, aby to skončilo. Odcházeli jsme v euforii, tiší a pohnutí.

Bylo to setkání se sebou; s hlasem, který pohřbíváme pod všechny své smutky a zranění. A také poznání, že každý v sobě neseme překrásný, nádherný hlas, jímž můžeme vládnout a zpívat jako andělé; že máme veliké dary a skrývá se v nás neobyčejná krása. Takové bytosti prostě nemohou být od základu špatné. A to je poznání, které za to stojí.

Kam dál