Jak se nedvořit ženě

Včera v 16:23 | Marie Veronika |  Zápisník
Když se to stalo poprvé, říkala jsem si, co to má být. Když se to stalo podruhé, chytala jsem se za hlavu. Napodesáté jsem měla jasno: z tohohle bude článek na blog. Protože nemít to skoro každý den na očích, snad bych ani nevěřila, že je to skutečně možné.

Jedna z mých kolegyň má v práci ctitele. Ach, to je ale krása, jaké štěstí ji to potkalo, říkáte si možná. Kdo by ovšem čekal romantickou komedii s kyticemi růží a bonboniérami na pracovním stole, šeredně by se mýlil. Ne že by to tedy byl vyloženě horor. I když - já sedím hned vedle a občas to trochu děsivé bývá. Tahle komedie má každopádně dost černý podtón.

Začalo to v kuchyňce, kde se mistr jahodář rozhodl k prvnímu kroku (nebojte, na přezdívku dojde). Tehdy milé kolegyni zavřel a zastoupil dveře a laskavě něžným tónem se jí vyptal, na jaké pozici pracuje, kolik bere peněz a jestli je aspoň senior a že ani nevěděl, že tady nějaké copywritery máme a že to snad už rovnou může popadnout koště a jít uklízet. V tu chvíli jsem ještě pochybovala, jestli se mu opravdu líbí, nebo prostě jenom rád šikanuje lidi. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Další kroky následovaly v řádů týdnů. Čirou náhodou po celofiremním meetingu nastoupil do stejného vagónu metra jako ona. Když obchoďákům odvedle přišlo jakési elektrické balanční vozítko, jal se na něm opravdu tvrďácky balancovat až milé kolegyni za záda a zpět (bohužel je to i za mými zády a trochu jsem se o ně bála). Další týden přijel takhle na jiném vozítku. A ten další ještě na jiném. Jediná kolena, která to roztřáslo, byla ovšem ta jeho.

Když nezafungovala elektromobilita, přešel na zbraně. Doslova. Plastové nerfky, kterými po sobě obchoďáci občas střílejí, jsem až do té doby vcelku zdárně ignorovala, jahodář jim ovšem dodal nový rozměr. Přišel na dohled k nám a pohybem Arnolda Schwarzeneggera dramaticky nabil tu lehkou a směšně barevnou plastovou pistolku. Pak, když několik pěnových projektilů dopadlo až k nám, je šel hledat a za doprovodu nápadně hlasitého "jo tady!" oblézal naše židle a stoly.

Nicméně ani plastové pistolky se neujaly, a tak přišel se psy. Jednoho dne prostě popadl psa, který patřil někomu jinému, a přinesl ho k nám. Podruhé to bylo štěně. To zafungovalo, ovšem na úplně jinou cílovou skupinu. Napotřetí donesl jiného a pořádně velkého psa, pod jehož vahou se zcela neschwarzeneggerovsky prohýbal, své vyvolené až k hlavě. Ta se zděšeně otočila a celé to doplnila kolegyně odvedle velmi hlasitým "ježíši, co to dělá?!".

Psi selhali a právě tehdy došlo na jahody. Jahodář se minulý týden zjevil, na talířku několik jahod a k tomu přání k narozeninám. To, že se s narozeninami o nějaký ten měsíc sekl, už je jen drobnost. Chvíli jsme uvažovali, jestli jahody nejsou otrávené nebo napuštěné drogami, pak jsem si ale šla do kuchyňky udělat čaj a donesla jsem úlevnou novinu: jahody otrávené nejsou, protože je vzal z erárního koše s ovocem, který nám občas na firemní útraty přinesou.

Tak se zrodil Jahodář. Postrach nezadaných žen, kterého si po prvním pohledu představíte, jak dělá milostné návrhy, které obsahují sekáček, sklep a mrazák. Lamač srdcí, jehož můžete docela snadno načapat v kuchyňce, kterak se snaží narafičit něčí krabičku s obědem, aby vypadla na prvního nešťastníka, který ledničku otevře. Chodící vtělení toho, jak se nikdy, ale opravdu nikdy nedvořit ženě. Tedy pokud nechcete zůstat navěky sami. V takovém případě do toho jděte. Pěkně doslova a se vším všudy.
 

Výmluva na všechno

18. února 2020 v 15:54 | Marie Veronika |  Zápisník
To, čemu věří druzí, mě zpravidla nechává chladnou. Věřte, čemu chcete - pokud to z vás dělá lepšího člověka, pomáhá vám to v životě nebo vám to dává dokonalý smysl, neřeknu ani popel. Pravda, u reptiliánů, otevírání třetích očí a komunikace s anděly mi možná trochu cukne v oku, ale konec konců proč ne. Když se nicméně vaše víra stane všudypřítomnou výmluvou na všechno a začne mít podobu "já jsem to a to, a tak dělám tohle, i když vím, že je to špatně", přichystejte si nějaký pěkný koberec. Ať vám tou dírou ve stropě, co po mně zbude, neprší do obýváku.

Nejčastěji se s podobnými výstřelky setkávám u víry ve znamení zvěrokruhu. Kupříkladu onehdy: snažila jsem se přesvědčit neobyčejně milou, obětavou, laskavou a empatickou kolegyni, aby se v jednom konkrétním případě postavila sama za sebe a šla si za svým. Nedovedete si představit, jak nesmírně obtížné to bylo. Nejdřív mi to nevadilo, taky mi leccos trvá déle a u věcí, které jsou zazděné dávnými emocemi, je to úplně normální. Když ale zaznělo "nojo, my berani občas prostě sklopíme hlavu a couvneme", tak jsem nevěděla, jestli se mám naštvat, nebo převléct do černé.

Nejsem asertivní a mám někdy problém stát si za svým, i když jsem v právu. Právě proto jsem se snažila pro svou kolegyni udělat to, co jsem odkoukala od jiných: přesvědčit ji, že je to v pořádku, svět se nezboří a lidi ji nerozsápou. I když jsem se v tom za poslední roky zlepšila, stále mě to stojí nemalé přemáhání, které ale podstupuji, protože vím, že to stojí za to. Na rozdíl od postupu č. 2, v němž neudělám nic a jenom si řeknu, že "jsem lev, a tak jsem plachá, přecitlivělá introvertka, která se vyhýbá konfliktům a bojí se ozvat" (skoro jako by nám tady něco nesedělo, že?). Tím se vůbec nic nevyřeší, akorát se mě bude zubařka na příští prohlídce ptát, od čeho mám ty zupy tak ošoupané.

Někdy je zkrátka v zájmu všech zúčastněných lepší přestat se odvolávat na to, co o mně říká kamení ve vesmíru, barva aury a kdovíco ještě a začít jednat. Vnitřního růstu nikdo nedosáhneme výmluvami, byť by byly zdůvodněné všemi svatými. Posunout nás mohou pouze činy. Jen těmi se staneme silnějšími, zralejšími a spokojenějšími - ať už o nás vesmírné kamení říká cokoli.

Romance pro předložku

10. února 2020 v 16:53 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem onehdy jela tramvají, zahlédla jsem nad obchodem nápis Obuv pro vaše zdraví. Ano, bylo to hned vedle toho druhého, kde inzerují, že vám za pouhých 399 Kč zlikvidují peněženku a za 499 batoh. Pohlédla jsem na ceduli poněkud překvapeně; nikdy mě nenapadlo, že by moje zdraví potřebovalo obout. Trochu rozpačiě jsem se podívala na svoje nohy. Nevztahovala se tahle tematika donedávna výhradně na ně? Ale pokrok zjevně nezastavíš a tady patrně prodávají úplně jiné a mnohem abstraktnější boty. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou vystoupit a pro onu metaforickou obuv se stavit, pak jsem si ale řekla, že daleko zdravější je beztak chodit bosky a že tedy svoje zdraví nechám pobíhat tak, jak pobíhalo vždycky. Však až doteď si nijak nestěžovalo.

Další zmatek přišel v drogerii. Zubní pasta pro zdravé zuby se blyštila hned vedle šamponu pro krásné vlasy a já úzkostně procházela mezi regály a nevěděla, co si počít. Když je ta pasta určená pro zdravé zuby, co s ní? Je slabší, než pasty normálně bývají, protože automaticky počítá s tím, že si s ní budete pucovat jen zcela zdravý chrup? Anebo je to naopak pořádný dryák, protože zdravé zuby ledacos vydrží? A můžu si být jistá, že mám zuby opravdu zdravé, a tedy způsobilé k takovému čištění? A co teprve s krásnými vlasy? Kdo posoudí, zda si mohu koupit šampon, který je pro ně zcela jmenovitě určen? Věru nevím, co si mám pořídit! Ač bych raději kopala za hodnoty pozitivní, budu se muset spokojit těmi negativními: s šamponem proti lupům a pastou proti kazu. U nich naštěstí nikoho z řad potenciálních uživatelů nevyřazují.

Moje trápení ale za branami drogerie ani zdaleka nekončí. Na trh pro zeleninu se asi nepodívám, neboť se celkem odjakživa počítám za člena rodu lidského a v takové společnosti bych si připadala značně nesvá. A když čtu, že touchpad na notebooku "podporuje inteligentní gesta, která simulují mnoho funkcí dotykové obrazovky systému Windows 10 pro velmi intuitivní ovládání", už mi jen bezmocně padá brada. Tady veškeré spekulace končí a zbývá jediná otázka. "Co to kurňa znamená!?"

Krásné předložce pro, která pro mě byla milenou součástí jazyka mateřského (rozhodně tedy do doby, než se začala chybně používat ke zkratkovitému vyjádření účelu), jsem ale rakev začala tesat až při jiné příležitosti. V jedné zasedačce u nás v práci se předminulý týden v čase 8:30-10:00 konala jakási přednáška spojená s nějakým tím zákuskem a celé se to jmenovalo Brain and Breakfast. Aby zasedačku nezabral nikdo jiný a necourali tam lidi v průběhu, rozhodl se pořadatel učinit tomu jasnou přítrž předem a dal na dveře velký papír. Až sem by všechno bylo v pořádku. Jenomže na papíru se skvělo: Uzavřeno pro účastníky Brain and Breakfast 8:30-10:00. Bravo. Předložka, která by dřív vyjadřovala, pro koho je přednáška určená a kdo tam tedy nemá v průběhu courat, se dokázala obrátit ve svůj pravý opak - a jediné oprávněné účastníky vykázala nezvratně pryč. I pokrčila jsem rameny, otočila se na podpatku a uronila lingvistickou slzu.

Ať už se v té zasedačce dělo cokoliv, pro mě to tedy rozhodně nebylo.
 


Absurdní kusy ze života korporátního

3. února 2020 v 16:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale život v korporátním prostředí se mi jeví čím dál tragikomicky absurdnější. Možná je to tím, že se vedení rozhodlo víc komunikovat a zasvěcovat nás do tajů firmy, a tak i to, co nemělo, vyhřezlo; možná tím, že už jsem tu jednoduše dost dlouho a víc si všímám. Z dvojice smát se/brečet si můžete vybrat podle svého gusta.

Od doby, co k nám zhruba před rokem nastoupil nový CEO (anglická nadávka pro vysoce postaveného manažera, pozn. red.), se mnohé změnilo. Zejména přibylo množství naprosto zbytečných meetingů s anglickým názvem. Dvě hodiny jsme jednou strávili na meetingu v půlce září proto, abychom se dozvěděli ohlašovanou velkou a převratnou novinu: totiž že se blíží Vánoce. Každý měsíc pak musíme povinně na jiný meeting, kde nám jeden z místních příslovečných "Slováků, co frčej na koksu" kulometně, potichu a za doprovodu miniaturních, a tedy nečitelných grafíčků a číslíček, sdělí, v kolik šel včera spát a jak si stojí GM1, GM2, EBITDA a OPEX. Ne, taky nevím, co to je. Ale nikdo nemůže říct, že bych o tom neměla průběžný přehled.

Neustále nám chodí celofiremní spamy s tím, co se podařilo, jak jsme skvělí, jak rosteme, kdo zamakal a komu se děkuje, protože je nejlepší. Na druhou stranu se do nás bez přestání lije, jak tahle firma ještě nikdy nezažila žádné pořádné propouštění a že se bude optimalizovat a změna může přijít kdykoli, všichni se budeme muset uskromnit a hlavně pracujte víc, než byste měli, a ideálně zadarmo. Před Vánoci může jít kupříkladu každý zaměstnanec bez nároku na odměnu pomoct do skladu, přičemž si připadá jako hotový filantrop, protože to není nenasytný korporát, který odmítá v sezóně najmout dost pracovníků, kdepak, to je úžasně obohacující zkušenost a šance na dobrovolnictví na úrovni Armády spásy.

To všechno si ještě přibarvíme pořádnou porcí naprosto nezbytných anglicismů, díky kterým si budeme připadat dostatečně kůl a na výši. Takže fixujeme išůs, které máme, hlavně teda bejziks, můžeme se radovat, protože jsme nad badžetem, ze sezóny jsme si odnesli lerninks, sejdeme se ve vork lanči (ano, ve vork lanči - tak se v byznysovém spíku čte work lounge) a možná taky na hřbitově a snad jedině tam budu moct v klidu a připravená vyčkat, až se začne velebit i náš grout; nebo taky grouf, záleží na tom, jak mince špatné výslovnosti zrovna padne.

Největší gól ale přišel minulý týden v dalším z oslavných e-mailů - a ne, nemyslím ten o tom, jak vyhodili tři lidi z personálního. Protože jsme skvělí a nejlepší, vybudovali jsme cross tým koronavirus a v jeho rámci se pořádně přiživili na davové hysterii. Prodali jsme stovky až tisíce roušek, přátelé, skvělá práce, wow a mega, a to nevadí, že roušky před virem ani chřipkou neochrání, pššš. Právě od toho, abychom dělali takovéhle věci, tu jsme, friends a sweethearts, a tohle je, darlings, přesně naše práce.

Nemám, co bych dodala. Ámen.

HSP v akci aneb hysterák nad deskovkou

27. ledna 2020 v 16:25 | Marie Veronika |  Zápisník
Když píšu o vysoce citlivých lidech (HSP), reakce se zpravidla dělí do dvou částí. První skupina stírá slzu dojetí a je nadšená, že o nich někdo napsal. Ta druhá lehce překvapeně zvedá obočí a vyjadřuje se zhruba v tom smyslu, že si nedokáže něco podobného patrně ani představit. Může se zdát, že podobná vzdálenost je nepřekročitelná a druhá skupina bude vždycky kdesi na druhé straně nechápavě vrtět hlavou. Dnešním článkem bych tomu přeci jen chtěla dát ještě jednu šanci.

Žádná situace se nehodí na ilustraci toho, co vysoká citlivost v praxi znamená, tak dobře jako deskovky. V deskovkách jsou totiž zpravidla zpodobněné situace, kdy jde o všechno, a hráč na to má navíc velmi přímý vliv. Možná se vám zdá, že kvůli pár kostičkám a kusům potisknutého kartonu není třeba se kdovíjak angažovat. Jenomže pro vysoce citlivé lidi je hranice mezi skutečností a simulací velice tenká. V momentě, kdy jde o všechno, je na to třeba odpovídajícím způsobem reagovat. To, že přitom sedím u stolu s přáteli, nehraje vůbec žádnou roli.

Při hraní se tak dostávám do úplně jiného světa. Nervózně poposedám na židli, kroutím si vlasy, ťukám prsty do stolu a s úzkostí sleduji tahy svých spoluhráčů i protihráčů. Když jde do tuhého, začínají se mi třást ruce a za chvíli už se klepu celá. Co chvíli vypísknu, když mě něco napadne, a pokud se něco podaří, lze jen doufat, že ještě neodbila desátá hodina večerní. Nejhorší situace ale nastává, když se hra vyvíjí přesně opačným směrem.

Za normálních okolností s úspěchem vytvářím dojem povahy bezmála holubičí, když ale mám pocit, že prohrávám, jde do tuhého. Boucháním do stolu to začíná, a když třeba na šestnácti kostkách nepadne ani jedna pětka nebo šestka, musím se hodně držet, aby hra vydržela ve vodorovné poloze. Vše se uklidní, až když prohrávám opravdu nabeton, protože v tu chvíli propadám letargii a pak se hry účastním už jen velmi vlažně, s výrazem dosti kyselým a sem tam nějakou tou poraženeckou replikou.

Možná se teď ptáte, co je tak těžkého na tom se ovládnout a podobné věci zkrátka nedělat. Tak se velice často ptám i já. Mnohokrát jsem se svoje bezmála hysterické záchvaty u deskových her snažila krotit. Jenomže stejně jako nefunguje u děsivých filmů otřepaná hláška "je to jenom film", tady nefunguje "je to jenom hra". Když hraju, jde o všechno a ani o píď míň. Ruce se mi proto neklepou jako před maturitou, protože před maturitou jsem byla víceméně klidná. Nad hrou ale moje emoční vypětí dosahuje úrovně malých dětí, které zvládnou být splavené i z Člověče, nezlob se.

"Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo hraní tak prožíval," slýchávám občas šokované výroky. Ano, je to tak. Intenzita mých emocí při hraní je stejná, jako kdybych se skutečně schovávala s koltem za barelem nebo převážela ilegální náklad vesmírnou lodí. Ti, kdo na to nejsou zvyklí, bývají zaskočeni; některé lidi to může otrávit - a nejvíc ze všech mě samotnou. Jenže když začnu hrát, je všechno zapomenuto a já zas hraju o všechno. Klad to má jediný. Když se kupříkladu s děsivým zarachocením otřese výtah, ve kterém právě jedu, zůstávám zpravidla nejklidnějším účastníkem. Není třeba se kdovíjak vzrušovat. O víkendu jsem jen tak tak vyvázla z vesmírné přestřelky a utekla batalionu zombíků. To se přece s nějakým rozbitým výtahem vůbec nedá srovnat.

Proč i spisovatele vážou pravidla

20. ledna 2020 v 16:08 | Marie Veronika |  Zápisník
Někdy se to tak přihodí, že se libovolná debata se mnou záhadně stočí na debatu o jazyce. To se mnou takhle jdete v práci na oběd, normálně si povídáte a než se nadějete, vykládám o struktuře věty v češtině. Vyprávím se zápalem, jak čeština sice nemá pevně daný slovosled, ale zcela volný rozhodně není a existují jasná pravidla, podle kterých se dá jeho vhodnost v dané situaci posoudit. Některé lidi by to zaskočilo, mám ovšem podobně nadanou kolegyni, která rovněž dokáže měnit témata během jediné vteřiny. A tak padne věta, která mi v hlavě bude strašit ještě dlouho. "Tahle pravidla pro nás, kreativní psavce, neplatí."

Jsem poslední člověk pod sluncem, který by tvrdil, že kreativní psaní neohýbá jazyk podle momentální potřeby, nezachází s ním novátorsky a - tak nějak z titulu věci - kreativně. Píšu konec konců celkem odnepaměti; dokonce jsem začínala poezií, která toho snese v téhle oblasti patrně nejvíc. Ráda vymýšlím nová slova a zkouším nové možnosti, je v tom radost, uspokojení tvůrce. Jenomže, milí kolegové, vocamcaď pocamcaď.

Pokud bychom opustili rybníček jazykovědy, dostali bychom se velmi brzy do bažin nesrozumitelného blábolení. Jazyková pravidla pro kreativní psavce nejen platí, dokonce bych řekla, že pro ně platí dvojnásob. Pokud se je píšící Frantík, Pepík či Andulka rozhodnou porušit, měli by si to třikrát rozmyslet; vynahradí tím čtenáři nejednu těžkost. Když například napíšu, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, sděluji tím něco úplně jiného než větou, že pan Novák neznámé auto viděl před svým domem. A to ani nemluvím o situaci, když neznámé auto před svým domem tentokrát viděl i pan Novák anebo dokonce o mrazivé chvilce, když pan Novák před svým domem neznámé auto konečně na vlastní oči uviděl. Vidíte, cítíte, hmatáte ten rozdíl? Důraz pokaždé spočívá na něčem jiném a vypovídá o zcela odlišném kontextu. Když pan Novák auto před domem uviděl, patrně mu o něm někdy dřív někdo řekl, on o něm věděl a teprve teď ho spatřil na vlastní oči. Oproti civilní situaci, kdy prostě šel a viděl před domem neznámé auto, črtám naprosto odlišnou scénu. Pokud dám na konec dům, bude v centru pozornosti on; říkám tím, že auto patrně dosud stálo někde jinde. Jestliže na konec vepíši pana Nováka, mluvím o tom, kdo všechno už to auto viděl a že pro tentokrát padl los i na pana Nováka. Ve zkratce: to na konci je to podstatné.

Špatný spisovatel se od dobrého liší mimo jiné tím, že tenhle rozdíl (a zhruba jeden milion dalších) nevidí a nevnímá ho ani intuitivně. Místo toho si řekne, že pravidla pro něj neplatí, tudíž nemá ani cenu se po nich pídit. Při kontrole si větu o tom, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, v duchu přečte tak, aby dávala perfektní smysl - a nezajímá ho, že v ten moment přidělává čtenáři kopu práce, protože ten bude muset horko těžko z kontextu zjišťovat, jak to jenom mohl pan autor myslet. Bude mít za to, že polibkem Múzy pro něj veškerá jazyková zodpovědnost skončila a pravidla se hodí leda tak na to, abychom jimi dejme tomu podložili rozviklaný stůl. A pak se bude moc divit, že to všem přijde tak nějak kostrbaté a nikdo to nechce číst.

Už se to tak někdy přihodí, že z jediné věty, kterou mi někdo mimochodem řekne, se o pár týdnů později stane ohnivý článek na blogu. Kolegyně patrně neměla tušení, jakou řetězovou reakci zažehává; jsem konec konců přesvědčená o tom, že píše velmi dobře a vůbec ji považuji za inteligentní osobu, se kterou rádá sdílím obědový čas. To, že autor by měl přijmout zodpovědnost za jazyk, kterým píše, mi ale nevymluví. Píšeme - a mluvíme - proto, aby nám bylo rozuměno. Pokud máme spisovatelské ambice, týká se nás to tím víc. Jazykové vědomí bychom měli bystřit a ostřit, ne tupit a rozmělňovat. I ve svém vlastním zájmu bychom se tedy vždycky měli snažit maximálně vyjasnit, jak to s tím panem Novákem a neznámým autem před jeho domem doopravdy bylo.

O neviditelných kráskách

13. ledna 2020 v 17:24 | Marie Veronika |  Zápisník
Osud tomu chtěl, že mě po delší pauze opět dohnala plesová sezóna. Ne že bych se plesům za normálních okolností nějak dramaticky vyhýbala. Spíš jsem od doby, kdy se tanec stal náplní mého volného času, usoudila, že si na parketě ucpaném víceméně polostojícími páry prostě nezatančím, a jde tedy o záležitost čistě společenskou. A tam, ruku na srdce, dám většinou raději přednost klidnému večeru doma. Letos jsme se však s rodinou smluvili, sjeli se na rodnou hroudu a vyrazili společně.

Jelikož plesy v okresních městech nejsou nikterak nóbl, usoudila jsem, že si nechci připadat oblečená příliš formálně a pro tentokrát svou značně extravagantní velkou večerní nechám doma. S tímto neprůstřelným argumentem jsem zatnula zuby, vyrazila do obchodu a zakoupila společenské šaty ke kolenům. Výborně, říkala jsem si, těmihle šaty zapadnu do místního koloritu a nebudu na sebe strhávat pozornost na každém kroku. A ještě se mi je podařilo sehnat v prvním krámě a se slevou! Můj plán nicméně i přes zbrusu novou výbavu utrpěl značné trhliny. Střetl se totiž s konkurencí, jakou jsem nečekala.

Ples byl sice plný půvabných dívek v krásných, někdy i celkem výrazných šatech (většinou délky ke kolenům - deset bodů pro mě za kamufláž!), ale prakticky ze všech čišela nesmírně koncentrovaná touha po tom, aby si jich nikdo, ale opravdu nikdo nevšiml. Stály ve svých róbách s peřím či s výraznými viktoriánskými náhrdelníky u kraje, tak trochu přihrble, skrývaly se za dlouhými loknami a cupitaly po okraji parketu krokem značně nejistým a drobným. Když tančily, dívaly se nezřídka na zem a usmívaly se sice trochu potěšeně, ale hlavně vystrašeně, jako by je pohled ostatních mohl spálit na uhel.

Netrvalo dlouho a došlo mi, že kombinace mých léty vypěstovaných tanečních instinktů "hele, nikdo není na parketě, honem jdeme, než tam vlezou lidi!" a asymetrických, lahvově zelených lesklých šatů kýžený výsledek ani zdaleka nepřinese. Maskování, pod kterým se ukrýval zbytek sálu, bylo tak dokonalé, že by ho nedokázaly prorazit sebevýraznější svršky. Když se člověk jako neviditelný chová, neviditelným se zkrátka stane a kouzlo je úplné.

Bylo mi jich líto. Vždyť by stačilo tak málo! Změna pohledu, trochu jiné držení těla a jistý krok - celý rozdíl mezi šedou myškou a sebevědomou, krásnou dívkou. Všechny mohly být ve druhé jmenované skupině, zvolily ale jinak. Nemusíte čekat, až budete dokonalé a budete mít v tanci třídu A, chtělo se mi zakřičet. Jenomže dnes se odevšad valí taková přehršel citátů o sebelásce, že by můj hlas byl jen dalším směšným klišé v řadě. Nic z těch klišé ovšem zjevně nepřešlo z chytrých telefonů do hlav mladých a krásných lidí, a už vůbec ne do jejich emocí.

Doufám tedy, že to jako tolik jiných věcí spraví čas. Možná jsem v jejich věku působila podobně; anebo se tak alespoň cítila. Pokud je ještě někdy uvidím, třeba na plese za dalších pár let, byla bych moc ráda, kdybych je už nepoznala. Namísto vyplašených, uťápnutých dívek bych si přála vidět mladé ženy s jiskrou a hlavou zdviženou. Takové, za kterými se ráda s obdivem otočím.

Jak jsem chtěla být kreativní

6. ledna 2020 v 16:57 | Marie Veronika |  Zápisník
Čas od času se stane, že má člověk zčistajasna dostatek volného času; nebo minimálně víc, než je ho potřeba na akutní dospávání, uklízení a dohánění toho, co se během uplynulého týdne, měsíce, roku či dekády nestihlo. Takové chvíle mají nezaměnitelně sladkou příchuť neomezených možností: teď můžu dělat cokoli, říkáte si blaženě a svou mysl necháte bloudit po nejvzdálenějších koutech fantazie. Z takového povznesení pak kolikrát vzejde notně potřeštěný nápad, který by za normálního stavu nemohl projít ani nejhrubším sítem vaší sebekontroly, ale teď zrovna vypadá nesmírně lákavě. Nevyhlo se to letos ani mně. Rozhodla jsem se být kreativní a vyrobit si na nadcházející rok svůj vlastní diář.

Naštěstí i v opojení moje mysl zcela věcně vyhodnotila, že minimálním výchozím bodem musí být nepopsaný sešitek správné velikosti. Na něco tak troufalého, jako je výroba vlastního sešitku (včetně desek!), bych dokázala k dobru svému i dobru svého okolí pomyslet snad jen téměř v bezvědomí.

Našla jsem si tedy sešitek formátu A6, s tuhými deskami a cenovkou ještě v korunách československých a byla jsem spokojená, že dokonale vyhovuje zamýšlené roli a vyžádá si jen minimální úpravy (i blažené opojení má své hranice). První zklamání přišlo při otevření, když na mě vykoukly čtverečky. To není ideální. Ale přece se nenechám jen tak zastrašit, aspoň si budu mít kde zahrát piškvorky, kdyby na to přišlo, kdo ví, co mě na tom doktorátu čeká, že. Pak ovšem začaly skutečné potíže.

Nevěřili byste, jak vzácný artikl je i ve výtvarně velmi bytelně vybavené domácnosti černá fixa. Obyčejná černá fixa, která permanentě nepropíše při první tečce hned tři stránky socialistického papíru najednou, ale normální, skromná fixa, akorát na můj nový diář. Vyzkoušela jsem čtyři. Všechny byly vypsané.

Zkusila jsem tedy nejjednodušší řešení: propisku. Nalinkovala a nadepsala jsem první dvojstránku, ale trochu mě to vyděsilo. Všechno bylo strašně modré, asi jako Facebook, brrr, a navíc nepřehledné - a přes to vlak nejede. Když už se s tím dělám, musí být při prvním pohledu jasné víc, než že nám dopsaly všechny černé fixy. Řekla jsem si tedy, že to vezmu z jiného konce.

Kaligrafické pero s bombičkou barevného inkoustu (můžete třikrát hádat, jestli ještě byly k dispozici bombičky s černou barvou) je, pravda, na můj diář poněkud moc nóbl, ale když dojdou fixy, nebojím se sáhnout k drsnějším řešením. První potíž nastala hned s instalací bombičky, která mi do pera nešla nacpat. Následně se ukázalo, že to byl teprve začátek.

Myslím, že jestli na světě existuje kaligrafické pero, které popírá fyzikální zákony, najdete ho u nás doma. Pero se totiž rozhodlo, že s ním v žádném případě nikdo zeleně psát nebude, ať si tam cpe bombičky, jaké chce. Zkrátka nepsalo. Snadná pomoc, uklidňuji se, stačí ho strčit pod teplou vodu. Pero kontrovalo vpravdě brilantně: to, co z něj teklo, bylo červené. Nekompromisně červené, jako kečup. To je přece normální, vrtíte patrně hlavou, prostě tam byla předtím červená bombička. Ano, bylo by to normální, kdyby jasná červeň tekla řekněme první půlminutu. Jenomže z tohohle pera tekla nejen první půlminutu, ale také celou druhou, třetí, pátou, ba i desátou minutu, a to i při opravdu soustředěním úsilí. Množství provokativně červeného inkoustu, které z pera vyteklo, muselo mnohonásobně překročit i velmi optimistický odhad objemu celé jeho vrchní části. Zelená bombička v něm tak sice byla řádně uchycena, ale pero dál tvrdohlavě psalo jasnou červení, která se nejen neměla kde brát, ale nezdála se byť v nejmenším dotčená plným zeleným rezervoárem.

Co vám budu povídat, ten diář nemám. První pokusné listy jsem, drtíc nadávky mezi zuby, zuřivě vytrhla, nad perem zlomila všechny dostupné hole (i po cca půlhodině píše stále velmi červeným odstínem hnědé) a sešítek vrhla zpět do zásuvky, kde nadále leží zcela nevyužit. Zanadávala jsem si, že jsem se vůbec do něčeho takového pouštěla a že příště, až mě nějaká podobná pitomost zase napadne, si vezmu obyčejnou tužku a nebudu se pokoušet o žádná sofistikovaná řešení. Tím jsem měla za to, že je diářové epizodě nadobro konec, uklidnila jsem se a přichystala si hotovost do nejbližšího papírnictví. Netušila jsem, že závěrečná tečka ještě nepřišla.

Dnes ráno jsem totiž našla na svých oblíbených kalhotách flek. Flek, který nepouštěl. Nebudu vás napínat; beztak už tušíte, jak asi vypadal. Nezklamu vás, pero svou pomstu dovedlo k dokonalosti. Měl zcela nekompromisní, jasně červenou barvu.

Rozjímání ke konci roku

30. prosince 2019 v 21:24 | Marie Veronika |  Zápisník
Říká se, že když začíná něco nového a odehrává se nějaká významná změna v našem životě, máme tendenci ji projevovat navenek, co to jde. Žena tak po svatbě ostříhá dlouhé lokny, v těhotenství uklízí jako šílená, a když děti dospějí do puberty, obarví si vlasy načerveno. Pravda, možná je to v té lidové moudrosti ještě trochu jinak, ale jednou do roka si trochu té přibližnosti mohu dovolit.

Mám za sebou nejstatičtější rok svého života. Celý jsem ho prožila v jedné práci, brblajíc od víkendu k víkendu, s pěti týdny dovolené a účesem stejným, jaký mám s menšími výkyvy posledních deset let. Nenaučila jsem se žádný cizí jazyk, moje váha zůstala stejná a nijak dramaticky se nezměnil ani můj jídelníček. Obklopují mě stále titíž lidé, prstýnky zůstaly na příslušných prstech a krom platební karty jsem nevyměnila jedinou legitimaci. Dokonalá nuda a šeď; nebo také jistota a stabilita - záleží na úhlu pohledu.

Jenomže zdání klame a letos je tomu tak ještě stokrát víc než jindy. Když teď, o prosincovém večeru, sedím vedle omamně vonícího stromečku a nedaleko planoucích svíček, trochu se mi z toho všeho motá hlava. Konec roku bývá tradičně spojován s chaosem, předvídáním budoucnosti, odvržením a novým přijetím řádu a vůbec vším možným tajemným a magickým, takže kdo ví, co to ze mě (kromě přebytku cukroví) vlastně teď mluví. Ale letošní rok jsem poprvé po dlouhé době pocítila potřebu vánočního úklidu a pořádné duševní i fyzické inventury. Změnilo se všechno a musí to ven.

Příští rok čekám nejeden převrat. Pokud všechno klapne podle mých představ, budu zanedlouho psát opět jako součást akademické obce (patrně tím procitne ze spánku příslušná rubrika, radujte se!), obklopená, no, vlastně zhruba stejnými knihami jako právě teď. Z těch sto čtyřiceti normostran ve Wordu, kterým vzletně říkám "moje kniha" se možná stane ještě daleko víc normostran; doufám nicméně, že jich spíš ubude, zato se významně zvýší jejich kvalita. Třeba začnu po několika měsících znovu psát poezii. A hlavně doufám, že budu zase šťastná. Stejně šťastná jako jsem teď, omámená vůní smůly, která se po týdnu ani trochu nevyčerpala, ve světle svíček a pořádným fasciklem všemožné literatury po boku. Protože v momentě, kdy vás zachvátí omračující pocit štěstí z toho, že si čtete knihu, co se jmenuje Antropologická lingvistika, je to celkem jasný signál.

Nový roku, nejsem na tebe úplně připravená, ale to nebudu nikdy. Bojím se, ale tak to bude vždycky. Takže se na nic neohlížej a přijď. Vánoce jsou stále tady a ve mně se něco nového skutečně narodilo. Doufám, že to se mnou i zůstane.

Proti polovičatosti

18. prosince 2019 v 16:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě je pramálo věcí, o které usilují opravdu všichni. Pokud ale něco takového skutečně existuje, je to bezpochyby pověstná muška jenom zlatá. Štěstí. Tolik skloňované, tolik vytoužené a tak vzácné.

Jestli jsem se o štěstí za dobu svého života něco naučila, je to skutečnost, že ho máme ve svých rukou. Šťastní můžeme být jenom tehdy, když svému životu vědomě dáváme směr a jsme pány svých rozhodnutí, na jejich velikost a význam nehledě. I drobné činy mohou dláždit cestu k velké spokojenosti. Naopak čím víc se jen tak vezeme, čím víc kloužeme po povrchu, jsme v něčím závěsu a vyhýbáme se těžkostem, tím méně šťastní jsme.

Jsem zarytým nepřítelem polovičatosti. Nechci dělat něco jenom proto, že se to ode mě očekává, i když je to zatraceně těžké. Odmítla jsem před více než dvěma lety jednoduše zůstat na doktorátu, protože bych to dělala ze setrvačnosti. Planě bych se potloukala akademickým světem, bez cíle a snahy, vyhořelá a nespokojená, polovičatá. Dnes se vrátit chci. Ubíjí mě šedivá rozbředlost běžného zaměstnaneckého života, od víkendu k víkendu, bez cíle, naplnění a smyslu. Chci zase zdolávat mety, zlepšovat se, jít dál a hořet jasným plamenem.

Být ve svém vlastním životě opravdu hlavní postavou, to je oč tu běží. Bavit se je hezké a snadné. Když se ale nechávám jen unášet nekonečným proudem seriálů, videí, sociálních sítí a vtipů, zanechává to ve mně pouze prázdnotu. Volba je na mně. Zavřít oči a přerazit tu neúplnost další polovičatou zábavou? Nebo z proudu vystoupit a raději něco vytvořit, otočit kormidlo z vnějšku dovnitř? Zábava je jako kapky, které stékají po povrchu. Já chci dát přednost prameni, který se na povrch dere zevnitř.

Každý den činíme řadu rozhodnutí, která mohou, ale také nemusejí být automatická. Automat sice někdy šetří čas, ve výsledku nás ale odcizuje nám samým. Dny potom plynou, jeden jako druhý, bez uspokojení či přesvědčení. Každý z nich nám sebere trochu života a my dál čekáme na změnu, nešťastní a otrávení. Sdílíme motivační citáty na Facebooku a se zakyslým výrazem pročítáme návody, jak být šťastní. Bezvýsledně. Na řadu věcí totiž sice vliv nemáme a osud nás někdy ošklivě skřípne, ale jediné, co s tím lze udělat, je vzít to do svých rukou a udělat s tím to nejlepší, co dokážeme. Nikdo jiný to udělat nemůže.

Kam dál