O návratech

13. srpna 2018 v 16:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Přijela jsem z cest. Byly to cesty relativně obsáhlé a já cítím nutkání něco napsat a zároveň naprostou vnitřní neschopnost něco vymyslet. Čím to je, že po některém návratu mám chuť vystavit všechny suvenýry, smést ze stolu starý prach, napsat tisíc článků, dva romány a tři sbírky poezie, nacvičit znovu Ďáblův trylek (blahé paměti) a jindy se vzpamatovávám dlouho a bolestně, blábolím blbosti ještě týden, malovaný kalendář ani nevyndám z hnědého papíru a prach má stále pré?

Doléhá na mě únava. Únava ze stereotypu a zároveň z nejistoty - a taky ze všech těch Jobových zvěstí, které se na mě v posledních měsících valí. Jsem bytost křehká a k rozbití mi stačí málo (pro mé věrné čtenáře to jistě není žádné překvapení). Ano, vím, že každá mince má dvě strany a že i tahle křehkost může znamenat nepřehlédnutelné klady. Jenomže nevýhodnost mého duševního a konec konců i tělesného ustrojení do současné doby (jakož i do jakékoli jiné doby) je natolik zjevná, až to bije do očí.

V superhrdinských filmech vídáme hrdiny, kteří přijímají své schopnosti a dávají je do služeb veřejnosti, která po nich prahne. V reálném životě vídám ovšem spíš talenty, o které nikdo nestojí, a schopnosti, které se nikomu nehodí, poněvadž se nedají zpeněžit. Ani Spidermanovi by se ten svět nezachraňoval tak snadno, kdyby o to nikdo nestál a nikomu by se to nevyplatilo. Nikdo nestojí o křehkost, jakož ani o dary, kterých mám plnou náruč. Když už, tak projeví zájem o zlámané měďáky kdesi po kapsách. Pravda, ty mi zpravidla rychle vynesou jistou prestiž, jenomže ta se rychle omrzí, protože to skutečně podstatné spí hluboko pod povrchem.

Vrátila jsem se z cest, ale nebyl to doopravdický návrat někam, kde to znám. Stojím na nové křižovatce. Já nevím, nešlo by to třeba... vrátit?
 

A úspěšným peklo

23. července 2018 v 16:20 | Marie Veronika |  Zápisník
Představte si následující dva příběhy:

1) Máte nějaký sen, tvrdě dřete a jdete si za ním. Sen se vám vyplní, jste šťastní, úspěšní, bohatí a máte všechno, co jste kdy chtěli. Skončíte pár let nato sebevraždou.

2) Jste vysoce inteligentní a oplýváte schopnostmi, které mohou změnit svět. Lišíte se jimi ale natolik, že jste v zásadě vyloučeni ze společnosti, nikdo vám nerozumí, pro všechny jste jenom divní - a tak namísto dělání díry do světa berete prášky proti depresi a pokoušíte se aspoň ráno vstát z postele.

Proč takové demotivující věci vyprávím? V poslední době jsem obklopená příběhy lidí, kteří v očích tohoto světa uspěli, i nedá mi to a přemýšlívám o tom, co vůbec úspěch obnáší a proč po něm tolik lidí prahne. A také proč tolik "úspěšných" lidí i lidí, kteří by úspěšní být mohli, končí tak hrozně. Říkám si, co je s naším světem špatně, že téměř všichni touží po jednom jediném a přitom ti, kdo toho dosáhnou, propadnou… inu, v zásadě peklu. Co je to za svět, který nás všechny žene jedním směrem, a to směrem, který přináší zejména trápení?

Hlava mi to nebere. Závidíme, a přitom není co, toužíme, a přitom není po čem; ani nějaká ta sebevražda námi nepohne. Co bude se světem, který decimuje své úspěšné a potenciálně úspěšné takovým tempem, opravdu nevím. A taky nevím, jestli nakonec to, co vnitřně skutečně potřebujeme, není prostá nedosažitelnost, za kterou se můžeme dostatečně slepě hnát. Ať tak či tak, je to smutné. Tak smutné, že snad nad příštím příběhem ve stylu "před pár lety neměl na autobus, dnes má miliony dolarů" namísto obdivného povzdechu uroním slzu.

Největší spisovatelské radosti

11. července 2018 v 15:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě existují slova, která mají vpravdě kouzelnou moc. Vynechme teď profláklé "prosím" a jeho neodmyslitelný protějšek "děkuji" a buďme o něco soukromější. Jsou totiž věty, kterými můžete vykouzlit úsměv na tváři nejednomu pisálkovi. Kupodivu to nejsou žádní žhaví kandidáti ve stylu "skvělý" nebo "ty píšeš taaak dobře" - ti zpravidla působí poněkud nevěrohodně. Je třeba pátrat jinde, výsledek ale stojí za to.

"Úplně jsi mi to vzala z úst./Nemám co dodat."
Každý, kdo někdy psal, ví, že vystihnout myšlenku není vždycky úplně snadné. Idea zůstává vlát na chvostu, zatímco slova budují vzdušné zámky - a něco s tím udělat není jen tak. Někdy se to ale povede. Dokonce se to může povést na výbornou; a není o tom lepšího důkazu než právě takováhle reakce.

"Jak dokážeš tak přesně vyjádřit, co taky cítím?"
Tenhle výkřik se možná hodí o trošku lépe k poezii než k próze, ale pro mě měl vždycky největší sílu ze všech. Víte, je neobyčejná radost a neobyčejná obtíž dokázat vyjádřit přesně, co cítíte. Zpravidla to nejde přímo a o to nejistější je výsledek. Ale v momentě, kdy zazní tahle věta, si můžete být jisti, že se to povedlo. Vyjádřili jste svou emoci nejen přesně, ale tak, že nabírá univerzální lidské rysy. A to jste psali o západech slunce a vůni fialek. Není to úžasné?

"Upřímně jsem se zasmál./Hned je mi mnohem líp."
Co je krásnější, než psaným slovem někomu zlepšit den, byť třeba jen maličko? Pokaždé, když zahlédnu mezi komentáři nějakou takovouhle větu, hned se o kousek rozveselím. Není hřejivějšího momentu, než když lidé odcházejí od vašich řádků s upřímným úsměvem na tváři (který sice, pravda, nevidíte, ale ze slov lze poznat víc, než se zdá). Autoři depresivních románů by možná nesouhlasili. Ale tady jsme na blogu a to je přeci jen poněkud jiný žánr.

"Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel."
Vlastně se jedná o intelektuální variantu předchozího bodu. Stejně jako je neobyčejná radost někoho potěšit, podobně zahřeje u srdce i to, že někomu otevřete oči a ukážete mu něco v novém světle. I kdyby to měl být vcelku nepodstatný detail, každý drobeček se počítá. Třeba se jednoho dne spojí s tisíci jinými drobečky a něco pěkného vznikne. Aspoň strouhanka.

Zkrátka i u psaní, které je dle mého soudu spíše vnitřní nutností než klasickým koníčkem, člověk občas potřebuje nějakou vnější odezvu (pokud možno pozitivní). Šuplík je hezká a celkem romantická věc - ale pochvala je pochvala. A když se vyjádří takhle kouzelnými slovy, pak si autor připadá, že to má smysl. Ví, že to opravdu chce dělat. Cítí se, jako by ho radost vystřelila až ke hvězdám...

A když budete mít štěstí, třeba o tom i napíše.
 


O prokleté otázce

26. června 2018 v 16:16 | Marie Veronika |  Zápisník
Nepochybuji o tom, že každý takovou máme. Otázku, kterou nám naše nicnetušící okolí občas položí, po deseti minutách začne litovat, po půl hodině nenápadně pokukovat po dveřích a vydávat nervózní zvuky a po dvou hodinkách si rvát vlasy a s pološíleným křikem vybíhat z místnosti. Dotaz, který jako by měl zvláštní tajemnou moc, dotaz prokletý.

V mém případě jde o otázku "jaké bys mi doporučila knihy?". Tehdy se mi rozsvítí oči, následuje chvilka ticha před bouří (ó, vy šťastní, v tuhle chvíli ještě netušíte, do jaké šlamastyky jste se dostali) a potom - potom vybuchne sopka. Řinou se ze mě názvy, jména i čísla a v ten moment patrně představuji největší žijící sbírku superlativů na světě. Sunu se seznamem své oblíbené literatury s jistotou tanku, až se dostanu do nejnovějších dějin toho, "co teďka čtu". Tam proud mírně zpomalí a zřídne, ale nezastaví se, kdepak. Po malém okamžiku, kdy se zdá, že už už vyváznete, vás totiž zasype všechno, co vyškrábnu ze svojí paměti. To, s čím jezdím v tramvaji do práce, to, co mi leží doma na skříňce, to, po čem sáhnu, když chci jenom něco krátkého, pár chronicky rozečtených básnických sbírek, dosud neotevřenou knihu na stole - a když budete mít štěstí, možná i nějaký ten blog a nejistý oblak toho, "co si plánuju přečíst". V této fázi už se ale většinou všichni přítomní kácejí v mdlobách k zemi (alespoň mentálně), pakliže se ovšem už neskáceli dávno předtím.

Nevím, co je to za zvláštní kletbu, která způsobuje takové pomatení smyslů, ale je neobyčejně mocná. Zvládne během vteřiny zvrátit jakkoli silný záměr odejít - a můžete si být jistí, že když už takový záměr mám, bývá skutečně velmi silný. Položte mi ale takovouhle otázku a je to, jako byste mávli kouzelným proutkem a změnil se celý svět. No konečně, na takovou otázku jsem čekala celý večer! Jen pamatujte, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.

Litovat svého prokletí totiž budu až později. Rozhodně tedy dlouho, dlouho po vás.

O pohledu do duše

18. června 2018 v 16:18 | Marie Veronika |  Zápisník
Málokdy se mi stane, že vím, o čem chci psát, ale nevím, jak do toho. Je to vzácný pocit, který zpravidla po pár dnech zmizí a zanechá po sobě nějaký ten článek; jen zcela výjimečně setrvá a usadí se mi v konečcích prstů jako jakési nervózní chvění. Výjimečně, ale například právě teď.

Když jsem psala o tom, že psaní je koníček, který nejde příliš sdílet a není možné si o něm povídat, jednu věc jsem opomněla. Totiž že psaní přece jen sdílet lze, protože je možné o něm - jak jinak - psát. A to s výsledky vpravdě nádhernými. Dovedu si kupříkladu představit jen málo způsobů komunikace, které by byly důvěrnější než třeba sdílení vlastní poezie. Je to trochu jako dát tomu druhému se slovy "na, čti si" kousek svojí duše. To zkrátka nejde udělat v hospodě nad pivem a po komplikovaných povahách, které poezii v pokročilejším věku, než je sedmnáct let, píší, by bylo naprosto zbytečné něco takového chtít. Je to i takhle sdostatek těžká situace: na jednu stranu toužíte po tom, aby vás někdo četl a pochopil, na stranu druhou jste pak najednou hrozně zranitelní; vždyť dáváte všanc svoje nejniternější pocity a myšlenky, kapitoly z vlastní minulosti, které byste si třeba i přáli vyškrtnout, sám způsob, jakým vnímáte skutečnost - byť všechno poněkud zašifrovaně. Když to druhá strana rozluští, cítíte velkou radost, ale zároveň jste poněkud rozechvělí, protože jako všechno, co bývá ztajeno do nečitelných kódů, lze i tohoto ohromně snadno zneužít.

Chápu proto všechny blogery, kteří se i po mnoha letech sebevědomého blogování přiznají, že při publikování poezie se jim trochu chvěje ruka. Rozumím všem něžným a křehkým duším, které se normálně skrývají za bezpečnými hradbami rozumu, ale z jejichž veršů tryskají hotové gejzíry emocí. Znám ty zvláštně rozpolcené pocity, nedočkavost a zároveň obavy, nervozitu i vděčnou radost. A právě proto doufám, že na každého Básníka někde čeká jeho Čtenář (zpravidla sám rovněž Básník), nadšený, chápavý a jemný. Takový, který vás nechá zahlédnout kousek vlastní duše a sám zahlédne alespoň odlesk té vaší. Ano, je to riziková investice. Ale stojí to za to, stojí to za to tisíckrát.

Lament pesimistův

11. června 2018 v 16:21 | Marie Veronika |  Zápisník
Nejsem člověk přehnaně optimistický. Dokonce bych řekla, že jsem člověk docela výrazně pesimistický a kritický, který si s chutí namaluje nějakého toho čerta na zeď, a ještě se nad ním rozčílí. Tedy až donedávna. Protože moje pověst nemilosrdného vrchního kritika a škarohlída, který už v osmi nebo devíti letech na komplimenty odpovídá "dobrej vtip", utrpěla značné šrámy.

Jak postupně zjišťuji, v našem pracovním kolektivu zastávám roli vrchního optimisty. Když mi to došlo, oslavila jsem to - jak jinak - pořádnou dávkou pesimismu. Svět, do kterého jsem skrz některá vyprávění nahlédla, je totiž temný. Strašně temný. V zásadě se všechny moje poznatky dají shrnout do jednoduchých slov: všichni jsou hloupí a zlí a jejich pohnutky jsou vždycky špatné. Neexistuje situace, v níž by se v tomto světě mohla například mladá žena provdat za staršího muže z lásky nebo někdo mohl něco dělat nezištně a pouze pro dobro věci.

Ano, i já už jsem šla ve svých úvahách o lidech hodně daleko, ale z těchto končin jsem se vždycky vrátila zpět, protože zůstávat tam mi nedává smysl. Už jen proto, že z čistě statistického hlediska blbci všichni být nemůžou - rozhodně ne z hlediska lidí s normální inteligencí, kteří tvoří zhruba tři čtvrtiny populace a opravdu si navzájem nemají co vyčítat. A také proto, že v takovém světě nechci žít. Copak by měl takový život cenu? Pokud nevěříme ani ve zblo dobra, můžeme si rovnou hodit mašli.

Abych pravdu řekla, moc nevím, co si s tím počít. Vyvracet to nemá cenu, protože na místě jedné useknuté hlavy jich vyroste nových pět, a nechat si tím narušit vlastní duševní rovnováhu teprv ne. Jediné řešení, které se mi teď nabízí, je velmi tvrdohlavě optimistický úsměv (nic pro mě), nebo zkrátka zbabělý útěk do hájemství tvrdého intelektu. Mám vybráno. Vidím to na něco jako: "Až mi přineseš přijímací listinu do Mensy ČR, uznám tvoje právo myslet si o všech, že jsou blbci. Do té doby navrhuji výrazně změnit téma."

A už jste si všimli, že dneska je venku docela příjemně?

Umrlé blogovací vedro

4. června 2018 v 16:17 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě jsou věci, které s jinými věcmi tak nějak osudově a z podstaty nejdou dohromady. Nemyslím tím nic prudce metafyzického. Momentálně tím míním zejména to, že v takovémhle vedru opravdu, ale opravdu nejde psát.

Obdivuji každého blogera, jehož blogovací studnice ani přes léto nevyschne. Takový bloger je obdařen vůlí vpravdě ocelovou a věřím tomu, že hravě zažehná i každou krizi životní, manželskou či středního věku, protože když zvládnul tuhle, zvládne každou. Jak to dělají? Nechápu to. Jediné myšlenky, které při mně teď zůstávají, jsou "je mi vedro" a "chce se mi spát".

Vždycky si proto už po několika dnech od posledního článku začínám říkat, že bych honem měla napsat něco dalšího. V tu chvíli na mě ovšem záhadně padne únava, asi taková, jakou patrně trpí při nekončícím valení svého balvanu Sisyfos. Chvíli opoceně funím do monitoru, pak usoudím, že čas mě ještě netlačí a odložím to na další den. Další den se ale jako na potvoru špatně vyspím nebo najím nebo mě bolí tuhle a píchá tamhle a seznám, že zrovna dneska to nejde. Třetí den zasednu a v ten moment byste mi mohli v hlavě rozeznít gong a ozývalo by se to tam ještě dobrou půlhodinu - veškerá inspirace se záhadně vytratila. Patrně odjela na dovolenou.

Zdá se mi zkrátka, že horké počasí vysušuje rovným dílem krajinu zemědělskou a krajinu mozkovou, tu moji tedy rozhodně. Z pramenů inspirace se postupně stávají pramínky a čůrky, které se dále tenčí v přímé úměře se stoupající tendencí teploměru, až se začátkem prázdnin vyschnou úplně a zanechají jen utkvělý slogan "vedro". Děje se mi to každý rok a letošek není žádnou výjimkou, ale jedním z nejzářnějších příkladů. Co s tím? Proti počasí jsme malí páni. Snad jedině posbírat úplně veškerou vůli a zkrátka to překonat. A jestli se mi to podaří, tak se těšte, krize životní, manželské i středního věku! Na mě si jen tak nepřijdete.

Nasadit královně Korunu

30. května 2018 v 16:20 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Představte si, že o vás natočili seriál. Ten seriál vás zobrazuje jako normálního člověka, občas nejistého, občas naštvaného, vykresluje vaše chyby, problémy ve vašem manželství a víc než napjatý vztah s vaší sestrou. A teď si představte, že ten seriál je tak dobrý, že na něj koukáte, jste nadšení a líbí se vám. Ještě vám na tom nepřipadá nic zvláštního? V tom případě uděláme sladkou tečku: jste britská královna a na tom, jak jste jistí či nejistí, závisí ta nejvyšší politická patra.

Přesně takový je seriál The Crown (Koruna), dle mého názoru jeden z nejbrilantnějších seriálů současnosti. Pohybuje se po velmi tenkém ledě, protože pojednává o událostech, které si nejeden pamětník (kupříkladu hlavní hrdinka) ještě pamatuje - totiž o počátcích vlády mladičké královny Alžběty II. Má skvělé kostýmy, skvělý scénář, skvělé herce (Claire Foy v hlavní roli!), skvělou hudbu, skvěle napodobený královský přízvuk a tak nějak skvělé všechno; nadto je ještě historicky poměrně hodně přesný.

Nebudu přehánět, když řeknu, že se mi při každém dílu tajil dech. Úvodní titulky jsou provedeny tak neuvěřitelně, že jsem je nikdy nechtěla přeskočit; nu, Hans Zimmer. Celý děj je velmi dramatický a přitom jaksi subtilní, žádný krvák - nejistou královnu a vnitřní dramata její rodiny sledujeme se stejným napětím jako vojenský konflikt v Egyptě. Vidíme, že královna vlastně vládnout spíš nechtěla, rozhodně tedy ne v pětadvaceti, a že to neměla ani trochu lehké. Pakliže jsme jí někde v koutku duše záviděli, tak po zhlédnutí seriálu určitě přestaneme. Protože, upřímně, opravdu není o co stát.

The Crown bych doporučila téměř každému. Zejména milovníkům historie, fanouškům monarchie a královské rodiny, nadšencům z královské svatby prince Harryho a Meghan, filmovým labužníkům, těm, kdo chtějí pochytit opravdu ujetý přízvuk i slovní zásobu - zkrátka všem. A taky těm, kdo mají rádi husí kůži. Protože ty úvodní titulky... no, nechte se překvapit.

O frustračních koníčcích

23. května 2018 v 16:12 | Marie Veronika |  Zápisník
Když dojde na věc a někdo se mě zeptá, co tak ráda dělám, zpravidla ten výčet zní docela pěkně. Hra na housle, psaní, čtení, tanec, dříve i zpěv - to už je nějaká sbírka. Navíc jsou to zájmy (až na pořizovací ceny hudebních nástrojů) poměrně laciné a při stěhování neobyčejně vděčné, protože ty housle prostě popadnete a nemusíte je svěšovat ze stěn, vyndávat po desítkách ze skříní ani jiné podobné legrácky.

Donedávna jsem za to byla neobyčejně ráda a jediné, na co jsem si stěžovala (zpravidla při pravidelných cestách do hudebky), bylo, že hrát na pikolu by přeci jen mělo ještě o něco větší kouzlo. Až do chvíle, kdy jsem navštívila vernisáž jedné své kamarádky-malířky a okouzleně se procházela mezi jejími obrazy. V momentě, kdy jsem se dívala na tu živoucí minulost, mě totiž uhodila do očí obrovská nevýhoda mých zájmů: na zahraný či zazpívaný kus si nesáhnete, tanečními kroky není možné se probírat za dlouhých zimních večerů a blogem si nevyzdobíte stěny. Nic hmatatelného za mnou nezůstává, není co ukazovat, čím se obklopit. Vpravdě frustrační koníčky.

I zařekla jsem se, že takhle to dál nejde - a že chci mít na co vzpomínat i tehdy, až budu mít Alzheimera. Ono je sice krásné milovat jazyky a hudbu a žít tím, že jsou tak nějak tajemně všude a nikde zároveň, ale musím uznat, že to má své hranice. A jelikož je třeba myslet na budoucno, jsou to hranice velmi konkrétní; jmenovitě okamžik, kdy budu zmateně sedět na židli a divit se, kdo to ty pěkné obrázky (nebo hrozné mazanice - záleží, jak moc věk otupí můj kritický osten) namaloval. Protože už bude na co se dívat.

Když je smutno

17. května 2018 v 16:25 | Marie Veronika |  Zápisník
Někdy se to prostě stane. Zazvoní budík a vás přepadne nutkavá touha hodit ho z okna, zavrtat se ještě hlouběji do peřin a zůstat tam třeba do skonání světa. Osud je však neúprosný, a tak se zíváním hodným krokodýla vstanete, cestou nabouráte do dvou skříní a jedněch dveří, při snídani se pokecáte a ujede vám tramvaj.

Následuje den hodný divů takového rána. Den šedivý, pošmourný a slzavý - na počasí nehledě. Písmenka vám tančí před očima, aniž by vám něco říkala, nic se vám nechce, nejradši byste si na místě lehli nebo alespoň se vším sekli. Obepíšete všechny známé, olajkujete všechny fotky, pročtete všechny blogy a usilovně hledáte něco, co vám zvedne náladu. Pracovními úkoly se prodíráte jako slepí a chromí k tomu a nutnou konverzaci s kolegy udržujete jen mírně nepřítomným kýváním hlavy. Mimo to vás bolí tuhle a tamhle a na zlepšení nálady nic nezabírá.

Postupně se dnem prodíráte, protloukáte se po minutách a po milimetrech způsobem vpravdě vyčerpávajícím a večer vás nic nenadchne tolik, jako že tenhle příšerný den končí. Byl opravdu hrozný a ještě že už je pryč. Zítřek - i kdyby neměl být o nic lepší - je ještě daleko. Teď je sklonek dneška a vy už nemusíte na nikoho mluvit, s nikým se zabývat a nikdo po vás nic nechce. Konečně. Můžete vypnout, zahrabat se do peřin, slastně vydechnout.

A pak že na tu náladu nic nezabírá.

Kam dál