Reklamy na prázdno

Pondělí v 19:39 | Marie Veronika |  Zápisník
Nejspíš stojím před Sophiinou volbou: buď jsem se s velkou slávou stala zakládajícím členem nové generace důchodců, nebo jsem nesnesitelně vzdělaná. Jedno je lepší než druhé; mohu se leda tak utěšovat tím, že na to, abych se stala obětí věkové diskriminace, alespoň nevypadám, a přílišné vzdělání člověka znevýhodňuje ne úplně vždycky, ale jenom většinou.

Co že mě přivedlo na tak temné myšlenky? Mé zážitky v metru. Stává se mi totiž v poslední době poměrně často, že koukám na reklamu a vůbec nepochopím, na co je. Bezmocně zírám na podivnou fotografii neznámého objektu, jehož rysy mi v mysli vyvolávají leda tak vzpomínku na Star Wars, a ještě bezmocněji posléze zjišťuji, že nápis vedle, od něhož jsem si slibovala vykoupení ze své nevědomosti, to ani trochu nevylepšil. Jediné, čemu na takových reklamách rozumím, pak zpravidla bývá nějaký obsahově skutečně velmi bohatý a konkrétní slogan typu "Ideální volba".

Zrovna včera jsem na jednu takovou reklamu narazila. Skvěl se na ní veliký nápis o nepřekonatelném bestselleru nebo tak nějak, na obrázku bylo podivné zařízení, jaké jsem v životě neviděla, a text pod ním vypadal takhle nějak: K04-6UEI÷0M!J18?09>8;468*×92173N[06!!. Nevím, asi jsem technologicky zaostalá. Nebo že by se nám opravdu snažili prodat něco, o čem sice nevíme, co to je, ale je to zaručeně bestseller a ideální volba - a nikdo jiný to neprohlédl? Tak špatné to snad přeci jen není. Nejspíš bych tedy měla čestně přiznat barvu a zítra se cestou z fakulty stavit v galanterii pro vlnu a jehlice a začít se věnovat činnostem, které odpovídají mému mentálnímu věku.

Druhou možnost však ještě ponechávám ve hře: při všem tom štrikování budu bděle na stráži a jestli se ukáže, že tahle reklamní strategie opravdu vyvolávala nevědomost spojenou s tvrdě vypadajícími čísly a prázdnými reklamními hesly záměrně, vtrhnu na trh jako lev. Protože moje slogany "Co si počít? Zaručený bestseller!" a "Problém? Ideální volba!", to teprve bude trhák.
 

O tradicích

17. dubna 2017 v 14:29 | Marie Veronika |  Zápisník
Spolu s Velikonocemi se mi dere na klávesnici jedno z mých tradičních horkých témat: velikonoční (a jiné) tradice. Mám to štěstí, že mě škola obdařila jistým základem v antropologii, takže pro mě nejsou jen prázdným zvykem - u mnohých znám jejich původ a účel. Řeknu vám na rovinu, že mé mínění o nich to nijak nezlepšilo.

Velikonoční tradice jsou pohanské náboženské rituály plodnosti. Římští mladíci chodili s důtkami a řezali římské matróny, které jim nadšeně běžely vstříc, neboť plodnost byla pro ženu v zásadě skoro celá její čest a existence. Vejce snad ani netřeba zmiňovat, tam je tahle tematika zcela očividná. Přestože jsme dnes tuto tradici učesali a dětem chlácholivě tvrdíme, že to je, "aby maminka byla celý rok svěží" nebo "aby neuschla", pravda je poněkud jiná.

Svatební tradice jsou totéž v bledě modrém. Rýže se nehází proto, aby měli novomanželné dost peněž, nenechte se mýlit. A ta část svatebních tradic, která není rituál plodnosti (případně nějaká relativní novinka s pointou v alkoholu), jsou úlitby kultu předků. Závoj nevěsty, rozbíjení talíře, přenášení nevěsty přes práh - všechno bezpečnostní opatření, aby na ni, chudinku, která se vyvázala z ochrany svých otcovských předků, nemohli v nestřežené chvíli, kdy nad ní noví předkové ještě lhostejně krčí rameny, útočit cizí duchové.

Vánoční a novoroční tradice jsou pro změnu tradice věštební. Šupiny v peněžence (nebo kdovíkde všude), krájení jablek, svíčky na vodě, ba i alkohol a ohňostroj na Silvestra slouží k očištění přítomnosti, navrácení řádu a předpovědění či zajištění budoucnosti.

Je 21. století a pomlázka stále letí, stejně jako letí rýže na hlavu novomanželů. Nedovedu si to vysvětlit, neboť prakticky všichni máme v kapse chytrý telefon a na ruce chytré hodinky - a přesto vykonáváme tyhle prastaré úlitby bohům, jejichž jména ani neznáme a na jejichž božskou sílu nevěříme, a nikomu na tom nepřijde nic divného. Ať křesťan či ateista, oba pletou na Velikonoční pondělí pomlázku a o svatebním dni rozbíjejí talíř. Nemám pro to pochopení. Kdo na předky a antická božstva věří, ať si pomlázku plete, ba ať si klidně vezme i ty důtky a mlátí s nimi své souvěrce jedna radost. Ale na mě s tím nechoďte. Ke kultu antických bohů se nehlásím a Zemi neuctívám - a v dohledné době to nezamýšlím měnit.

Kurz Wordu pro tvrďáky aneb další diplomková dobrodružství

7. dubna 2017 v 18:31 | Marie Veronika |  Akademické frky
Při psaní své diplomové práce jsem se naučila opravdu mnoha věcem. Pomiňme teď takové ty nudné, jako je lepší kritické myšlení nebo hlubší náhled do dané problematiky. Naučila jsem se totiž i něco jiného, o čem se zpravidla v podobném kontextu příliš nemluví a co jistě mnohokrát využiju, možná i víckrát než znalost toho, co je synsacrum a pygostyl (jen googlujte). Stala jsem se pokročilým uživatelem počítačového softwaru a naučil mě to doslova život sám.

Začnu zeširoka: když píšete lingvistickou diplomku, potřebujete relativně často psát kurzívou, abyste odlišili, jestli píšete o daném slovu nebo ho prostě jenom normálně používáte. I rozhodla jsem se, že jako odrostlá magisterská studentka nebudu pokaždé jako nějaké ořezávátko jezdit po touchpadu a klikat na klikátko I kdovíkde na liště a budu jako správňák používat klávesovou zkratku Ctrl+i. Nejdřív to šlo celkem bez problému a já si libovala ve svém technologickém umu, ale jak jsem se postupně dostávala do psacího zápalu, začala jsem využívat i různé jiné funkce, o jejichž existenci jsem až do té doby prakticky neměla tušení. Všechno samozřejmě zcela záměrně. Takže: diplomku už jsem si nejmíň desetkrát chtěla v půlce práce vytisknout (Ctrl+p), mnohokrát jsem neváhala a dané slovo podtrhla (Ctrl+u), nesčetněkrát jsem si v půlce věty vzpomněla, že vlastně chci místo diplomky otevřít úplně jiný dokument (Ctrl+o) a dokonce jsem málem vytvořila hypertextový odkaz, protože oproti němu je přece kurzíva pro sraby (Ctrl+k). Co se formátování týče, tak bych mohla postupně jmenovat různá zarovnání (Ctrl+l, Ctrl+j), větší odsazení (Ctrl+m) a pro pořádné tvrďáky rovnou vytvoření nového dokumentu (Ctrl+n). A abych si ušetřila práci, tak samozřejmě Ctrl+z, tedy "zpět", protože pak jsem mohla opravdu drsně najet nahoru na tu lištu a manuálně tam kliknout na "znovu".

Takových znalostí! Kam se hrabou všechny hodiny informatiky. Připadám si jako druhý nejpokročilejší uživatel programu Microsoft Word na světě. Proč druhý, ptáte se? Inu, jedna věc tam přeci jen chybí. A to nějaká jiná praktická klávesová zkratka, kterou bych často používala, co by se nacházela na té druhé straně klávesnice.
 


Návodová mánie

3. dubna 2017 v 19:55 | Marie Veronika |  Zápisník
Jak najít ideálního partnera, jak si nejlépe čistit zuby, jakou stranu volit, jaký používat šampón, jak chodit po chodníku a jak se stavět na hlavu. Že je vám to povědomé? Bodejť by nebylo - návody vládnou světu.

Když se tak pohybuji po internetu, mívám velmi intenzivní pocit, že na každém rohu čeká hlouček expertů, připravených se na vás vrhnout a zasypat vás odbornými radami. Ať už se jedná o problém bezpečnosti vašeho PC nebo o to jak zkombinovat oblečení, jsme dennodenně bombardováni dobře míněnými radami odborníků, abych tak řekla, na všechno. Ať už se jedná o jakoukoli životní oblast, onen expertní hlouček se za vámi vždy ochotně žene a mává vám před virtuálním obličejem virtuálními vědeckými studiemi - asi jako hloučky právníků honily policejní auto ve filmu Dálnice 60.

Ne že by někdy nějaký ten návod nebo rada nebyly potřeba. Kupříkladu vědět, co znamenají všechny ty příšerné názvy chemických podivností v jídle, už dnes laik prakticky nemá šanci - rada se proto víc než hodí. Ale opravdu potřebujeme, aby nám někdo neustále radil se vším? Neumíme si umýt kuchyňskou linku sami? Mám za to, že když si necháme experty na všechno vlézt do života až příliš, můžeme snadno ztratit kontakt se sebou, s vlastními zkušenostmi a pocity a může se stát, že časem budeme žít život někoho jiného - případně že naletíme na nějakou obzvlášť vypečenou "radu".

Proto: inspirujme se, když chceme, nechme si poradit, když potřebujeme, hledejme, když se zajímáme; vzdělávejme se. Ale naučme se také poznávat sami sebe a sami sobě naslouchat. To totiž žádní odborníci nenahradí.

Perly ze sešitu z matematiky aneb o duševním vývoji

26. března 2017 v 20:12 | Marie Veronika |  Zápisník
Sešitů z gymplu jsem si schovala jen pár. Přirozeně veškerou literaturu, francouzštinu a dějepis, jak taky u humanitního studenta jinak. Ale taky dva sešity z matematiky, a právě k nim se vracím suverénně nejčastěji. Jejich obsah je totiž nedocenitelný.

Ne že bych matematiku měla ráda. Naopak. Nesnášela jsem ji, nebavila mě, nešla mi, bylo to utrpení. Proč se tedy vracet ke starým sešitům? Odpověď je snadná: protože právě v tom čase duševních muk, strašlivé nudy a hrozné nesmyslnosti jsem do sešitu zaznamenala kreativní výbuchy své mysli, na které v jiných hodinách nezbyl čas. Když si dnes ty sešity prohlížím, směju se, a co směju, chechtám se, až se za břicho popadám.

Skoro na každé stránce je nějaká karikatura nebo nonsensová kresbička vzniklá z ledabylého čmárání. Třeba napoleon s velkou hlavou. Nebo "Dravý vysavač - bacha, žere všechno." Kytka závornatka s detailním biologickým určením čeledi, podčeledi, podpodčeledi atd. Reklama na nadační fond "Pomozte dětem, které se musejí učit matematiku". V sešitu z kvarty, který je spolu se sešitem ze septimy jediný, který mám, je velmi mnoho karikatur učitelů. A také velmi mnoho nápisů typu "Umřu!", "Nesnáším matiku!", "Nejde mi to, neumím to, nesnáším to." - povětšinou ve francouzštině. Také jsou tam básničky. V kvartánském sešitu ještě ve stylu "Ten, kdo má rád matiku, roztrhej ho, Baryku!" (O pár stran dál doplněné neumělou kresbou Baryka s popiskem, že právě on vás za daných podmínek sežere.) Ovšem v sešitě septimánském už začínají nabírat styl:

Kolik slzí, bylo-li
kdy prolito,
dopadlo na tečny
soustředných
životů uprostřed
trojúhelníka.
Závorky jsou
vždycky hranaté
a intervaly
uzavřené.

V sešitě ze septimy je také velmi mnoho citací z knih, filmů a písní, kterými jsem tehdy žila; mnohdy jsou to dodnes má oblíbená díla. Také se to tam hemží různými tematickými vtípky typu "rovnoběžky a rovnosjezdovky" (s ilustrací, přirozeně) nebo ankety, jak asi vypadá padlý jehlan (na výběr je asi šest variant, jedna z nich je hrobeček jehlanu s nápisem "vzpomínáme"). Také jsem tam našla pár vtípků, které mě samotnou překvapily - například kresba včely a pod ní nápis "Bzzzzz! Vyjádřila svůj názor. Dovedete to také?". Někdy jsem sama nevěděla, co mě inspirovalo, některé vtipy už jsem nepochopila, některé knihy si jen stěží vybavila, nápisy runami už jsem prakticky vůbec nezvládla (ano, ovládala jsem runy; koho to překvapuje, ať se přihlásí). Ale smála jsem se, až jsem se za břicho popadala.

Málokdy vidíme vlastní duševní vývoj v přímém přenosu, ale troufám si říct, že v těch dvou sešitech je vidět neobyčejně přesně. Z puberťáckých karikatur a vzdorobásniček až k ocitovaným textům šansonů, vtipům, které mě samotnou překvapují, a básním, z nichž mě lehce mrazí. Tolik kreativity, tolik nápadů - a tolik ztraceného času. Kdo ví, co by ze mě dnes mohlo být, kdyby ty hodiny tehdy k něčemu byly. Možná něco lepšího. Ale taky bych asi byla chudší o všechny ty fórky, říkačky a básničky, obrázky a nápady. A taky o jedno svědectví jak o nefunkční výuce na českých gymnáziích, která s podobnou kreativitou vůbec neumí zacházet, tak o duševním vývoji jedné humanitní studentky.

Depresivně trefný náhled do budoucnosti

21. března 2017 v 15:40 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Zatím byly všechny články z této rubriky o filmech. Dnes udělám výjimku a budu psát o seriálu, a to o seriálu tak děsivě dobrém, že si po jeho zhlédnutí přelepíte kameru na notebooku lepenkou a zahodíte ten poukaz na vyzkoušení virtuální reality, co jste si onehdy pořídili. Dámy a pánové, představuji vám Černé zrcadlo.

Černé zrcadlo je britský skvost, jehož první série vyšla v roce 2011, a to v počtu pouhých tří zhruba hodinových dílů. V současné době má seriál série již tři, přičemž celkový počet dílů se zatím vyšplhal na 13. Každá epizoda pojednává o něčem jiném, vystupují v ní jiné postavy a odehrává se v odlišné verzi většinou docela blízké budoucnosti; přesto je všechny spojuje velmi zřetelné společné téma, a tím jsou technologie. Technologie, které používáme již dnes, a které seriál jen dotahuje do jejich možných důsledků, jako například co by se stalo, kdyby se náš život točil kolem sociální sítě, kde se lidé navzájem hodnotí hvězdičkami, a toto hodnocení by rozhodovalo třeba i o tom, jestli vás vpustí do letadla nebo do práce (mimochodem, v Číně něco takového prý doopravdy zavádějí). Nebo kdyby o úspěchu ve vašem životě rozhodovala obří talentová show na způsob Superstar. Nebo jaký mohou mít sociální sítě vliv na politiku. Nebo jak nás mohou sledovat naše vlastní chytré přístroje. A další a další.

Jedná se o neobyčejně inteligentní a dobrý seriál, který civilní, ale o to mrazivější formou upozorňuje na možné nezamýšlené důsledky všech těch moderních vychytávek, které nosíme po kapsách. Upozorňuji předem, že jeden díl je depresivnější než druhý, ale myslím, že právě to ve svém všudypřítomném technologickém nadšení potřebujeme. Protože technologie není jen skvělý nástroj - dává nám také možnosti, které se mohou velmi snadno vymknout z rukou. Důsledky takového vymknutí je velmi těžké předvídat, obzvlášť když je daná technologie teprve ve svých počátcích, ale právě o to se seriál pokouší a pokouší se o to tak dobře, až z toho mrazí. Neboť vskutku naší současné civilizaci nastavuje zrcadlo; a je to zrcadlo vpravdě černé.

Proti výzvám a "challenge"

15. března 2017 v 18:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Osud tomu chtěl, že jsem v posledních dnech zavítala na poměrně značné množství blogů a narazila jsem na poměrně značné množství takzvaných "výzev", u těch línějších překládat na "challenge". Jedna z těchto výzev nesla název 101 věcí ve 1001 dnech (doufám, že mám správně čísla) a ta obzvlášť upoutala mou pozornost - tolik věcí! Když jsem prozkoumala některé z takto vytyčených cílů, zalapala jsem po dechu: navštívit 10 cizích zemí (a to byla, prosím pěkně, jen jedna z těch 101 věcí), třicetkrát navštívit divadlo a další a další. Abych řekla pravdu, trochu mě to vyděsilo.

Není samozřejmě nic špatného na tom, když se někdo touto formou snaží splnit si nějaké své sny či přání, o něž už dlouho usiluje - to je naopak skvělé. Ale vážně pochybuji o tom, že takových snů má někdo 101. Já bych jich měla tak pět; při troše snahy možná deset. Ale 101? Dere se mi na jazyk ikonické "sááákra" prince Drsoně, protože to už je nějakých přání! Zbývá v takovém životě ještě nějaké místo na něco jiného než plnění cílů? Nemůžu si pomoct, ale ten, kdo má splnit tolik věcí, musí částečně změnit svůj život na hodně velké množství kolonek k odškrtání: musím navštívit tolik a tolik cizích zemí, vidět tolik a tolik filmů, koupit si tolik a tolik věcí a zažít tolik a tolik zážitků. Životní cíle jako by se scvrkly jen na plnění jednotlivých položek, ze kterých se tím stávají svého druhu povinnosti. Když už se k tomu zhlédnutí 30 divadelních představení jednou zavážu, budu mít špatný pocit, když je opravdu nenavštívím. A pak ještě těch dalších sto věcí. Chci je opravdu všechny udělat? Nebo si jen myslím, že bych měla? Nebo už jsem prostě fakt nevěděla, co do těch zbývajících dvaceti bodů napsat?

Nejpodstatnější se mi na tom celém ale zdá skutečnost, že ty nejdůležitější cíle se do výzev tohoto druhu nedají vecpat. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem nezahlédla nic jako "stát se lepším člověkem". To totiž není tak snadná položka k odškrtnutí. Přesto mám ale nutkavý pocit, že o to by nám, navzdory všem "challenge/challengím/čelejndžím" (teď už možná chápete, co mi vadí na neopodstatněných přejímkách), mělo jít především.

Proč nechci mít účet na Databázi knih

10. března 2017 v 17:19 | Marie Veronika |  Zápisník
Je tomu již dlouho, co jsem si založila účet na ČSFD. Není tomu ovšem tak dlouho, co jsem zjistila, že existuje i knižní obdoba - Databáze knih. Obě stránky jsou si strukturně tak podobné, že jsem v první chvíli zaváhala, zda náhodou někdo něco neokopíroval, ale následně jsem nad tím mávla rukou, protože co na tomhle typu stránek vymýšlet nového, když to staré funguje. Taky jsem zaváhala, zda si nemám účet založit i tam - nejsem rozhodně žádný cinefil, zato knihomol jsem pořádný, tak by bylo divné tam účet nemít, ne? Po chvilce zamyšlení ovšem přišla jasná odpověď: ne.

Nebude totiž přehnané, když řeknu, že ČSFD do určité míry změnilo způsob, jakým se dívám na filmy. Zhlédnuté filmy se mi postupně a polehounku staly čímsi jako veřejně přístupnou sbírkou, tedy něčím, co není tak úplně soukromé a co mě vlastně reprezentuje. Zároveň u mě (alespoň ze začátku) vypukla jakási filmová horečka: chci vidět co nejvíc filmů, hlavně těch, co jsou tam v těch žebříčkách hodně nahoře, chci znát všechna ta neznámá americká jména, s nimiž se tam tak samozřejmě žongluje... a hlavně chci ohodnotit každý film, který jsem kdy viděla, protože čím víc jich tam bude, tím víc Adidas.

Jednoho dne mi došlo, že mě to znesvobodňuje a že to nechci. Že se na některé filmy dívám z pocitu povinnosti vůči svému vlastnímu obrazu na ČSFD. A tak jsem prošla všechna svá hodnocení, řadu z nich změnila a řadu smazala. Už nechci vidět top 10 filmů. Chci se koukat na to, co mám ráda, a to proto, že to mám ráda. Život je příliš krátký na špatné filmy - ba i na dobré filmy, které vám nesedí.

Proto si nezaložím účet na Databázi knih: nechci, aby se to opakovalo. Ještě navíc u knih, které jsou mému srdci neporovnatelně bližší než filmy. U knih, s nimiž by pro mě bylo o tolik snazší vytvořit obraz dokonalého intelektuálního snoba (totiž, vzdělance, přirozeně). Já ale tvořit seznamy a přičítat čísla nechci. Chci si prostě číst. Jen tak. Pro radost.

To, čemu nemáme rozumět

6. března 2017 v 18:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsme zvyklí, že všechno jde interpretovat, že všechno je možné zanalyzovat a rozebrat a že vždycky je nějaká jedna správná možnost. A když ne jedna, tak alespoň dvě. Jsme zvyklí, že všechno, co nás obklopuje, můžeme ovládnout rozumem, pochopit jeho proč a jak. Máme za to, že rozum je všemocný a je jen otázkou času, kdy probádá vše.

Včera jsem udělala zkušenost takřka hmatatelnou, že tomu tak není. Některé věci není možné interpretovat tak, aby to bylo správně. Respektive je možné je interpretovat prakticky na nekonečno způsobů a všechny jsou si rovné. Když jdete ve třech lidech na moderní tanec, můžete si být jisti, že vám z toho vylezou tři intepretace; možná i víc. A co na to autor? "Nehledejte děj. Je to báseň beze slov."

Některým věcem zkrátka nemáme rozumět. Báseň je mnohoznačná, promlouvá k nám obrazy, dojmy, emocemi; jinými způsoby, než jaké ovládá rozum. Když čteme poezii, rozum by měl zůstat spát. Na to ale nejsme zvyklí, protože hloupá otázka "co tím chtěl básník říci" nám straší v hlavě už od dětských let (a na tu přece musíme něco vymyslet). Stejně tak tanec je mnohoznačný, barvy jsou mnohoznačné a to, že se střídají a prolínají, nemusí znamenat vůbec nic a taky to může znamenat úplně všechno.

Někdy je potřeba mozek vypnout, protože některé věci jsou takové, že jim rozumět nemáme. Máme je jen vnímat, nechat je působit, a v tom spočívá jejich krása. Nemají žádné proč. Mám pocit, že jsme na to pro všechen rozum zapomněli, a proto potřebujeme umění - aby nám to připomnělo. Aby k nám promlouvalo záhadně a mnohoznačně, barevně, drásavě a něžně; ale hlavně mimo všechno "rozumění".

Současné filmy: nic nového pod sluncem

1. března 2017 v 15:52 | Marie Veronika |  Zápisník
Jaké máte pocity, když sledujete současnou filmovou tvorbu? Ty moje jsou značně rozporuplné. Mám totiž zejména ten pocit, že v mainstreamu nevzniká skoro nic nového: pořád samé nové adaptace již adaptovaného, staré pohádky převedené do modernější podoby, sequely, prequely, spin-offy (tak teď mi málem upadly prsty), stále nová a nová pokračování, předělávky, remaky.

Kromě toho, že jsem si právě vyčerpala svou roční kvótu anglicismů, to znamená zejména jednu věc: že v současné filmové tvorbě je nových a originálních nápadů jako šafránu. Pravda, jsou nové Star Wars, nová Popelka a Kráska a zvíře, noví X-meni a další a další nové filmy o superhrdinech, nových Padesát odstínů čehosi, dvacátý díl Pirátů z Karibiku a desátá adaptace Sherlocka Holmese. Mimo to je také Pýcha a předsudek se zombíky či nová pohádka od Disneyho, která se ani trochu nepodobá těm předešlým. Pravda, neviděla jsem letošní oscarové filmy, můj vhled do filmové scény je omezený, nereprezentativní a zcela určitě spoustě filmů křivdí. Ale nemůžu si pomoct, prostě se mi zdá, že v hlavním proudu filmové tvorby se hlavně recykluje a lidé se tam novotami a aktuálními tématy neobtěžují.

Nevím, jestli měl někdo takové pocity před deseti, patnácti, dvaceti lety, možné to je. Ale v současné době se mi to zdá velmi neodbytně: naše popkultura je z většiny prostě jen technicky stále dokonalejší opakování téhož. A zdá se, že jsme s tím náramně spokojeni, jako bychom ani nic jiného nechtěli. Proč, to je otázka k diskusi. Už však kdosi v antice pravil, že není nic nového pod sluncem. Zapomněl k tomu dodat jediné - že je to tak mimo jiné proto, že to staré je prostě daleko větší trhák.

Kam dál