Jak jsme ztratili advent

Středa v 16:52 | Marie Veronika |  Zápisník
Když se mi kolegyně v práci v půli listopadu svěřila, že už má doma rozvěšená vánoční světýlka a poslouchá koledy, byla jsem v tu chvíli ráda, že mě ta novina zastihla vsedě. To, že jsou obchoďáky ověšené vánoční výzdobou od října, už se člověk naučil vcelku ignorovat; a občas dokonce sebere dost vnitřní síly, aby na to nenadával. Ale že skuteční lidé z masa a kostí konání obchoďáků opakují, mě docela zaskočilo.

Co se mi na skloňovaných obchoďácích zdá jako to hrozné, je totiž skutečnost, že se v rámci vyšších tržeb rozhodly vynechat advent. Nejdřív je první září a návrat do školy, pak chvilka pauzy a pak koledy - a v zásadě nic mezi tím. Advent je přitom překrásná doba: jasně ohraničený čas těšení, přípravy a ticha, čas rodících se překvapení a myšlenek na druhé, kdy tak nějak z logiky věci ještě nemohou hrát koledy, svítit stromeček a cukroví mizet v žaludku. To totiž není žádné těšení, ale samotné slavení. V momentě, kdy tuhle přípravu škrtneme, nezbývá nám, než si broukat Půjdem spolu do Betléma už alespoň měsíc a při tom posmutněle naříkat, kam se ztratilo kouzlo Vánoc.

Ale ono se neztratilo. Jen my jsme se naučili vynechávat to nejpodstatnější - čas skromnosti a koncentrovaného těšení, po němž může přijít skutečně velká a radostná slavnost. Raději ty slavnostní chvíle ředíme tak, aby nám jako nastavovaná kaše vydržely už od hlubokého podzimu a postupně při tom zmizely do ztracena. Ztratili jsme advent a myslím, že je to nesmírná škoda. Proto dnes namísto stromečku rozsvítím raději první adventní svíčku a místo koled si užiju trochu ticha. Jsem si jistá, že se mi to stonásobně vrátí.
 

O mém dětském traumatu

28. listopadu 2018 v 16:23 | Marie Veronika |  Zápisník
Dětská traumata patří patrně k tomu nejhoršímu, co si člověk životem nese. Kolikrát si jich ani není vědom a jen bezmocně sleduje, jak se jeho život odehrává v dávno vyježděných a většinou nijak krásných kolejích. Pár takových železničních drah také mám a obzvlášť jedna mezi nimi vyniká. Při každé tematické příležitosti se vrací a nenechá mě zapomenout. Zodpovědní rodiče, tuhle chybu neopakujte.

Pocházím z poměrů nijak zvlášť blahobytných, proto jsem si jako malá náležitě vážila každé hračky a každé sladkosti. Pravda, hračky jsem slušnou měrou zdědila po sourozencích, o ty nouze nebyla. Z pochopitelných důvodů jsem však stejně při návštěvě obchodu toužebně koukávala po nových, mnohem krásnějších panenkách, které neměly dredaté vlasy a vyšisované končetiny. U sladkostí to tak snadné nebylo (a, upřímně řečeno, to by si snad ani nikdo nepřál), ty zůstaly na dlouhá léta svátkem. Občas se ovšem nějaká ta dobrota nebo novota přece objevila a zamířila šťastnou náhodou právě ke mně. Vpravdě požehnání! Právě tehdy ale přicházela nejděsivější postava mého dětství, fantóm, kterého jsem se brzy naučila ze srdce nesnášet a který mi z nepochopitelných příčin co chvíli mou nebeskou manu vyrval.

Bral mi hračky, bral mi dobroty. Věděla jsem přesně, kde bydlel, i když si doteď nedovedu vysvětlit, jak jsem na to přišla. Nikdy jsme tam s nikým nešli na návštěvu a mně vůbec nebylo divné, že jsem ho v životě neviděla. Konec konců příbuzní nemívají vždycky skvělé vztahy, takže s tímhle jsme se prostě nestýkali. Akorát jsme ho z nějakých nepochopitelných důvodů upláceli mými věcmi, které mizely nenávratně v jeho chřtánu. Že bychom mu byli něco dlužni? Provinili jsme se vůči němu? Každopádně to bylo nespravedlivé, byla to křivda. Vždyť jsem nezlobila! Proč mi tu sušenku zase bere? Ne, nech mi mou dřevěnou hračku! Jeho duch stále obcházel kolem. Nevítaný, nezvaný.

A do mé mysli se navždy vryla věta, ona věta: "A tohle necháme pro strejčka Příhodu."

Příliš dokonalý obraz

21. listopadu 2018 v 15:31 | Marie Veronika |  Zápisník
Není žádné tajemství, že se běžně nepohybuji v kdovíjakých technologických výšinách. Moji přátelé mi často připomínají, že mám mobil pro důchodce, špatný foťák, vánoční světýlka z 80. let a notebook, který by si zasloužil vyhodit z okna (dobře, tohle říkám spíš já, ale sem tam si někdo přisadí). Jenomže i mně se občas přihodí, že se střetnu s nějakou tou opravdu současnou technikou - a pak mi spadne brada jako onehdy.

Ta televize mi připadala asi tak velká jako dvacet mých notebooků nebo sto mých mobilů pohromadě. Obří, olbřímí zařízení! Nešlo se na ni nedívat. Ale to nebyl důvod, proč mě zaujala; konec konců v kině už jsem v životě párkrát byla a na takový Imax si v nejbližší době nějaká televize přeci jen těžko troufne. To zařízení totiž běželo a ukazovalo jakési generické přírodní záběry způsobem, jaký jsem dosud nepoznala.

Bylo to k neuvěření. Doslova. Záběry byly tak ostré, že i ta nejdokonalejší břitva by se vedle nich studem propadla. A tak barevné, že doslova vypalovaly sítnici. Ještě nikdy jsem neviděla tak strašně zelenou zelenou. V žádné televizi, natož v přírodě. Padající vodu obrazovka vykreslila tak, že jsem na to fascinovaně hleděla a dodneška se sama sebe ptám, co konkrétně na tom bylo to nepřirozené. Něco tam být každopádně muselo, protože takhle voda zkrátka a dobře nevypadá. Ta televize ukazovala svět, jak ho nemůže vidět žádný člověk - jako kdyby všechny vizuální ukazatele někdo nakopl na maximum.

I vzpomněla jsem si na stať jednoho filosofa, který psal o jisté fotografické studii koňského běhu. Tak, jak koňský trysk vypadá, když ho rozsekáme na spoustu fotek, ho prý nikdo nevnímá; z hlediska lidského mozku a oka je tak mnohem realističtější totálně nerealistický obraz letícího koně. Ta televize dokázala totéž. Ukazovala celý svět jaksi dokreslený, naleštěný a vylepšený o to všechno, co lidské oko nedokáže za běžných okolností postihnout. Bylo to jako vidět víc než sto procent skutečnosti a bylo to ošklivé; asi jako chodící upravená fotka z Photoshopu. A já, chorobná perfekcionistka, jsem v tu chvíli pocítila lehkost. Na maličkou chviličku se mi totiž svět se všemi svými šedinami a nedokonalostmi zazdál krásný. Mnohem krásnější než jeho příliš dokonalá, přeostřená a přeřvaná varianta.
 


Jak mě poznamenalo studium

14. listopadu 2018 v 16:50 | Marie Veronika |  Akademické frky
Jsou věci, které se do člověka otisknou tak hluboce, že se jich už nikdy nezbaví. Těžká nemoc, drsný rozchod nebo úmrtí blízkého člověka představují v tomto oboru jakousi depresivní hitparádu. Změní prožívání, vnímání, hodnoty - změní celý svět. Stejně tak může člověka zasáhnout i pozitivní proud událostí; jen kvůli nim zpravidla nezestárne během krátké doby o několik desetiletí. S jednou výjimkou. A tou je studium.

To, jak moc hluboce se do mě studium otisklo, mi dochází čas od času, zpravidla když se setkám s někým z fakulty. Občas náhodně potkávám bývalé spolužáky a pak se bavíme třeba o fonetických specifikách jejich kolegů ("On neříká pííívo, to je mnohem tvrdší, jako kdyby se to psalo pýýýývo!") a smějeme se na plné pecky. Provedeme krátkou meditaci na téma smysl v práci, bystrou úvahu o tom, který filosof vystihl tu kterou pracovní situaci nejlépe, a zakončíme rozborem některého obzvlášť vyprázdněného obchodního pojmu.

V našich očích se zračí radost ze vzpomínání a lehký pel lítosti, protože ducha, kterého jsme prožili na fakultě, nám už nic nevrátí. Rozcházíme se rozradostnění a zároveň sentimentální, protože na fakultě by nikomu nepřišlo zvláštní střílet si z toho, že ztracený Platónův dialog je o palačinkách, nebo z toho, že existují Mucha medailonky. V tom, jakým stylem vyslovujeme markeťácké anglicismy a jiná módní slova z oboru, je slyšet lehce ironický nádech. Vzpomeneme si na Goffmannovu knihu Všichni hrajeme divadlo a pousmějeme se. Bývali jsme zažraní do knih, do překládání, do psaní, do antického Řecka, Nietzscheho i sociologie a navždycky nám to změnilo pohled na lidi, svět, minulost, současnost. Leccos, co se zdálo jednoduché, se strašlivě zkomplikovalo, a naopak mnohé těžké věci se najednou staly jasnými. Kdeco chytrého začalo vypadat velmi hloupě a my teď vyprávíme o svých pracích s náznakem smutku v hlase. Chybí nám Platón, chybí nám Sókratés.

Mnohé jsem zapomněla a Sören Kierkegaard, střed mé bakalářské práce, už v mém životě není postava číslo jedna (byť na náušnicích ho mám pořád!). Změněný pohled na svět ale zůstává. Hodnoty, které mi fakulta vybrousila a poskládala trochu jinak, zůstávají a otázky typu "Cože, tebe vejška rozvíjela?" mi vhánějí slzy do očí. Ano, rozvíjela. Tolik, že moje vděčnost za to nastartovala celý další sled událostí. Ale všechno jednou končí - pro nás i naše spolužáky nadešel kairos jít měnit svět. S trochou smutku a cynismu v hlase, ale přece. Sókratovi to dlužíme.

O šťastných setkáních

8. listopadu 2018 v 14:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Poslední měsíce pro mě nebyly zrovna procházka růžovou zahradou. Přišly starosti, které jsem nečekala, v době, která se k tomu vůbec nehodila. Mělo to nicméně jeden klad: začala jsem se o to víc setkávat s druhými a hledat u nich útěchu. Přátelé, kamarádi, známí - lidé, kteří mě naplňovali nadějí a radostí, se kterými jsem mohla sdílet své trable a zasmát se s nimi. A ovšem jedno setkání, které mě naplnilo emocemi na celé týdny.

Moje drahá Lily, bývalá vyučující a diplomová vedoucí, mě totiž dokázala na společné večeři rozzářit tak, jako to nedokázal nikdo. Seděla jsem a okouzleně hltala každé slovo, vychutnávala každou vteřinu, každý záchvěv. Připadala jsem si zase jednou hrozně nedovzdělaná, mladince hloupoučká a směšně nezkušená. Tolik jsem toho neznala a bylo to tak osvěžující! Cítila jsem, že v tu chvíli jsem na tom nejsprávnějším místě na světě.

Přála jsem si, aby ten šťastný večer plný smíchu nikdy neskončil. A on skutečně pokračoval: když jsem o pár týdnů později po dlouhé době navštívila své bývalé gymnaziální pedagogy, viděla jejich rozzářené tváře a povídala si s nimi jako s kamarády, zažila jsem to znovu. Výtrysk šťastných emocí tak silný, že všechny starosti se najednou zdály neskutečně maličké. Odcházela jsem plná radosti, s vědomím, že tohle je to skutečně podstatné. Úsměvy, které rozžehnu, smích, který rozezním, vřelé podání ruky, vlídná slova, objetí. Člověk to tak nějak teoreticky ví, ale je zkrátka potřeba to čas od času znovu prožít. Na tomhle záleží. Všechno ostatní jsou jen kulisy.

O komunikaci při čištění zubů

1. listopadu 2018 v 12:30 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jestli jste někdy zkoušeli mluvit, když jste si čistili zuby. Jak ale znám osud, jistě ano. Platí totiž jeden opomíjený Murphyho zákon, který říká, že v momentě, kdy vám začne od úst jít pěna, si zrovna vzpomenete na něco naprosto neodkladného. Nepočká to ani minutu, musí to hned ven. Proto nekompromisně pravíte: "Ehe úúúúch hmpfhm?"

Ať už je vaše vzdělání a kulturní povědomí jakékoli, v tento moment dochází ke zvláštní regresi. Všem dobrým úmyslům navzdory totiž mluvení s kartáčkem v ústech nevyhnutelně zní jako neartikulované skřeky člověka neandrtálského. A pokud si váš protějšek v rozhovoru také zrovna pucuje chrup (srov. Murphyho zákon o komunikaci při čištění zubů), můžete se těšit na hotovou cestu do pravěku: "Hách ych ehmpfmmmm!"

Tehdy se ale probudí ještě něco jiného z dávných dob a ve vás zahoří plamen strašné vytrvalosti, se kterou náš předek tak dlouho třel větvičkami o sebe, až přeskočila jiskra. Člověk jednadvacátého století by prostě počkal, až by měl chrup čistý, nebo by to napsal na Messenger. Jenže ať chceme nebo ne, v žilách nám stále koluje pravěká krev, která má někdy zkrátka navrch. Proto vypoulíte oči a dvakrát pomaleji a pěkně hlasitě zopakujete: "Ehe úúúúch hmpfhm?!" Když budete mít štěstí, nebudete muset vytírat podlahu.

Existují nicméně lidé, jejichž neandrtálský oheň dosud nevyhasl, jacísi Darwinovi miláčci, kteří se při čištění zubů dokážou domluvit. Tyto pravěké telepaty můžete pozorovat a žasnout: vyměňují si pouhá "hmm, mhmmm" různých délek, s patřičnou intonací či gestem, a zatímco svírají kartáček pevným stiskem, jímž jejich předek drtil kosti mamuta, rozumějí si. Pravda, i oni se někdy utnou a pak se z ťukání na čelo stane třeba otevírání třetího oka. Podobné lapsy lze nicméně zpravidla včas rozpoznat a uvést na pravou míru. Ten pocit porozumění na nejzákladnější lidské úrovni za to stojí.

A kromě toho, ta podlaha prostě čas od času potřebuje vytřít. Tak co.

Co mě zajímá na blozích i lidech

25. října 2018 v 17:33 | Marie Veronika |  Zápisník
Rozvíjela jsem onehdy v kavárně myšlenku, jaký blog je zajímavý. Svěřila jsem se, že některé blogy, které jsem kdysi začala nadšeně číst, upadly ve snaze o co nejvyšší návštěvnost do jakéhosi sebemarketingu a staly se pro mě prázdnými. Jiné zabředly do stále týchž depresivních výlevů, jejichž četba ubíjí. Další se postupně staly sbírkami recenzí - a upřímně řečeno, recenze mě opravdu nezajímají. Některé zemřely docela.

O pár týdnů později přišla při jiné příležitosti řeč na sledování nebo čtení rozhovorů. "Většina za moc nestojí. Lidi nechají mluvit svoji masku, nevidíš za ní člověka. Je to nuda." Přikývla jsem, vzpomněla si na horkou čokoládu a pomyslela si, že na blozích je to zrovna tak. Bloger si nasadí masku a nechá ji mluvit za sebe. V ten moment odcházím, i když mluví dobře. Nuda a šeď.

Mám za to, že s blogy i rozhovory se to má jako s lidmi: musí chytit za srdce. Blog mě přiková tehdy, když se mi při četbě tají dech nad myšlenkovými dobrodružstvími, opravdovostí emocí, humorným nadhledem nebo netradičním pohledem na svět. Žádám, stejně jako v realitě, autentického, celého člověka, zápal v jeho očích. Nemusí to nutně znamenat kdovíjaké detaily z osobního života. Stačí upřímnost a hloubka.

Masky mě zkrátka nezajímají. Mohou být krásné, ale jsou příliš sterilní, profesionální, nalajnované. Vidím za nimi čísla. Vím, že často vedou k vytouženému cíli, zvyšují návštěvnost a jánevímco ještě. Jenže proč něco takového číst? Já chci lidi. Slyšet jejich dech, cítit tep jejich slov. To mě zajímá. Skuteční, složití, inspirující lidé. Takoví, kteří si na nic nehrají a jejichž slova i myšlenky bublají bohatstvím jejich života.

O impertinentních otázkách

18. října 2018 v 18:42 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou otázky, které asi nikdy nevymřou. Otázky nevhodné až drzé, otravné, vtíravé a většinou naprosto zbytečné. Někdy se skoro zdá, jako by tajemně poletovaly éterem a jen jen čekaly, kdo je zachytí a předá dál - čím vlezlejší intonací, tím lépe. Jako by pálily na jazyku natolik, že se s tím zkrátka nedá nic dělat a je třeba je nějakému chudákovi položit.

Hlavním rysem impertinentích otázek je věčná nespokojenost. Představme si pár, který spolu pár let chodí a pěkně jim to klape. Impertinentní dotaz je naprosto nevyhnutelný: "A kdy už teda bude svatba?" Protože se prostě nejde zeptat normálně, nějak ve stylu, jestli máte nějaké plány do budoucna nebo tak něco. To by nebylo ono. Nyní si představme týž pár, který se ovšem rozhodl, že se vezme. Vsaďte boty, že se někdo zeptá: "Cože! Vy se chcete brát takhle mladí? To jako musíte nebo co?" Co se týče vhodného období ke svatbě, můžu vás ubezpečit, že nic takového neexistuje. První dotaz se plynule přelévá do druhého a hranice mezi nimi je stejně tenká jako subjektivní. Není tudíž vyloučeno, že v týž den vás jeden člověk bude bombardovat dotazem prvním a od jiného se dočkáte dvojky. Ale vždy náležitě otravně.

Podobným evergreenem jsou děti. Stejně jako u svatby neexistuje vhodné období, kdy byste je měli mít. Pro jedny je moc brzy ("Vy čekáte dítě? Nějaká nehoda, ne?") a pro druhé už je pozdě ("A co děti? Už máte nejvyšší čas!" + trapně spiklenecké mrknutí). Kudy z toho ven? Nemyslete si, že uniknete tím, že se rozhodnete dítě mít. Protože pak přijde těžký kalibr v podobě nějakého toho "A kdy bude druhé?" (mrk, mrk), ideálně ještě v šestinedělí. Snad jedinou odpovědí, která by mohla tazatelům zavřít ústa, by byl srdceryvný výlev, že děti mít nemůžete a život vás omrzel. Byť jsem si jistá, že i na to by se s trochou úsilí dal najít nějaký pitomý dotaz. Protože ten lze najít vždycky.

Nejzajímavější na hloupých otázkách je ale zcela nepochybně skutečnost, že to nejsou tak docela otázky. "Tazatelé" vás totiž stůj co stůj chtějí někam dotlačit. Buď vás odradit od vlastních životních chyb (tzv. dotazy zrazovací), anebo vás přinutit, abyste se za každou cenu drželi jejich vlastního životního schématu (tzv. dotazy nátlakové), které se sice odehrávalo nezřídka o půlstoletí dřív a v úplně jiné situaci, ale vám zkrátka bude fungovat taky, to je jasné a hotovo. Obojí je tak milé a chápavé, až se v kapse samým nadšením otevírá kompletní švýcarský nůž.

A co je na celé aféře impertinentních dotazů to nejsmutnější? Že není úniku. Vždycky se najde někdo, kdo se bude cítit povinován vás jimi oblažit. Vy můžete být protivní, otrávení a drzí, ale moc to nepomůže. Jediný léty prověřený postup je počkat, zestárnout a pak se náležitě pomstít další generaci.

Jsem si jistá, že už se na vaše starostlivé a dobře míněné otázky těší.

Jak jsem se otiskla do svých slov

11. října 2018 v 15:01 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem si zakládala tenhle blog, věděla jsem přesně, jak nechci dopadnout: mazat ho po pár měsících, protože je moc otevřený a zároveň není anonymní a lze dohledat. Dávala jsem si proto opravdu velký pozor na to, co o sobě zveřejňuji; a moje vlastní podoba patří k tomu, co jsem se rozhodla nechat si pro sebe. Jak jsem se ale přesvědčila, do svých slov jsem se otiskla natolik, že mě vnímavější čtenáři poznají docela snadno.

Šlo o jednu zářijovou sobotu, kdy jsem se rozhodla, že navštívím Čerfovu výstavu v Dobřichovicích (a Čerf mě nijak nesponzoruje, aby bylo jasno! :-). Nikdy předtím jsem žádného místního blogera naživo nepotkala, tak jsem byla zvědavá, jak takové setkání proběhne. Nedokážu si totiž dost dobře představit, jaký dojem sebe sama psaním vytvářím, jestli mají moji čtenáři potřebu malovat si při čtení mou podobu - a jak je případně trefná. Teď už odpověď mám. S Čerfem jsme se poznali okamžitě a věta "přesně takhle jsem si tě představoval" mě ujistila, že je trefná až až.

Neuplynulo ani pár týdnů a přišla zpětná vazba jiná, tentokrát primárně na poezii: "No, tohle když si někdo přečte, tak musí mít pocit, že stačí fouknout a ty odletíš." Pár dní předtím jiný člověk označil mé verše jako křehké. Co přijde příště? Přesná váha? Výška? Odstín vlasů?

Překvapilo mě to, hlavně všechno dohromady. Asi jsem podcenila výpovědní sílu slov a toho, jak do nich lze nevědomky vtěsnat i vlastní fyzickou podobu. Nebo že by se náš vzhled tak moc otiskoval do našeho vnitřního světa, že by ovlivňoval ve výsledku i psaní? Nevím, ale jistě to bude nějak vzájemně provázané, jak už to se složitými věcmi bývá. Vlastně mi to ale vůbec nevadí. Jenom mi, prosím vás, dejte vědět, až se rozhodnete malovat můj portrét. Přeci jen všechny ty citlivé informace, osobní údaje a teď ty nové předpisy... inu, nikdo nechceme žádné opletačky, ne?

Kouzlo nechtěného aneb o geniální ceduli

4. října 2018 v 16:17 | Marie Veronika |  Zápisník
Nejdřív mi na tom nápisu nepřišlo nic zajímavého. Prostě normální cedule na sloupu elektrického vedení, která nesla vcelku banální informaci. Pak jsem se ale podívala znovu a vyprskla smíchy. Po krátké diskusi už jsem se smíchy lámala v pase a tak trochu se usmívám ještě teď. Autor nápisu patrně musel být skrytý génius literárních miniatur, který si rád ze všech utahoval. Skvělo se tam totiž: "Poruchová linka pro elektřinu."

Představuji si to takhle nějak:
"Dobrý den, tady elektřina."
"Dobrý den, tady linka."
"Tak linka, jo? Co je to jako za služby?! Včera jsem se vám celý den snažila dovolat! Takhle já si teda kvalitní servis nepředstavuju!"
"To víte, máme tu linku nějakou poruchovou. Nikdo to nedokáže spravit, je zkrátka taková. Moc se omlouváme. Mohu vám i přesto nějak pomoci?"

Ten kouzelník nechtěného dokázal téměř nemožné - čtyřmi slovy vymaloval scénu jak z nějaké absurdní komedie. Fujarou puškvorec neuvaříš, dnes večer vystupuje plešatá zpěvačka a máme tady službu, která je poruchová a inzerujeme to rovnou, žádná klamavá reklama. A taky je určená jenom elektřině. Když se potřebuje vypovídat a tak. Takže pokud nám bude chtít zavolat plyn, má prostě smůlu. Nejsme tu pro srandu králíkům. Teda když zrovna nemáme poruchu.

Nejsmutnější na celém tomhle fórku ale je skutečnost, že jsme na podobné chyby zvyklí natolik, že už si jich skoro ani nevšímáme. Nebýt toho, že nás tuhle brilantní ceduli vidělo víc, patrně by nám její genialita zůstala skryta. Jsme obklopeni samými "šampony pro krásné vlasy", "Albert taškami" a dalšími poloanglickými divnostmi do té míry, že se nám přesné vztahy slov v hlavě zamlžily, a tak produkujeme a ignorujeme takovéhle nesmysly. A přitom je to tak jednoduché - jen kdybychom se zamysleli. Není třeba být kdovíjaký spisovatel, v jednoduchosti je krása. Vlastně by tam stačilo napsat "Když se to porouchá, volejte sem." A je to.

Kam dál