Jak neumíme nakládat s emocemi

Včera v 20:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat - a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.

Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta "Měj rozum!" se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. "Apelovat na rozum" odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. "Být rozumný" znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.

Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho "měj rozum!" na vlastní kůži.

Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.
 

O státnicích, orchestru a první větě

17. června 2017 v 14:15 | Marie Veronika |  Zápisník
Už delší dobu slyším klepání na vrátka svého svědomí; to mi prstíčky mojí paměti připomínají, jak dlouho už tu nepřibyl nový článek. Věřím, že po přečtení toho dnešního mi moji vinu odpustíte a já si od toho otravného klepání konečně oddychnu.

Tedy: s potěšením vám oznamuji, že všechny státní závěrečné zkoušky, které si na nás na katedře vymysleli, jsou úspěšně za mnou. Aby to nebyla taková nuda, tak jsem dva dny předtím onemocněla, osud mi to ale vynahradil neobyčejně dobře naloženou komisí, která při mém vstupu do místnosti zahájila otázkou "Tak co teď s orchestrem nacvičujete?". Věřte, není nad to vybudovat si během studia na vyučující podobné vazby - byť by spočívaly jen v tom, že vědí, že hrajete na housle a ovládáte mariáš! U takových zkoušek, jako jsou státnice, totiž tyhle pavučinky představují základní záchrannou síť vašeho duševního (bohužel, jak se ukázalo, ne tak fyzického) zdraví. A to dělá hodně.

Rovněž jsem se znovu přesvědčila o tom, že první věta, polovic dojmu. Jednou mi to bylo řečeno ("Hned ta první věta nás úplně přesvědčila!") a já tehdy vůbec netušila, co jsem v první větě plácala. Teď jsem si zcela plánovitě jejího účinku všímala a vše se mi znovu potvrdilo: po první větě vedoucí katedry spokojeně pokývnul hlavou a pohodlněji se opřel ve svém... no na židli, samozřejmě, ale přiznávám, že nějaké to pořádné křeslo, čajový servis a dýmka by se sem hodily líp. Zkrátka: první věta prozradí obsah vaší hlavy efektivněji, než byste to dokázali vědomě. V některých dalších podotázkách jsem sice jsem měla ve své vědomostní zásobě poněkud řešeto (nemůžu mít při tahání šťastnou ruku pokaždé, no), ale na to vůbec nedošlo a skončilo se, když jsem ještě střílela ostrou municí ("Mně to už stačí, přejděte k další otázce."). U dalších okruhů jsem už nevystřílela ani tu. Zato ten orchestr se na pořad dne dostal ještě několikrát. Kampak na mě s filosofií, já hraju Novosvětskou!

A tak jsem zase o krůček blíž magisterskému titulu - už jen pár kosmetických úprav na diplomce (ačkoli ono na těch 120 stranách... to bude ještě nějakého crcání), vytisknout, odevzdat, obhájit, hotovo. Abych citovala svou o několik dní rychlejší kamarádku: už jsem Mg. Anebo gr. Vyberte si.

O zneužité introverzi

6. června 2017 v 19:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Stalo se nejen mezi blogery vžitou módou označovat se za introverta, doplnit to několika povzdechy o tom, že je to odstrčená menšina, o které lidé soudí, že je divná, a se zalíbením to korunovat konstatováním, že jsem prostě jiný/jiná, o to víc, že někdy se chovám docela extrovertně, smiřte se s tím, jinak už to nebude. Vždycky, když podobné články čtu, svrbí mě ruce. Mnoho slov se zneužívá, ale introverze láme nejeden rekord.

Důsledkem laxního nakládání s pojmy je, že ztratí pevný význam a stanou se rozplizlým oblakem, do něhož se zahalí kde co. Třeba to, že rádi čtete nebo zrovna nemáte náladu na lidi. Skutečný rozdíl ale leží mnohem hlouběji. Introverze neznamená, že nemáte rádi lidi, že vás setkání s nimi nemohou nabíjet nebo že ze vztahů nemůžete čerpat sílu. Vždyť by to byla hotová diagnóza! Introverze rovněž není vaše momentální nálada a to, jestli jste introvert nebo ne, se nemění. Je to poněkud kruté, ale jestli máte pocit, že jste jednou to a jednou ono, tak buď neznáte význam pojmů, které užíváte, nebo sami sebe.

Introverze znamená jiný způsob mentální orientace: jedná se o primární zaměření dovnitř, na vlastní vnímání a prožívání. Extroverti se naproti tomu obracejí ven a hledají uspokojení vně sami sebe. Každý z těchto typů vyhledává jiné vjemy a čerpá energii z jiných věcí. Ano, introverti s velkou pravděpodobností budou skutečně rádi provozovat samotářské aktivity a nebudou mít rádi velké a hlučné sešlosti, ale kontakt s přáteli je může uspokojovat úplně stejně jako extroverty. Ano, introverti mohou působit tak nějak podivněji, ale - řečeno příslovečně - podivnost introverta nečiní. Stejně jako tichý hlas, láska k přírodě nebo záliba ve čtení. Dělení na introverty a extroverty neleží na poli vašich nálad či zájmů. Leží míle pod nimi.

Ale hlavně: to, že je někdo introvert, z něj automaticky nedělá umělce, romantického podivína, někoho tajemně jiného, mučedníka s trnovou korunou introvertství. Jednak je introvertů pravděpodobně jen o málo míň než polovina populace, jednak v našich končinách netrpíme americkými neduhy, jako je neustálý tlak na týmovou práci, extrémní asertivitu, sociabilitu a podobně. Jako hrdý a spokojený introvert prohlašuji, že si tu žiji docela spokojeně, nikdo na mě kvůli mé povaze nezahlíží ani mě do ničeho nenutí. A jestli mě někdo považuje za divnou (což je docela dobře možné) a nechápe mě, můžou za to úplně jiné věci. Na introverzi to ale neházejte. Je nevinná.
 


O stinné stránce příliš dobrých věcí

5. června 2017 v 19:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Když je něco výborné, stěží se najde člověk, který by z toho byl nadšenější než já. S vervou o tom na potkání vyprávím, hltám to znovu a znovu, všem to doporučuji a když je to pryč, sentimentálně vzpomínám. To se týká všeho: od brilantních přednášek, přes hudbu, knihy či divadlo až po grepovou limonádu. Jenomže tohle nadšení má i odvrácenou stránku - a tu mi dává všechno, co nejlepší není, pěkně sežrat.

Když totiž poznáte, jak úžasné něco může být, jen těžko se vám vrací do průměrnosti. Poslechnete si skvělého řečníka a všichni ostatní proti němu budou drmolit, patlat nebo plácat nesmysly. Ochutnáte nejlepší grepovou limonádu a už nikdy si ji nebudete chtít dát jinde. Navštěvujete nejlepší přednášky a drtivá většina ostatních je najednou fádní, zbytečná, o ničem. Knihy, filmy, divadlo, hudba, všecko, všecičko. Okusíte a průměrnost už vás neuspokojí.

Stalo se mi to naposledy s diplomkou. Své vedoucí vděčím za nejlepší téma, jaké jsem si mohla přát: bylo mi čirou radostí, něčím naprosto fascinujícím a intelektuální výzvou po všech stránkách. Hltala jsem jednu knihu za druhou s takřka posvátnou úctou. Jenomže teď přišel návrat do studijní reality v podobě státnic a všechna ta tvrďácká filosofie, kterou si hrnu do hlavy, se mi najednou zdá jako poněkud plané hraní se slovíčky, nereflektovaně uvězněné v kategoriích mateřského jazyka toho kterého filosofa; jako sice sofistikované, ale přeci jen tak trochu žvanění.

A tak si říkám, jestli jsem to s tím vzděláním poněkud nepřehnala, pokud je tedy něco takového vůbec možné. Každopádně dobře to se mnou nevypadá, i kdyby to možné nebylo. Buď jsem převzdělaná a strašně zhýčkaná nebo nesnesitelně perfekcionistická. Skvělé. A teď ještě ke všemu odsouzená k pití grepové limonády v jedné jediné kavárně.

Dvojí metr aneb o naprosto děsivě příšerné knize

29. května 2017 v 20:16 | Marie Veronika |  Akademické frky
To, že se mi opět blíží státnice, se pozná na tom, že musím zase číst špatné knihy. S tím jsem tak nějak počítala. Jenomže jsem nepočítala s tím, jak špatné doopravdy budou. Kniha, kterou jsem dnes dočetla (zaplaťpánbůh za ty dary!), trhla v tomto směru snad všechny rekordy. Bylo tam špatně snad úplně všechno. Konkrétně:

1) Ani jedna citace. Mysleli jste si, že v akademickém textu musejí být citace? Cha chá! Pan docent vás pěkně rychle vyvede z omylu. Vloží někomu něco do úst a do této vulgární interpretace si pak hezky akademicky kopne. Nic není snazšího, protože oponent, vzhledem k tomu, že si neověříte, jestli to opravdu řekl (a v seznamu literatury třeba od něj není ani jedna kniha), zkrátka mlčí. Vítěz je jasný.

2) Ani hlava, ani pata. Text nemá žádnou strukturu, kapitoly nevedou odnikud nikam a velmi úspěšně parafrázují špatné referáty typu "a ještě tam taky bylo tohle". To, že nikam nevede celý text, už lze brát jako samozřejmost. Argumenty se nepoužívají, vyplývání nás nezajímá. Pointa neexistuje.

3) Hodnotící výlevy. Kniha není neutrální, ani kdybyste zavřeli obě dvě oči. Autor si hezky vykládá, jak mu to přijde, nepodpírá to žádnou argumentací, prostě tam prdne nějaké hodnotící slovo a je to. Velmi korektní.

4) Chyby. A tohle mi vadí snad nejvíc. Hned na druhé stránce mých poznámek se v záhlaví skví velký nápis "straaaašně moc chyb!!!!!!!" (vykřičníky přibývaly postupně s narůstající frustrací). Text si po sobě pan docent snad nepřečetl ani jednou. Čárky - jako kdyby si házel korunou, kam je dá a kam ne. Překlepy. Písmena navíc a namíň. Chybějící slova. Celé věty, které nedávají žádný smysl. Naprosto šílená přehršel pleonasmů (tzn. spojení jako "prvky, elementy se přeskupují" nebo "obraz reality, skutečnosti") - asi aby se vyrovnala ta chybějící slova jinde ("transformace neřešitelných problémů v genetické" vyhrává pomyslnou první cenu). Zkrátka: to, že autorovi chybí myšlenka, argumentace a pointa, se odráží i v naprosto šílené gramatice a stylistice. Jak na nebi, tak i na zemi.

Celý text je tak hlavně jedním velkým oblakem inkoustu, v němž autor skrývá, že neví, co by vlastně měl napsat. Podivné a krajně podezřelé mystické mlžení, v němž se ani jeden pojem jasně nedefinuje, ale všechny se používají, tak nesvědčí o kdovíjakých hlubinách ducha; naopak. Jak by totiž řekla skvělá vedoucí mé diplomky: to je takové to jakoby žvanění. Nejsmutnější na tom ale je, že tohle žvanění straší v naší univerzitní knihovně, že ho někdo vůbec vydal, že ten docent dopustil, aby něco takového vůbec spatřilo světlo světa. Přijít s tímhle jako s diplomkou, vyrazí se mnou na katedře troje dveře. To už snad ani není dvojí metr. To je metr desaterý.

Lidé až na prvním místě

20. května 2017 v 20:50 | Marie Veronika |  Zápisník
Dnes jsem jakožto tajemnice seděla u bakalářských přijímaček. Pro nezasvěcené: je to celodenní procedura se zhruba patnácti sty uchazeči, kteří píší ve dvou turnusech tříhodinové přijímačky. Začíná v sedm ráno, takže s pražskými vzdálenostmi si jistě dovedete představit, v kolik hodin v takovém případě musíme vstávat; rovněž si asi dovedete představit, kolik lejster a organizačních opatření je na tuto monstrakci třeba. Jedna věc je nicméně na představování poněkud těžší. A to skutečnost, že i takováhle monstrakce může být něco krásného.

Na fakultě máme totiž skrytý poklad: jeden z nejúchvatnějších kolektivů administrativních pracovníků, jaký si jen dovedu představit. Seděla jsem v komisi s kolegyní (rovněž tajemnicí), s níž jsem ještě neměla to štěstí se znát: inu, poznaly jsme se. Obě jsme s sebou měly skvělé knihy, po celou dobu však zůstaly v batohu. Bavily jsme se celý den, stále bylo o čem - a já jsem opět zakusila, jaká radost je poznávat nové lidi, kteří jsou skvělí a s nimiž si rozumím.

Když nás obcházeli kolegové ze studijního, smáli jsme se a povídali si, s učiteli rovněž. Občas jsme se dokonce smáli tolik, že jsem si zacpávala pusu rukou (až přijde odvolání, že nemohli řádně konat zkoušku, protože jsme se řehtali za dveřmi, beru to na sebe). Roznášeli nám ovoce a čokoládu, nabízeli kafe, dávali k dobru různé historky. Uchazeč, co si zarazil propisku do ruky, vyhrává pomyslnou první cenu.

Jelikož tenhle nádherný kolektiv již brzy budu opouštět, snažím se připravit na život za hranicemi školy, jak se dá. Z dneška si odnáším další kousek mozaiky: nezáleží ani tak na tom, co dělám, jako na lidech, s nimiž to dělám. I vstávání v šest a hrabání se lejstry může být skvělé. Díky za to. Budu s láskou vzpomínat.

Zapomenuté okno do duše aneb o hlasu

15. května 2017 v 19:44 | Marie Veronika |  Zápisník
To, že oko je okno do duše, je natolik obecně známo, že se to stalo součástí naší frazeologie. Celkem nikdo o tom nepochybuje, jako ostatně zpravidla nepochybuje o tom, že když se chodí se džbánem pro vodu, tak se nakonec ucho utrhne, nebo že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (takové pochybnosti by ostatně vyžadovaly radikální revizi některých fyzikálních zákonů). Zavaleni příslovími si však často neuvědomujeme, že oken do duše existuje víc. Jsou to mnohdy okna zapomenutá, neotvíraná, zaprášená a se zrezlými panty, nicméně existují; a nevědět o nich znamená o něco se ochuzovat.

Jedním takovým velikým zaprášeným oknem je lidský hlas. Stejně jako lidské oko nebo kresba na bříškách prstů je i hlas něčím naprosto jedinečným a neopakovatelným, něčím, co prozrazuje o našem duševním stavu velmi mnoho. Stejně jako zkušený fyzioterapeut pozná z toho, jak pajdáte, kde vás budou asi bolet záda a proč, zkušený hlasový pedagog pozná, které svalové skupiny při vytváření hlasu používáte chybně, jakými jinými svaly si to kompenzujete (tedy i proč vás bolí v krku, když dlouho mluvíte) a pakliže je opravdu dobrý, tak i jaké psychické bloky by za tím asi tak mohly být.

Na rozdíl od oka je totiž hlas věcí, kterou musíme aktivně vytvářet - a způsob, jakým to děláme, o nás mnohé vypovídá. Pakliže sedíme na židli jako hromádka neštěstí, se zády ohnutými a nohama překříženýma, není příliš velkým překvapením, že náš hlas bude neznělý a nevýrazný. A když se v této poloze budeme snažit to změnit, leda tak ochraptíme. Na správné tvorbě tónu, a tedy i hlasu, se totiž podílí naprosto neuvěřitelné množství svalů včetně svalů sedacích nebo napřimovačů páteře. Když máme ochablá záda, nebudeme ani dobře mluvit, ani dobře zpívat. A ochablá záda máme... no, prakticky všichni.

Od těchto předpokladů už vede přímá cesta k neodvatným závěrům: náš hlas vypovídá o nízkém uvědomění vlastního těla, špatných pohybových návycích, mělkém dýchání, nízkém sebevědomí, chybných kompenzacích. Smutné to do duše okno! O to je však kouzelnější setkat se s někým, kdo všechny tyhle věci překonal a dokázal svůj hlas rozeznít. Takový hlas je znělý, plný, nosný, barevný, mnohovrstevnatý, krásný a pro druhé blahodárný. Člověk, který jím vládne, nepotřebuje mikrofon a neochraptí z dlouhého mluvení. Jeho hlas je svobodný a může volně znít všude tam, kde znít má. Stejně jako jeho duše.

Poslední hodina

11. května 2017 v 17:02 | Marie Veronika |  Akademické frky
Včera byl velký den. Nemám teď na mysli tu mnohatisícovou demonstraci na Václaváku i různě jinde po republice, ale něco mnohem menšího, věc podstatnou osobně a pouze pro mě. Byla jsem na poslední výukové hodině na fakultě. Studiu odzvonilo.

Jistě, lze namítat, že přece ještě státnice a diplomka a do září daleko. Ale to už se nedá počítat - to nejsou studia, ale přechodové rituály.

Jelikož trpím sentimentalitou v pokročilém stádiu, těžko snáším, když je něco naposledy. Je to trochu, jako by k tomu vždycky hrál soudtrack z Amélie z Montmartru, jako kdyby to získalo zvláštní lesk. Tulipány před fakultou nevoněly jako vždycky; byly to tulipány, které mě provázely na poslední cestě ze školy. Ty nemůžou vonět jako každé jiné. Hraje jim k tomu smutný valčík.

Vždycky jsem byla student. Je to s mojí identitou spjaté skoro stejně nerozlučně, jako že hraju na housle nebo že píšu. Respektive bylo. Už nebude. Co tam doplním namísto toho, zůstává dokonale nezodpovězenou otázkou. Ne, nevím, co ze mě bude. Prostě něco, co přijde. Nedokážu si to představit. Nemám plány. Samozřejmě, že mě to znepokojuje, protože vždycky jsem měla všechno perfektně naplánované. Teď jsou ale plány krátké. A úkol vyrovnat se s tím je jen a jen na mně.

Držte mi palce.

Hvězdná kariéra prokrastinace

8. května 2017 v 19:38 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou slova, která během krátké doby udělají velkou kariéru. To je jistě úctyhodná věc, která se v životopisu daného slova pěkně vyjímá, ovšem hned vedle ní se zpravidla poměrně záhy vynoří věc druhá: ztráta identity. Módní slovo si totiž bere do huby každý druhý, co chvíli ho někde přihodí k dobru, na jeho význam vcelku nehledě. Není proto divu, že taková slovní hvězda se záhy mění v neurčitou slovní mlhovinu, která se posléze rozplývá v docela úhledné vesmírné nic. Soudím, že slovo prokrastinace, toho času na vrcholu své kariéry, je přesně ten případ.

Za prokrastinaci označujeme kde co. Chcete jednou za čas strávit volný den na čerstvém vzduchu? Ha, prokrastinujete! Udělali jste si po několikahodinové práci čtvrthodinovou přestávku? Je to tam zas. Jakmile zrovna nepracujete, až se vám od hlavy kouří, už se na vás sápe a zasekává drápky.

Jenomže to není nic jiného než chybné použití slova. Prokrastinace znamená chorobné odkládání povinností. Tedy to, že vám hoří všechny termíny a vy se pořád flákáte, neschopni začít a celí zdeptaní. Neznamená volný víkend ani malou přestávku v nekonečném oceánu vykonané práce. To je leda tak zasloužený oddych a na něm nic nepatřičného nebo dokonce chorobného (jak se nám tato slovní superstar snaží vsugerovat) není.

Doufám tedy, že prokrastinace, toho času již mlhovina bez jasné identity a pevných obrysů, brzy pohasne a odebere se k ostatním slovním kariéristům na věčný odpočinek (v jejím případě to bude činnost vpravdě schizofrenní). Myslím, že pro ni nebudu truchlit. Naopak se budu radovat, neboť tehdy třeba zasloužený odpočinek opět nabude označení pozitivního, příjemného, nevyčítajícího. Takového, v němž bude namísto ideje, že je nutné v jednom kuse pracovat a být efektivní, obsažena spíše idea, že odpočívat po práci a čas od času si trochu zalenošit je po všech stránkách prospěšné a dobré.

O plánech a náhodě

1. května 2017 v 20:03 | Marie Veronika |  Zápisník
Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z naší fakulty. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.

Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: "původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla", "chtěl jsem dělat něco úplně jiného", "učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel", "v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam", "tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo", případně rovnou "fakultu jsme zakládat nechtěli". Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.

Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.

A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly - a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.

Kam dál