O stylu

Středa v 16:18 | Marie Veronika |  Zápisník
O spisovatelích a píšících tvorech někdy uvažujeme tak trošku jako o nadpřirozených bytostech - a jako takovým jim vymýšlíme kvality, které nám v souvislosti s normálními smrtelníky zpravidla vůbec nepřijdou na mysl. Tak třeba styl. Každému autorovi připisujeme jeho osobní autorský styl psaní, kterému přiznáváme jen velmi malou (pakliže vůbec nějakou) proměnlivost a která charakterizuje nejen jeho psaní, ale jako aura tajemně obklopuje i celou jeho osobu.

Jenomže z vlastní zkušenosti musím bohužel říct, že styl není žádná aura, je vidět a mění se nejen vývojem autora, ale také spoustou jiných vlivů. Když si po sobě zpětně čtu své výtvory, téměř vždy dokážu říct, jakou knihu jsem četla v době jejich psaní - tak pronikavě se do mého "stylu" promítá styl jiných autorů. Na mých vtipech je zcela zřetelné, když jsou ovlivněny pratchettovským smyslem pro humor, na mé slovní zásobě i rozmanitosti větné stavby se velmi výrazně podepisuje četba Karla Čapka. Po Hemingwayovi píšu v úsečných a stručných větách, po Steinbeckovi tenduji k depresivním líčením, Chesterton mi vždycky na pár statí výrazně přiostří můj už tak dost ostrý satirický břit. Můj nedávný článek O stavech psavých a mlčenlivých tak byl například poznamenán bohatostí knižní slovní zásoby Kazua Ishigura (toho mimochodem velmi doporučuji) a ve srovnání s jinými články je tak dost odlišný. Copak tohle je nějaký autorský styl?

Obávám se, že v intencích "autorského stylu" jde podobný jev vysvětlit jen stěží - je to, jako kdyby moje tajemná aura četbou na čas splynula s tajemnou aurou jiného autora a já se částečně stala jinou osobou (i když, pravda, to by ještě nebránilo říkat tomuto stylu autorský, konec konců od jiných lidí, než jsou autoři, ho nemám). Nebo jsem ještě mladá a svůj styl zatím nemám, a tak mi nezbývá než kopírovat. To by tedy bylo pěkně depresivní. Anebo by ten můj styl bylo to, co přijde, když knihu dočtu, uplyne nějaký čas, moje morfologické pole (Vidíte? Pratchett.) se ustálí a teprve tehdy jsem… no, vlastně asi zase další osobou, od které zrovna něco čtu.
 

Velká molí anabáze

9. ledna 2018 v 18:16 | Marie Veronika |  Zápisník
Na světě jsou věci, se kterými člověk nic nenadělá a zkrátka se s nimi musí smířit. Proti nim je veškerý boj marný; jsou to věci fatální a vždy vyhrají. Kromě takových klasik, jako jsou lidská hloupost nebo mindráky, na tomto poli ale můžeme najít i jevy poněkud překvapivé. Například moly.

Když jsem se nastěhovala do bytu, který v současné době již rok a půl obývám, netrvalo mi dlouho zjistit, že před námi tu patrně bydlelo průměrně početné stádečko prasat. Pro ilustraci: to, co jsem vyškrábala z mikrovlnky, by dalo dohromady prakticky celý oběd, dřez měl víceméně ze všech stran pestré odstíny hnědočerné a tříděný odpad zabíral několik metrů čtverečních. Zbytek bytu si jistě dovedete domyslet. Tehdy jsem ještě netušila, že úklidem vše neskončí. Za pár týdnů se totiž objevili a byli prakticky v každé druhé potravině. Moli.

Nevím, jestli jste někdy moly také doma hostili, ale pokud ano, jistě víte, o čem mluvím. Je to extrémně nechutá záležitost, která napadne prakticky cokoli a všechno se to musí vyhodit. Pravda, kuchyň potřebovala vygruntovat, ale přeci jen bych to raději dělala dobrovolnějším způsobem. Vyndali jsme odtamtud všechno, všechno vycídili a potraviny dali do sklenic. Za měsíc tam byli znovu. Zavření v dóze, o níž jsme se předtím domnívali, že těsní. Netěsnila. A tak to pokračovalo dál a dál.

Moli nás vždy dokázali znovu překvapit. Pokaždé, když jsme povyhazovali další várku jídla a měli za to, že teď už nemají kde být, se za dva nebo tři měsíce objevili znovu a jinde. Z kuchyně se přesunuli do spíže, ze spíže na chodbu, kde vyčmuchali zdánlivě bezpečné a ještě nevylouskané ořechy. Z chodby byl už jen krok do obou pokojů - a vrchol byl, když jsme je před pár měsíci našli v našem perníkovém betlému, téměř jediné potravině v dosud bezpečném pokoji - a téměř jediné potravině v celém bytě, která dosud nebyla ve sklenici.

Likvidací betlému jsme si mysleli, že máme vyhráno a konečně jsme se po roce a půl zbavili dědictví našich předchůdců (které tímto srdečně zdravím). Jenomže jako v každém správném hororu... se objevili znovu a s námi to málem seklo. Jeden malý motýlek, který si nonšalantně poletoval po pokoji, jako by se nechumelilo (což se tedy, to je třeba přiznat, skutečně nechumelilo). Nemám nejmenší tušení, kde se tam vzal, a co mohla larva, z níž se vylíhl, žrát. Jestli byla v koupelně nebo na záchodě, opravdu nevím, ale to jsou každopádně jediná místa, kde ještě nebyli. Berte to každopádně jako varování: jestliže se v nebližší době na delší chvíli odmlčím, patrně jsem dostala nervový záchvat z molů. Ještě jsem je totiž nepřijala jako věc, se kterou je třeba prostě se smířit.

Jedno je ale naší molí anabázi třeba přiznat. Kromě toho, že nás stála hromadu času, peněz, nervů, sprostých slov a vyhozených potravin, nás naučila perfektní disciplíně. Máte zálusk na bezobalové hospodaření a je vaší vizí krásně uklizená spíž s hromadou sklenic a bez plastů? Pořiďte si moly a bude to natotata. Dokonce se domnívám, že když si ještě chvilku počkáte, budete si pro ně klidně moct přijít zase k nám domů.

O stavech psavých a mlčenlivých

2. ledna 2018 v 18:22 | Marie Veronika |  Zápisník
V životě každého psavce to jednou přijde. Nadšeně usedne za klávesnici a touží zase předat nějakou ze svých brilantních myšlenek světu. Když tu náhle - nic. Stránka se bezradně bělá a prsty se nervózně chvějí nad klávesami, zatímco myšlenky se beznadějně rozprchly, aniž by za sebou zanechaly byť jen jediného opozdilce. Přišlo mlčení a zastavilo proudy slov, které až do té doby zdánlivě nevyčerpatelně tryskaly.

S tvůrčími krizemi se musí nakládat uvážlivě, jak už to tak u zvláštních jevů, které mohou mít všelijaké příčiny, bývá. Jsou chvíle mlčení, které pramení z úžasného životního štěstí, které místo reflexe hledí žít a užívat a psaní k tomu nepotřebuje. Mlčenlivost může znamenat takřka záviděníhodnou životní spokojenost a vyrovnanost, která již nemá potřebu hledat ujištění na popsaných stranách a nechce o ničem nikoho poučovat.

Každá mince má ale i rub a ticho může rovněž znamenat velký smutek. Nemyslím teď romantický smutek, jak ho často vidíme ve filmech doprovozený pěknou melancholickou hudbou - ten naopak bývá obrovských zdrojem inspirace, zejména pro nějakou tu depresivní úvahu či poezii. Opravdu velký smutek neznamená nával melancholické inspirace, ale naprosté ticho. Těžký černý příkrov přikryje úplně všechno a slova zcela vyhasnou; žádné z nich není dost silné, aby popsalo, co se právě děje; vše je trapně povrchní, mělké, nedostatečné. Takové ticho je tichem němých, které nelze prolomit. To už není jen tvůrčí krize. Je to obrovský příkop, který dělí truchlícího od celého okolního světa.

Konečně může mlčení znamenat, že autor se již vyčerpal. Popsal již tolik stran, že na nich sdělil vše, co měl na srdci i v hlavě. Má pocit, že jeho publikum ho zná už tak dobře, že nadále nemusí pokračovat. Neví ani, co by konec konců řekl, vždyť o tomhle už napsal onehdy a o tamtom zas před dvěma lety. Takové ticho neznamená žádnou podstatnou životní změnu, spíše jakési spisovatelské vyhoření, neboť je známkou, že duševní vývoj autorův se ustálil natolik, že novoty se u něj již nevyskytují. Zda je to spíše příznakem nezdravé stagnace, nebo zdravé vyrovnanosti a zralosti, je otázkou pro každého jednotlivého čtenáře i autora. Každý konec konců máme nějaký svůj ustálený okruh myšlenek a témat.

Vždy, když narazím na nějaký mrtvý blog, říkám si, co se asi jeho autorovi stalo. Je tak strašně zaměstnaný, že nemá čas ani napsat nějakou tu řádku? Stihla ho deprese, nebo ho naopak potkalo pohádkové štěstí? Nebo prostě nemá, co by řekl, žádný z jeho nápadů se mu nezdá dost vhodný, psaní bylo jenom přechodnou etapou na jeho cestě? I strachuji se o umlklé autory a pročítám jejich poslední články - často z nich nelze vůbec nic vyčíst. Zbývá mi tak jediné: doufat, že stav mlčenlivosti, který je postihl, pramení z přirozeného vývoje nebo euforického štěstí. A taky tak trochu sobecky si přát, aby to přeci jen nebylo snad tak úplně definitivní.
 


Óda na Posledního z Jediů

19. prosince 2017 v 16:12 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Je mi úplně jasné, co máte na jazyku. Hvězdné války, taková komerce! Jenom víc prachů z toho chtěli vytřískat. Že by zrovna moje filmová rubrika mohla strpět pozitivní reakci na takový film? Image intelektuálního snoba si líže rány v koutku a vyčítavě na mě pokukuje. Ano, přátelé, je to tak. Líbily se mi poslední Star Wars. Líbily se mi tolik, že na ně nejspíš půjdu znovu. A není to tím, že mě unesli mimozemšťani.

(Pozor, budou spoilery. Spousta spoilerů.)

Nemůžu si pomoct, ale Poslední z Jediů zvládl něco, co nezvládly žádné Star Wars před ním. Zachoval si mýtus Síly, světla a temna, a zároveň udělal velmi výrazný krok směrem k realističnosti. Rogue One, například, zvládl jenom to druhé - a nelíbil se mi, protože se pro mě stal pouhým nudným akčním filmem. Tohle bylo jiné. Postavy byly lidštější než kdy dřív: Luke tak správně cynický a autenticky zlomený, Ben a Rey pro jednou nepůsobili jako pouhá inkarnace dobra a zla, případně účelově napsaní váhavci, ale jako lidé, v nichž se leccos pere. Jejich vztah byl jako vztah klaďase a záporáka poprvé v historii Hvězdných válek zajímavý a jiskřilo a pnulo toho v něm tolik, až se tajil dech. Charismatický pašerák se ukázal být hajzl, co chtěl jenom prachy, superodvážený plán zase se přestrojit a něco ukradnout na nějakém tom destruktoru, konečně vyjevil svou pravou povahu superdebilního, až sebevražedného nápadu. Vedení odporu konečně přestalo být jednolitým blokem dokonalých a perfektně sehraných postav (uznávám, to bylo už v Rogue One); svalnatý tvrďák za volantem X-Wingu dostal zaslouženě za vyučenou a rebelové vůbec dostávali na frak takovým způsobem, že se o ně člověk poprvé v historii opravdu bál. Vynechme teď úvahy o tom, jak funguje vakuum nebo co všechno zmůže mistr Yoda - netvrdím, že ve filmu není hromada blbostí a logických nedomyšleností. Jenže Reyin výcvik, postava Luka, vývoj Kylo Rena, identita rebelů a rozjímání nad tím, co vlastně znamená hrdinství, jsou tak zajímavé, že zkrátka převažují. Na celé čáře.

Co ale těmto Hvězdným válkám zejména připisuji k seznamu prvenství, jsou zcela osobně moje pocity. Nikdy jsem neměla ze starwarsovského filmu takovéhle dojmy. Už při projekci mi bylo jasné, že tohle je přes všechny úlety a lapsy opravdu dobré; bezprostředně po ní jsem věděla, že to chci vidět znovu; a emoce ve mně doznívaly ještě několik dní. Tohle nezvládlo mnoho filmů. Ba dokonce jich to zvládlo velice málo.

A to je v mých očích to vůbec nejdůležitější prvenství.

5 způsobů, jak zabít HSP (vysoce citlivého člověka)

12. prosince 2017 v 16:10 | Marie Veronika |  Zápisník
My všichni, kdo máme dar vysoké citlivosti, se můžeme chlubit mnoha přednostmi. To je nejspíš naše hlavní útěcha, protože jinak moc dobře víme, že jsme ve většině ohledů vybaveni pro život v normální společnosti spíše nevhodně. Dokonce tak nevhodně, že je docela jednoduché nám zdánlivě normální věcí způsobit poměrně slušné trauma, neřkuli infarkt. Máte-li proto ve svém okolí nějakého vysoce citlivého člověka (neboli HSP podle anglického highly sensitive person), kterého se chcete nenápadným a přitom pohodlným způsobem jednou provždy zbavit, otevírají se vám široké možnosti.

1. Koukněte se s ní/ním na horor nebo válečný film.
Zrcadlové neurony jsou krásná věc. Dokud se ovšem nezačnete dívat na filmy, které kromě hlavního hrdiny zabijí málem i vás. Pianistu jsem musela zhlédnout po etapách, protože jsem nebyla schopná to vydržet najednou. Na Westworld jsem se po prvním dílu přestala koukat - i když mě fakt zajímalo, jak to bude dál. Prostě to nešlo. Z lekaček vždycky málem vyletím do povětří. A o svém nejnovějším zážitku, kdy jsem se velkým nedopatřením dostala do kina na matku!, snad raději pomlčím. Dodám jediné: trauma jsem tím nezpůsobila jenom sobě. Učinit z těchto skutečností sofistikovanou vraždící metodu je proto jen otázkou velmi malého množství kreativity.

2. Vybafněte na ni/něj.
Jedním z poznávacích znaků vysoké citlivost je mimo jiné to, že se hodně a snadno lekáte (a to i u filmů, viz bod 1). Na gymplu jsme měli učitelku, která nadskočila pokaždé, když se ozval školní rozhlas. Tehdy jsem to ještě moc nechápala. Dneska nadskočím taky. Když se leknu, trhnu sebou tolik, že tím kolikrát vyděsím i několik dalších lidí v místnosti. Doma máme zvonek, který sice zvoní krásně nahlas, ale má to i stinné stránky: například se u něj nesmím zdržovat, když má někdo přijít na návštěvu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jestli to jednou dojde k očekávanému naplnění, bude to rychlá a bezbolestná smrt.

3. Nalijte do ní/něj litr kafe nebo alkoholu.
Reakce na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Občas stačí jen velmi malé množství a už mě bolí tohle a onohle, případně se mi začnou třást ruce a podobné věci. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych množství navýšila třeba na trojnásobek. Jedná se ovšem o metodu experimentální, mějte proto na paměti, že při její aplikaci se vystavujete riziku, že - jak praví české přísloví - co ho nezabije, to ho posílí.

4. Donuťte ji/ho jít na diskotéku nebo techno koncert.
Kombinace extrémně hlasité a dunivé hudby spolu s agresivními blikajícími světly je něco, co spolehlivě zafunguje, i kdyby náhodou litr alkoholu nebo příliš hlasitý zvonek nezabral. Vysoce citlivý člověk vnímá podobné věci daleko intenzivněji než ostatní - o poznání víc ho proto zahltí. Tato varianta je obzvlášť vhodná pro úhlavní nepřátele; jedná se o pomalou a bolestivou smrt v nekončící křeči.

5. Přimějte ji/ho přečíst si komentáře v libovolné internetové diskusi.
Duševní rovnováha vysoce citlivých lidí je věc křehká (jak už tak duševní rovnováha bývá) a narušit ji zvládne kdekdo. Jsou ale věci, které ji doslova smetou z povrchu zemského - jednou z nich je například destilovaná zloba a nenávist internetových diskusí. Jako vysoce citlivý člověk nikdy a za žádných okolností takové věci nečtu. Ne, nejsem schopná se tím bavit. Ztrácím veškerou naději a chuť do života a začínám si ošklivit filmový průmysl za to, že jednou taky nenechá nějakého megazáporáka vyhladit lidstvo aspoň ve filmu. (Moje vize je taková, že by film končil idylickým záběrem na rajskou přírodu nerušenou člověkem a byl by to happy end.) Jestliže využijete tento způsob, jak skoncovat se svou obětí, budete den ode dne sledovat, jak chřadne, bledne, hubne - až nakonec tiše a jednou provždy zmizí.

Závěrem je třeba konstatovat, že tento výčet si v žádném případě neklade nároky na úplnost. Kompletní a vyčerpávající seznam podrobně rozpracované metodiky vraždění vysoce citlivých osob je otevřenou otázkou pro další výzkum a prozatím můžeme prohlásit jen to, že se nachází ve fázi experimentálního ověřování.

Tak mi jenom držte palce, abych to ověřování přežila.

Na co skutečně připravuje české školství

2. prosince 2017 v 19:27 | Marie Veronika |  Zápisník
Když přijde na přetřes stav českého školství, zpravidla nikdo nehýří optimismem. To máte pořád samé nízké platy, málo studentů, moc škol, upadající úroveň a téměř soutěž o to, na které škole jsou studenti drzejší, lhostejnější a blbější. A také velmi častá konstatování, že škola je v životě stejně k ničemu, že se tam neučí nic použitelného ani užitečného. To ale rozhodně není celá pravda. Protože když se realisticky podíváme na současný stav trhu práce, pak škola (míním zde primárně školu základní a střední) člověka připravuje vpravdě skvěle.

Student průměrného gymplu tráví nesmyslné množství času sezením v uzavřených prostorách spolu s hromadou dalších lidí a vykonáváním činností, jejichž smysluplnost je přinejmenším otázkou. Je nucen respektovat učitele, kteří respektu často nejsou hodni, ale mají nad ním moc, a vycházet s hromadou otravných spolužáků. Není právě tohle ta nejefektivnější příprava na pracovní život?

Většina prací přece znamená osm hodin někde sedět (méně často stát nebo chodit), vykonávat činnost, bez níž by se svět zpravidla dosti hravě obešel, podřídit se lidem, kteří toho vůbec nemusejí být hodni, a být obklopen kolegy, u nichž je pravděpodobnost, že se všichni stanou našimi nejlepšími přáteli, prakticky nulová. Myslím, že právě na tohle jsme ze školy perfektně připraveni.

Problém nastává jen v jednom případě: když si absolvent střední školy vybere příliš kvalitní školu vysokou. Tam takové disciplíně může odvyknout, a když má pak vstoupit na trh práce, tak pokud nemá velké štěstí, může ho čekat značné zklamání. My, kteří jsme takové štěstí ve výběru univerzity měli, a v práci minimálně částečně též, se můžeme jen modlit, aby to tak zůstalo. A buď se přeci jen snažit něco změnit, nebo alespoň odstranit tu jedinou anomálii, která narušuje jinak dokonalý systém: ty hrozné a zcela zbytečné vysoké školy.

Jak snadná je práce oproti studiu

26. listopadu 2017 v 18:14 | Marie Veronika |  Zápisník
Student, student humanitní pak zejména, slýchává některé věci velice často. Pohrdlivé "Co z tebe teda bude?", "Proboha! Co s tím chceš dělat?", "Nechtělo se ti pracovat, co?" nebo "Jen počkej, život tě naučí. Tam skončí sranda." jsou zlatým výběrem best of. Jako studentku mě takovéhle řeči docela děsily, protože to, jak se všichni neustále ohánějí "skutečným životem" a "realitou", což je podle nich s pohodovým studiem zcela nesrovnatelné, má jistý hrozivý potenciál. Inu, teď jsem do toho "reálného světa" vstoupila. A všechny, kdo mě (a jistě nejen mě) tak dlouho strašili, mám chuť poslat do patřičných míst; totiž na pár semestrů na nějakou pořádnou univerzitu.

Jak jsem totiž zjistila, pracovat je daleko, daleko jednodušší než studovat. Pravda, musím dřív vstávat. Ale to je tak všechno. Každý den o půl páté se zvednu a s čistou hlavou jdu domů. Nemám děsivý pocit, že nic nestíhám, že toho musím strašně moc udělat, že za pár týdnů je příšerné zkouškové, že už jsem s tím čtením měla začít ve školce a že při psaní diplomky umřu. Nevnímám žádnou hmatatelnou hrozbu vyhazovu, kterou jsem při studiu vnímala pořád (byť, pravda, ke konci už spíš ve vztahu k jiným lidem). Ještě jsem se v práci nesetkala s dojmem, že něco fatálně nezvládám, což jsem při studiu zažívala docela často, nebo že na něco opravdu nemám. Konečně skončil ten strašlivý stres a neustálý tlak! Teď, když přijdu večer domů - představte si to - můžu bezstarostně odpočívat! Neskutečné. Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Takže, milí studenti, pokud jste tak již neučinili, hned se přestaňte zbytečně stresovat tím, co bude po škole. "Skutečný svět" sice může být místo poněkud jalového charakteru, ale pobývat v něm je řádově snazší než pořádně studovat. A vy, kdo jste mě tak dlouho strašili, se koukejte honem rychle chytit za nos. Bez vás by všechno mělo úplně stejný průběh, akorát bych si ušetřila pořádnou dávku kortizolu, frustrace a špatné nálady. To je jediné, čeho jste dosáhli. Doufám, že jste na sebe náležitě pyšní.

Dotazník pro mě aneb nominace na Liebster Award

18. listopadu 2017 v 20:26 | Marie Veronika |  Inspirováno
Osud tomu chtěl, že mě Barbora z Barborových příběhů nominovala na Liebster Award. Nejsem si tak docela jistá, co to znamená, ale jelikož ráda vyplňuji dotazníky, rozhodla jsem se nominaci přijmout a odpovědět na desítku otázek, které se s nominací pojí. Uznávám, že je to vzhledem k charakteru mého blogu trochu úlet, ale neodolala jsem, tak mi to snad odpustíte. Tedy Bára mi přichystala tyto otázky:

1. Co je ta nejdivnější věc, jakou jsi kdy ztratila?
Jelikož věci příliš neztrácím, tak je to pro mě dost těžká otázka. Jako malá jsem ztratila pár rukavic a čepici, jednou peněženku... Celkem nedávno mi pračka sežrala ponožku. Nic lepšího mě bohužel nenapadá. V tomhle ohledu jsem fakt suchar.

2. Jsi organizovaný člověk, nebo věčný zmatkář?
Organizovaný člověk, naprosto a úplně. Když jsem v pokoji na pražském bytě svého času bydlela bez spolubydlící, tak býval tak uklizený, že nebylo možné říct, jestli jsem zrovna odjela na víkend domů, nebo jsem si jenom šla udělat do kuchyně čaj. Když jsem si loni řekla, že do konce března bych chtěla mít dopsanou první verzi diplomky, tak jsem 31. března měla dopsanou první verzi diplomky. Vlastně je to se mnou tak zlé, že mi trvalo několik let vypořádat se s tím, že ostatní lidé různé věci říkají a pak je tak nedělají, protože jsem byla zvyklá, že když se něco řekne, tak přes to nejede vlak. Je to docela prokletí. Vybraní čtenáři si konec konců jistě vzpomenou na můj článek Perfekcionismus a jiné nemoci.

3. Kočka, nebo pes?
Jednoznačně kočka. Jsem děsný lekavec a štěkající psi mi vždycky málem přivodí infarkt. Navíc mě pes kdysi docela ošklivě pokousal a léta jsem se bála kolem psa byť jen projít. Nejvíc ze všeho nesnáším neposlušné, volně pobíhající, obrovské a krvelačně štěkající psy, za kterými poklusává majitel a volá "nebojte se, on by neublížil ani mouše". Na druhou stranu kočky mám moc ráda a ony mají rády mě. Dokonce tolik, že naše paní bytná říká jedné své kočce nevděčnice.

4. Jakou knihu máš nejradši?
Velmi těžká otázka! Vybrat jednu je pro mě nesplnitelný úkol, takže si trochu poupravím zadání a vyjmenuji jich víc. Bratři Karamazovi jsou jedna z nejgeniálnějších knih, co znám. Pak Malý princ, samozřejmě, nesmrtelná klasika. Silmarillion, Siddhártha, Martin Eden, Pýcha a Předsudek, Saturnin - knihy, které jsou zaručeným balzámem na duši (jo, vím, že Martin Eden se na konci zabije). A abych nevynechala poezii, tak nesmím zapomenout na Smuténku a A znovu láska od Skácela. Ty jsou kouzelné.

5. Kde bychom našli tvoje nejoblíbenější místo na světě?
Nó, nejsem si docela jistá, jaké je moje nejoblíbenější místo. Ale to není ta otázka, takže vlastně můžu směle odpovědět - ve Francii. Jak pravidelní čtenáři vědí, Francii miluji.

6. Léto, nebo zima?
Ještě před pár lety bych bez zaváhání řekla, že zima, ale asi stárnu. Takže léto, protože zimy už nejsou bílé - a mít všude břečku, nic moc.

7. Do jaké země by ses jednou chtěla podívat?
Do Anglie, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. A do Francie, protože tam chci vždycky. Ale celkem by mě zajímalo i třeba Polsko nebo Pobaltí. Po exotice neprahnu.

8. Co je tvůj největší zatím nesplněný sen?
Napsat knihu. Opravdovou dlouhou knihu, román. To se mi nikdy nepodařilo, vždycky jsem po pár stranách utekla k povídkám, básničkám, úvahám a fejetonům. A, upřímně řečeno, ani nemám v rukávu žádný námět, u kterého by mi přišlo, že má cenu o něm nějak dlouze psát.

9. Jak by podle tebe vypadalo tvé alternativní já v paralelním vesmíru?
Inu, líbilo by se mi, kdyby bylo trochu méně pesimistické a škarohlídské. Takže by bylo oblečené do šílených barev, jako když mi bylo patnáct, možná by se tehdy na nižším gymplu rozhodlo jít na konzervatoř a teď by třelo bídu s nouzí v nějakém zapadlém orchestru u posledního pultu druhých houslí a bojovalo se záněty šlach. Teď už asi nemusím vysvětlovat, proč by mělo být míň pesimistické.

10. Jaké zaměstnání/obor studia bys chtěla mít, kdybys neměla to, které máš teď?
Myslím, že se jako čerstvá absolventka můžu vyjádřit i k tomu studiu - tam by to byla francouzská filologie. Teda kdyby to tam nevypadalo tak, jak to tam vypadá. Anebo obecná lingvistika. A ohledně zaměstnání... řekněme třeba literární redaktorka v nakladatelství. Anebo rovnou ta spisovatelka, nač troškařit.

Tímto velice děkuji za nominaci a jelikož mám nominovat další blogery, učiním tak. Nemám jich v zásobě moc, tak nominuji alespoň pár:
Elwin, protože se mi stýská po jejích článcích.
Sili, protože mám ráda její úvahy.
Aerosol, protože je mi líto, že už tolik na blog nepřispívá - tohle by mohla být příležitost.
A pak si ještě troufnu nominovat Čerfa, protože jeho blog je nikdy neselhávající zdroj zábavného, přemýšlivého a vůbec všeobecně příjemného a povedeného čtení. Navíc už má s všelijakými nominacemi své zkušenosti :-)
Za normálních okolností bych nominovala i Martinu, ale jelikož má teď úplně jiné starosti, nebudu ji s tím obtěžovat a radši jí budu držet palce.
A toto jsou otázky, které pro vás mám:
1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?
2. Proč píšeš?
3. Co soudíš o moderním umění?
4. Co děláš úplně nejradši, když máš volno?
5. Při poslechu jaké hudby ti naskakuje husí kůže?
6. Co lze najít půvabného na listopadu?
7. O čem dokážeš zapáleně rozprávět hodiny a hodiny?
8. Co tě vždycky potěší?
9. Jakou knihu jsi četl/četla nejvíckrát?
10. Vyplňuješ rád/ráda na dotazníky o sobě? Proč?

Tak ještě jednou díky za nominaci a jestliže vy, které jsem nominovala, mou výzvu přijmete, těším se na vaše odpovědi!

Těžce surrealistická dálnice

14. listopadu 2017 v 18:38 | Marie Veronika |  Z filmového plátna
Jsou filmy, které ve vás neodbytně vyvolají pocit, že jsou prostě bizarní. U některých je to nedocenitelné plus, u jiných docela beznadějné mínus. Jeden z mých oblíbených filmů, Dálnice 60, patří jednoznačně k první jmenované skupině. Je surrealistický, ale zároveň pochopitelný, vtipný, trefný, střelený, ujetý, prdlý a vždy aktuální.

Neil Oliver slaví dvaadvacáté narozeniny a vlastně tak úplně neví, kdo je a co od života chce. Neusnadňuje mu to ani jeho otec, který z něj chce mít úspěšného právníka, přestože Neil k právům vůbec neinklinuje. Neil už málem podlehne otcovu nátlaku a dá se na nudná práva, když se mu začnou dít neobvyklé věci - potká divňouše jménem O. W. Grant, jakousi americkou obdobu našich kouzelných babiček, který plní lidem na potkání jedno jediné přání. Neil si přeje znát odpověď na svůj život - a zanedlouho je vyslán na cestu po neexistující dálnici 60, na které potká tu nejzvláštnější sebranku a navštíví nejzvláštnější města, jaká si dovedete představit. Kupříkladu město, kde žijí samí právníci, muzeum uměleckých podvrhů nebo jiné město, kde je zadarmo a legálně k dostání droga tak silná, že po jediném požití už člověk nikdy nevybředne ze závislosti a může pařit až do smrti výměnou za nějaké ty veřejně prospěšné práce. Jedno této surreálné dálnici nelze v žádném případě upřít - ukazuje lidi takové, jací skutečně jsou. S jejich přáními, skutečnými životními ambicemi a cestami, které se tu ukazují ve světle ne zrovna milosrdném, ale zato pravém. V takovém světle se pak leccos jeví podstatně jasněji.

Film ale vyniká nejen po obsahové stránce. Dobře tam hrají všichni, ale obzvlášť bych chtěla vyzdvihnout výkon Garyho Oldmana, který stvárnil O. W. Granta tak brilantně, že mu jeho magickou podivnost věříte na první pohled. Zvlášť když se to celé doplní správně ujetou hudbou, podobně prdlými vtipy a atmosférou, která vás vtáhne a už nepustí. Tenhle film se zkrátka režisérovi Bobu Galeovi povedl.

Takže pozor. Až potkáte zrzavého chlápka s červeným motýlkem a dýmkou vyřezanou do tvaru opičí hlavy, něco si přejte. Jenom při tom pamatujte na jedno: vážně se to splní. Opravdu to chcete?

Kam se dějí blogeři?

7. listopadu 2017 v 17:22 | Marie Veronika |  Zápisník
Čas od času mě přepadne zvláštní záchvat. Zničehonic začnu rozklikávat neznámé blogy, hledám blogery, kteří mají ve svých oblíbených odkazech co největší množství spřátelených spolublogerů, a všechny jejich stránky navštěvuji. Zpravidla se tím pokouším odreagovat, uchýlit se na bezpečný ostrůvek v nebezpečném světě. Když je situace špatná, vezmu za vděk i módním blogem, konec konců považuji se za člověka s určitým estetickým cítěním; navíc svět, ve kterém největší starost představuje dilema, která rtěnka vypadá líp, je svým způsobem uklidňující.

Jenomže často tyhle výlety nepomáhají, protože moje úsilí přijde vniveč. Blogeři jsou totiž druh jepičí - vymírají neobyčejně rychle. Když se mi podaří najít nějaký obzvlášť úctyhodný seznam cizích blogů, které mohu prošmejdit, upadám do deprese; moje zkušenost je totiž taková, že zhruba tři čtvrtiny blogů jsou mrtvé. A jako je v přírodě smutný pohled na mrtvá zvířátka, ani mrtvé blogy náladu zrovna nepozvednou.

Nemohu se proto nezeptat: kam se dějete, blogeři? Jaká záhadná nemoc vás tak hromadně kosí? Nebo prostě jen neumím hledat? Nebo už jsem moc stará (to by to přišlo rychle) a hledám něco, co dávno minulo? A proč jsou tak často posledním článkem nadějeplné řádky o tom, jak motivovaní jste k rozjetí blogu, který usnul jen načas? Copak se z blogů definitivně staly Šípkové Růženky? A je pro ně ještě vůbec nějaký princ?

Kam dál