Vězněm dokonalosti

Úterý v 18:37 | Marie Veronika |  Inspirováno
Málokdy se stane, že by mě téma týdne kdovíjak zaujalo. Většinou pokrčím rameny, někdy si poklepu na čelo, ale zpravidla zůstanu docela v klidu. Tentokrát to ovšem bylo jinak. Jen tak mimochodem jsem se podívala, o co že teda tenhle týden půjde, a vytřeštila jsem oči. Rána rovnou na solar.

Myslím, že tady na blogu - jakož ostatně i v reálném životě - není žádným tajemstvím, že perfekcionismus je jednou z vlastností, které mě prorůstají skrz naskrz. Abych učinila spravedlnosti zadost (jinak by mi patrně začalo cukat levé oko nebo něco takového), musím uznat, že to má svá pozitiva. Za prospěch jsem na fakultě pobrala nejedno stipendium, své někdy opravdu vysoce nadstadardní vztahy s celou řadou vyučujících asi těžko připíšu na vrub svým krásným očím a všichni moji nadřízení ze mě nadšením skákali div ne do stropu (v bezpečné vzdálenosti od oken, samozřejmě). Pak je tady ale taky rub. Velký, převelký rub.

Pokud totiž perfekcionismus namícháme s určitým množstvím příslušných nadání, dá se z toho vyrazit skutečně nesmírně antisociální koktejl. Patrně se shodneme na tom, že je poněkud nevkusné budovat svou identitu na tom, že děláte většinu věcí líp než ostatní (protože když je neděláte, jak nejlíp dokážete, začne vám cukat levé oko). Zkuste se tomu ale vyhnout, když to tak ve většině případů opravdu dopadá. A pak si s těmi lidmi běžte popovídat do hospody. Z toho vám začne cukat nejenom levé, ale i pravé oko a možná budete cestou domů i trochu kulhat (záleží na úrovni vaší emoční inteligence). Buď zkrátka budete arogantní hovado, které svoje výsledky naservíruje těm druhým na zlatém podnose, anebo si záhy vyvinete mimikry tak dokonalé, že se za nimi časem nebudete moct najít ani vy sami. Případně je tu ještě třetí lákavá možnost: nasbírat si soukromou kolekci obdobně perfekcionistických přátel a světem proplout s klapkami na očích.

V poslední době se mi čím dál neodbytněji zdá, že perfecionisté nejenom žijí v ponurém světě plném chyb, ale ještě tam žijí vcelku osamoceně. Jejich neurotické úsilí je žene neustále a co nejrychleji vpřed - a co si budeme vykládat, tam se většina lidí ani zdaleka nežene. Vypadá to, že řešení je jednoduché: přestat to všechno tolik řešit. Jenže to není tak snadné. Rozhodně ne tak snadné jako hned na tom vidět několik chyb.
 

6 nejcennějších drahokamů z cest

6. srpna 2019 v 17:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Nepatřím právě k lidem, kteří by vyhledávali dobrodružství. Neláká mě adrenalin ani exotika a důvod, proč lidé dělají fronty na Mount Everestu, mi asi zůstane navždy utajen. Přesto si s sebou nosím malou sbírku vzpomínkových drahokamů, které jsem si ze svých rozumně bezpečných a pečlivě rozplánovaných cest postupně navozila a které s láskou schraňuji. Dnes vám chci ty nejcennější představit. Kde není uvedeno jinak, i se svými fotografiemi.

Patrně nejnádhernějším šperkem, který jsem si kdy dovezla, je vzpomínka na mlhu v norském fjordu u vesničky Sæbø (zhruba na vršku hlavy skandinávského psa). Nebyla to obyčejná mlha. Bylo to oslnivé tekuté stříbro, ve kterém zmizel celý fjord, všechny vodopády, skály, lesy, lodě a téměř i vodní hladina. A do téhle pavučinové substance zářilo roztavené slunce.

(Všechna autorská práva náležejí mé spolucestovatelce, která zde na blogu vystupuje jako Proxim. Já, škoda mluvit, jen s otevřenou pusou zírala.)

Druhý třpytný diamant není v místní blogové komunitě žádná novinka. Je jím totiž Cirque de Gavarnie, ledovcové údolí ve francouzských Pyrenejích, které se pyšní nejdelším vodopádem v Evropě (na fotce je ho vidět jen spodní polovina). Údolím, v němž kvetou divoké, temně modré kosatce a do něhož shlížejí třítisícové zasněžené vrcholy hor, teče průzračně modrá říčka. A když máte štěstí, přijdete na jeho konec v pravý čas - a vodopád se obleče slunečními paprsky do takové nádhery, že u něj klidně prosedíte hodinu. Když do něj totiž svrchu zasvítí, zdvojnásobí svůj objem a začne vypadat jako utkaný z mlhy a dýmu.


Třetím šperkem je, jak jí soukromě říkám, mystická katedrála, oficiálně katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Modeně. Jsem velkou milovnicí gotiky, ale když je to možné, ráda zabloudím i do dřívějších dob. U nás to, pravda, moc nejde. Ne tak v severoitalské Modeně. Románská katedrála je obrovská, postavená z temně rudých cihel a vyzdobená zlacenými, sytě barevnými, prastarými freskami. Robustní sloupy, malá okna a celkově tmavé ladění interiéru (které ovšem na fotce, pokud na ní má být něco vidět, z pochopitelných důvodů není vidět) mě svým kontemplativním charakterem chytilo a nepustilo. Museli mě odtamtud prakticky odtáhnout. Při mojí tělesné konstituci to ovšem nebyl tak velký problém.

(Zdroj obrázku.)

Rovněž na čtvrté místo musím zařadit katedrálu - tentokrát už doopravdy gotickou. Katedrála Svatého Vincenta v bretaňském městě Saint Malo na samém severozápadu Francie je totiž naprosto jedinečnou kombinací skutečné gotiky, umné novogotiky a novodobě ztvárněné keltské estetiky. V Bretani je keltská kultura přítomná celkem všude, tenhle kostel ale vyčnívá. Když jsem vešla dovnitř, svítilo právě slunce od západu - skrz vitrážová okna přímo naproti mně. Malé barevné plamínky se tak proměnily v hotový barevný zázrak.

(Zdroj obrázku.)

Pátým krasavcem je první slovanský kandidát, totiž Slovinsko. Lítý boj tu svádějí dvoutisícové alpské hřebeny a nádherný kostelík uprostřed jezera Bledu - a já musím uznat, že je to plichta. Romantické, modromodré jezero obklopené zelenými kopci (s poetickými názvy jako Frdamane Police) a divoká, až marťanská krása kamenných vrcholů, proti které si člověk připadá nekonečně maličký, jsou zkrátka nesouměřitelné.




Šesté a poslední místo obsadila opět Francie, konkrétně Okrová stezka nedaleko městečka Rousillon v Provence. Jestli jsem se zmiňovala o Marsu u slovinských Alp, tak tady rudá planeta přichází se vším všudy. A je rudá doopravdy: tedy žlutá, rudá, oranžová - a okrová. Tak moc, že si to z nohou budete smývat ještě týden, a stromy a keře, které tam rostou, vypadají doopravdy podivně.


Menších šperků bych po kapsách našla ještě celou hromadu. Bretaňská menhirové pole, provensálská pole s levandulí, rakouská hora Dobratsch, mozaikové kostely v Ravenně, Benátky, norskou cukrárnu s klavírem, gotické katedrály, francouzská přístavní města a městečka jako Rouen, Bayonne nebo Honfleur, obrovskou dunu v jihozápadní Francii... a tolik, tolik historek. Vtipy, hlášky, příběhy kousavé i hladivé. Vytržení, úžas a nádhera. Jeden cestovní deník za druhým. Škeble, kamínky, šišky a usušené květiny. Jiskra v oku, když se vracíte domů. A nádherné diamanty vzpomínek, které vám už nikdo nikdy nevezme.

O Cvrčkovi

8. července 2019 v 16:57 | Marie Veronika |  Zápisník
Bez některých lidí by bylo na světě smutno. Dokážou vás rozesmát prakticky za všech okolností a už jejich přítomnost či zabarvení hlasu vám zvedá náladu. Jedním takovým vyvoleným je i Cvrček. Sedí vedle mě na orchestru a náš pult, který se mimo jiné pyšní nejvyšším věkovým rozdílem, je neporazitelný.

Cvrček, jehož skutečné jméno jsem zjistila až po více než půl roce, špatně vidí. Noty si proto tiskne znatelně větší než všichni ostatní; pomluvy, že jde o formát A0 je nicméně třeba jednoznačně vyvrátit. Na koncerty nosí hotový světlomet, tedy LED pásek v rámečku, který upevňuje na vršek stojánku. Napájí ho starým akumulátorem, bedničkou jen o málo menší, než je autobaterie, a všichni nám ho závidí. Až jednou dojde na koncert v podzemí, my budeme připraveni.

Když je na zkoušce Cvrček, poznáte to. Hraje tak vášnivě, že mu praská jedna žíně na smyčci za druhou, a dokáže (slovy dirigenta) naboostit dynamiku celých prvních houslí. Pravda, občas se netrefí a ujede mu něco hlasitého i do nějakého toho celoorchestrálního ticha. Ale to se stává i jiným hráčům a je z toho u našeho pultu vždycky velká sláva. Ostatně i dirigent jednou pravil, že když se naším směrem naštvaně podíval poté, co někdo vletěl do pauzy, byl příjemně překvapen, když zjistil, že Cvrček to nebyl.

Cvrček pracuje jako fyzik v Akademii věd a dělá tam cosi ohledně jaderné fúze. Mimo jiné. Také tam má totiž šikovné kolegy chemiky a na zahrádce švestku - občas tak přinese naprosto precizně, v laboratorních podmínkách vypálenou slivovici. Vtipný je ovšem i zcela střízlivý - což v kombinaci s mým smíchem občas poněkud vyrušuje. Ale doposud zůstalo ohledně rozsazování vždycky jen u řečí.

Hrála už jsem za ta léta s mnoha spoluhráči, Cvrček je mi z nich ale nejmilejší. Oba rádi sedíme co nejvíc vzadu, brbláme na těžký repertoár a chodíme včas. Dokonce i ty hřebíky, které jsou natlučené do zdi v našem rohu, jsme si rozdělili tak, abychom měli každý po jednom věšáku (a já na ten svůj dosáhla). Vždycky se směju, když si po vzoru dechařů začne ostentativně profukovat housle, počítat takty pauz tak, že z toho může profitovat půlka orchestru, nebo když na sebe vrháme obličeje v nějakých opravdu strašných pasážích. Když na zkoušce chybí, není to ono. Pravda, líp se slyším a třeba hraju i s technicky lepšími hráči. Ale ty zářivě nevinné úsměvy a nejapné poznámky, ty jsou jedinečné. Bez nich je na světě zkrátka o něco smutněji.
 


O průvodcovství aneb co se shnilým melounem

29. června 2019 v 18:10 | Marie Veronika |  Zápisník
Svůj první důležitý zážitek z velkého světa dospělých jsem udělala v čerstvých osmnácti. Lekce to byla jednoduchá: stačí mít dostatečně schopné starší sourozence a půlka práce je za vámi. Pravda, nefunguje to vždycky a kupříkladu ve škole může být ovoce i poměrně trpké, ovšem na letní brigádě v hornickém muzeu stačilo zmínit příjmení (někdy dokonce jenom vejít do místnosti) a všichni mě nadšeně zdravili, ptali se co ten a co ta a vychvalovali naši rodinnou podobnost až do nebes. Poté, co jsem všem vypověděla, co moji starší sourozenci zrovna dělají a vyposlechla si patřičné ódy, jsem proto zapadla do muzejního soukolí, jako bych se tam narodila.

Vztahy na pracovišti byly neuvěřitelně klikaté. Jednotliví pracovníci měli pifku na různé jiné pracovníky a na podrobné vylíčení všech zákrut by patrně nestačila ani argentinská telenovela. Všichni ovšem měli pifku na ředitele. K uzoufání pedantský postarší pán se smutnými kníry kolikrát hnal muzejníky až nahoru na náměstí, aby sebrali psí exkrement, který hyzdil krásnou příjezdovou cestu k muzeu. Hlídal každičký vajgl nebo přerostlé stéblo - a taky sousedovic psa. Jeden z pracovníků proto pravidelně chodil kolem plotu, se zářivým úsměvem házel lopatou veškeré psí produkty zpátky k sousedům na zahradu a sem tam k tomu prohodil něco o dobrých vztazích.

Kam oko ředitele nedohlédlo, byly ovšem věci ponechány přirozenému vývoji, o který se nikdo nestaral, dokud to opravdu nehořelo. Výsledky byly někdy velmi šťavnaté. Když už například nešla bez újmy na čichovém ústrojí otevřít lednice v průvodcovské místnosti, přihnul si jeden ze zaměstnanců na posilněnou a jal se vynášet (pěkně po jednom) ledniční exponáty na světlo světa přes dvorek do koše. V dobrém rozmaru při tom bavil všechny, kdo čekali na prohlídku - a že takový přiopilý průvodce, který vynáší v pytlíku meloun hrající všemi barvami duhy a volá při tom "Hej, lidi, pojďte sem, bude menu!", zvládne obveselit leckoho.

Těžko říct, kam bych chodila na vtipné historky, kdybych neprováděla v muzeu. Přišla bych o nespočet zážitků: o průvodce, který chytal šneky na muzejním trávníku, pak si je dva týdny vydržoval a následně snědl po dijonsku. O neuvěřitelné dotazy návštěvníků, kupříkladu kolik má ten parní stroj matek. O Maďary, kteří na nás mluvili jen maďarsky, ovšem zase velmi pomalu a pečlivě artikulovali. O Francouze, kteří málem vybuchli nadšením, když zjistili, že některý z průvodců umí francouzsky (nutno podotknout, že lámaná němčina pána, který jim prodával lístky, nebyla velká konkurence). O zhruba milion čísel časopisu Živa, které mi přinesl z hlubin svého kanclíku muzejní biolog. O návštěvníky, kterým jsem omylem zhasla v podzemí. A o naprosto neuvěřitelné množství drbů.

Nepamatuji si už si po letech statistiky vytěženého stříbra a uranu, přesto je mi jasné, že až zase jednou zajde některý z mých sourozenců do muzea, inkognito to nepůjde. I když moji starší ségru už nikdo z přítomné sestavy průvodců neznal, musela jim při své poslední návštěvě vypovědět všechno, co je u mě nového, a nepochybně si vyslechnout i nějakou tu ódu. Jízdu vláčkem měla ovšem s dětmi zadarmo - a kdyby byla dost iniciativní, jistě by se pro ni našel i nějaký ten shnilý meloun. Protože svět se mění, ale muzeum zůstává. Neměnné, právě tak jako doly a exponáty, které nabízí.

O klikaté cestě jménem enneagram

19. června 2019 v 16:49 | Marie Veronika |  Zápisník
Nejdřív mi to znělo děsně šarlatánsky. Ten název! To mám jako brát vážně? Žádný vědecký základ, jenom staletí podivně mystického vývoje. Možná pěkná zajímavost, ale to je tak všechno. Pak jsem potkala pár lidí, přečetla pár knih... a podezřele znějící slovo enneagram pro mě nabylo významů tak nečekaných, až se tomu dodnes divím.

Jde o typologii osobnosti blíže těžko určitelného stáří, která rozlišuje 9 typů lidí. Oproti jiným typologiím má tu podstatnou výhodu, že jde skutečně do hloubky. Nesoustředí se na popis vnějších znaků a nahodilého chování, ale na to, co je pod tím. Ve zkratce by se dalo říct, že se na vás podívá a řekne vám, jaký motor vás kdesi uvnitř pohání. A když už je o tom řeč, tak se to zpravidla projevuje tak nebo onak, ale to není to nepodstatnější.

Popis jednotlivých typů tak je popisem toho, jakou strategii volíme k tomu, abychom se vyrovnali se světem, vyhnuli se zraněním a nikdo nám nešlapal na kuří oka. Jde o únikovou strategii, která se někdy v minulosti osvědčila, a od té doby jsme si vyšlapali cestičku, která do určité míry funguje a zdá se přirozená. Vše je ale dvojsečné a každá kompenzace zůstává pouhou kompenzací - a jsou momenty, kdy se nutně zadře. Hledání dokonalosti, úspěchu, informací, zábavy, klidu nebo pomoc druhým se v tu chvíli stávají něčím, co může být opravdu zásadně špatně.

Když jsem se o enneagramu dozvěděla poprvé, zatypovala jsem se špatně. Ano, povrchové znaky seděly, tedy alespoň většina z nich. Rozervaný romantik, hluboké prožívání, extravagantní, umělecky založený, kreativní. To je přece jasné! No, nebylo. Ani druhý typ, o kterém jsem uvažovala, nebyl ten správný. Až když jsem se dokopala do dostatečné hloubky, zjistila jsem, že pravda je jinde. Úplně na dně jsem totiž našla něco zcela odlišného, co se může projevovat podobně, ale vede mě ve výsledku jinými cestičkami. Odlesk tohoto objevu je patrný například už v pradávném článku Perfekcionismus a jiné nemoci. Pro ty z vás, kdo enneagram znají: nejsem čtyřka ani šestka, jsem jednička.

Když jsem poslouchala výklad o tomhle typu, až mě mrazilo. "To je ten typ lidí, kterým dáte do ruky text a oni vám řeknou 'hm, hm, až sem dobrý, ale tady máš dvojitou mezeru'." Ach ne. Kdyby to šlo, zalezla bych pod křeslo. Hledání dokonalosti. Snaha o nápravu celého světa. Všechno podle vlastních představ. Gestika, která by mohla přetnout kámen. Proboha. I na způsobu, jakým mluvím, je to slyšet! Jsem jednička, nejhorší typ ze všech. Tedy takový pocit měli ten den všichni, kdo tam byli, ale stejně.

Něco podstatného se však změnilo. Začala jsem se dívat na svoje myšlení a jednání úplně jinak a začala jsem mu rozumět. Rozsypané střípky, které do té doby nedávaly smysl, se najednou spojily v celek až děsivě smysluplný. Odcházeli jsme nakonec sice trochu zpráskaní, ale taky plní naděje. Existuje cesta ven, je způsob, jak vystoupit ze zaběhaných stezek a stát se milosrdnější jedničkou nebo rozhodnější devítkou. Vede hluboko pod povrch, bolestně napříč všemi vyzkoušenými trasami. Ale právě proto je to tak důležité - a odměna tisícinásobná.

O vyhořelé generaci

12. června 2019 v 16:48 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsem mileniálka. Ještě donedávna bych měla problém něco takového říct, protože můj životní styl se poměrně výrazně liší od toho, který portrétují nelichotivé čláky na webu. Mimo to je docela snadné se rozejít zrovna s touhle generací, když nevlastníte chytrý telefon a nemáte Instagram; a taky jsme byli vychováni k individualismu. V poslední době ale vidím, že některé rozdíly zůstávají jen na povrchu. Přes všechnu odlišnost cítím kdesi v hloubi podstatný společný základ.

Jsem mileniálka nejen proto, že můj rok narození je nekompromisní, ale také a předně proto, že si připadám právě tak ztracená v životě, jak nám všichni prorokují. Dráha, která je v tomhle světě normální, je mi těsná a cizí. Od života očekávám víc než práci, od práce daleko víc než výplatu a od druhých víc než blahosklonné přezírání. Žít šedivý každodenní život v průměrném zaměstnání a vlastním domečku se zahrádkou, kvůli kterému se zadlužím na deset dalších životů, se mi zdá málo.

Vzdělávali nás ve svobodě a mnohosti volby. Říkali nám, že čím víc se budeme snažit, tím lepší náš život bude a že můžeme dokázat cokoli. V realitě ale mnohost volby pokulhává a sociální mobilita je většinou jen pohádka. Přílišné vzdělání, inteligence nebo talent jsou na překážku - v reálu stačí vědět, jak věci fungují a zapadnout do vyježděných kolejí co nejhlouběji. Čím dřív s tím začnete, tím úspěšnější budete. A pokud se úspěch nedostaví, můžete si za to sami. Postupně padají veškeré iluze: o naplnění vlastního potenciálu, o seberozvoji, o změně světa k lepšímu, ba i o tom vlastním bydlení. Krmili nás jimi od narození, aniž by se ohlédli na skutečný stav světa. Říkali nám, že jsme výjimeční. Pokud se pletli, máme z toho deprese. Pokud ne, máme je tím víc.

Jsme patrně první generace, která vstupuje do produktivního života vyhořelá. Sentimentálně pokukujeme po vlastním mládí, a přitom je nám pětadvacet. Nemáme kam jít. Jsme obklopeni cizími úspěchy a třpytivým pozlátkem, ale pod nimi jsou neměnné staré struktury, do kterých se nehodíme. Nikdo do nás nevkládá své naděje a dává se nám velmi často najevo, že jsme tak nějak méněcenní a navíc. Nejsme tu zabydlení, jak reálně, tak metaforicky, nevidíme svou vlastní budoucnost - a do toho, co vidíme, se zdráháme vkročit. Jsme mileniálové, mladí dospělí nového tisíciletí, duchem napůl děti a napůl nesmírně staří. Dveře do života před námi jsou jen lehce pootevřené. Ti, kdo nebudou dost silní na to, aby je vyrazili, v nich zůstanou uvězněni napořád.

O zásadně špatném počasí

6. června 2019 v 16:28 | Marie Veronika |  Zápisník
Je to tady zas. S příchodem letního počasí, které v člověku neodbytně vzbuzuje představy limonády a koupání, se i letos dostavuje tradiční letargie. Ta tam jsou všechna ušlechtilá předevzetí, prakticky žádné velké plány neustojí pohled z okna. Letní počasí podlamuje morálku a bere chuť do jakékoli práce. Nevím, čím to je, ale slova jako termín se mi v těchto dnech v ústech vždycky záhadně změní v něco, co zní podezřele jako deka, knížka nebo meloun.

Bylo by však ke slunečným dnům nefér zamlčet všechny okolnosti. Netrvá totiž dlouho vypozorovat, že k práci není vhodné naprosto žádné počasí. Když je ošklivo, máte chuť si někam zalézt (nebo lépe: vůbec odnikud nevylézt), dát si k tomu kakao a rozhodně nepracovat. Pokud začne být jen trochu hezky, táhne vás to ven a sezení u počítače vás ubíjí. Když je hezky opravdu hodně, připojí se k tomu ještě únava a obsedantní myšlenky na vodu ve všech podobách od třiceti stupňů níž.

V práci zkrátka - stejně jako všude jinde - platí základní pravidlo společenské konverzace: žádné počasí není dost dobré. Buď je moc ošklivo, moc hezky, moc zima, moc horko, moc mokro nebo moc sucho; nikdy není tak správně akorát. Nebo vy už jste někoho někdy slyšeli říkat "tyjo, dneska mě to počasí úplně motivuje do práce, ještě že nemusím být doma nebo venku"?

Hlava mi padá do klávesnice, zatímco poslouchám stále častější výroky svých kolegů o pivu nebo zmrzlině. Pravda, naše pracovní morálka tím trochu trpí, ale ne nadarmo se říká, že sdílení negativích pocitů stmeluje kolektiv. Cítím se opravdu hodně stmeleně. Protože v tomhle počasí... no je to fakt hrozný v tý práci sedět. Ne?

O jazykohravé rodině

30. května 2019 v 16:20 | Marie Veronika |  Zápisník
Naše češtinářka musela být tehdy trochu v rozpacích. Probíráme celkem nudné české spisovatele konce 19. století, všichni si zapisují, nikdo nekecá a najednou jedna ze studentek (ano, ta, která si tak vzorně dělá poznámky) propukne v nezvladatelný smích. Co je na těch buditelích tak vtipného?

Kdyby znala kontext, pochopila by velice rychle. U nás doma totiž vždy panovalo jakési zvláštní nadšení do jazykových podivnůstek. Pitvorná jména, zvláštní slova i legrační zkomoleniny nezřídka udělaly vpravdě zářnou kariéru, vešly do rodinného jazyka - a způsobovaly nepřístojnosti na hodinách češtiny. Ono je těžké udržet vážnou tvář, když pro vás slovo znamená něco úplně jiného, než by mělo. V tomhle případě slovo, které rodiče používají, když zrovna ohrnují nos nad nějakým obzvlášť nelibým smradem a prohlašují při tom něco ve stylu "tady je ale děsnej puchmajer". Ne, vážně jsem nevěděla, že je to spisovatel. Chudák Ladislav Antonín to zkrátka odnesl.

Stejným způsobem doplatil na své příjmení ekonom Fritz Machlup nebo italský filosof Giambattista Vicco, kteří se rovněž docela často dostali na přetřes. Jindy letěly nejrůznější odborné pojmy: když měl kupříkladu někdo rozházené oblečení po pokoji, bylo mu řečeno, ať si ty hadrony kouká uklidit. V době, kdy se mí starší sourozenci učili německy, používaly se (nejčastěji u stolu) žádosti jako "Suň se za!". Jelikož mluvili německy tak nějak všichni, zpravidla došlo k žádanému účinku. Meteorologicky ladění členové rodiny se dívali na počo, k večeři zakousli oblož chl a večer provedli pravidelnou kygicnu (aneb proč se vyplatí nechat děti číst naškrábané nápisy). Jazykové hrátky byly na denním pořádku.

Lingvistický potenciál se ale v plnosti rozvinul v jiné, velmi specifické oblasti: u přezdívek. U opravdu velkého množství přezdívek. Ségra jich kupříkladu měla víc než 30. Nejšťavnatější kusy zahrnovaly perly jako Mředle, Nípec nebo Péčisko; mně se zase říkalo třeba Lepoká. Dodnes netuším, co to mělo být, poselství o sourozenecké lásce je z toho ale zjevné. Stejně jako to o jazyce. Co je lepší důkaz toho, že je skutečně živý?

Puchmajer u nás doma stále letí, ostatně jakož i podstatně novější historka o mém výbuchu smíchu. U rodičů jsem s ní sklidila velký úspěch a ve škole se mi zase podařilo přebít ji mnoha malými plus při jiných příležitostech. Třeba když jsme brali Vrchlického, tehdy moje znalosti skutečně zazářily. Jistě si totiž dovedete živě představit, co se stane, když v takovéhle rodině někdo hledá v knihovně Jarní romanci a najde místo ní Baladu o hovně. Inu, víme o tom všichni. I o čtyřicet let později.

Obhajoba těžkých věcí

23. května 2019 v 16:52 | Marie Veronika |  Zápisník
Nepatřím zrovna k fanouškům tradiční lidové moudrosti, ale jedno přísloví mi k srdci přeci jen přirostlo. Tedy pokud se nevykládá jako obhajoba tělesných trestů. Nebo nesnášenlivosti vůči mladým (být mladý je ostatně čím dál větší prohřešek). V jádru je totiž tohle přísloví skutečně moudré: ano, i já si myslím, že stromek by se měl ohýbat, dokud je mladý.

Při každé debatě o vzdělávání zazní dříve nebo později argument, že "tohle dneska už není potřeba" a "k čemu to s internetem v kapse je". V některých případech je to jistě relevantní, protože učit se kupříkladu bez jediné souvislosti zpaměti latinské názvy srostlých ptačích kostí - které už ostatně na tomhle blogu zažily nejednu minutku slávy - je skutečně docela pitomost. Jenomže pak je tady ještě jiná část dovedností, o kterých se tvrdí totéž. A tady jsem tvrdě proti.

Nechci, aby se děti učily zjednodušené psací písmo jenom proto, že je snazší a stejně budou psát jen na klávesnicích. Nesouhlasím se snižováním objemu povinné literatury nebo nesystémovým zjednodušováním pravopisu, protože je přece potřeba to lidem ulehčit (a ono to místo toho překvapivě akorát nadělá binec a při psaní citronu tak zaváhá každý). Nejsem pro úplné vyškrnutí paměti z výuky, protože když se necvičí, zlemplovatí. A když vidím, že nějaké dítě hraje místo klasického hudebního nástroje na keyboard, vrtím hlavou.

Jsem totiž nesmírně ráda, že mě v mladším věku potkalo dost poměrně obtížných věcí. Když umíte hrát na housle a mluvíte francouzsky, už je poměrně jednoduché se například během pár večerů naučit obstojně táborákový program na kytaru nebo při lekcích řekněme italštiny či španělštiny proletět začátečnické lekce dvojnásobnou rychlostí. Klidně bych zase zavedla na gymnázia povinnou latinu, protože je to sice "dneska k ničemu", ale ať chceme nebo ne, je to pořád tak bytelný jazykový základ, že by zjednodušil a systematizoval nesmírnou spoustu věcí. Rozhodně bych zachovala stávající psací písmo - a když už je o tom řeč, vyzkoušeli jste si ho někdy i svou druhou, nedominantní rukou? Zpěv, pohyb, druhý i třetí cizí jazyk (ač v praktickém životě dnes povětšinou není potřeba víc než angličtina), pořádná nálož těžké literatury, rétorika a recitace, psaní - těžké věci, které dokážou tolik, tolik dát.

Rozvíjejme mozky ve věku, který je k tomu nejvhodnější. Později na to nikdo už myslet nebude, v pracovním frmolu nikomu o žádný rozvoj nepůjde a dospělý věk zkrátka nedisponuje stovkami volných hodin k prosezení nad konjunktivy nebo dvojhmatovými stupnicemi. Rozvíjejme ty, kdo přijdou po nás, ještě v době, kdy věří, že se pro všechny jejich vlohy jednou najde uplatění. Rozvíjejme je jako celistvé lidi, po všech stránkách a ve všech dovednostech. Pokud se to povede a pokud si do té doby neodbouchneme celou planetu, možná nás za odměnu dovedou k budoucnosti, kde právě pro takové lidi bude místo.

Krásy života s vysokou citlivostí

16. května 2019 v 16:29 | Marie Veronika |  Zápisník
Nebudu ani trochu přehánět, když řeknu, že být vysoce citlivým člověkem není žádná legrace. Stinnou stránku věci si asi dovede zhruba představit každý: ve světě, kde se empatie většinou bere jako slabost, hudba se hraje stále silněji a filmy jsou krvavější a krvavější, to není nic těžkého. Svět zkrátka není navržen námi ani pro nás a mohu vás ujistit, že stížnosti o tom, jak těžko se nám v něm žije, jdou rovnou od srdce. Není to však celá pravda. Vysoká citlivost totiž nese i plody velmi sladké. Pravda, je nejdřív trochu třeba procvičit techniku sklizně, ale když se to povede, stojí to za to.

Stačí mi podívat se na lidi, kteří mě obklopují. Na to, jaký jsem introvert, mám poměrně hodně přátel. Ne kamarádů, přátel. Vazby, které s nimi sdílím, se nesmírně těžko popisují (ne, ani řeč nevytvářeli vysoce citliví lidé). Je to, jako bychom mluvili stejným jazykem, cítili stejně, prožívali totéž, dokonale si rozuměli. Někdy mám pocit, že jim vidím až do srdce a oni vidí do srdce mně. Pro tu chvíli sdílíme cosi hlubokého, vstupujeme do jakési dokonalé mimoslovní harmonie. Něco takového jen tak nevyprchá ani nevybledne. Moje přátelství se proto kupí a během let jich neubývá; naopak. Nikdy mě nikdo z mých přátel nezradil, nikdy jsem se v nich nezklamala. Jsou to, jak angličtina krásně vyjadřuje, soulmates, druhové mé duše.

Podobný pocit jednoty až vytržení se pak může dostavit prakticky kdykoli. Podívám se na strom a mám chuť ho obejmout - ne proto, že bych chtěla čerpat vesmírnou energii, ale proto, že je tak dokonale krásný. Vždyť stromy vnímají víc, než si myslíme, a i květiny rostou lépe, když si jich všímáme. Kdy jejich kůru naposled někdo pohladil? Nebo hudba. Stačí málo a naskočí mi husí kůže. Některá hudba mě zvedá ze židle, při jiné pláču nebo se směju. Stačí se ponořit a rozplynout se v tónech, získat z ní emoci v nejčistší podobě a prožít ji. A když už je řeč o destilovaných emocích, nesmím opomenout text; i z něj se mi samo od sebe vyjevuje citové rozpoložení pisatele. Když čtu, příslušné emoce cítím, jako by mi je někdo lil do hlavy. Ne, nevím, jak to dělám. Dělá se to samo.

Pokud si právě teď ťukáte na čelo, nemám vám to za zlé. Jsou to trochu divná, docela patetická, neobratná a dost možná nepochopitelná slova. Těžko se mi vyjadřovalo, co jsem chtěla říct - a přestože jsem podobný článek měla v plánu napsat už delší dobu, zoufale se mi to nedařilo. Nevím, jestli je dnešní pokus lepší. I kdyby však nebyl, příliš na tom nesejde. Téměř telepatický pocit porozumění a otevření tím nezmizí a moji přátelé, vzácní a krásní jako diamanty, mě chápat budou. Tím se přeci jenom to nekomfortní podivínství, hluboká bolest a bezbřehé zoufalství, které vysoká citlivost běžně přináší, tak nějak zdravě vyvažuje.

Kam dál