Jak jsem se otiskla do svých slov

Čtvrtek v 15:01 | Marie Veronika |  Zápisník
Když jsem si zakládala tenhle blog, věděla jsem přesně, jak nechci dopadnout: mazat ho po pár měsících, protože je moc otevřený a zároveň není anonymní a lze dohledat. Dávala jsem si proto opravdu velký pozor na to, co o sobě zveřejňuji; a moje vlastní podoba patří k tomu, co jsem se rozhodla nechat si pro sebe. Jak jsem se ale přesvědčila, do svých slov jsem se otiskla natolik, že mě vnímavější čtenáři poznají docela snadno.

Šlo o jednu zářijovou sobotu, kdy jsem se rozhodla, že navštívím Čerfovu výstavu v Dobřichovicích (a Čerf mě nijak nesponzoruje, aby bylo jasno! :-). Nikdy předtím jsem žádného místního blogera naživo nepotkala, tak jsem byla zvědavá, jak takové setkání proběhne. Nedokážu si totiž dost dobře představit, jaký dojem sebe sama psaním vytvářím, jestli mají moji čtenáři potřebu malovat si při čtení mou podobu - a jak je případně trefná. Teď už odpověď mám. S Čerfem jsme se poznali okamžitě a věta "přesně takhle jsem si tě představoval" mě ujistila, že je trefná až až.

Neuplynulo ani pár týdnů a přišla zpětná vazba jiná, tentokrát primárně na poezii: "No, tohle když si někdo přečte, tak musí mít pocit, že stačí fouknout a ty odletíš." Pár dní předtím jiný člověk označil mé verše jako křehké. Co přijde příště? Přesná váha? Výška? Odstín vlasů?

Překvapilo mě to, hlavně všechno dohromady. Asi jsem podcenila výpovědní sílu slov a toho, jak do nich lze nevědomky vtěsnat i vlastní fyzickou podobu. Nebo že by se náš vzhled tak moc otiskoval do našeho vnitřního světa, že by ovlivňoval ve výsledku i psaní? Nevím, ale jistě to bude nějak vzájemně provázané, jak už to se složitými věcmi bývá. Vlastně mi to ale vůbec nevadí. Jenom mi, prosím vás, dejte vědět, až se rozhodnete malovat můj portrét. Přeci jen všechny ty citlivé informace, osobní údaje a teď ty nové předpisy... inu, nikdo nechceme žádné opletačky, ne?
 

Kouzlo nechtěného aneb o geniální ceduli

4. října 2018 v 16:17 | Marie Veronika |  Zápisník
Nejdřív mi na tom nápisu nepřišlo nic zajímavého. Prostě normální cedule na sloupu elektrického vedení, která nesla vcelku banální informaci. Pak jsem se ale podívala znovu a vyprskla smíchy. Po krátké diskusi už jsem se smíchy lámala v pase a tak trochu se usmívám ještě teď. Autor nápisu patrně musel být skrytý génius literárních miniatur, který si rád ze všech utahoval. Skvělo se tam totiž: "Poruchová linka pro elektřinu."

Představuji si to takhle nějak:
"Dobrý den, tady elektřina."
"Dobrý den, tady linka."
"Tak linka, jo? Co je to jako za služby?! Včera jsem se vám celý den snažila dovolat! Takhle já si teda kvalitní servis nepředstavuju!"
"To víte, máme tu linku nějakou poruchovou. Nikdo to nedokáže spravit, je zkrátka taková. Moc se omlouváme. Mohu vám i přesto nějak pomoci?"

Ten kouzelník nechtěného dokázal téměř nemožné - čtyřmi slovy vymaloval scénu jak z nějaké absurdní komedie. Fujarou puškvorec neuvaříš, dnes večer vystupuje plešatá zpěvačka a máme tady službu, která je poruchová a inzerujeme to rovnou, žádná klamavá reklama. A taky je určená jenom elektřině. Když se potřebuje vypovídat a tak. Takže pokud nám bude chtít zavolat plyn, má prostě smůlu. Nejsme tu pro srandu králíkům. Teda když zrovna nemáme poruchu.

Nejsmutnější na celém tomhle fórku ale je skutečnost, že jsme na podobné chyby zvyklí natolik, že už si jich skoro ani nevšímáme. Nebýt toho, že nás tuhle brilantní ceduli vidělo víc, patrně by nám její genialita zůstala skryta. Jsme obklopeni samými "šampony pro krásné vlasy", "Albert taškami" a dalšími poloanglickými divnostmi do té míry, že se nám přesné vztahy slov v hlavě zamlžily, a tak produkujeme a ignorujeme takovéhle nesmysly. A přitom je to tak jednoduché - jen kdybychom se zamysleli. Není třeba být kdovíjaký spisovatel, v jednoduchosti je krása. Vlastně by tam stačilo napsat "Když se to porouchá, volejte sem." A je to.

O kruté filosofii splněných přání

27. září 2018 v 12:14 | Marie Veronika |  Zápisník
Patrně nebude náhoda, že mě v posledních měsících pronásledují lidé i knihy o tom, jak si efektivně přát, pozitivně myslet a plnit sny, jimž jsem se až donedávna velmi úspěšně vyhýbala. Jelikož nemám to srdce, abych své okolí odpálkovala, jen co na tato témata zavede řeč, nějaké informace jsem si osvojila. Upřímně, poněkud mě to vyděsilo. Protože, vzata do důsledků, se mi taková životní filosofie jeví jako velice krutá a prakticky k neunesení.

Domysleme strategie typu "jak si správně a úspěšně přát" a zjistíme, že se za nimi nutně skrývá jeden předpoklad: totiž že všechno je v naší hlavě. Jen a jen my vytváříme okolní realitu; vše, co se nám děje, je tedy zásluha našeho myšlení. Proto se nám může splnit, cokoli si přejeme, stačí příslušně upravit myšlení a je to. Tomu se krásně věří, dokud se nám daří. Rádi se dmeme pýchou, že nás na tu vysněnou školu vzali, že jsme zkoušku udělali na sto pět procent a na semaforu nám vždycky skočí zelená. Nepopírám, že pozitivní myšlení v tom může hrát roli a pomáhat nám, o tom žádná. Jenomže pak je tady odvrácená strana mince. Někdo nás seřve, spadneme ze schodů, člen rodiny těžce onemocní, vykradou nám byt, nabouráme. Opravdu by někdo chtěl tvrdit, že jsme si to zavinili, protože svou realitu vytváříme v hlavě?

Nejsem žádný tvrdý vědař a skutečnost, že něco nejde vměstnat do zkumavky a přeměřit v laboratoři, pro mě není to nejdůležitější. Ale co je moc, je moc. Připadá mi nehorázné tvrdit lidem, kteří například trpí ve válce, že si za to mohou sami a jen si dostatečně mír a blahobyt nepřejí - k čemuž tahle životní filosofie ovšem nutně spěje. Rovněž se mi zdá neúnosná skutečnost, že bychom měli všechno ve svých rukou (případné střety s druhými, kteří by logicky měli mít všechno zase ve svých rukou, teď záměrně pomíjím). Jen si to představte, všechno! Abych parafrázovala Chestertona: někdy se snažíme nacpat si nebe do hlavy, jenže co praskne, je hlava.

Nejsilnějším argumentem v téhle věci mi ale nakonec stejně připadá můj dosavadní životní příběh. Jsem přecitlivělý, melancholický pesimista, jehož životní přístup je na míle daleko "úspěšným a efektivním přáním". Přicházím k věcem jako slepý k houslím a ony přicházejí stejným způsobem ke mně. Jenomže se mi skoro všude daří, lidé mě mívají rádi a na velkou řadu věcí v životě jsem měla a mám opravdu velké štěstí. Tak. A teď mi to vysvětlete.
 


O věčném stáří

20. září 2018 v 13:21 | Marie Veronika |  Zápisník
Náhodný posluchač by, myslím, velice snadno nabyl dojmu, že na téhle planetě je každý člověk neobyčejně starý. Ať už je mu pět nebo deset a "už je velký kluk/velká holka" nebo osmdesát a "vypadá pořád krásně", je mu vždycky o něco víc, než by okolí čekalo nebo než by si on sám přál.

Jako bychom všichni žili v jakémsi podivném prokletí věčného stáří. Ať slavíme narozeniny devatenácté, pětatřicáté nebo šestašedesáté, vždycky máme pocit, že už jsme nějací staří, div ne nad hrobem. To se opravdu stihneme fixovat na minulá čísla tolik, že o pár víc znamená v zásadě krok do rakve? Marně nás okolí nazývá mladíčky a zelenáči (nutno ovšem podotknout, že pokud jsme pro okolí mladíčky ve dvaceti, v šedesáti to nebude jiné, protože poměr zůstává). Oproti dvaceti je jednadvacet prostě osudových; a čím dál, tím hůř. To, že jsme byli v jednadvaceti mladí, zjistíme vlastně až zpětně, to už ale bude pozdě. Protože teď jsme přece staří a všechno jde od desíti k pěti.

Mám v tomto ohledu velké štěstí, neboť mě osud obdařil výrazně staršími sourozenci, kteří mě z paradoxu věčného stáří účinně vytrhují. Ono je docela těžké zoufat si nad vlastním stářím, když je vedle vás někdo, komu rodný list vetkl víc než deset let navíc. A když náhodou sourozenci nestačí, je tu divoká karta jménem babička. Ta občas utrousí něco o sedmdesátiletých mladících - a to mi hned spraví náladu. Protože ať dělám, co dělám, z takového úhlu pohledu jsem prostě mladá. A to se mi přeci jen zdá jako lepší úhel pohledu než si každý rok nad přibývajícími čísly opět zoufat.

Když vesmír zadrží dech

13. září 2018 v 10:24 | Marie Veronika |  Zápisník
Žijeme ve světě hotových věcí, neuvěřitelných divů a mistrovských kousků. Ať už je množství odpadu a balastu jakékoli, neustále máme před očima i to velké: to, nad čím se tají dech a říkáme věci jako "jak tohle někoho mohlo napadnout". Ať už jde o překrásnou hudbu, dechberoucí knihu, nádherný obraz nebo úchvatný balet, vidíme vždycky hotový výsledek. Co mu ale předcházelo, zůstává velikou záhadou.

Cítím vždycky, když mám tendenci začít tvořit něco rozsáhlejšího než článek nebo básničku, jaká tíha tenhle moment doprovází. Ta obrovská nejistota, kdy není napsána ještě ani řádka, ani písmenko - a všechno čeká. Celý vesmír jako by zadržel dech a vyčkával na ten nový začátek. Ve filosofické literatuře se občas popisovala situace tvůrce, který tvoří něco z ničeho; ale prožít to, to je něco úplně jiného. Jak se dostávají dobré nápady a jak je rozpoznat? Jak vést sebe sama, když ještě není nic, když se doopravdy tvoří z nicoty? Miliony a miliardy možností se rozprostírají pod mýma rukama. Tíha rozhodnutí je obrovská.

Těžko si představit, že všechny ty překrásné věci, kterými se chceme obklopovat, vznikaly ve stejném vakuu, ve stejné úzkosti z nekonečna. Vždyť to vypadá tak jasně - jakmile je jednou hotovo, zdá se, jako by jiné cesty ani neexistovaly. Ale to je jenom zdání. Existují vždycky a je jich nezměrné množství, vesmír zadržuje dech, ruka se mírně chvěje a...

No, hlavně se mi, vesmíre, neudus.

Největší tajemství vysoce citlivých lidí

6. září 2018 v 16:36 | Marie Veronika |  Zápisník
Je tomu již dlouho, co jsem napsala článek o vysoce citlivých lidech (HSP). Přesto ho lidé stále znovu a znovu vytahují z hlubin mého blogu a čtou, nebo dokonce sdílejí. Hledají se? Patrně. Možná i bolestivě. Chtěla bych je proto tímto článkem pohladit a povzbudit (a neznalé zasvětit). Je tu totiž jedna věc, se kterou nepochybně bojoval každý vysoce citlivý jedinec. Bojoval jistě vášnivě, ale marně - a ona ho ubíjela, znesnadňovala mu žití a ještě si kvůli ní připadal jako blázen. Co je to za tajemství? S pravdou ven. Cítíme vaše emoce. Jako by byly naše vlastní.

Pamatuji si ten výjev jako dnes. Sedím na lavičce, vedle mě z každé strany jeden blízký člověk. V tu chvíli bych nedovedla jasně zformulovat, co cítím. Z jedné strany je to hluboký smutek, z druhé radost a štěstí. Jako by vprostřed mě vedla tlustá dělicí čára, nalevo jeden svět a napravo druhý. Cítím oboje. Najednou. Těžko říct, co by zbylo, kdybych tam zůstala sedět sama. To, co vnímám, není moje.

Mám za to, že být vysoce citlivou osobou je v určitém věku nesmírně náročné. Najít ve zmatku, který způsobují všichni okolo, sebe sama, je totiž opravdu heroický úkol. Kamkoli přijdete, váš barometr okamžitě zachytí signál a už v tom jedete. Doma vás mají za úplně jiného člověka než ve škole, přátelé vám nevěří to, co rodiče berou za standard - a naopak. Časem zjistíte, že fungujete jako něco ve stylu emočního zrcadla; rozlišit, který pocit je skutečně váš a který je jen odraz druhého, je ale stejně neuvěřitelně obtížné. I po mnoha letech jdou věty jako "cítím smutek, ale není můj" velmi těžko přes rty. Prostě cítíte emoci - bude vaší první myšlenkou, že by nemusela být nutně vaše?

Pohybovat se v takovém emočním humbuku vyčerpává. Jako logická kognitivní obrana se proto jeví vykopat duševní zákopy a zahrabat se hodně hluboko. V tu chvíli se ovšem odříznete i od svých vlastních pocitů a asi není třeba zdůrazňovat, že taková strategie nutně skončí katastrofou. Druhá cesta je naučit se tak žít. Jenomže i to má svá úskalí: tahle cesta bolí. Bolí tak jako každá hádka, když cítíte emoce obou stran zároveň, jako každé trápení blízkého člověka, jako každá bezcitnost a nespravedlnost, jíž jste svědkem, každé nepochopení, zášť a nenávist. Všechno to bolí. Hodně.

Ale jde to. Je možné nalézt v chaosu cizích emocí ty vlastní a umět okolí alespoň trošku odstínit. Nemusíte se jen nechat vláčet. Můžete využít svého daru, kdykoli jste s druhými - protože poznáte jejich smutek i z pár řádek na blogu a při pohledu na ně je vám jasné úplně všechno. Víte, co cítí a čím si procházejí, protože to cítíte taky. Ano, činí vás to zranitelnější. Komplikuje to běžné fungování. A vůbec všechno to, co znáte. Ale taky vás to může obohatit, zaplavit radostí a obklopit milovanými lidmi. A rozsvítit tak váš život statisíci, ba miliony jasných a zářivých barev.

O radostech mladistvého vzhledu

30. srpna 2018 v 17:02 | Marie Veronika |  Zápisník
Stalo se to při poslední návštěvě mého domovského gymnázia. Bylo mi necelých pětadvacet, odmaturovat stihla celá jedna generace gymnazistů, kteří už mě nemohli znát, a škola najala vrátného, který návštěvníkům otevíral stále ještě relativně nové skleněné dveře (k nimž jsme se tehdy v sextě postavili tak, že k nim někdo z Kauflandu přitáhl nákupní vozík). Přijdu si takhle ke dveřím před velkou přestávkou, zazvoním a čekám. Těším se, až se zase shledám se svými oblíbenými pedagogy a příjemně si popovídáme, když tu se objeví zamračený pan vrátný, otevře dveře a bez nejmenšího stínu pochyb na mě vyštěkne: "Kde máš čip?!"

Často slýchám, že vypadat mladě je nesmírná výhoda. Ještě častěji ale vídám pohoršené výrazy kolemjdoucích, když někam jdu během dopoledních hodin. Pak zase slyším, že za dvacet let budu nadšená, až mě budou pořád oslovovat "slečno". Následně se na mě prodavačka v obchodě velmi podezřívavě dívá a ptá se, jestli ti rodiče za mnou patří ke mně, a jestli nám tedy ta piva může namarkovat. A mezitím mi stále ještě sem tam někdo tyká.

Když jsem dostala řidičák, vyloženě jsem se těšila na to, až mě budou kontrolovat policajti. Představovala jsem si to takhle nějak: "Dobrý den, silniční kontrola." Chvilka ticha. "Prosímvás, slečno, máte už aspoň občanku, žejo?" Ještě nedávno před volbami mě pouliční agitátoři míjeli bez povšimnutí, protože mně přece ještě nemohlo být osmnáct. A když jsem si jednou říkala, jak je to otravné a že se mnou snad budou jednat jako s puberťákem nadosmrti, máma mě uklidnila. Když jí bylo pětatřicet a jela domů s nákupem, sprdla ji jakási paní v autobusu, jak je to hrozné, že ti dnešní mládežníci ani nepustí staršího člověka sednout.

Čas je ovšem navzdory všemu neúprosný. Moje vlasy se už před několika lety rychle a jistě vydaly k metě "bílý jako sníh" a nemám v úmyslu to nijak maskovat. Takže se třeba za pár let dočkám normálního zacházení bez blahosklonného přezírání. Ačkoli, buďme realističtí, známe svoje lidi. Vidím to tedy spíš na něco jako: "Fuj, ty mladý už fakt nevěděj, co by si vymysleli. Teď si dokonce barvěj vlasy na bílo!"

Výzvy a divní lidé

21. srpna 2018 v 18:47 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou lidé, kteří hledají výzvy. Jakmile by se měli usadit, střelhbitě se vymrští a běží jinam - kde to opět neznají a kde budou muset vyvíjet značné úsilí a překonávat řadu překážek. Kdyby měli mít klid, patrně by se ukousali nudou. Zvyk pro ně znamená šedou rutinu, která je ubíjí.

Jsou také lidé, kteří hledají klid. Vyhýbají se změnám, touží si zvyknout, zabydlet se a vyhnout se všemu neznámému. Cítí se dobře tam, kde to mají obšláplé, kde už je nic nepřekvapí - a to i za cenu trochy nudy. Jistota a bezpečí jim za to stojí.

A pak jsou divní lidé. Tahle skupina (určitě mám někde alespoň jednoho kolegu, se kterým tu skupinu uděláme, věřím tomu) se vyznačuje tím, že hledá obojí a zároveň ani jedno. Špatně snáší změny, všechno nové je vysává a klid je pro ně prioritou, ale vnitřně hledají hranice, které budou moct stále znovu překonávat. Jakmile se oddají rutině, uklidní se a vydechnou, ale začnou být kdesi v hloubi duše nespokojeni. Jejich skutečné schopnosti odpočívají, a tak začnou hledat podněty a výzvy, překážky a novoty. Když jim ale nějaká taková věc sama vtrhne do života v míře větší než malé, naříkají si a co nejrychleji se chtějí dostat zpět do známých vod.

Divní lidé proto hledají externí vedoucí diplomové práce, protože žádný z dostupných interních vedoucích by jim nedal dost do těla; mluví o Erasmu, ale nikdy na něj nevyjedou; vyberou si skoro vždycky těžší variantu všeho, protože je bude víc bavit (ovšem hlavně když kvůli ní nebudou muset jít do nějaké neznámé knihovny); hledají brigádu, ale nevzdálí se při tom z fakulty; nadávají, když je práce příliš těžká, a brblají, když je příliš lehká. Divní lidé nevědí, co chtějí, anebo to vědí až příliš dobře, vyjde to nastejno. Jsou prostě divní a pohybují se mezi příliš velkým množstvím stresu a příliš velkým množstvím nudy ode zdi ke zdi.

Víte, na divnosti možná lze za jistých příznivých okolností vidět i nějakou tu romantiku. Ale upřímně, asi jen z velké dálky. Protože zblízka... zblízka to je zkrátka moc velká výzva. Anebo rutina? Asi obojí. Tak každopádně tím hůř.

O návratech

13. srpna 2018 v 16:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Přijela jsem z cest. Byly to cesty relativně obsáhlé a já cítím nutkání něco napsat a zároveň naprostou vnitřní neschopnost něco vymyslet. Čím to je, že po některém návratu mám chuť vystavit všechny suvenýry, smést ze stolu starý prach, napsat tisíc článků, dva romány a tři sbírky poezie, nacvičit znovu Ďáblův trylek (blahé paměti) a jindy se vzpamatovávám dlouho a bolestně, blábolím blbosti ještě týden, malovaný kalendář ani nevyndám z hnědého papíru a prach má stále pré?

Doléhá na mě únava. Únava ze stereotypu a zároveň z nejistoty - a taky ze všech těch Jobových zvěstí, které se na mě v posledních měsících valí. Jsem bytost křehká a k rozbití mi stačí málo (pro mé věrné čtenáře to jistě není žádné překvapení). Ano, vím, že každá mince má dvě strany a že i tahle křehkost může znamenat nepřehlédnutelné klady. Jenomže nevýhodnost mého duševního a konec konců i tělesného ustrojení do současné doby (jakož i do jakékoli jiné doby) je natolik zjevná, až to bije do očí.

V superhrdinských filmech vídáme hrdiny, kteří přijímají své schopnosti a dávají je do služeb veřejnosti, která po nich prahne. V reálném životě vídám ovšem spíš talenty, o které nikdo nestojí, a schopnosti, které se nikomu nehodí, poněvadž se nedají zpeněžit. Ani Spidermanovi by se ten svět nezachraňoval tak snadno, kdyby o to nikdo nestál a nikomu by se to nevyplatilo. Nikdo nestojí o křehkost, jakož ani o dary, kterých mám plnou náruč. Když už, tak projeví zájem o zlámané měďáky kdesi po kapsách. Pravda, ty mi zpravidla rychle vynesou jistou prestiž, jenomže ta se rychle omrzí, protože to skutečně podstatné spí hluboko pod povrchem.

Vrátila jsem se z cest, ale nebyl to doopravdický návrat někam, kde to znám. Stojím na nové křižovatce. Já nevím, nešlo by to třeba... vrátit?

A úspěšným peklo

23. července 2018 v 16:20 | Marie Veronika |  Zápisník
Představte si následující dva příběhy:

1) Máte nějaký sen, tvrdě dřete a jdete si za ním. Sen se vám vyplní, jste šťastní, úspěšní, bohatí a máte všechno, co jste kdy chtěli. Skončíte pár let nato sebevraždou.

2) Jste vysoce inteligentní a oplýváte schopnostmi, které mohou změnit svět. Lišíte se jimi ale natolik, že jste v zásadě vyloučeni ze společnosti, nikdo vám nerozumí, pro všechny jste jenom divní - a tak namísto dělání díry do světa berete prášky proti depresi a pokoušíte se aspoň ráno vstát z postele.

Proč takové demotivující věci vyprávím? V poslední době jsem obklopená příběhy lidí, kteří v očích tohoto světa uspěli, i nedá mi to a přemýšlívám o tom, co vůbec úspěch obnáší a proč po něm tolik lidí prahne. A také proč tolik "úspěšných" lidí i lidí, kteří by úspěšní být mohli, končí tak hrozně. Říkám si, co je s naším světem špatně, že téměř všichni touží po jednom jediném a přitom ti, kdo toho dosáhnou, propadnou… inu, v zásadě peklu. Co je to za svět, který nás všechny žene jedním směrem, a to směrem, který přináší zejména trápení?

Hlava mi to nebere. Závidíme, a přitom není co, toužíme, a přitom není po čem; ani nějaká ta sebevražda námi nepohne. Co bude se světem, který decimuje své úspěšné a potenciálně úspěšné takovým tempem, opravdu nevím. A taky nevím, jestli nakonec to, co vnitřně skutečně potřebujeme, není prostá nedosažitelnost, za kterou se můžeme dostatečně slepě hnát. Ať tak či tak, je to smutné. Tak smutné, že snad nad příštím příběhem ve stylu "před pár lety neměl na autobus, dnes má miliony dolarů" namísto obdivného povzdechu uroním slzu.

Kam dál