Smutný osud amerického snu

Středa v 17:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Nevěřte prvnímu dojmu. První dojem je povrchní, odsoudíte člověka, ani nevíte jak a nedáte mu žádnou šanci to napravit. Takhle nám to alespoň vždycky říkali. I nevěřila jsem. Bylo to obtížné, ale vedena radou starších, snažila jsem se od útlých let dát rovnou šanci každému.

Od té doby uplynulo mnoho vody a mně se zdá, že lidé ani trošku nechtějí využívat výhod toho, že někdo nevěří prvnímu dojmu. Naopak - dělají všechno proto, aby zapadli do předem připravené škatule ještě před tím, než otevřou ústa. Mnohdy stačí jeden letmý pohled v tramvaji: držení těla s předsunutou hlavou, rychlé až trhavé pohyby, klátivá chůze, rozmáchlá, prudká gesta, v ústech nijak neskrývaná žvýkačka, zuby zažloutlé. Oblečení křiklavé, nevkusné, sportovně laděné. Nesuď, říkám si, třeba se pleteš, když vtom se ozve hrubý a ukřičený hlas vyvěrající odkudsi z hlubin hrtanu, s dechem přiškrceným rovněž tam, a vypustí hromadu sprostých nadávek.

Jak moc se do nás otiskuje to, kde jsme vyrostli a kde se pohybujeme, mě zaráží čím dál víc. Sociologové vědí už dlouho, že americký sen je spíš vějička než skutečná možnost, že nemáme všichni ani omylem stejné šance a že společenskou vrstvu, do které jsme se narodili, s největší pravděpodobností nikdy neopustíme. Ale to, jak to může být zjevné, mě nepřestává zarážet.

Někdy si říkám, kdybych seděla v křesle personalisty a všimla si třeba jen jediného podobného gesta nebo slova, jestli bych byla schopná zavřít oči a dát předsudky stranou. Poskytla bych rovnou šanci? Nejsem si vůbec jistá. Vždyť v tramvaji si také raději sednu vedle jemně vyhlížejícího intelektuála s knihou na klíně. Má barevné ponožky, přiléhavě střižený tvídový kabát, brýle s výraznými obroučkami a nohu přes nohu. V každém jeho pohybu či slově se odrážejí jeho životní šance, pravděpodobný vkus, přátelé, podoba budoucí či současné drahé polovičky i způsob života, jaký patrně čeká jeho děti. Prakticky všechno, dokonale vytvarováno podle ideální formy.

A první dojem. Ten, který o tom všem patrně dříve či později rozhodne.
 

Jak to chodí v korporátu aneb sousto pro Kafku

9. října 2019 v 18:04 | Marie Veronika |  Zápisník
Je tomu již nějakou dobu, co pracuji v korporátu. Pěkném, nadnárodním korporátu, jehož jméno dost lidí zná a občas je jím oblepená celá Praha. Prototypickém, přelidněném korporátu, jehož budovy (jakož ostatně budovy prakticky jakékoli organizace) praskají ve švech a jehož kanceláře mají podobu open office a hustotu mraveniště. Ukázkovém korporátu, na který by byl Kafka stejně hrdý, jako byl hrdý na svou pojišťovnu.

Pod vlivem mého pracoviště se ze mě stává nevěřící Marie. Dokud neuvidím, neuvěřím. "Vaše oddělení se bude stěhovat do čtvrtého patra!" zaznělo onehdy. I radovali jsme se, že se zbavíme hlučného fotbálku v kuchyňce a chrčícího i vyjícího psího obyvatele, který je občas poslušný tak, až shazuje monitory. Uplynul týden, dva, tři. Kolegové se byli podívat ve čtvrtém patře, div že si tam neměřili místa pro stoly a nezačali sestavovat nové zasedací pořádky. Je tam prý klid a světlo. Sen netrval příliš dlouho. "Tak nakonec nic, žádné stěhování nebude."

"Sem ale přijdou noví lidi," hrozí blonďatá paní s metrem, která proslula jako Ta, co krade stoly. "Takže tyhle pěkné dvojice stolů nahradí nové trojice menších stolů a vy se šoupnete tak blízko k oknu, že když se zavrtíte, bouchnete se o sklo." Přeháním vážně jenom trochu. Dvojice stolů zmizela, nahradila je trojice, kolegové provedli příslušná škatulata - a vedle mě najednou místo zalidněné kanceláře zel prázdnotou hotový barový pult. Dva neobsazené stoly namísto jednoho, navíc nově bez židlí. A já v okně.

Tři měsíce trvalo, než dorazily židle. Další měsíc, než přišli lidi. Kde jsou ti lidi? Voda je vzala. Odešli oba a mně byl navrácen barový pult. Před blonďatou paní s metrem se ale raději schovávám, protože co kdyby usoudila, že i tyhle stoly jsou zbytečně velké a můžeme každý sedět na svém štokrleti, pěkně v řadách po deseti.

"Přijmeme nového člověka, který bude dělat to a to," zaznělo asi tak před půl rokem. Přišel jeden nový, odešel jeden nový, přišel další nový, odešel jeden starý. Bilance? Stále chybí člověk na to a to. Poté byli přislíbeni pro změnu lidé dva. Pak se vyhlásil stop stav a nic. Docela zábava, že? Jediná potíž spočívá v tom, že to a to se samo neudělá. Děláme ho proto teď všichni, protože - a to je skutečně šokující - po tom půl roce už hoří. Ještěže mám tak milé obchoďáky, kteří když to vidí, soucitně se ptají "Chceš zachránit?". Chci, a tak přijdou s něčím naprosto neodkladným, co ode mě právě teď potřebují.

Sedíme stále ve stejném patře, jen dalším lidem byly ukradeny a vyměněny stoly a jiným zmizela elektrická koloběžka (která se následně našla na bájném čtvrtém patře) a před vypínače někdo postavil skříň. Vedle mě stále není plně obsazeno, pozice židlí se nicméně zdá být už celkem stabilní. Nového člověka očekáváme příští týden. Vím sice, jak se jmenuje, ale takových už tu bylo - čtvrté patro jsem taky dokázala pojmenovat. Dokud ho neuvidím, neuvěřím.

O skrývaném zármutku

2. října 2019 v 16:41 | Marie Veronika |  Zápisník
Někdy patrně každý podléhá zvláštní iluzi, že je jediný nešťastný ve šťastném světě. Všichni jsou krásnější, bohatší, mladší, veselejší, hubenější a mají víc přátel. Pro vtip a úsměv nejdou daleko, mají stále komu psát a volat a nad kávovarem v kuchyňce vykládají kolegům veselé historky z víkendu.

Zpravidla stačí loupnout jen málo, vlastně se jen dotknout. Dostatečně dlouho stůjte nad oním kávovarem, sedněte si v restauraci hned vedle, napište pár zpráv - a nablýskaný lak začne prýskat. Tehdy spatříte odlesk toho, co se skutečně nachází uvnitř, a pokud neutečete, uvidíte skutečný stav věcí. Nebo alespoň tu část, která má za běžných okolností zůstat skrytá.

Ti, kdo normálně hýří veselím, se o samotě zpravidla nesmějí. Často jsou sami, nevědí, co se sebou, žijí v nešťastných vztazích, ze kterých neumějí odejít, nejsou spokojení, chtějí jinam, ale nevědí jak a někdy ani kam. Cítí se bezmocní, frustrovaní, svět jim nedává smysl a nedokážou v něm najít ani jedinou skutečně spřízněnou duši. Nezřídka se svůj žal snaží alespoň zapíjet. Čím déle naslouchám těm, kdo jsou kolem mě a nechají mě nahlédnout, tím víc se začínám domnívat, že v mojí generaci je štěstí víceméně neznámé slovo z citátů a popisků nažehlených fotografií. Těch pár lidí, kteří by ho k popisu své životní situace použili, spočítám na prstech jedné ruky. Ale uznejte, hrajeme to dobře. Děsivě dobře.

Pohled do srdce těch, kdo povětšinou ještě vůbec neřeší žádná dramata jako rozvody, dluhy nebo vážné nemoci, mě poněkud mrazí. Je možné, že takhle nešťastná byla každá generace. Je možné, že skrytý smutek v sobě nosíme všichni podobnou měrou, jen důvody se časem mění. Je možné, že prožíváme svůj romantický světobol, který s věkem přejde. Nejsem si nicméně jistá, jestli je některé z těch vysvětlení uspokojivé. Protože ať už je to jakkoli, mám silný pocit, že se někde stala ošklivá chyba. Je otázka, jestli ji kdy dokážeme napravit.
 


Na křídlech podzimu

25. září 2019 v 17:03 | Marie Veronika |  Zápisník
S tlukotem křídel podzimu cítím hořkosladkou chuť veršů na jazyku. Doba nuceného štěstí utekla, po boku mi opět kráčí věrný společník v melancholii. Oblékáš černou brzy, bratříčku. Kdo zažene chmury na tvém čele?

Červené šípky neúprosně šeptají o umírání. Kdo v dětství nemiloval závěje šustivého listí pod nohama! Každý z těch listů při pádu rozezní svou vlastní strunu. Milí, ani pro vás není na světě život věčný; ale nikdy není dost brzy mluvit o návratu.

Dotek knihy mě uspává. Zapomeň na všechny odbočky a dívej se vzhůru. Teď je světlo měkké, nespaluje. Všichni jsme pozvaní, byť někdy ve vodopádu slz.

Vískám stříbrné pavučinky babího léta. Může podzim přijít rovnou po jaru? Šerá rána splétají slova a neviditelnými sítěmi loví v oceánu vzpomínek. Vracíš se mi jako každý rok, dívko s baretem, v záplavě chryzantém. Kolik ti bylo - sedmnáct?

V mlhavém oparu se všechno zdá jiné. Měkké, vlídné a jen jen na dosah konečků prstů. Nechci strhávat ten samet, který přichází.

Chci dál vítat podzim.

O šťastném dnu

18. září 2019 v 17:03 | Marie Veronika |  Zápisník
Stačil letmý pohled do kalendáře či na vhodné místo internetu - a pak už jenom pustit příslušnou informaci až do mozku. Jsem zvyklá na to, že u většiny lidí, s nimiž se setkávám, první či druhá část tohoto procesu selže, proto jsem neočekávala, že by den, kdy jsem slavila jmeniny, měl být zajímavější než ty ostatní. Sváteční dny většinou nevyvstávají z běhu dní všedních přirozeně - a když už, tak bývají spíše smutnou připomínkou toho, kdo zase zapomněl. Letos však bylo všechno jinak.

Osud tomu chtěl, že jsem v onen den slavila nejen já, ale i kolegyně - kolegyně, jejíž babička peče nejlepší narozeninovou roládu na světě. Spokojeně jsem tedy hned po ránu jedla roládu, zcela v utajení, a říkala si, že to není vůbec špatné a že taková roláda ke svátečnímu dni vlastně docela stačí. Netrvalo však dlouho a přišlo překvapení: jiná kolegyně shodou náhod splnila obě úvodní podmínky naráz - a hned poté doličnou informaci proflákla po celé kanceláři. Všichni na mě začali volat "všechno nejlepší!" a já jsem měla za to, že maxima možného bylo dosaženo. S dobrou náladou jsem se znovu zanořila do práce.

Nutno podotknout, že den před mým svátkem vypukl mně a třem obchoďákům, kteří se rovněž z profesionálních důvodů musejí zabývat novými iPhony, hotový armageddon. Den poté jsem si nicméně už relativně v klidu a pohodě psala texty a probírala se nekonečnem mobilních parametrů, když tu se za mnou zničehonic a velmi potichu celý obchodně-mobilní trojlístek zjevil. Nejdřív jsem se jich lekla tak, že jsem si vytrhla kabel z notebooku a zčernaly mi naráz oba monitory. O osudovou vteřinu později ovšem vytáhli čokoládu a květinu, začali gratulovat a mně bylo v tu chvíli úplně jedno, že mi čokoláda vlastně nechutná. Dojalo mě to tak, že jsem měla v očích slzy.

Od toho momentu se na mě něco muselo změnit, protože se lidé začali chovat jinak než normálně. Cestou na orchestr mě - v plné rychlosti - zastavila na ulici paní a dala se se mnou do řeči o houslích. Pět minut poté ke mě přišly dvě sympatické slečny a začaly si se mnou povídat v rámci poměrně zajímavého výzkumu. A když do mě v metru nějaký pán vrazil, omlouval se takovým stylem, že zbývalo už jenom zarecitovat kus Romance pro křídlovku.

Dlouho, nesmírně dlouho jsem necítila tak prudký ohňostroj pozitivních emocí. A přitom stačilo málo - podívat se do kalendáře a nechat informaci vstřebat. Pokaždé, když vidím tu stále ještě rozkvetlou lilii na stole (ano, pánové, kvalitní matroš), usměju se a řeknu si, že vlastně mám ráda lidi. Občas si k nim hledám cestu složitě a bolestně, nevím, co s nimi a oni nevědí, co se mnou, ale zjevně se to dá zvládnout. Doma, na ulici i v práci. A dokonce i tehdy, když mají něco společného s iPhony.

O vyspravených snech

11. září 2019 v 16:39 | Marie Veronika |  Zápisník
Někdy člověk tak nějak záhadně ví. Ví, kdy má odmítnout a kdy přijmout, kdy mu něco hrozí a kdy ne, kdy doopravdy souzní s druhým člověkem a kdy jde jen o povrchovou sympatii. Stejně dobře pak může vědět, jestli se právě nachází na správném místě, tedy tam, kde být má, a dělá se svým životem to, co s ním dělat má. Uvědomuje si to v záhadných hlubinách, které nedokáže popsat, ale které mu to po jisté dávce trpělivosti sdělují čím dál hlasitěji a naprosto nekompromisně.

Čekala jsem dva roky a můžu s jistotou prohlásit, že už vím. Nejsem tam, kde být mám. Mám normální práci, poprvé v životě dělám něco, u čeho lidé nezvedají obočí a neptají se, co to proboha je (přinejmenším tedy mladší ročníky). Objektivně vzato bych měla být spokojená. Všichni jsou na mě hodní, všechno je v pořádku. Je - a přitom není.

"Každým dnem pohřbívám své hřivny," zapsala jsem si onehdy. Cítím se, jako by od doby, kdy jsem odešla z univerzity, vyhasla má jiskra. Bývala jsem zapálená, nadšená, tak moc nadšená, že to některé lidi uvádělo do rozpaků. Tehdy jsem ještě měla pocit, že někdo stojí o má nadání, že existuje způsob, jak je smysluplně využít, že je dobré je mít. Ne tak dnes - svou práci zvládám víceméně levou zadní, všichni jsou nadšení a trpí u toho leda tak moje záda. Zároveň mám ale neodbytný pocit, že jsem jen mimozemšťan na výletě, že mě moje talenty akorát odcizují od druhých a jsou mi na obtíž. Při pohledu na filosofické knížky cítím bolestivé bodnutí, ztratila jsem chuť se učit a zlepšovat a naučila se znovu vykopávat zákopy a používat nejlepší maskování, jakého jsem schopná. Co vám budu vykládat, nefunguje to.

Rozhodnutí vrátit se na univerzitu - nebo, jak říkávám, domů - ve mně klíčilo už delší dobu, poslední a definitivní odpor se ale zlomil až nedávno. Mám dojem, že lidé z mého okolí se snad i vsázeli, kdy to přijde, a nemám jim to za zlé. Potřebovala jsem pryč a potřebovala jsem to opravdu hodně. Jim ale bylo jasné, že se vrátím. Navzdory úplně všemu.

Vím, do čeho jdu, a není to nic růžového. Nejistá budoucnost, spousta práce, stresu, úzkoprsé a vysoce konkurenční akademické prostředí, které hledí jenom na tituly, neustálý boj o místo na výsluní. Nemám bojovnou povahu a obávám se, že hlavou zeď neprorazím ani tentokrát. Z racionálního hlediska je to naprosto pošetilé rozhodnutí, protože v byznysu bych mohla vybudovat zářnou kariéru. Ale já nemůžu. Vím, že nemůžu.

Ve svém životě už jsem učinila několikerá nevysvětlitelná rozhodnutí, která se ukázala neobyčejně šťastná. Doufám tak moc, jak jen dokážu, že i tohle, nejbláznivější ze všech, se ukáže jako další z nich. Všechno racionální ve mně se bouří, jenomže já vím a nejde to jinak. Vy všichni, kdo jste před dvěma lety byli překvapení, že se moje jméno neobjevilo na přihlášce na doktorát, jste měli pravdu. Jen jste ji měli o něco dřív, než jsem na ni byla připravená. Teď vím, že bránit se je zbytečné. Mám se vrátit domů - a přesně to taky udělám.

Umění rozhovoru aneb o beranidlech

4. září 2019 v 16:58 | Marie Veronika |  Zápisník
"...i řekl jsem si, že za celou cestu neřeknu nic jiného než otázky. Přesně tak jsem to taky udělal - a když známý po hodině vystupoval z auta, loučil se srdečnými slovy, že už dlouho si takhle skvěle nepopovídal." Zhruba takhle mi to tehdy jeden z mých dobrých přátel vyprávěl a já přikyvovala, trochu hořce, trochu pobaveně, ale tak horlivě, až mi brada málem břinkala o stůl. Takhle funguje umění konverzace.

Lidé si zpravidla s jinými lidmi nechtějí až zas tak moc povídat. Ne že by snad toužili po tichu. Chtějí prostě mluvit, mluvit a mluvit - a to pokud možno do objektu živějšího než zeď. Pokud vládnete schopností naslouchat a klást otázky, uplyne klidně několik hodin, vy se dozvíte o svém konverzačním partnerovi naprosto všechno a on si třeba vůbec nevšimne, že se vás ani nezeptal, jak se máte. A když se třeba čirou náhodou zeptal, došlo k tomu jen velmi mimochodem a zpravidla s magicky dokonalým hřebíčkem "no to já..." do konverzační rakve hned po vaší první větě.

Pokud nepatříte k povahám, které v takové chvíli popadnou slovní beranidlo a do rozhovoru se hrubou silou vlomí, zůstanete pro značné množství lidí vždycky tak trochu záhadou. Není divu: když se vaše promluvy skládají ze samých "no to snadne!", "vážně?" a "páni!", zpravidla to nevypovídá o nejniternějších hnutích vaší duše. Lze navíc důvodně předpokládat, že chuť se takovým konverzacím oddávat klesá s každým dalším "aha!" až pod nulu - a že před dotyčným příště raději utečete třeba spravovat střechu, lovit velryby nebo něco podobného. Jelikož o vás neví vůbec nic, můžete si vymyslet skutečně cokoli.

"Pokud chceš rozvinout rozhovor, musíš se ptát. Jinak to skončí něčím jako 'To je dneska ale hnusně.' a ticho. Bystřejší maximálně dodají: 'Včera bylo hůř.' A rozhovor skončil." Takhle nějak to tehdy vystihl onen dobrý přítel. Moudrý to člověk, říkám si pokaždé, když s mírně poťouchlým a mírně zklamaným úsměvem přikyvuji nějakému nekonečnému vyprávění. Pak, když nastane ticho, zpravidla mlčím a užívám si několika vteřin zaslouženého odpočinku, během kterého přemýšlím o beranidlech a velrybách. Není to úplně obvyklé, ale není třeba se obávat. V záplavě všech těch "a to já když..." na to ještě nikdy nikdo nepřišel.

O nepřátelství mužů a žen

21. srpna 2019 v 16:59 | Marie Veronika |  Zápisník
Jsou věci, o kterých všichni mluví, každý na ně má svůj názor a každého se týkají. Takové věci zpravidla žijí vlastním skrytým životem, a když se vytáhnou na světlo, vyvolají přestřelku na život a na smrt. Není jich mnoho a upřímně řečeno, povětšinou se jim na blogu obloukem vyhýbám. Někdy to ale nejde - téma, které v hlavě klíčí už po mnoho měsíců, jednoho krásného dne přeteče.

Věcí, o které s takovými okolky mluvím, je vztah mužů a žen. Nikoli dvou konkrétních jednotlivců, ale dvou skupin obyvatelstva. Vztah, který se mi čím dál víc jeví jako více či méně otevřeně nepřátelský.

Stačí se podívat na stereotypy, které si jedno pohlaví vytvořilo o tom druhém. Stereotyp ženy je nelichotivý v každém ohledu. Jde o hloupé, nerozhodné stvoření ovládané nepredikovatelnými, až přírodními silami, které se zabývá primárně vzhledem, klevetěním, kýčovými roztomilostmi, nakupováním a mláďaty všech druhů. Stereotyp muže není v ženských očích o nich lepší. Dětinský a občas násilnický (nebo alespoň vzteklý) primitiv, který potřebuje mít pocit nadřazenosti a kontroly a kromě toho má zhruba dvě až tři životní potřeby.

V životě už jsem tolikrát slyšela s neskrývaným despektem říkat "nojo, to jsou ty ženský" nebo "nojo, chlapi" a "všichni/všechny jsou stejný", že nevím, jestli mě to má spíš pohoršovat nebo děsit. Zřetelně ale vnímám, že stačí vytyčené mentální hranice jen zlehka překročit a lidé začnou být nervózní. Stereotyp totiž sice je negativní, ale neodpovídat mu je zpravidla ještě o něco horší. Rozmlouvat "intelektuálsky", vědět víc, vynikat v práci vysokými statistikami, být představována jako "ta co píše o telefonech" a mít při tom na sobě dlouhou, květovanou sukni - všechno nějakým způsobem špatně. Řekli byste, že to třeba povede k přehodnocení zažitých předsudků? Kdepak. Jenom se stanete jakýmsi barevným exotickým ptákem, který vyžaduje speciální zacházení. Nic víc.

Mám za to, že způsob, jakým myslíme a jakým mluvíme, je neodmyslitelně spjat. Nezdá se mi proto nikterak překvapivé, že kolega, kterého moje výsledky znervózňují zdaleka nejvíc, zároveň co chvíli vyprodukuje výrok typu "Hadi a ženský, to je to stejný." Mnohem víc mě překvapuje, že právě tenhle kolega má přítelkyni, a dokonce zvažuje žádost o ruku. Žádat o ruku tvora, kterého přirovnávám k odpudivé havěti, tomu tedy říkám životní rozhodnutí. Nejsem si úplně jistá, co přesně mi v celém tom příběhu uniká, ale něco to rozhodně být musí. Lámu si proto hlavu a v mezičase si stále dokola kladu tutéž otázku. Nebyl by bez všech těch nánosů svět mnohem, ale mnohem příjemnější místo k životu úplně pro všechny?

Vězněm dokonalosti

13. srpna 2019 v 18:37 | Marie Veronika |  Inspirováno
Málokdy se stane, že by mě téma týdne kdovíjak zaujalo. Většinou pokrčím rameny, někdy si poklepu na čelo, ale zpravidla zůstanu docela v klidu. Tentokrát to ovšem bylo jinak. Jen tak mimochodem jsem se podívala, o co že teda tenhle týden půjde, a vytřeštila jsem oči. Rána rovnou na solar.

Myslím, že tady na blogu - jakož ostatně i v reálném životě - není žádným tajemstvím, že perfekcionismus je jednou z vlastností, které mě prorůstají skrz naskrz. Abych učinila spravedlnosti zadost (jinak by mi patrně začalo cukat levé oko nebo něco takového), musím uznat, že to má svá pozitiva. Za prospěch jsem na fakultě pobrala nejedno stipendium, své někdy opravdu vysoce nadstadardní vztahy s celou řadou vyučujících asi těžko připíšu na vrub svým krásným očím a všichni moji nadřízení ze mě nadšením skákali div ne do stropu (v bezpečné vzdálenosti od oken, samozřejmě). Pak je tady ale taky rub. Velký, převelký rub.

Pokud totiž perfekcionismus namícháme s určitým množstvím příslušných nadání, dá se z toho vyrazit skutečně nesmírně antisociální koktejl. Patrně se shodneme na tom, že je poněkud nevkusné budovat svou identitu na tom, že děláte většinu věcí líp než ostatní (protože když je neděláte, jak nejlíp dokážete, začne vám cukat levé oko). Zkuste se tomu ale vyhnout, když to tak ve většině případů opravdu dopadá. A pak si s těmi lidmi běžte popovídat do hospody. Z toho vám začne cukat nejenom levé, ale i pravé oko a možná budete cestou domů i trochu kulhat (záleží na úrovni vaší emoční inteligence). Buď zkrátka budete arogantní hovado, které svoje výsledky naservíruje těm druhým na zlatém podnose, anebo si záhy vyvinete mimikry tak dokonalé, že se za nimi časem nebudete moct najít ani vy sami. Případně je tu ještě třetí lákavá možnost: nasbírat si soukromou kolekci obdobně perfekcionistických přátel a světem proplout s klapkami na očích.

V poslední době se mi čím dál neodbytněji zdá, že perfecionisté nejenom žijí v ponurém světě plném chyb, ale ještě tam žijí vcelku osamoceně. Jejich neurotické úsilí je žene neustále a co nejrychleji vpřed - a co si budeme vykládat, tam se většina lidí ani zdaleka nežene. Vypadá to, že řešení je jednoduché: přestat to všechno tolik řešit. Jenže to není tak snadné. Rozhodně ne tak snadné jako hned na tom vidět několik chyb.

6 nejcennějších drahokamů z cest

6. srpna 2019 v 17:13 | Marie Veronika |  Zápisník
Nepatřím právě k lidem, kteří by vyhledávali dobrodružství. Neláká mě adrenalin ani exotika a důvod, proč lidé dělají fronty na Mount Everestu, mi asi zůstane navždy utajen. Přesto si s sebou nosím malou sbírku vzpomínkových drahokamů, které jsem si ze svých rozumně bezpečných a pečlivě rozplánovaných cest postupně navozila a které s láskou schraňuji. Dnes vám chci ty nejcennější představit. Kde není uvedeno jinak, i se svými fotografiemi.

Patrně nejnádhernějším šperkem, který jsem si kdy dovezla, je vzpomínka na mlhu v norském fjordu u vesničky Sæbø (zhruba na vršku hlavy skandinávského psa). Nebyla to obyčejná mlha. Bylo to oslnivé tekuté stříbro, ve kterém zmizel celý fjord, všechny vodopády, skály, lesy, lodě a téměř i vodní hladina. A do téhle pavučinové substance zářilo roztavené slunce.

(Všechna autorská práva náležejí mé spolucestovatelce, která zde na blogu vystupuje jako Proxim. Já, škoda mluvit, jen s otevřenou pusou zírala.)

Druhý třpytný diamant není v místní blogové komunitě žádná novinka. Je jím totiž Cirque de Gavarnie, ledovcové údolí ve francouzských Pyrenejích, které se pyšní nejdelším vodopádem v Evropě (na fotce je ho vidět jen spodní polovina). Údolím, v němž kvetou divoké, temně modré kosatce a do něhož shlížejí třítisícové zasněžené vrcholy hor, teče průzračně modrá říčka. A když máte štěstí, přijdete na jeho konec v pravý čas - a vodopád se obleče slunečními paprsky do takové nádhery, že u něj klidně prosedíte hodinu. Když do něj totiž svrchu zasvítí, zdvojnásobí svůj objem a začne vypadat jako utkaný z mlhy a dýmu.


Třetím šperkem je, jak jí soukromě říkám, mystická katedrála, oficiálně katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Modeně. Jsem velkou milovnicí gotiky, ale když je to možné, ráda zabloudím i do dřívějších dob. U nás to, pravda, moc nejde. Ne tak v severoitalské Modeně. Románská katedrála je obrovská, postavená z temně rudých cihel a vyzdobená zlacenými, sytě barevnými, prastarými freskami. Robustní sloupy, malá okna a celkově tmavé ladění interiéru (které ovšem na fotce, pokud na ní má být něco vidět, z pochopitelných důvodů není vidět) mě svým kontemplativním charakterem chytilo a nepustilo. Museli mě odtamtud prakticky odtáhnout. Při mojí tělesné konstituci to ovšem nebyl tak velký problém.

(Zdroj obrázku.)

Rovněž na čtvrté místo musím zařadit katedrálu - tentokrát už doopravdy gotickou. Katedrála Svatého Vincenta v bretaňském městě Saint Malo na samém severozápadu Francie je totiž naprosto jedinečnou kombinací skutečné gotiky, umné novogotiky a novodobě ztvárněné keltské estetiky. V Bretani je keltská kultura přítomná celkem všude, tenhle kostel ale vyčnívá. Když jsem vešla dovnitř, svítilo právě slunce od západu - skrz vitrážová okna přímo naproti mně. Malé barevné plamínky se tak proměnily v hotový barevný zázrak.

(Zdroj obrázku.)

Pátým krasavcem je první slovanský kandidát, totiž Slovinsko. Lítý boj tu svádějí dvoutisícové alpské hřebeny a nádherný kostelík uprostřed jezera Bledu - a já musím uznat, že je to plichta. Romantické, modromodré jezero obklopené zelenými kopci (s poetickými názvy jako Frdamane Police) a divoká, až marťanská krása kamenných vrcholů, proti které si člověk připadá nekonečně maličký, jsou zkrátka nesouměřitelné.




Šesté a poslední místo obsadila opět Francie, konkrétně Okrová stezka nedaleko městečka Rousillon v Provence. Jestli jsem se zmiňovala o Marsu u slovinských Alp, tak tady rudá planeta přichází se vším všudy. A je rudá doopravdy: tedy žlutá, rudá, oranžová - a okrová. Tak moc, že si to z nohou budete smývat ještě týden, a stromy a keře, které tam rostou, vypadají doopravdy podivně.


Menších šperků bych po kapsách našla ještě celou hromadu. Bretaňská menhirové pole, provensálská pole s levandulí, rakouská hora Dobratsch, mozaikové kostely v Ravenně, Benátky, norskou cukrárnu s klavírem, gotické katedrály, francouzská přístavní města a městečka jako Rouen, Bayonne nebo Honfleur, obrovskou dunu v jihozápadní Francii... a tolik, tolik historek. Vtipy, hlášky, příběhy kousavé i hladivé. Vytržení, úžas a nádhera. Jeden cestovní deník za druhým. Škeble, kamínky, šišky a usušené květiny. Jiskra v oku, když se vracíte domů. A nádherné diamanty vzpomínek, které vám už nikdo nikdy nevezme.

Kam dál